Na západní frontě klid / Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33311/bmid_na-zapadni-fronte-klid-cesta-zpatky-KED-33311.png
5
580
580
Popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního života německých vojáků vracejících se z fronty. Román podrobně výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1988 , Naše vojskoOriginální název:
Im Westen nichts Neues / Der Weg zurück, 1931
více info...
Přidat komentář
Zvláště v roce 2024 by si ji měl každý přečíst. Jedna z nejlepších válečných-protiválečných knih. Z těcvh co znám tak se jí rovnají jenom Mladí lvi od Irwina Shawa
Mám rada Remarqua. Vlastne píše veľmi obyčajne. Úplne bežné príbehy ľudí z davu. Ale veľmi vnímavo, takže čitateľ sa dozvie veľa o dobe a prežívaní práve tých bežných občanov, ich subjektívne postoje.
V tejto knihe je toľko citu...bolesti, sklamania, zúfalstva, radosti z maličkostí, lásky...verím, že takých osudov a podobných bolo počas 2.svetovej vojny nespočetne.
V kontexte súčasnosti, keď za našou hranicou je vojna, teda zabíjanie, v plnom prúde, sa to o to vnímavejšie čítalo.
Veľmi pekná kniha. Mám v pláne vrhnúť sa aj na ďalšie diela E.M.Remarqua.
Už jsem toho přečetl hodně. Ale Mistr něžného zvěrstva mnou tak trochu otřásl.
Za mně by ji měli každoročně všude po světě předčítat.
Hodně silné
10/10
Během studií jsem se jako čert kříži vyhýbal povinné četbě, což u této knihy byla rozhodně chyba. Příběhy zasazené do prostředí první světové války, která se může zdát vzdálená, jsou v dnešní době až neskutečně aktuální. Autor píše tak autenticky, že jsem měl často dojem, že tam jsem s nimi na frontě, a cítím to, co oni. Část Na západní frontě klid a její volné pokračování Cesta zpátky jsou příběhy, které určitě stojí za přečtení.
Přečteno pouze jednou v rámci povinné četby. Kniha pěkně napsaná, to ano, ale pro mne knihy z války jsou číst za trest, je mi těžko z té doby, co lidé museli vytrpět, kolik nevinných životů zbytečně vyhaslo.............
Ak by som mal definovať to, čo najviac obidve diela vystihuje, tak je to predovšetkým autentickosť. Pocity a udalosti sú opísané tak verne a detailne, že dokážu vtiahnuť do deja a umožnia prežiť príbeh, akoby sme boli priamo jeho súčasťou. Príbeh generácie, ktorá zbytočne stratila najkrajšie roky života. Mladíci, ktorí sú priamo zo školských lavíc vrhnutí do vojnového besnenia skôr, než vôbec okúsili život. Udalosti na bojisku Remarque popisuje tak živo a drsne, že to dokáže s čitateľom pohnúť ešte aj dnes, v dobe, kedy zobrazenie násilia, nie je nič výnimočné. Tí, ktorí tie hrôzy so šťastím prežili, ešte ani zďaleka nezvíťazili. Mnohí stratili schopnosť adaptovať sa na život v tak túžobne očakávanom miery. To, čo prežili ich natoľko poznačilo, až zrazu prichádzajú na to, že nedokážu žiť. Práve o tom pojednáva druhá časť Cesta späť. Je to cesta, ktorá je vlastne bez cieľa, bez nádeje, bez istoty.
V rámci vyřazování knih ze školní knihovny jsem se dostala k některým kouskům, které mě hodně zasáhly během dospívání. Tehdy na mě snad ještě víc zapůsobila Cesta zpátky, tentokrát to byla první část. Popis války zde postrádá jakoukoliv gloriolu, ideály a velké myšlenky se dávno ztratily. Cílem je přežít a pokud je šance něco si trochu užít, beze zbytku ji využít. Všudypřítomná je jen vojenská soudržnost a kamarádství, i když řady kamarádů postupně řídnou. Cesta zpátky je pak o návratu přeživších a jejich obtížích začlenit se znovu do šedé všednodennosti a každodenních malicherností. Na rozdíl od strohých a úderných myšlenek ze Západní fronty jsou tu ale promluvy a úvahy hrdinů někdy příliš patetické a květnaté.
