Aksel komentáře u knih
Náhoda tomu chtěla, že jsem se na Čarovnou horu vydal ve stejné srpnové týdny jako tehdy Hans Castorp. Společně s ním jsem vystoupal "tam nahoru", kde se zvyklosti Nížiny rychle rozplývají pod všestranným účinkem vysokohorského vzduchu, který umí nemoc vyléčit i ji probudit. Záludně se při tom vkrádá na jazyk výraz paradox, před nímž ovšem pan Settembrini tak vytrvale burcuje na poplach.
Ve shodě s Hansem Castorpem jsem shledal aklimatizaci náročnou pro jedince neuvyklého pobytu v takových výšinách. Jak v těch alpských, tak v těch, které jsou tolik cizí dobrému panu Fergemu. Ale čas působí mocně, stejně jako podmanivý tvar venkovního lehátka, hřejivost přikrývek z velbloudí srsti a neutuchající kolotoč bohatého stolování provázeného pravidelným třísknutím dveří. Dobrákem Joachimem odhalená ležená ihned dobyla předních příček mého žebříčku zálib; předsevzal jsem si jí ve volných chvílích napříště více věnovat i ve svém civilním životě.
Odpusťte, že se spíše zaobírám zážitky veskrze přízemními a opomíjím vše vznešené a duchovní, jemuž pobyt ve společnosti ctěných pánů Settembriniho, Naphty, dvorního rady Behrense a mynheera Peeperkorna návštěvníka vystavuje. Leč za oněch pár srpnových týdnů, nejmenší to berghofské časoměrné jednotky, jsem stihl načerpat pouhé hrsti. Pak vypršela vyměřená doba a na rozdíl od Hanse Castorpa jsem nenašel odvahu setrvat déle. Podlehl jsem povinnosti, a s otočením posledního listu se smutně vydal na zpáteční cestu do Nížiny. Ale nepochybuji, že je mi souzeno se zase vrátit zpět "tam nahoru", na Čarovnou horu. Jako mnohým ostatním, kteří na čas odjíždějí, jen aby se později vrátili.
Dopodrobna se věnovat zážitkům z Čarovné hory je zbytečné. Mann je skvělý vypravěč, jemuž čtenář rád promine orientální laxnost při nakládání s časem. Odměny jsou totiž hojné, byť pro úplné vychutnání jeden pobyt zřejmě nepostačí. Co však musím speciálně ocenit, je Mannova myšlenka odít rozhovor mezi madame Chauchatovou a naším dítkem života klopotným do francouzštiny – elegantní forma toho, co dnes barbarsky cpeme do závorek s nápisem "Spoiler Alert". Geniální tah. Snad jen ten, kdo je vzdělanec a vládne cizí řečí, má smůlu, ale dobře mu tak! Celkový dojem, jak by řekl mynheer, naprosto, vyřízeno!
Poznámka závěrem. Pět hvězdiček neprozradí vše, pročež dodávám: kvůli Čarovné hoře mi nebylo zatěžko vláčet s sebou objemný svazek vydání z r. 2016 každý den po cestě do práce a zpět. Záda protestovala, duše se radovala.
Stefanu Zweigovi se podařilo nemožné; bez filmových záběrů, bez jediné fotografie zachytil ducha své doby s neuvěřitelnou plastičností a do nejživějších detailů, že pouhými tahy svého mistrovského pera a jasnozřivostí myšlenek dokázal to, co je (a nejspíš i navždy zůstane) nad síly vědy: přenáší čtenáře o století nazpátek do časů nenávratně ztracených, do přízračného světa včerejška. Neboť s každým obrácením lehce zažloutlé stránky autorových pamětí jako by člověk zároveň cestoval i jednotlivými okamžiky těchto tak vzdálených let.
Těch géniů doby a v pravdě historických veličin, které se Zweigovi poštěstilo poznat, navázat s nimi přátelství a jejich obraz nesmrtelně zachytit pro nás (v tomto smyslu) nešťastníky později narozené: Rilke, Herzl, Rodin, Rolland, Rathenau, Gorkij, Strauss, Freud! A vedle nich desítky ba stovky dalších, dnešnímu čtenáři již méně známějších jmen. Leč síla Zweigova exkursu neleží ve jménech a osobnostech, ale ve výpravě za duchem doby minulé.
Výchozí bod putování tvoří jemnou nostalgií prodchnutý "svět jistoty", který se vyhříval v posledních paprscích pozvolna zapadajícího slunce staleté habsburské monarchie. Tento na první pohled střídmý, rozvážný a konvencemi sešněrovaný svět ctihodných otců a dědů nikam nespěchal, na vše měl dost času a na každý náznak možné změny pohlížel s hlubokou nedůvěrou. Spolehlivými hodnotami totiž byla píle, trpělivost a spořivost. Kdo se narodil "včas", mohl v těchto kulisách prožít poklidný život jistoty, tak jako Zweigovi rodiče. Zároveň však lidstvo neochvějně věřilo v pokrok rozumu, chovalo v hluboké úctě kulturu, vážilo si vzdělání a učenosti a nastupující výdobytky vědeckotechnických objevů slibovaly ještě bezstarostnější a zářivější budoucnost.
Tuto víru rozprášilo burácení kanónů a společně s miliony mužů umírala v zákopech první světové války i víra v humanitu. A Stefan Zweig poprvé okusil trpkost exilu, byť nejprve jen vnitřního a posléze v takřka sousedském Švýcarsku. Stále zůstával v srdci Evropy, kterou tolik miloval. Když explozi šílenství postupně odvály čtyři roky nesmírného utrpení, zdálo se, že Evropané přichází k rozumu. Zweig se tedy vrátil do zbídačené domoviny pln sil znovu budovat a navázat tam, kde jeho zaběhnutý život přerušila nesmyslnost války. Navzdory hyperinflaci a zoufalé hospodářské situaci pohrobka podunajské monarchie začal žít znovu. A tvořit. Na krátký čas, jedno desetiletí, mu bylo ještě dopřáno spolu s ostatními uvěřit, že Evropa se poučila.
