Zuzanka a Tichý oceán
Jean Giraudoux
https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61501/mid_zuzanka-a-tichy-ocean-2eQ-61501.jpg
5
12
12
Jeden z nejslavnějších románů francouzského romanopisce a dramatika. Jde o básnickou prózu vyprávějící o dívce, plavící se do Austrálie, která se po ztroskotání lodi zachrání na malém ostrůvku v Tichém oceáně a tam, zachovávajíc si myšlení mladé Francouzky, seznamuje se s rajskou přírodou této části světa, přičemž nikdy neztrácí smích a naději a nakonec je zachráněna. V přírodním životě hrdinky se autor snaží ironizovat puritánství Robinsona Crusoe. Zdroj: databáze NKC... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1969 , OdeonOriginální název:
Suzanne et le Pacifique, 1921
více info...
Přidat komentář
Knížku už si bohužel skoro vůbec nepamatuji, jen vím, že mě svým způsobem uchvátila a okouzlila. Jakým způsobem, to přesně popsal a znovu ve mě probudil předchozí komentátor...
Autorův sloh ve mně od samého začátku narážel na značný odpor. Není věta, aby nebyla poetická. Spojuje nesouvisející, kupí paradoxy, zajíká se v nekonečných souvětích, která jako by chtěla říct všechno, a neřeknou nic. U každé druhé věty musíte přemýšlet, co vlastně znamená. Zuzanka, mladá dívka z Bellacu, prostě není normální. Připadá mi, že v ní není nic skutečného, že vše proměňuje v poetickou hru a ani nemůžete říct, že by to byla její vina, protože ona skutečnost prostě nezná, a tak od ní ani nemůže utíkat. Zuzanka je spíš zakletá.
Čtete o jejích dětských rozmarech, o tom, jak vyhraje v časopise cestu kolem světa, o cestě lodí, všude potkává různé postavy, věci a krajiny, všechno se motá a tančí v tom neskutečném poetickém blouznění a stále vás neopouští myšlenka: Zuzanka je naprosto mimo.
A pak se octne na opuštěném ostrově v Polynésii. Stráví tu dny, měsíce, roky. Jedinou společností jsou jí papoušci, rostliny, moře. Nevzdoruje jako Robinson, nechce ostrov civilizovat, ale poddává se mu. Propadá rytmu divoké, člověkem nedotčené přírody, barvám ptáků, vůni rostlin, hře světel, náruči moře.
Teprve teď mi začal ten omamný tanec slov dávat smysl. Co mi u slušné dívky z francouzského venkova připadalo bláznivé, co mi vadilo na Giraudouxově slohu, co mi v civilizovaném světě přišlo jako ztracenost a nepřípadnost, to je naprosto případné u dívky, která je opravdu trosečnicí, která je opravdu ztracena. Bez lidského protějšku, bez záchytného bodu, bez všech našich jistot ztrácí získané představy a zdánlivé povědomí, které má člověk sám o sobě, nepoznává se už, plete si vlastní emoce, její vědomí se potácí v extrémech mezi zvířecí přirozeností a bohem. Její osamělost se stává láskou, a když moře vyvrhne těla utopených, pečuje o ně bez odporu a beze strachu jako o své milé. Vlastní duše jí vyklouzla z rukou, aby mohla obejmout vše.
Když jsem četl první polovinu knihy, chtěl jsem ji dokonce odložit. To je na mě moc, říkal jsem si, to prostě není ke čtení. Ale pak jsem se spolu se Zuzankou ztratil, pak jsem jí porozuměl. Zuzanka a Tichý oceán je totiž skvost, který se otevře, až když se v něm ztratíte.
Štítky knihy
trosečníci francouzská literatura Tichý oceán, Pacifik dívky ztroskotání, potopení lodě přežitíAutorovy další knížky
| 1969 |  Zuzanka a Tichý oceán |
| 1994 | Ondina |
| 1968 | Trojská válka nebude |
| 1970 |  Siegfried a Limuzinsko |
| 2015 | Bláznivá ze Chaillot |
„Ta jména Faidra nebo Consuelo, která nám rychle házívali do očí, aby nás oslnili a zaslepili, jakmile šlo o lásku, ta jména klasiků, Racin, Corneille, Rotrou, která nám chvatně podávali jako svazek pomíchaných klíčů, abychom nedovedly rozeznat, kterou přihrádku naší duše by každý z nich mohl otevřít (…).“
Právě tak jsem se o „Zuzance" prvně doslechla já: na hodině literatury mi bylo hozeno do očí její jméno, jen ono a nic víc. Jenže to jméno má tak sladký zvuk — „Zuzanka a Tichý oceán“, „Suzanne et le Pacifique“ —, že mě nenechalo na pokoji, dokud jsem nezjistila, o čem knížka je. A pak jsem si ji musela přečíst.
Zuzanka, která by si prý ze všech lidí na ostrově nepřála potkat jedině Robinsona, ukazuje, jak si v jeho situaci počíná opačný charakter: dívka, Latinka, katolička. Touží po Francii, víně a omeletách, procitá v ní nevybíravá láska ke každém člověku, laská se s ptáky a objevuje v sobě spřízněnost se savci, pozoruje námořní bitvu první světové války a pohřbívá utonulé námořníky, odmítne zbožštit živly a sebe samu, křtí všechno na ostrově jmény náhodou pochycenými v cestopisech, dokonce si vymýšlí vlastní jazyk pro „polynéské“ emoce, píše v duchu Hamleta, kterého znala jen podle názvu, a odmítá pracně vyrábět stůl tam, kde lze sedět na zemi.
Přes veškerý půvab Zuzančina pětiletého života na ostrově mi jako vrcholy díla přijdou první a poslední kapitoly, její život ve Francii. Ostatně i v Polynésii je přítomná Francie: nejen v parlírujících papoušcích, ale také v Giraudaxových přirovnáních, otevřených zcela světu 20. století. Celek je geniální a já tohle dílko miluji a — uctívám.
* „Po několika drobných tužbách, například abych byla obrem, který by mohl podrbat moře na jeho svědivých a palčivých místech, abych zatočila kormidlem nebo abych byla neteří španělského dobrodruha Pizarra, po posledním pohledu na hvězdy jako na příbory na prostřeném stole, jsme šli spat.“
* „Samota španělská s kamennou půdou, po níž se procházejí drobné sametové a hedvábné skvrny, to jest muži a ženy, a veliké mlčení Boha s drobnými něžnými a bolnými tóny, to jest s kytarami a mandolínami!“
* „Julinka se opírala o mou ruku ze strachu před stínem, nebyla-li to právě Lartiguová, která se před neznámem opřela o mé mlčení.“
* „A byla to opravdu něha evropská, která záleží v laskání živého zvířete, nikoli ta asijská, kterou je sebevražda pro svého vůdce, ani něha americká, která záleží v tom, že člověk se při tanci tváří, jako by měl nohu přilepenou na žvýkací gumě, která spadla na zem, a baví tím svou společnici.“