Ztroskotanec
Thomas Bernhard
Na klavírním kurzu v salcburském Mozarteu se setkávají tři klavíristé: Wertheimer, budoucí klavírní génius Glenn Gould a fiktivní vypravěč. Drtivé setkání s Glennem Gouldem a jeho nepřekonatelnou interpretací Bachových Goldbergovských variací představuje ústřední motiv příběhu o posedlosti uměním, touze po dokonalosti a tragických ztroskotáních. Román Ztroskotanec, který vyšel v roce 1983, snad nejzřetelněji vyslovuje Bernhardovy postoje k problematice umění, ale současně nabízí další témata pozdní tvorby tohoto nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století: spílání Rakousku, všudypřítomná tragikomičnost a sebeironie.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , ProstorOriginální název:
Der Untergeher, 1983
více info...
Přidat komentář
Tohle je asi nejgrotesknější Bernhardův román o až patologické posedlosti dokonalostí. Ve výsledku to působí jako velmi nadsazená diagnóza člověka, který se neuměl smířit se svou průměrností a obyčejností. V něčem to připomíná hypertrofovanou podobu divadelní hry a filmu Amadeus.
" Teoreticky lidem rozumíme, ale prakticky je nemůžeme vystát, pomyslel jsem si, nejčastěji s nimi zacházíme s velkou nechutí a jednáme s nimi výhradně z našeho hlediska. Lidi bychom ale neměli nahlížet jenom z našeho hlediska, měli bychom je pozorovat a jednat s nimi ze všech zorných úhlů, pomyslel jsem si, zacházet s nimi takovým způsobem, abychom mohli říci, že jsme s nimi zacházeli takříkajíc dokonale nepředpojatě, což se však nepodaří, protože ve skutečnosti jsme vždycky a vůči každému předpojatí. "
Štítky knihy
rakouská literaturaAutorovy další knížky
1999 | Mýcení |
1999 | Vyhlazení |
2007 | Mráz |
2008 | Obrys jednoho života |
2004 | Ano |
Kniha mě inspirovala k tomu, abych si po čase opět poslechl Goldgergovské variace od Bacha v nedostižném provedení skvělého Glenna Goulda.
Musím přiznat, že poslech hudby mně působil daleko větší potěšení než četba knížky. Autor do ní zakomponoval některé autobiografické prvky, zejména pak odpor vůči všemu rakouskému.
Kniha bez přímé řeči, s neustálým opakováním "pomyslel jsem si" téměř v každé větě (to mě poněkud irititovalo). Sem-tam nějaká zajímavá myšlenka. Na to, co chtěl Bernhard svým čtenářům sdělit, by stačil i povídkový formát.