Podobalo-li se vypuknutí první světové války náhlému úderu blesku uprostřed parného červencového léta, pak její pokračování se snášelo na Evropu pozvolněji, ale o to dusivěji. Stejná rozvaha ducha, s níž pečlivě přeměřoval každou větu ve svých románech, otevřela Zweigovi oči dříve než mnoha jeho rakouským vrstevníkům. Odešel včas, získal čas dále pracovat, ale za strašlivou cenu: stal se mužem bez domova a bez vlasti. Šílenství, do kterého se Evropa již podruhé za čtvrtstoletí propadala přitom tuto oběť škrtla jedním tahem pera. Tísnivé déjà vu zahnalo Zweiga na útěk od všeho, co mu bylo drahé – pryč od společnosti, pryč od Evropy, pryč od budoucnosti. Osud naplnil jeho kalich hořkosti až do dna. Avšak než jej vyčerpaný autor pozvedl ke rtům, aby jím zapil dávku jedu, rozloučil se se světem, prožitým životem i svými čtenáři posledním literárním testamentem, Světem včerejška. Jedná se o tím více obdivuhodnou knihu, když uvážíme, že ji Stefan Zweig sepisoval s odstupem desítek let bez jediné písemné opory v denících či korespondenci, čistě jen silou vlastních vzpomínek a prožitků. Jakkoliv je to smutné loučení, přesto stokrát díky za něj! Kéž jej bude číst a brát si z něj ponaučení co nejvíce lidí…
Musím říct, že mi Adrian bude chybět. Avšak za víc jak čtvrtstoletí si užil pěknou dávku malých i větších katastrof (dílem svým i dílem svého pramálo citlivého okolí): od počátečního trápení s pletí, nevděčné péče o mrzoutského důchodce Berta Baxtera a jeho zlověstného vlčáka Šavli, přes marné snahy získat Pandořino srdce (a spatřit její druhou bradavku!), neustálé partnerské rošády svých rodičů, jeden životní nezdar za druhým... až po trpké rozčarování ze své literární (ne)dráhy, nuzné finanční situace a nakonec i vážných zdravotních problémů. Nejspíš tak bylo opravdu na čase dopřát Adrianovi pořádný oddech od další várky katastrof. Svým způsobem je tak příznačné, že se s Adrianem musíme rozloučit ve chvíli, kdy se zdá, že konečně našel klid a mír na venkově, sblížil se s rodiči a že mezi ním i Pandorou vzniklo nové pouto. Tak nezbývá, než mu držet palce, aby od té chvíle šlo vše už jen k lepšímu...
"V dobách, kdy se dějí rozhodující věci, není nikdy čas psát si deník. Kdykoliv nás láká zaznamenat si podrobnosti, zmatek to nedovolí." (24. července 1934)
Coby s pisatelem deníku je se sebou Camill Hoffmann nespokojený. A není to jen výraz přehnané sebekritičnosti, která jinak Hoffmannovi není cizí; občas si čtenář skutečně musí vystačit s heslovitými poznámkami, tak jako v období let 1936-37. Jindy se zase sled událostí valí s překotnou rychlostí, a autor se dostává k jejich zachycení až s delším časovým odstupem. Přesto vše má Hoffmannovo tu více tu méně pravidelné vedení deníku neocenitelný rozměr.
Jako intelektuál s bohatými společenskými styky, Žid a československý diplomat sedí na doutnajícím sudu prachu uprostřed hnědnoucího Berlína. Když Hoffmann uvádí v život své předsevzetí vést si politický deník, píše se 1. leden 1932. Zemi sužuje hospodářská i permanentní politická krize a příklon k autoritářskému vládnutí je evidentní. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř, a tak je Hoffmann (a s ním i čtenář) smutným svědkem, kterak se nad Evropou zatahují mraky: úpadek posledních zbytků demokracie a občanských svobod v Německu, nástup Hitlera k moci, řádění nacistické lůzy, pronásledování domnělé i skutečné opozice, glajchšaltování, zbrojení na válku, agresivní zahraniční politika, roztrhání Versaillského míru a jako smutné finále zaznamenává Hoffmann události kolem Mnichova 1938, které sleduje takřka z první řady. Po Mnichovu pak přichází tragická dohra i v osobní rovině. Hoffmann musí po osmnácti letech služby coby nežádoucí Žid opustit vyslanectví v Berlíně i čs. diplomacii, a vrací se do Prahy, kde mu nezbývá než přihlížet, jak je likvidován i poslední zbytek jeho okleštěné vlasti. Zápisy končí týden před vypuknutím války a Hoffmannův další osud je směsí trpké ironie a kruté tragédie. Ten, který v Berlíně neúnavně pomáhal četným německým přátelům uniknout před hitlerovským režimem, se nyní sám ocitá v existenčním ohrožení, ale nepodnikne nic na svou záchranu a do poslední chvíle myslí na druhé.
Politický deník není úplně lehké sousto, jelikož si Hoffmann všímá především dění v milieu berlínských diplomatických kruhů a zaznamenává ryze zahraničněpolitické události. Čtenář se tak musí připravit na záplavu jmen (v čemž je mu naštěstí nápomocen obsáhlý biografický rejstřík) a na řadu zákulisních pohledů. A v tom je Hoffmann neocenitelným průvodcem, neboť snad nikdo neznal berlínské "kdo je kdo" za osmnáct let působení tak dobře právě jako on. S nepolevující výdrží, literárním umem a občasným nádechem jemného sarkasmu tak zaznamenává události kolem sebe až do trpkého konce. Pro zájemce o předválečnou zahraniční politiku hotový mus!
Satira sovětských poměrů drzostí v ničem nezaostávající za nejsmělejšími kousky velkého kombinátora. Stejně jako mnozí další mezi výbuchy smíchu žasnu, jak mohl - jeden příklad za všechny - proniknout cenzorským molochem až na tištěné stránky například následující úryvek z románového blázince, v němž se rozhodlo hledat útočiště několik prozřetelnějších jedinců, chtějíc tak uniknout nesnadnému duchu nastupujících pětiletek, industrializace, kolektivizace, prověrek a jiných budovatelských radostí. Zkušenější obyvatel ústavu duševního zdraví zasvěcuje nový přírůstek na oddělení:
"V sovětském Rusku je blázinec jediné místo, kde může člověk normálně žít. Všechno ostatní je zmatek nad zmatek. Ne, s bolševiky žít nemohu. To radši budu tady, vedle obyčejných bláznů. Ti alespoň nebudují socialismus. A pak tu člověka živí. Ale tam v tom jejich blázinci se musí pracovat. A já na ten jejich socialismus pracovat nebudu. Tady mám konec konců osobní svobodu. Svobodu svědomí. Svobodu slova..." Jakmile Gaius Julius Starochámský spatřil kolemjdoucího ošetřovatele, zaječel: "Ať žije ústavodárné shromáždění! Všichni na fórum! I ty, Brute, ses zaprodal odpovědným pracovníkům!" a obrácen na (nováčka v blázinci) Brlohu dodal: "Viděl jste? Křičím si, co chci. A zkuste to na ulici!"