Na západní frontě klid
Kdo by si pomyslel, když jsem si vybírala knihy do Čtenářské výzvy, že mezitím co rozečtu knihu o válce, tak další válka vypukne. Musím přiznat, že jsem měla trochu problémy knihu dočíst a důvody jsou prosté. Možná, že kdyby si ti, kteří stojí za novou válkou přečetli některou z takovýchto knih, dopadlo by to jinak. A možná také ne, protože lidé jsou nepoučitelní. Dovolím z citovat z knihy pasáže, které mě zaujaly, o tom jak válka působí na člověka... Co dodat?
(spoiler)
Zvyk je také důvodem, proč zdánlivě tak rychle zapomínáme. Ještě předevčírem jsme byli v palbě, dnes děláme šaškárny a šmejdíme po krajině, kde bychom našli něco dobrého, zítra zase půjdeme do zákopů. Ve skutečnosti nezapomínáme nic. Pokud musíme být zde v poli. Tak frontové dny, jakmile pominuly, klesají v nás ke dnu jako kameny, protože jsou příliš těžké, než abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom nad nimi hloubali, zabily by nás ještě dodatečně, neboť na to jsem už přišel; děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí; ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte. Přesně tak, jak se stáváme zvířaty, když jdeme dopředu, protože to jediné nás dokáže uchovat naživu, zrovna tak se z nás stávají recesisté a ospalčiska, jsme-li v týlu. Nemůžeme jinak, je to takříkajíc nezbytná nutnost, která se prosazuje bez našeho přičinění. Chceme žít – za každou cenu; proto se nemůžeme zatěžovat pocity, které snad jsou dekorativní pro mír, ale zde jsou falešné a nemístné. Kemmerich je mrtvý, Haie Westhus umírá, s tělem Hanse Kramera budou mít o soudném dni zatraceně práce, jak sesbírat to, co se pod přímým zásahem rozprsklo; Martens už nemá nohy, Meyer je mrtvý, sto dvacet rozstřílených mužů někde leží, je to zatracené, ale co je nám do toho, my žijeme. Kdybychom je mohli zachránit – to by lidé koukali, jak bychom sebou házeli; bylo by nám jedno, jestli bychom přitom sami pošli, neboť máme setsakra kuráž, když chceme; co je strach, to dohromady nevíme – víme arci, co je smrtelná úzkost, to však je něco jiného, to je věc tělesná. Ale naši kamarádi jsou mrtví, pomoci jim nemůžeme, mají to odbyté – kdoví, co ještě čeká na nás; chceme sebou seknout a spát nebo žrát, co se do nás vejde, a chlastat a kouřit, aby hodiny nebyly pusté. Život je krátký.
…
Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. … Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. „Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí – tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně – nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání naše i vaše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem… Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň – vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít.
Cesta zpátky
A zde pokračování o tom, jak těžké je pro přeživší válku, se začlenit do dalšího života v míru a to opět platí o každé době. Bylo to těžké po té první světové i po druhé a po všech dalších, protože kromě věcí majetkových a fyzických jsou zanechány horší stopy na duších.
Tak tohle byl opravdu silný čtenářský zážitek.
Erich Maria Remarque popisuje s téměř novinářskou přesností svoji zkušenost vojáka z první světové války od naverbování za nemalého přispění tehdejší propagandy přes život na frontě až po návrat a následky let prožitých v neustálém strachu. Neomezuje se ale jen na hrůzy zažité na frontě, neméně důležitá je linka přátelství s ostatními vojáky ze stejné roty. Přátelství, které se po válce ukázalo být jedinou jistotou a oázou porozumění.
Válku Remarque popsal tak autenticky, že veškerá jeho tvorba byla dokonce zakázaná po nástupu Hitlerovy vlády, aby neodrazovala mladé vlastence od nástupu do armády. Remarque byl prohlášen za Paula Kamera, což měl být Žid, který se války nikdy nezúčastnil.
