Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35576/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-mKf-35576.jpg
5
1253
1253
Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado „současnosti“. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly. Hana Andronikova za tento román získala Literární cenu Knižního klubu (2001) a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2002). Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.... celý text
Přidat komentář
Docela se stydím, ale možná ještě víc se divím, že se mi tahle kniha oceněnou Magnesií Literou dostává do rukou až 20 let po jejím vydání. Nemůžu říct, že bych o ni do letošního roku neslyšela, ale prostě strašně málo na to, aby mi to uvízlo v hlavě.
Další co mě překvapilo bylo, že styl psaní se velmi podobá třeba knížkám Aleny Mornštajnové. Vsadím se, že kdybych nevěděla kdo je autorem, klidně bych věřila, že čtu nějakou další její knihu.
Každopádně je to vážně dobré. Čtivé, zajímavé, historicky věrohodné, emotivní a psané krásnou češtinou.
Určitě si kniha zaslouží víc zviditelnit, aby se dostala i k další generaci čtenářů.
Na knihu jsem slyšela pozitivní ohlasy, proto jsem trochu zklamaná. Neoslovila mě forma "cestoletopisu" složeného z mnoha vypůjčených a nastudovaných informací, také vypomáhání si proslulými jmény a událostmi, aniž by v textu plnily nějakou funkci. Autorka si užívá svou nespornou schopnost nápaditě popisovat, ale nikde se příliš nezdrží, nikde nekope do hloubky. Celkově se mi kniha zdá docela vnitřně chudá, svědčící hlavně o autorčině potřebě a radosti psát.
Jedna z knížek,ke kterým se mám chuť vrátit. Neskutečně krásný jazyk. Příběh maličko náročnější - střídají se vypravěči, střídá se prostředí, větší množství postav... Ale pokud si na knihu vyčleníte dostatek času, budete se v něm bez problémů orientovat. Hrozně mě mrzí, že autorka už další knihy nenapíše. Myslím, že byla fakt skvělá.
Na knize je strašně cítit, že ji psala jedna chytrá a vzdělaná žena, s obrovským citem pro český jazyk a sakra talentem. U knihy jsem se smála, plakala, děsila. Žádná jiná kniha v posledních letech ze mě nevydolovala tolik emocí. Věřím, že asi neosloví každého, protože její kompozice se může zdát složitá a rozhodně to není odpočinková kniha. Pro mě je to ale literární skvost a příběh lásky Tomáše a Ráchel mi udělal šrám do srdce.
Opravdu krásně napsaná kniha. Začíst se do více dějových linek bylo pro mě ze začátku složité, ale, i když s občasným odkládáním knihy, věnovala jsem čas jen této. Rozšířila jsem si znalost z období staveb Baťova Zlína. Se zaujetím jsem četla pasáže o Indii, kde naše šikovné české ručičky stavěly Baťovy pobočky. Nakonec i kruté válečné období, holokaust a boj o přežití v koncentrácích. Vše je ale propojeno láskou i bolestí, popisem krásné milující rodiny, tak, jak nám vše život přináší.
Je opravdu velká škoda, že Hana Androniková nás již nemůže obohatit o další tvorbu.
Její kniha je nádherná ukázka slohu našeho krásného českého jazyka.
Dojemné čtení s tématem holokaustu. Trochu jsem se ztrácela v čase a postavách, ale čtení ve mě zanechalo hluboký a smutný dojem.
Všichni milují Hanu Aleny Morrnštjanové. Aleniny knížky mám také moc ráda. Pokud ale chcete příběh s tématikou holocaustu se silným ženským a milostným příběhem, sáhněte spíše po Zvuku slunečních hodin. Androniková je “paní spisovatelka”, píše nádherným jazykem, a puká mi srdce z toho, že už si od ní nic nepřečteme.
Naprosto skvělá kniha. Četla jsem ji v rámci maturitní četby a rozhodně jsem od ní nečekala tolik! A jakožto zlínská rodačka mi bylo velmi symatické i prostředí.