Grandiózní. I&P nešetří nikoho a nic. Z prostých občanů se vyklubávají podvodníčci, z podvodníčků zase prostí sovětští občané. A velký kombinátor obratně manévruje mezi proudy a vede neohroženou posádku Antilopy v honbě za zlatým teletem.
Křest ohněm je pro mě neoficiálním vrcholem celé ságy. Na první pohled možná poněkud paradoxně, protože Sapkowski jako by v polovině vyprávění sundal nohu z plynového pedálu a ponechal ději volnější tempo. Klíčové ingredience předchozích dílů jako proroctví Starší krve, mocenské intriky panovníků, politikaření nadutého čarodějstva i Ciriina frackovitá puberta ustupují do pozadí a místo nich přichází na scénu nefalšovaná zaklínačská road movie – a je to osvěžující změna. Cíl Geraltovy soukromé křížové výpravy je přitom zdánlivě prostý a přímý jako dřevec kopí: na jih, za Jarugu, a proti vůli bohů, osudu i vladařů vysvobodit nebohou Ciri z nilfgaardských spárů. Leč stejně jako v životě, nic není tak snadné, jak se na první pohled zdá. A pro čtenáře je to jenom dobře.
Třebaže je tempo putování Geralta a spol. k zaklínačovu rozčarování velmi pozvolné, originální a notně nesourodé personální složení jeho výpravy se stará o to, že na stránkách se ani náhodou nerozhostí nuda. Naopak. Ránami na těle i na duši zatrpklý zaklínač pronásledovaný zlověstnými sny; nepraktický a užvaněný šumař; hubatá a rázná kuběna s lukem; paličatý Nilfgaarďan, jenž se zarputilostí hodné lepší věci popírá, že je Nilfgaarďanem; záhadami opředený intelektuál Regis s iritujícím zvykem zodpovídat otázky ještě dříve, než jsou položeny. V neposlední řadě nelze přehlédnout (či spíše přeslechnout) partu ogarů Zoltana Chivaye, která nejde pro sprosté slovo nebo ránu klackem po kebuli daleko – zkrátka družinka k pohledání. Krom toho jim v cestě stojí válkou zachvácené Záříčí a s ním řada více i méně nepředvídatelných nástrah: s ohněm v zádech postupující nilfgaardská armáda, mstící se Veverky, plundrující marodéři, sem tam nějaký netvor, zubožení utečenci a také skupina pověrčivých vesničanů, která se snaží dopadnout zlopověstného vampýra a následně trhnout majlant na úrazu svého druha. O napětí a geniální dialogy tak není nouze. A je docela jedno, zda se do vyšperkovaných debat zapojuje přemoudřelý vševěd Regis, neodbytný mluvka Marigold, cynik Geralt, intelektuálně přímočará Milwa, či samorostlý filosof a nepolepšitelný altruista Zoltan za přizvukování svého papoucha s proříznutým zobákem.
Úžasná odysea s perfektně ironickým vyústěním! Dal bych šest hvězdiček, kdyby to šlo. A zároveň by mě ani trochu nemrzelo, kdyby Sapkowski utl ságu už s koncem Křestu ohně.
Královna ohně bohužel završila sestupnou tendenci Ryanovy trilogie. Píseň krve sice nebyla zpočátku kdovíjak originální a také většina postav byla poněkud šablonovitá (čest výjimkám – Lyrna, Kenis, Nortah), nicméně řemeslně slušně napsané scény a zejména tajemně se rozvíjející zápletka mě přesvědčila, abych nad Stínem krkavce nelámal hůl a četl dál. Pán věže opustil výsostní Vélinovu perspektivu a nabídl čtenářstvu čtyři vypravěčské linky, které – pokud bych měl zhodnotit sportovní terminologií – skončily ve finále plichtou 2:2. Na jedné straně docela poutavé linky Lyrny a Frentise, na straně druhé pak příběhově ospalejší líčení znaveného Vélina a zejména neuvěřitelně otravná Reva. Nicméně díky volarské invazi měl Pán věže slušný spád a závěr vdechl naději, že Ryan se Revou při obléhání do sytosti vyřádil a že díky Vélinově ztrátě písně nabídne Královna ohně mnohem napínavější čtení
Bohužel, nic z toho se nekoná. Především proto, že děj se až neuvěřitelně vleče a ztratil veškerý náboj. Všechny cesty vedou do Říma, tedy pardon – do Volaru, a čtenář je nucen je projít fakticky čtyřikrát, s každou postavou zvlášť. A v tom je kámen utrpení. Jedna nezajímavá bitva střídá druhou, do toho se proplétají náhlé (a pro mě poněkud chaotické) mytologické exkursy, obyvatelstvo Volarského impéria se nechá masakrovat jak tupé ovce vlastní císařovnou, Vélin zdlouhavě putuje severem, Frentis ještě zdlouhavěji vede povstaleckou rebélii, která je ve finále vlastně bezvýznamná, do toho přibývají nové severské kmeny a další postavy – a obojí vlastně úplně zbytečně, protože rozuzlení je v režii starých známých.
Nutno dodat, že samotný konec je takový, no rozpačitý. Vzhledem k tomu, jak pekelně roztápěl Ryan zápletku v předchozích dílech, čekal bych něco rafinovanějšího a se záludnějšími zvraty. Doposud mi stále vrtá hlavou, v čem měl spočívat císařovnin plán na svržení Spojence. A aniž bych chtěl spoilerovat: také mi uniká, jak někdo, kdo zabíjí pouhým dotekem, zvládne nepozorovaně složit celou jednotku Vlčích lidí a nádavkem k tomu divokou kočku, aby nakonec mohl zabít XY a naplnit tak proroctví, které si přitom pozornější čtenář pamatuje z předchozích dílů.
Nu, raději to nechám být. Stejně tak jako měl Ryan nechat být Revu, kterou krom obvyklých ingrediencí superbojovnice a magnetu na pozornost ženského pohlaví nyní šmrncl i pocitem viny a mateřskými pudy. Po dočtení poslední strany marně tápu, k jakému hlubšímu dojmu vlastně trilogie spěla a jakou fantasy stopu chtěla zanechat, aby ji čtenář někdy v budoucnu znovu vzal do ruky. U mě se to Ryanovi s Královnou ohně nepodařilo. Bohužel.