Shodou okolností jsem během čtení narazila na článek popisující reálné události ze západní fronty pojmenované Vánoční zázrak, který dokreslil můj čtenářský zážitek:
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vanoce-v-zakopech-jeden-rok-zazraku-a-dlouhe-roky-nasili.A111220_160953_vojenstvi_mla
V této knize se nachází 2 romány – NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID a CESTA ZPÁTKY. Knihu Na západní frontě klid jsem četl v minulosti. Cestu zpátky, která je volným pokračováním knihy Na západní frontě klid jsem četl v současnosti. Vojáci z fronty se navracejí do svých domovů, ale nedokážou se začlenit do společnosti po skončení války. Hlavní postavou je ARNOŠT, který se schází se svými kamarády, vzpomínají na časy v zákopech, znovu zasedají do školních lavic na gymnáziu. Chápal jsem tuto partu kamarádů v mnoha ohledech. Líbilo se mi, když řekli z plných plic, co si myslí o škole za přítomnosti pedagogů. Měli pravdu. Profesoři měli plno řečí o hrdinství, ale ani jeden z nich nemusel opustit domov, neznali váhu slov, která vyslovovali. Jak by také mohli?! Vždyť nikdy na frontě nebojovali a nyní, když skončila válka, budou někoho poučovat?! V knize se dočteme o životech jednotlivých kamarádů Arnošta a jsou to příběhy docela smutné. Myslím si, že pokud se navrátivší voják dopustil nějakého prohřešku, i když bylo po válce, měl by to řešit vojenský soud. Měl jsem pocit, že lidé nepomáhali navrátivším se vojákům, jak by si zasloužili, aby se začlenili do společnosti a mohli se dívat do budoucnosti. Nesnažili se pochopit hrůzy, kterými prošli, jinak by jejich chování vypadalo jinak. Lidé si nevzali poučení a už začínaly probíhat „revoluce“, které vedou zase jen k násilí a prolité krvi, kterých se také zúčastnili naši hrdinové. Je pochopitelné, že někteří mladí lidé, kteří se navrátili z války, nevěděli kudy kam a bloudili, nacházeli se v začarovaném kruhu a nevěděli, jak z něho ven. Někteří z nich pochopili, že musí dál žít a vydali se správnou cestou, jiní bohužel nikoliv. Traumata z války, pocit neužitečnosti a prázdnoty byl v nich tak velký, že to nedokázali.
Myslím si, že kniha stojí za přečtení stejně jako kniha Na západní frontě klid, ačkoliv kniha Na západní frontě klid sklidila větší úspěch u čtenářů. Přesto si myslím, že je také důležité si přečíst o tom, co se dělo po válce a jaký vliv to mělo na přeživší vojáky. Našim hrdinům jsem fandil, v některých okamžicích mi bylo líto skutků, které učinili. Pokud by neprošli peklem 1. světové války, nemuseli by jít na frontu a zůstali by doma, studovali by na gymnáziu, navštěvovali by taneční, poznávali by nové lásky.. Nic z toho by se nestalo, jednali by jinak. Remarque občas filosofuje, takže tyto části jsem četl pomaleji a snažil jsem se více na ně soustředit, ale v jeho myšlenkách je hodně moudrosti. Knihu je lépe číst pomaleji a snažit se vstřebávat všechny informace, které nám autor předkládá. U knihy jsem zažíval plno emocí, měl jsem pocit, že to se mnou chvílemi lomcuje a to je nepochybně dobře, protože kniha nezapadne mezi ostatní přečtené knihy a budu ji mít v paměti. Myslím si, že kniha si zaslouží hodnocení 100 %.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Snad se války vždycky opakují jenom proto, že jeden nikdy nemůže úplně pochopit utrpení druhého.
Heroismus začíná tam, kde stávkuje rozum: při pohrdání životem. Hrdinství má něco společného s nesmyslností, s opojením, s riskováním, chcete-li to vědět. Ale je vzdálený účelů. Účel, to je váš svět; Proč, nač, kvůli čemu – kdo se tak ptá, nic už o tom neví.
Ale slova na nás jakoby prší a zase z nás stékají. Znějí a doznívají, ale nezasahují nás, nestrhují nás, neburcují nás, jen na nás cákají a zase z nás stékají.
Nepadli, aby se o nich řečňovalo. Jsou to naši kamarádi, a tím to hasne, a nechceme, aby o tom někdo mlátil hubou.
Byla snad moje vzpomínka živější než skutečnost? Což se vzpomínka stala skutečností, zatímco skutečnost ustupovala a scvrkala se, až z ní zůstalo jenom holé lešení, na němž kdysi vlály pestré prapory? Odloučila se snad vzpomínka a vznáší se nyní nad skutečností už jen jako trudnomyslný mrak? Což ta léta venku spálila most k dřívějšku? Otázky, otázky – ale žádná odpověď. –
Člověk přece musí mít něco, čeho se může držet, copak to nechápeš? Chci někoho, kdo by mě měl rád, pak by držel on mě a já jeho! Jinak by se člověk přece mohl jít rovnou oběsit!
Centimetr obchodu je lepší než kilometr vzdělání.
Ach, loučit se je těžké – ale vracet se, to je asi někdy ještě těžší.
Vedli jsme válku proti sobě samým, a nevěděli jsme o tom! A každá rána, která zasáhla, zasáhla jednoho z nás!