Mám spíšené pocity. Souhlasím s komentáři níže, protože i já se ztrácela v časech a hlavně postavách. Časové skoky byly na můj vkus opravdu moc. Nejvíce mě "bavily" pasáže z Oswietimy a Zlína, naopak bych místa z frontové linie či Indie pro z mého pohledu nezáživnost nejradši přeskákala. Takový pelmel všeho, bohužel mi chyběla jakási ucelenost. Spíš už jsme se těšila, až knihu dočtu a sáhnu po další. Holt bohužel nebyla můj šálek čaje.
Kniha se mi líbila, ale mám z ní i rozporuplné pocity. Když jsem četla část z Osvětimi, některé scény mi přišly známé. Obzvlášť jsem si vybavila knihu Dívčí orchestr. Takže mě ani nepřekvapilo, že byla vzadu na seznamu hlavních zdrojů. Jen mě mrzí, že třeba scénu s Mendelovou a blonďatým dítětem Androniková snad okopírovala. Přesto hodnotím pozitivně, jako velmi čtivý a zajímavý příběh z dob rozkvětu firmy Baťa. Místy jsem byla zmatená v čase a postavách.
Na knihu jsem narazila díky hodnocení některého čtenáře, které bylo u Zuzanina dechu. Po přečtení dalších recenzí jsem ji objednala a nadšeně se pustila do četby. Začátek mě uchvátil - Baťův Zlín, život v Indii, návrat do Československa... příběh frčel a měl šťávu. Jak se ale začal následně drolit do jednotlivých linií, tak jakoby vyčichl. Měla jsem problém udržet se v něm, postupně mi začaly být osudy jednotlivých postav skoro lhostejné, jak nešly do hloubky a trhaly se na nitě. Celá ta forma vyprávění o Ráchel někým dalším mi neseděla. Asi jsem měla moc velká očekávání, ale za sebe musím říct, že jsem na tohle téma četla lépe a čtivěji zpracované romány. Za sebe hodnotím výš Hanu i Zuzanin dech.
Nemám slov. Byla jsem naprosto uchvácena a pohlcena příběhem i událostmi, které nám paní Hana utkala z pavučiny slov, která se na na vás řítila místy šílenou rychlostí stejně jako doba, ve které se většina děje odehrávala. Musím nechat v sobě všechno doznít, ale i tak už vím, že i přes beznaděj v knížce vidím šanci v životě, v náhodných setkáních, v příbězích kolem nás. O to víc je mi líto, že autorka již není mezi námi..
" My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěly psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem? "
Perfektní kniha. Hodně zajímavé mi přišly informace z Indie a života tam. Taky postavy byly dobře popsané. Dobře se mi to četlo. Určitě by si zasloužila lepší komentář, ale nevím teď co napsat.
Jen pár knih za život se vryje tak hluboko pod kůži, jména hlavních hrdinů i dějovou linku překryjí další přečtené knihy, ale ten pocit, ten zůstává...
Kniha byla svým způsobem zajímavá. Momenty být zaměstnancem samotného Bati, prolínání s odsunem židů do koncentračních táborů ... Mám v záloze další knihu od paní Androníkové, na jejíž poslech se těším.
Četla jsem už před časem, ale dojem, který na mě kniha udělala, nemizí. A ta krásná atmosféra baťovského Zlína! Dopručuju všema deseti!
Andronikova defintivně není špatná, to chci říct předně, protože už její 'Nebe nemá dno', ke kterému jsem se dostal několik let zpátky bylo zvláštní atmosférou onoho blížícího se konce jejího života... to si pamatuju dobře. 'Zvuk slunečních hodin' je více standartní román v klasickém slova smyslu, kde se překrývají tři roviny z odlišných koutů planety a odlišného času. Slušně napsaný debut, ale v rámci toho, co jsem už načetl, pro mě minimálně, nepřinesl nic nového.
Zajímavá kniha se silným příběhem, jen styl vyprávění mi nějak nesedl, často jsem se musela vracet a číst znovu, protože jsem se v příběhu ztrácela
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Rozhodně plný počet, za mě ještě lepší než Hana. Nádherný poetický jazyk, vzlety a pády, bezbřehá bolest a všeprostupující láska. Na tuhle knížku určitě nezapomenu, jen nemám dost slov...