Úvodem musím předeslat, že Píseň krve mi nijak zvlášť neučarovala, což se při čtení Pána věže ukázalo jako svým způsobem výhoda; vyhnul jsem se tak alespoň vlně rozčarování, které zasáhla leckteré nadšenější fanoušky Ryanovy série.
Často vytýkané roztříštění děje mezi více postav nevnímám jako nutné mínus. Autor potřeboval rozehrát zápletku na širší šachovnici a ukázat, že v sázce je více než jen osud Sjednocených království. Dobře, beru. Můj smířlivý postoj má možná dost co dočinění s tím, že příliš nelituji Vélinova ústupu do pozadí. V Písni krve jsem měl poněkud jiné favority (Kenise, Lyrnu, Nortaha) než pana neochvějného správňáka. Potíž ovšem přichází ve způsobu, jakým Ryan vyplňuje uvolněný prostor. Vélin: zůstává stále stejně vznešeně nudným velehrdinou "na odpočinku", který stejně ví, že nakonec bude muset učinit nevyhnutelné – a ví to i čtenář. Frentis: to už je trochu lepší. Ne že by byl přehnaně komplikovaný, nicméně svojí linkou pomáhá odkrýt, co vlastně číhá v pozadí. Lyrna: asi nejpoutavěji vykreslená postava, jakkoliv osobně trochu lituju, že ji Ryan poněkud vzdaluje od té tak trochu vypočítavé a nečitelné manipulátorky z prvního dílu. Reva: a zde přichází katastrofa. Životem dosud příliš neprověřená osmnáctka, která válečnickou dokonalostí pomalu strčí do kapsy i zocelené nadbojovníky Řádu Vélina s Frentisem, ač její veškerý výcvik se sestával z pravidelných výprasků od kněze v jakési zatuchlé stodole a z krátkého work shopu u Vélina. A aby čtenář nepřišel zkrátka, Reva přináší do příběhu i nádech lehkého muchlování a potlačovaného zájmu o jisté pohlaví.
Výsledný dojem? Rozpačitý. Díky Lyrně a Frentisovi je Pán věže stále čitelný a zápletka se rozvinula dál. V tomto směru splněná povinnost obvykle nevděčného prostředního dílu všech trilogií. Ovšem v zájmu zdárného dojmu z celé série doufám, že v Královně ohně Reva ustoupí (a to hodně daleko) ze scény.
Hrůzostrašný překlad (2. vydání, r. 2009). Nechci rozepisovat vše, byť poněkud klopotný překlad z angl. originálu je místy opravdu do očí bijící. Ale dvě boty přejít nelze.
1) "Bitva o Bulgu" (s. 300). To bych vážně rád věděl, kde ona "Bulga" na západní frontě leží. Překladateli vážně neříká nic the Battle of the Bulge, čili tzv. "Bitva o výběžek" alias ofenzíva v Ardenách?
2) Neustálé zaměňování jihomoravské Břeclavi s nynější polskou Vratislaví, která byla až do r. 1945 německým městem Breslau. Překladatele nejenže nevyruší zjevné historické nesrovnalosti (boj o město s Rudou armádou probíhá už v lednu, "Břeclav" je vyhlášena pevnostním městem atd.), ale dokonce s klidným svědomím vypustí na stránky větu "Protože byla Břeclav hlavním městem Slezska..." (s. 309). To už není jen na propadnutí z dějepisu, ale rovnou z vlastivědy, vyučované na 1. stupni ZŠ.
Chudák Knappe. Prohrál válku, skončil v sovětském zajateckém lágru, přišel o kariéru v generálním štábu, ztratil iluze i řadu blízkých. A když se snaží zanechat odkaz dalším generacím, pohřbí jej takhle mizerný překlad. To si snad ani Němec nezaslouží. Je mi záhadou, jak odborné nakladatelství vojenské literatury něco takového může pustit do světa.
Prakticky každé povrchní pojednání o Gončarově Oblomovi staví po bok Ilji Iljiče rovnítko "zbytečný člověk". A já se po dočtení knihy musím zeptat – proč? Skutečně zasluhuje Oblomov takový příkrý odsudek? Zdánlivě snad; mrhá svým nepochybným potenciálem, který by mohl zužitkovat – pro obohacení lidstva jako literát či filosof, pro blaho vlasti svědomitou službou v úřadu, či alespoň pro dobro svých podaných a rodového majetku, který by mohl rozhojňovat podnikavou činorodostí. Jenže když se čtenář zamyslí, nikdo z výše uvedených Oblomova vlastně nepotřebuje: lidstvo, vlast a koneckonců ani jeho poddaní mužici – ti všichni se bez Ilji v klidu obejdou. Rodinu nemá a Oblomov tak žije pro sebe jako koneckonců každý "jiný" člověk v jeho postavení, ačkoliv výraz "jiný" by jej dokázal nadzvednout – obrazně i doslovně. Sluha Zachar vám to potvrdí.
Oblomov není stvořen pro překotně se rozvíjející Rusko druhé poloviny 19. století; chce zůstat dál spokojeně podřimovat v po staletí nehybném světě staré ruské venkovské šlechty, kde nic nespěchá a vše má svůj pevně stanovený řád. Kdyby tak mohl žít jako jeho otec, děd, praděd... Leč ke své smůle se nebohý Ilja Iljič narodil příliš pozdě a doba přeje činorodým Štolcům.
Je snadné odsoudit Oblomova pro nedostatek vůle a za pasivitu, s níž se až příliš snadno poddává a stahuje se do svého vlastní ulity lenošení a bezcílného snění. Nelze ovšem popřít, že ve své stagnaci nachází vnitřní klid, jistotu a vyrovnanost. Což jsou mety, které zůstávají odepřeny mnohým těm, kdož se celý život za něčím věčně honí a pachtí
Oblomov "žije" nepochybně pasivně, ale zcela jistě ne zbytečně. Iljova čistá, poctivá duše nevědomky dopadá na každého dobrého člověka, který s ním přijde do styku. Štolc v něm nachází i přes všechny chyby upřímného přítele, Olga díky jeho poctivé lásce vyzraje v neobyčejnou ženu, prostá a oddaná Agafja Matvejevna si pozvolna uvědomí raison d'être svého života a že něco takového vůbec existuje. Dokonce i nevrlý obhroublý sluha Zachar potřebuje svého Oblomova, i když svého pána šidí a příležitostně pomlouvá. A co nakonec malý Andrej... Těm všm Oblomov obohatil životy, jakkoliv se vzdal nároků na to naplnit ten svůj a dosyta jej prožít. A to není málo. Ne, dobrý Ilja Iljič nebyl zbytečný člověk.
