Zrušené divadlo
Bulat Šalvovič Okudžava
Vzpomínková próza Bulata Šavloviče Okudžavy (narozen 1924) zachycuje období autorova dětství, dvacátá a třicátá léta, prožitá střídavě v Moskvě, na Urale a v rodném kraji jeho rodičů. Na osudech početných chlapcových příbuzných - tet, strýců, babiček, dědečků, ale především otce a matky - je sugestivně vylíčena atmosféra vzmáhajícího se ruského bolševismu a následné trpké prozření a rozčarování. Okudžava se stává bezděčným účastníkem těchto politických bojů, majících pro mnohé členy rozvětvené rodiny tragické důsledky, a po šedesáti letech se pokouší se svou zkušeností vyrovnat autobiografickou prózou. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , JotaOriginální název:
Uprazdňonnyj těatr, 2000
více info...
Přidat komentář
Okudžava v dokumentu ČT "Bulat Okudžava - Věčná píseň" moc pěkně vysvětluje, co je myšleno oním zrušeným divadlem. Velmi zjednodušeně se dá říct, že autor už to podstatné udělal - bude dál psát, tvořit a hrát, ale to hlavní už prostě vykonal.
Na knize je to znát. Okudžava nikam nespěchá, tempo knihy je velmi rozvážné, chvílemi možná až příliš pomalé, jako celek je ovšem román výborný. Události doby, v níž se příběh odehrává, se dějí jakoby mimochodem, kdesi mimo zorné pole malého chlapce, který z toho všeho ještě moc nemá rozum. Závěr je však mrazivý.
Při čtení této knihy jsem si uvědomil, že jsem jednodušší čtenář a na takovouhle knihu prostě nemám. Po devadesáti stránkách jsem to vzdal. Nedočetl jsem, takže nehodnotím.
Smutné ale krásne a silné. Okudžava dokazuje, že aj o najťažších časoch sa dá písať poeticky a neskĺznuť.
Scéna návštěvy Ašchen u starého zámého Lavrentije Beriji na Lubľance kvůli Šalikovi - jak vystřižené z Abuladzeho Pokání. Tím nemyslím, že by šlo o plagiát, ale že osudy zatčených, odvlečených, pohřešovaných lidí v těch letech probíhaly jak přes kopírák.
Pohled chlapce, který hodně chápe, něco si domyslí, mnohé si vysní. Krásná a důležitá kniha!
Autorovy další knížky
| 1980 |  Víc než jen hlas |
| 1983 | Putování diletantů |
| 1986 | Dostaveníčko s Bonapartem |
| 2004 | Zrušené divadlo |
| 1981 | Půlnoční trolejbus |
Začal chodit do čtvrté třídy. Škola tu sídlila ve velkém patrovém domě z tmavých trámů. Jejich třída byla v přízemí. Uprostřed učebny se až ke stropu tyčila cihlová pec, kterou ze všech stran obklopovaly školní lavice; devatenáctiletá učitelka Nina Afanasjevna musela každou chvíli vstát a pec obcházet, aby dokázala dohlédnout opravdu na všechny. Když sama něco psala na tabuli, mnozí žáci také museli z lavic - podívat se za pec, aby si z tabule všechno přepsali správně. Tohle Vanvančovi nečinilo nejmenší potíž. Moskevská škola mu teď připadala příliš spořádaná, než aby mohla být ze skutečného života. V téhle pohádce bylo tolik přitažlivého, že by se v ní nejraději koupal od rána do večera. Byla to svoboda spadlá z nebes! Kolébala se v plamenech ohníčku z březové kůry a voněla jejím dýmem...
Z 10. kapitoly, str. 192-193
....
Knížka je plná idylických scén ze života prominentní rodiny, zároveň se neúprosně objevují znepokojivé motivy a jak chlapec roste, vše se proměňuje. Ještě více se dozvíte, přečtete-li si pak ještě Ahoj, študente. A rozhodně je dobré znát autorovy písničky. Ne každému se líbí (mně moc) a ne každý dnes už rozumí rusky, můžu ale potvrdit, že překlady jsou velmi dobré a i knížka Zrušené divadlo je přeložena výborně, znalcem ruské literatury Liborem Dvořákem. Přičemž jméno překladatele mnoha písní Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého Milana Dvořáka není shodné náhodně - Libor a Milan jsou bratři.