Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35576/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-mKf-35576.jpg
5
1284
1284
Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado „současnosti“. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly. Hana Andronikova za tento román získala Literární cenu Knižního klubu (2001) a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2002). Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.... celý text
Přidat komentář
Nádherný milostný příběh, který nedává naději na to, že člověk všechno překoná, že se přes všechno přenese. Některé věci se v životě stanou prostě jenom jednou a víckrát ne. A proto je třeba je naplno prožít, když tu jsou.
Za tak nádherný jazyk prostě musím dát plné hodnocení, dlouho jsem něco tak krásného nečetla. Když pominu občasné ztrácení se v tom, kdo zrovna příběh vypráví a taky téma holocaust a oblíbeného doktora Mengeleho (literatury o holocaustu už jsem trochu přejezená a nevidím důvod, proč jej i současní autoři stále tak rádi zařazují do děje svých knih - tím nechci tohle téma v žádném případě nijak shazovat, ale mám dojem, že těm, kteří si tou hrůzou prošli sami tak nějak víc náleží právo o všem psát), tak je to nádherně napsaná kniha, k jejímž pasážím se budu vracet. Androniková měla nepopiratelně talent na krásnou literaturu a já si nad mnoha stránkami pobrečela. Věřím, že v ní kouzlo našlo a najde i mnoho jiných.
Při čtení této knížky jsem byla plná rozporů. Začátek mě nadchl a vtáhl do děje. Postupně jsem se však začala ztrácet v tom, kdo zrovna příběh vypráví a na této vlně nadšení a bezradnosti jsem se dopracovala ke konci jinak krásného příběhu.
Ano aj nie. Pasaze lahko citatelne, ale aj pasaze tahavejsie. Dej plynie, ale miestami stoji. Aj vyborne, aj horsie. Znovu to citat nebudem, ale precitat to bolo zaujimave.
Proboha proč má ještě někdo potřebu se rozepisovat o koncentračních táborech a zpřítomňovat ty hrůzy, to zlo, ptám se. Koncentráčnickou literaturu znám "z první ruky" a není to zrovna snadné čtivo. Chápu, že kdo to zažil, měl potřebu o tom psát. A je dobře, že se o tom psalo. Ale co k tomu vede "současné" autory... ?
Na stranu druhou - krásná čeština a ty stylistické obraty!
Netroufnu si hodnotit, protože je to kvalitně napsané. Až na to pro mne nepochopitelné téma:-(
Zajímavému názvu docela "odpovídají" také recenze:o) Těžko se k něčemu přiklonit...
Kniha má osobitý jazyk - méně či více progresivní děj (bohužel někdy přeskočí a chvíli trvá se orientovat, kdo to právě prožívá) - něco se čte lépe (pro mne rozvoj firmy Baťa:o) něco hůře (pro mne indické pasáže:o( - určitě však má pěkné postavy.
Chápu obdiv k Rachel, ale chudák Tomáš je opomíjen. Dle mého rozhodlo, že se v ději jejich syna někdo zeptá: "Odpustil jsi mu, že vás neochránil?" Byla to však paličatá a Tomáš to také přímo říká "zaslepená" Rachel, kdo neviděl realitu doby... Dle mého takových Židů bylo hodně, příliš a....
Zkusím další knihy této autorky. Škoda, že se jejich počet už nerozšíří:o(
Mé očekávání bylo vysoké a proto mě překvapilo, že jsem se do knihy nemohla začíst. Prvních 100 stran jsem se nudila a skoro jsem knihu odložila. Neměla jsem chuť číst dlouhosáhlé popisy indických zvyků, ani jak se staví domy v pralesech. Poté se naštěstí kniha rozjela, ale i tak jazyk knihy je pro mě příliš poetický a rozvláčný.
Pro mě absolutně vystihující kniha o síle správného načasování a tíze okamžiku. Snažím se ve svém životě eliminovat úvahy typu "kdyby..", nicméně oba hlavní příběhy těch kdyby mají tolik, že už je z toho čtenáři tak těžko u srdce. To vzájemné propojení příběhů jsem tak trochu čekala (i když to je kýč), nicméně já jsem v tom viděla akorát to, jak je strašně důležité přijmout, pochopit a nechat "být".
Nikdy předtím ani potom jsem u knihy nebrečela - toť nečekané naplnění aspektu emočního. Bohemistické srdce navíc zaplesalo nad formálním i obsahovým zpracováním. Srdcovka! A myslím, že momentálně (respektive od doby, kdy jsem knihu poprvé přečetla (2014)) moje nejoblíbenější kniha. Literární život se dělí na období "před" a "po" Zvuku.
Na knihu jsem se hodně těšila, o to větší bylo zklamání. V příběhu jsem se ztrácela, občas jsem se přistihla, že vůbec nevím, o čem je zrovna řeč a občas jsem přeskakovala celé odstavce. Dokonce jsem měla pocit, že to nepsal jeden člověk.
Prolínání příběhu bylo super, ale bohužel nastaly dějové okamžiky, při kterých jsem se ztrácela a úplně nechápala smysl jejich zařazení a také kdo je zrovna vypravěčem. Autorka skvěle pracuje se slovy, ale jak jsou některé popisy uchvacující, tak jsou na druhou stranu mnohdy zbytečné. Dalším faktem je, že květnané popisy začnou po čase unavovat, což mě osobně přivedlo k přeskakování některých pasáží.
Kdybych mohla, dám knize těch hvězdiček deset. Všechny pocity, radost, štěstí, láska, touha, zoufalství, smutek, naděje, zklamání a bolest vylíčené ve větách plných neotřelých slov, někdy působí až mysticky, jako za závojem, aby se pak ten závoj protrhl realitou znovu a znovu, postupně odkrývající celý příběh. Postavy v knize i jejich vzpomínky jsou živé, dýchají. A já celou tu dobu dýchala a žila s nimi.
Začátek mě příliš neoslovil, ale válečné roky jsem prožívala intenzivně a přála jim štastný konec....
Bohužel...nějak mě to vůbec nechytlo. Mnohdy jsem se ztrácela v tom, kdo co zrovna vypráví, život v Indii mě nebavil vůbec, takže v polovině knihy jsem čtení chtěla vzdát. Nakonec jsem knihu dočetla s přeskakováním kapitol, abych se aspoň dozvěděla, jak to celé s rodinou dopadne.
Bylo to silné. Po přečtení mám pocit, že jsem přečetla tři knihy, ne jen jednu. U nové kapitoly bylo někdy těžší se zorientovat, kde jsme se ocitli. Nicméně kniha jako celek držela pohromadě a autorka měla opravdu výjimečný vypravěčský talent.
Už jsem knih s tématem holocaustu přečetla nespočet. A stejně jsem se při čtení přistihla, že doufám ve šťastný zvrat. Tak krásně sugestivně je kniha napsaná. Byla jsem s Kepplerovými v dusné, špinavé Indii, doma ve Zlíně i jinde. A hrozně jsem si přála šťastný konec. A řeknu vám, Toma Kepplera bych za muže chtěla taky!
Sundavam jednu hvězdu dolů za občasný zmatek v kapitolách, kdy jsem nevěděla, kterým příběhem navazuju na předchozí.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Pro mě jedna z nejlepších knih, jaké kdy byly napsány. Četla jsem poprvé v cca 26 letech a teď ve 45 a jsem z ní nadšená pořád stejně. Doporučuji.