V silně autobiografickém románu odhaluje Kuby prostřednictvím svého románového alter ega, vojína Stefana Wolzogena, pocity vůči režimu kritického intelektuála, jehož okolnosti přimějí obléct uniformu, opovrhovaný vůdcův kabát. Vůdcův kabát má tu mnohovrstevnou vlastnost, že svého nositele kouše a chrání zároveň.
To vůdcův kabát vehnal individualisticky založeného Stefana do svazujícího světa vojenské buzerace, omezených zelených mozků, velkohubé propagandy a pedantských předpisů. Vojna je mu klecí, v níž mohou rozdrcení uniknout jen ti nejmenší a nejméně nápadní. Jenže Stefan ke své smůle nedokáže zůstat nenápadný. Chybí mu dostatek trpělivosti a kázně, aby dokázal v tichu sedět zavřený v kůlně a dlouhé hodiny a týdny leštit lampu. (Čtenáři knihy pochopí, kam tím mířím).
To vůdcův kabát staví Stefana na stejnou loď s druhy ve zbrani, z nichž je mu v lepším případě do smíchu, v horším případě nevolno. Přesvědčený nacista Hahl, násilnický Fränzel, pedantský šikovatel, lhostejná masa vojáků. Jen tu a tam se v hejnu objeví bílá vrána jako například ne nepodobně smýšlející důstojník Karohn, jenž se rovněž snaží chránit vůdcovým kabátem, či slušný člověk a opravdový přítel Benhard.
To vůdcův kabát okrádá Stefana o jeho lidskou individualitu. Pro zajaté Brity, s nimiž by ze sympatií rád prohodil pár přátelských slov, je díky uniformě jen německý voják-nepřítel, nikoliv člověk Wolzogen, sečtělý knihkupec a docela slušný chlapík. Vrhnou na něj zachmuřené pohledy a otočí se k němu zády. Pro poražené Francouze je Stefan naopak vítaným společníkem, neboť navzdory uniformě vítěze se k nim chová lidsky.
To vůdcův kabát Stefanovi dokonce slouží jako vstupenka k neuvěřitelným a jinak nedosažitelným zážitkům, o kterých by si jako turista mohl nechat leda zdát: volně se prochází po obsazených zámcích, jsou mu k dispozici plody francouzské likérky, obchodní dům mu ochotně otevře i mimo provozní dobu a uniforma vítězného wehrmachtu zařídí Stefanovi audienci u samotného Romaina Rollanda.
A především: to vůdcův kabát umožňuje Stefanovi tu a tam nadechnout se douškem alespoň zdánlivě svobodného života, když se občas poštěstí zorganizovat nějakou tu švejkovskou zašívárnu. V "polních podmínkách" mu dlouho prochází to, co by jej v civilu již dávno přivedlo do vážných problémů a opletaček s gestapem: vzdorná provokace a skrytý výsměch na účet méně důvtipných soukmenovců, s nimiž se snaží hrát hru na kočku s myší i s vědomím, že on je tou myší. Jak však Stefan poznamenává: myš, která se pokusí zakousnout kočku, je směšná a nemá šanci uspět. Ale chytrá myš si může při hře s kočkou užít trochu zábavy. Alespoň na čas...
Plné docenění Podivného vítězství není možné bez přečtení Kubyho pamětí (v orig. Mein Krieg). Benhard, Hahl, generál Licht a další - ti všichni mají velmi reálný předobraz. Proto dávám o hvězdičku víc, než by ze samotné knihy vyplývalo.
Pár citátů závěrem:
Stefan: "Vůdcův kabát chrání před vůdcem. Legrační, co? Nehledě k tomu, že mi bylo poručeno, abych oblékl uniformu, já bych ji dokonce chtěl obléct. Když to v tomhle spolku idiotů, který si říká wehrmacht, správně zahraješ, věří ti to. Jinde už ne."
Benhard: "Ty ale nehraješ správně, a oni ti nevěří. Vidím to černě, pokud jde o tebe."
S.: "Ještě se to naučím."
B.: "Nevypadá to tak. " (str. 191)
---
šikovatel: "Ten Wolzogen - co je to zač? O čem tak mezi vámi mluví?"
Samenkorn, civilním povoláním holič, armádní ulejvák a donašeč: "Moc nemluví, pane vrchní. Je poťouchlý. Teď je pořád pohromadě s Benhardem. Každý večer chodí pryč."
šik.: "Chlastají?"
Sam.: "Ti nechlastají."
šik.: "Co dělají?"
Holič uvažoval, jistota ho opustila a řekl: "Mluví."
šik.: "Jak?"
Sam.: "Docela divně."
šik.: "Politicky?"
Sam.: "Ani ne."
šik. "Jak tedy?"
Sam.: "No, nedávno jsme se bavili o čepicích... a Wolzogen řekl: Já půjdu do (hostince) Geroldingeru třeba s kýblem od marmelády na hlavě, když ho vyfasuju, hlavně že se pozná, že jsem z velkoněmeckého wehrmachtu." (str. 142-143)
---
Stefan k sochaři Benhardovi, svému jedinému příteli v uniformě: "Tak dávej pozor. Máš jen hlínu... Hromadu hlíny, ze které jsi udělal figuru, tu figuru chceš zachovat, neroztlučeš ji, vypálíš ji třeba v peci. Spotřeboval jsi hlínu?"
Bernhard: "Ovšem."
S.: "Dobře. Náš velký vůdce má hromadu hlíny, docela pěknou hromadu, ta pozůstává z tebe a ze mne - a z důstojnosti Tilkensprosse a z SA-manna Hahla... Tedy hlína, velkoněmecká hlína, deset milionů figur jako ty a já, k tomu dvacet milionů dělníků, no ovšem, a tak dál z toho chce (vůdce) něco udělat."
B.: "A taky dělá."
