Aksel diskuze u autorů

Sapkowského knihy o Geraltovi jsou těmi suverénně nejohmatanějšími od čtení, které vůbec vlastním, četl jsem je už tolikrát... a ještě nejspíš mnohokrát budu. Byly to jediné knihy, které se mnou putovaly na druhý konec světa, když jsem se vydal na rok studovat do ciziny. Svíčkovou bych si odpustil; Geralta, Marigolda, Yennefer a trpaslíky nikoliv. Ačkoliv je později z mého absolutního čtenářského topu odsunuly jiné knihy, přesto patří Sapkowskému pomyslné čestné místo v čele mé knihovny.

Přesný důvod oné příklonosti si nedovedu pořádně vysvětlit, protože ostatní, "negeraltovská" Sapkowského tvorba mě vlastní vůbec neoslovila. Alespoň z toho mála, čím jsem se prokousal v Tandaradei! potažmo v Husitské trilogii. Možná to tak ale má být, některým autorům je nejspíš souzeno být navždy spojeni s jediným dílem. Doyle měl Sherlocka Holmese, z Macaulay Culkina se stal provždy Kevin sám doma, a jakkoliv je ona "jednokolejnost" jejich dráhy skličovala, mají tím přesto zajištěné nesmrtelné místo v dvoranách slávy. Sapkowski přinejměnším tedy v síňce tuzemské fantasy.

K Sapkowskému jsem se dostal během jednoho nudného léta tráveného u příbuzných na polovenkově. Bylo to ještě v dobách, kdy se na začátku letopočtu stále psala jednička, takže dnešní mládež již stěží pochopí rozměr takové letní nudy, neboť ještě nebylo (běžně rozšířených) videoher, mobilních telefonů, internetů a podobných prostředků ke komfortnímu překonávání dlouhé chvíle. Zlatý věk čtení! I já tak řešil letní krizi nájezdem do knihovničky mé starší sestřenice. Mezi záplavou harlekýnek jsem narazil na zaklínačské povídky. Ještě ty z nakladelství Winston Smith. Na obálce chlapík v černém plášti s mečem. Tomu nešlo odolat. Uvnitř správný mix přisprostlého humoru, lechtivých scének a šermířské řezničiny. Co víc si může puberťák přát?

Tím odstartovala má zaklínačománie, za kterou se dnes ohlížím - připouštím - s nádechem nostalgie bezstarostných let dospívání. Pracné šetření peněz z kapesného a ještě pracnější shánění zaklínačských knih. Dodnes s vděkem vzpomenu na mladíka, který se ozval na můj zoufalý inzerát v Pevnosti, a prodal mi tehdy těžce nedostatkový Křest ohněm společně se Silmarillionem (verze s hologramem!) za velkorysých 190 Kč. Další výjevy oněch let na počátku milénia: programování vlastního webu o zaklínači a snaha vytvořit zaklínačskou encyklopedii (obé nepřežilo mé studium na gymnásiu), účast na legendární premiéře filmu Zaklínač v Maďarském kulturním centru, kdy sál praskal ve švech a sedělo se, tedy spíše stálo, kde se dalo...

Ve zpětném pohledu to byla asi Geraltova postava, či spíše jeho vnitřní svět, která mě tolik přikovaly k Sapkowskému Zaklínači. Hrdina-antihrdina, jenž pod skořápkou cynismu skrývá přemýšlivou a čestnou povahu a přes své handicapy je lidštější než většina okolních lidí. Takovému hrdinovi, který o hrdinství každým coulem nestojí, nelze v jeho útrapách prostě nefandit. Jako druhý bod bych zmínil svérázný humor v podání jednotlivých postav (Marigold, Regis, trpaslíci!) a jakoby mimoděk vtipné slovní obraty při líčení popisných scén. Do velké míry to je zásluha vynikajícího překladu, byť na základě německé verze si troufnu tvrdit, že tehdy to prostě měl Sapkowski v sobě. (Německy jsem četl Meč osudu a vtipné mi to přišlo obdobně.)

Povídky o zaklínači považuji jedním slovem za geniální. Ten krátký, uzavřený epizodický formát Sapkowskému zkrátka sedl jak ušitý. Se ságou to je horší, jakkoliv ji čtu rád. Tam jsem již kritičtější a zhruba od Věže vlaštovky to pro mě přestává být "to ono". Snad je to zapříčiněno větší rolí Ciri (kterou jsem popravdě nikdy nemusel), snad přílišným košatěním děje, který v tu chvíli už rostl Sapkowskému přes hlavu. I tak však stále nelze než doporučit přečíst. Aspoň jednou.

Na závěr mé suverénně nejoblíbenější kousky Sapkowského tvorby (povídky): Trochu se obětovat, Střípek ledu, Menší zlo, Hranice možností