S.: "Správně, správně. Ale když jsi hlínu spotřeboval, dáš si pokoj. Musíme tedy dát pozor, aby (Hitler) ze svého materiálu nemohl udělat přespříliš. Z nás totiž. Staví hnůj." (str. 35-36)
Bouřková sezóna v mnohém připomíná sraz maturantů po deseti letech; nejen že si stále pamatuje jména bývalých spolužáků, dokonce je dokážete přiřadit ke správným tvářím a vybavit si nějaký ten společný zážitek či vtipnou historku – tedy alespoň u většiny případů. Na některé se dokonce i těšíte. Když se však s někdejšími kumpány ze školních lavic pustíte po dlouhých letech odloučení do řeči, pomalu zjišťujete, že se vlastně bavíte s někým tak trochu jiným, než si pamatujete. Občas zapracují uběhnuvší léta ještě nemilosrdněji, po dvou třech frázích zavládne trapné ticho, a vy si uvědomujete, že se "bavíte" s úplným cizincem. Nemít onu povědomou tvář, nikdy by vás ani na vteřinu nenapadlo dát se s ním do řeči.
A nejinak tomu je i s Bouřkovou sezónou. Ano, autorem je stále tentýž Andrzej Sapkowski (jen o několik let a pár románů starší), hrdinou je stále Geralt, příběhově dokonce mladší. Ten první stále stříhá řemeslně slušně zvládnuté scény plné barvitých popisů, obscénností, soubojů a břitkých replik. I ten druhý se stále protlouká světem, kterému nerozumí a do kterého ne úplně patří, pouští se do křížku s čaroději (a sličnými čarodějkami), ocitá se jako pěšák na šachovnici vyšších mocenských pletich – stejně jako kdysi v sáze. Přesto oběma, Sapkowskému i zaklínači, něco do *toho* Zaklínače zkrátka chybí. Řada postřehů na téma co přesně tu již zazněla, zbytečně bych je tedy opakoval. Jak příběh ubíhal a já kráčel po boku starých známých, měl jsem stále více dojem, že jsem se ocitl ve společnosti někdejších spolužáků, s nimiž jsem od posledního setkání před deseti lety neprohodil ani slovo. Zdvořilost a letmý zájem přispěly k tomu, že jsem vydržel až do konce. Zašustění poslední stránky bylo signálem, že povinnosti i formalitám bylo učiněno zadost. Po poněkud prkenném ujistění, že se určitě musíme někdy zase sejít (tak určitě) jsem se rozloučil s Bouřkovou sezónou a okamžitě zamířil si spravit chuť ke kroužku opravdu důvěrně známých kumpánů: těch s nimiž se vídáme rok co rok a stále si máme co říct – k povídkám a sáze.
Chystáte-li se podniknout výlet, patrně si jej naplánujete na den, na který předpověď slibuje co možná nejvydařenější počasí a tím pádem příjemný zážitek. Málokoho by nadchla vyhlídka, že se bude trmácet krajinou za té nejhorší sloty. Ke stejné logice se přiklonil i Solženicyn, když se rozhodl pozvat čtenáře na první poznávací cestu souostrovím gulag.
Měřítkem každodenní reality opravdového gulagu totiž zažívá nebohý Ivan Děnisovič skutečně jeden z prosluněných dnů. Když se ráno vzbudí, sice jej, pravda, trochu pokouší nemoc, leč může chodit, vidí, slyší a – světe div se – nikdo ze spoluvězňů mu přes noc neukradl nic z jeho skrovného majetku. Jak denní program Ivana Děnisoviče ubíhá pod dohledem bdělých strážných, žádný z nich nejeví zájem si na muklovi zchladit žáhu. Také spoluvězni v okolí Ivana Děnisoviče jsou veskrze slušní lidé, tedy snad až na kojota Feťukova, ale dokonce i on je na versty vzdálen nemilosrdné táborové logice „dnes chcípni ty, já až zítra“, kterou kriminálníci v těch neknižních gulazích vypilovali na úkor politických vězňů k dokonalosti. Vydávané jídlo sice žádná sláva, leč je – a to jde především. Přidělená práce Ivana Děnisoviče dokonce baví natolik, že ji dělá poctivě, a s klidným srdcem tak porušuje jedno z přikázání lágrového desatera: tuftu alias předstíranou práci šetřící trestancovi síly pro další den… a tak bychom mohli pokračovat dál.
Solženicyn musel v Ivanu Děnisoviči ze zřejmých důvodů líčit gulag mnohem shovívavěji, než jaký ve skutečnosti byl. V té době, kdy se konečně smělo o gulagu vůbec veřejně mluvit a první zvídaví návštěvníci se odvážili obezřetně vstoupit do temnot hrůzyplné říše lágrového souostroví, by bylo nemoudré nechat vyplynout na povrch všechnu krutost, nemilosrdnost a nelidskost gulagu – laik by neuvěřil a neopatrný autor by se kvapem vrátil tam, odkud přišel – zpátky na Souostroví. Proto se výlety pořádají za hezkého počasí: každý bude zaručeně spokojen. Leč cesta za poznáním občas vyžaduje snést nějaké to mokro v botech a jiné ne právě příjemné zážitky. Kdo chce pohlédnout hlouběji do děsivého nitra sovětských lágrů, ať po úvodní slunné procházce s Ivanem Děnisovičem sáhne po Souostroví gulag, kde se Solženicyn pouští do jeho hrůz naplno.
Velmi přímé a kritické svědectví dospívajícího mladíka, který - stejně jako řada jeho vrstevníků - přišel vlivem velkých událostí o deset let svobodného života. A to měl oproti jiným, mj. svým dvěma bratrům, štěstí, protože vůbec přežil. Po anšlusu Rakouska musel nejprve vstoupit do ideologické vymývárny Hitlerjungend, odkud na konci války putoval rovnou do wehrmachtu. V jeho řadách zakusil nesmyslnost posledních bojů v dubnu a květnu 1945 odehrávajících v okolí Brna, kdy mnohokrát musel riskovat život. Když pak padl do zajetí, čekalo jej dvouleté strádání v nepředstavitelných podmínkách sovětských lágrů na Urale, než se z něj na Vánoce 1947 znovu stal konečně svobodný člověk.
Celá četba je nesmírně působivá a ukazuje, jak moc bychom si měli vážit naší dnešní svobody, kdy se můžeme podle vlastní vůle dosita najíst, vyspat, umít a vůbec si svobodně dělat a říkat co chceme. Jak ilustruje Janny na svém pohnutém osudě, byly doba, kdy nic z toho nebývalo vůbec samozřejmé. A nebylo to zase tak dávno. Kniha je velkým podnětem k zamyšlení a když člověk čte o zfanatizovaných důstojnících wehrmachtu, útrapách války a o hrůzách sovětských zajateckých lágrů s všudypřítomnou zimou, hladem, vyčerpáním, šikanou, štěnicemi a chorobami, měl by si začít vážit, jak skvěle se dnes vlastně máme. Bohužel, Jannyho knihu asi mnoho lidí nečte...
Komentář speciálně k Cestě zpátky:
V porovnání s "Na západní frontě klid" je tento sequel jaksi ve stínu svého mnohem známějšího předchůdce. Což je přitom dosti nezasloužené. Narozdíl od dnešní trendu pokračování není Cesta zpátky lacinou snahou svést na vlně úspěchu prvního dílu - tady jde o víc; o dokreslení črtů, které se do Západní fronty nevešly a ani se vejít pořádně nemohly, jelikož obě knihy popisují dva různé světy. Západní fronta je obrazem černobílé reality války: přežij, nebo zemři. Vše mezitím jsou jen drobné epizodky, na kterých v konečném výsledku nezáleží. Cesta zpátky je pak výpravou do světa těch, kteří dokázali přežít a vrací se domů, aby se mohli radovat ze svého úspěchu. Oni přežili.
Remarqueovi se podařilo působivě zachytit, že pro mnohé však návrat domů vůbec žádná výhra nebyl. Ztracená generace nevznikla již přímo v zákopech války. Tam se teprve začínala rodit. Skutečné dozrání nastalo až doma v míru, se kterým si někteří najednou nevěděli rady a co si teď mají vlastně počít. Vojáky být už nemohli a civilisty zapomněli jak. Válkou vykořenění nešťastníci lapeni mezi dvěma světy. V lecčems je tak Cesta zpátky mnohem depresivnějším a působivějším čtením než Západní fronta.
"A pro tohle si přijedeš domů, Arnošte!"
- Adolf Bethke, v poli 1914-1918, v trpké reakci na odhalení manželčiny nevěry a rozpad rodiny.
Smysl života, naplněná i nenaplněná láska, válka, hrdinství, tragédie, smrt, osud, intriky, duchovno, šlechta - inu ruský román se vším všudy. Tolstoj se neostýchal, "román o všem" není v tomto případě nikterak přehánějícím označením. I když si tak říkám, zda by méně poetický znějící "Život a smrt" nebylo výstižnějším pojmenováním tohoto eposu.
Jakkoliv Tolstoj - zejména tedy v druhé části románu - znovu a znovu vykresluje neviditelný zápas mezi vůlí jednotlivce a silou širších událostí, probíhá Vojnou a mír jako jemná nit ještě další zásadní střet: střet mezi životem a smrtí. Podobně jako Anně Kareninové si Tolstoj vyvolil dvojici postav, aby je postavil před osudové dilema, z něhož nakonec vyjde každá úplně opačným směrem. Zde však rozměr celé volby ještě podtrhl tím, že oba na počátku stojící muži - třebaže navenek odlišní - jsou si svým vnitřním světem tolik podobní. Snad právě to je zavede do stejné situace, kdy se ocitnout lapeni v pomyslné cele, z níž vedou ven jen dvoje dveře: život a smrt. Oba touží nalézt totéž a přesto každý dospěje k závěru, že odpověď se skrývá za jinými dveřmi.
Tolstému se každopádně povedlo vybalancovat filosofující pasáže s "oddechovými" a mimořádně poutavými výpravami do světa ruské šlechty. Je tak těžké si je nezamilovat. Všechny. Nejen ty velké postavy jako knížete Andreje, jeho nadpozemsky laskavou sestru Marju nebo dobráckého Pierra. Nelze nesoucítit ani s těmi zdánlivě vedlejšími protagonisty jako se starým hrabětem Rostovem či věrně oddanou Soňou. Dokonce ani k Dolochovovi, Héléne nebo Borisovi nelze pociťovat dlouhodobější a hlubší nelibost. Padla tu poznámka, že psychologie postav není příliš rozvinutá. Mám přesně opačný pocit, například vývoj Nikolaje Rostova je příjemným průvodcem těmi stovkami listů: mladého nerozvážného hejska střídá rozumný muž, aby v roli ušlechtilého zachránce kněžny Marji ukázal, kam až vyrostl. A sympatie se mohou přelít i obráceně, jak ukazuje nemajetný Boris Drubeckoj, nebo se neurčitě překlánět z jedné misky vah na druhou (Nataša, starý kníže Bolkonskij).
Právě pro oba výše uvedené odstavce není Vojna a mír vůbec nudná, jakkoliv se některé úvahy poněkud zbytečně vracejí a opakují již řečené. Historické pasáže z války jsou přes svou rozvleklost mnohdy i vnitřně vtipné. To třeba když Tolstoj dává průchod národnostním úvahám: viz přání ruského generála být povýšen na Němce nebo kouzelná definice, z čeho pramení rozhodnost a sebejistota jednotlivých národů. A určitý vtip a jemná ironie nejsou cizí ani zbylým pasážím. Jakkoliv by Vojna a mír mohla být kratší, trochu prostříhaná od zbytečně opakovaných obrazů, přesto by byl hřích dát jí menší počet hvězdiček než pět.
Svou hloubkou i záběrem obdivuhodná kniha.
Bezesporu mimořádně zajímavá kniha hledající odpověď na otázku, kdo vlastně byli pachatelé holocaustu - a co především, jaké pohnutky je k tomu vedly. Protože Hitler, Heydrich a jim podobní, to byl jen vrcholek pyramidy tvořené tisíci a tisíci bezejmennými Němci a jejich (více nebo méně dobrovolnými) východoevropskými pomocníky. A nejedná se přitom pouze o aktéry patrné na první pohled: strážné ve vyhlazovacích táborech, vojáky v popravčích četách atd. Svůj podíl nesli i zdánlivě obyčejní protagonisté: četníci, kteří odvedli budoucí oběti do transportačních vlaků; strojvůdci, kteří je odvezli na místo určení; úředníci, kteří svědomitě naplánovali celý organizační harmonogram - každý z nich ve finále přispěl svojí troškou do krvavého mlýna, který pod svými hrůznými lopatkami rozdrtil miliony lidských životů.
Christopher Browning se nepouští do prázdného moralizování, ale na vzorku jedné typicky obyčejné policejní jednotky se pokouší rekonstruovat myšlenkový svět pachatelů. Mužů, kteří nebyli fanatickými nacisty a podle všech myslitelných kritérií představovali ten nejméně vhodný "materiál" k vykonání holocaustu. Kde Daniel Goldhagen vidí "ochotné katany" (viz jeho stejnojmenná kniha), tam spatřuje Browning "obyčejné muže". Podle něj nepoháněl pachatele zakořeněný antisemitismus či vštípená rasová nenávist; klíč leží v širší paletě mnohem subtilnějších, zejména sociálně-psychologických faktorů. A to je podle mého názoru zásadní pointa, která činí Browningovo dílo tak neobyčejně podnětným. Tam, kde Goldhagen s úderným heslem antisemitismu bez váhání rozhání veškeré opary pochybností, tam Browning projevuje větší pokoru a rozvážnost. Za určitých okolností, kdybychom se ocitli v roli těch "obyčejných mužů" my, dokázali bychom se zachovat jinak? Browningem předložené argumenty naznačují spíše skeptickou odpověď. A právě proto stojí jeho kniha za důkladné přečtení a ještě důkladnější uvážení.
Vždy mě fascinovalo, jak velkému čtenářskému zájmu se těší ta neustále vycházející plejáda knih o Hitlerovi, Třetí říši, Waffen-SS apod., u nichž se však už po letmém prolistování nelze ubránit dojmu, že opakují jedno a to samé, aniž by za sebou zanechávaly nějaký hlubší přínos. V tom horším případě pak, že sklouzávají k senzacechtivému stylu bulvárních plátků v duchu "čím více šokujících odhalení, tím lépe" a historickou přesnost ať vezme čert.
Buď jak buď, Kershawova práce si právem zasluhuje přídomek monumentální, neboť se z oné výše nastíněné záplavy vymyká svědomitostí svého zpracování, nespornou erudicí autorovou a v neposlední řadě také mimořádně čtivým podáním, s nímž je napsána. Hybris není ani zastydlou oslavou "Vůdce" relativizující jeho zodpovědnost, ani lacinou snahou vylíčit v nejtemnějších barvách nelidské monstrum a pak si na něj z morálních výšin plivnout. Kershawova Hybris je přesně tím, čím by každá historická práce měla být: odborně na výši, opřená o dlouholetý pečlivý výzkum a snažící se nezaujatě předložit líčení událostí tak, jak se odehrály, a čtenář nechť si utvoří závěr sám. A v neposlední řadě si Hybris zasluhuje hluboké uznání i po čtenářské stránce. I díky povedenému překladu se kniha čte velmi příjemně, ba svižněji než leckterý román. Klobouk dolů. I přes úctyhodnou tloušťku (obou dílů) je to kniha, kterou se nemusí bát vzít do rukou i běžný čtenář, aniž by musel být promovaný historik. Rozhodně lze doporučit. Vedle Allana Bullocka a Joachima Festa je Kershowova Hybris bezesporu třetí z trojice stěžejních děl k pochopení hlubin Hitlerovy osobnosti.
Bylo by poněkud nespravedlivé vidět v Anně Kareninové pouze milostný nebo společenský román; mnohem více mě upoutala snaha o vylíčení strastiplného hledání odpovědi nad otázku, co od života očekáváme a co je tím motorem, jenž pohání naši vnitřní existenci dál. Těch více jak osm set stran porůznu odkrývá odpovědi, k nimž dochází jednotlivé postavy. Pro nepoučitelného Stěpana Oblonského je to sobecky pojímaný hýřivý život. Pro jeho ztrápenou ženu Dolly i přes vnitřní opovržení (k jemu i sobě samé) potřeba zachování role matky kvůli dětem. Pro citlivou Kitty se odpovědí stane nakonec věrná láska milovanému Levinovi. Pro Vronského je to vyčerpávající balancování mezi osobní ctí a vášní k Anně. Pro Karenina nejprve oddanost své společenské úloze velkého státníka, posléze odhalená hluboká vnitřní zbožnost... ti všichni, od prvního šlechtice po nejposlednějšího venkovského nádeníka jako by přirozeně znali svoji roli na tomto světě. Pouze dvojice ústředních postav, kolem nichž se zvolna spřádá a zase rozebíhá předivo ostatních osudů, je na tom jinak a bloudí až do posledních stran románu. Oba hledají skutečnou, hlubokou náplň života, raison d´être, a každý přitom po svém, s opačným výsledkem.
Okouzlující a duchaplná Anna Kareninová, grande dame petrohradské smetánky, má na počátku zdánlivě vše, co si žena jejího postavení může přát. Naopak zhrzený nápadník a hloubavý samorost Levin pochybuje na každém kroku o všem a o sobě především. Přesto oba dokráčí k protichůdným koncům. Na otázku, proč se to jednomu podařilo a druhé ne, ještě teď hledám odpověď. Mohla za to předpojatá morálka doby? Společenské konvence, kterými Levin pohrdal a proto byl při svém hledání volnější než Anna, jež se nedokázala vymanit z odsudků okolí? Nebo snad za to mohla nějaká vnitřní síla charakteru? Ať tak či onak, Annina cesta ke zkáze a Levinova k vykoupení je strhující a vede mě k názoru, že tento román stojí rozhodně za víc jak jedno přečtení.
Po celé čtení mě jímalo neodolatelné nutkání popadnout Diedericha za ramena a zatřást s ním, zakřičet mu do tváře, ať se proboha vzpamatuje. Ať si vybere tu správnou stranu, která se mu nabízela nejprve v podobě milující Anežky, pak v podobě starého a moudrého radního Bucka, jenže...
Poddaný je skvělá skica vilémovského Německa, která osvětluje jednu velmi podstatnou věc. A sice kde se v 30. letech najednou vzal Hitler. Neboť Diederichova zbožná láska a obdiv k císaři Vilémovi II. je předobrazem vůdcovského mýtu hitlerovského Německa, jakkoliv dokončil Mann svůj román ještě před 1. světovou válkou. Jen se pak jeden vůdce nahradil jiným. Není divu, že nacisté Manna nemilovali, když na Diederichově příkladu v plné nahotě odkryl absurdnost slepého následování vůdce a kriticky poodhalil síť špinavého politikaření a vlastních prospěchářských zájmů, které se skrývaly pod honosnými hesly o národní jednotě, vlastenectví a boji s domnělými podvratnými živly. Jako román mě Podanný sice poněkud zklamal (či spíše Diederich mě zklamal, abych byl přesný), ale coby zrcadlo své doby a prorocké varování si Podanný prostě zaslouží hvězdičku navíc.