Na světě je jenom jediný boj: proti lži, proti polovičatosti, proti kompromisu, proti starobě! Ale my se dali polapit jejich frázemi, a místo proti nim jsme bojovali za ně. My věřili, že se válčí za budoucnost, ale válčilo se proti budoucnosti. Naše budoucnost je mrtvá, protože mrtvé je mládí, jež bylo jejím nositelem. My už jsme jenom pozůstalí, zbytky. Ale to druhé žije, to syté a spokojené žije sytěji a spokojeněji než kdy předtím!
Ale vždyť já to nechci nikam dotáhnout, otče, chci jenom žít.
Mluvení je dobré, když za ním stojí štěstí, když řeč plyne lehce a živě, ale když je člověk v neštěstí, co proboha zmohou věcičky tak vrtošivé jako slova, u nichž hranice mezi dorozuměním a nedorozuměním je tak ošemetná. Jenom to zhoršují.
Ale já jsem se v poli naučil, že čas není měřítkem života.
Na západní frontě klid- při čtení této knihy, jsem si položila otázku, kde se to v nás bere? Kde se v člověku bere ta krvelačná touha po válčení? První světová měla být válkou za ukončení všech válek. A co se stalo? Druhá světová, Vietnam, Korea, Perský záliv, Jugoslávie... Kde a v kom vznikla touha po válčení. Ti kluci o kterých psal Remarque přece válčit nechtěli.
Tuto knihu bych dala do povinné četby, pokud tam už není. Říká o válce více, než se zdá. Ne jen o té Velké válce, ale o všech válkách. Češi mají trochu tendenci si I.sv. trochu romantizovat. Je to dávno a byli jsme vítězi. Proto zde občas vládne představa, že to bylo něco správného. Nejdříve zabili Ferdinanda, pak jsme nebyli těmi poraženými, pak vzniklo Československo, takže o.k. Ale ono to o.k. nebylo. Tato válka nebyla o Josefu Švejkovi, který si vyšel na špacír do Budějovic. Bylo to svinstvo, jako všechny války. Tohle by se mělo dětem ukazovat, ne hrdinové. Když se dnes člověk podívá na televizi, má pocit, že války jsou romantické záležitosti, které se vedou proto, aby v nich Američané mohli potkávat své lásky, kamarády a kdo ví proč ještě a pak o tom točit filmy, případně se vedou války proto, aby bylo komu dávat o státních svátcích vyznamenání. Tahle kniha je drsná, ale je to jedno z nejlepších děl světové literatury.
Cesta zpátky- válečný konflikt z let 1914-18 byl zřejmě první válkou, která se vedla tak nějak non stop. Dříve se válčilo tak, že se vojska střetla na nějakém bojišti, tam si to mezi sebou ,,rozdala" a pak se prostě šlo dál, nebo domů, nebo do hospody, nebo co já vím kam. Ale první světová se vedla v zákopech po celé čtyři roky. A to už se na lidech hodně podepsalo. Nejsem si jistá, ale možná je Cesta zpátky první knihou, která popisuje válečné trauma.
Shrnutí: plný počet hvězdiček
Tato kniha je klasika. Četla jsem ji v pubertě, ještě jako povinnou četbu. Tenkrát se mi trefili do chuti :-)
Remarquova klasika,jeho nejznámější román. Remarque mě provází od mládí,je to pan spisovatel, mám rád všechny jeho díla,jeho styl je nezaměnitelný.
Rozhodně doporučuji tento příběh "ztracené generace" přečíst.
Silný a velmi smutný příběh, který vás zasáhne hluboko a už tam navždy zůstane. Pro mě paradoxně nejhorší pasáže byly s umírajícími koňmi..
Poprvé jsem ji četla na střední škole jako povinnou četbu (jak zde již bylo mnohými čtenáři zmíněno). Už na první stránce si mě kniha získala, což jsem u tohoto tématu nečekala. V průběhu let se k ní pravidelně vracím.
Velice právem úspěšná Remarquova kniha. Krásně popsaný příběh německého mladíka, který byl donucen pod nátlakem poslán do vřavy bitev a nucen sledovat hrůzy 1. světové války.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) smrt zfilmováno 20. století německá literatura Německo vojáci zákopová válkaAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Příběh z první světové války z pohledu Německého mladého vojáka. Charakteristika byla krásně napsaná a díky tomu jsem se vžila do pochmurného děje a bylo mi těch vojaku líto. Z díla bylo cíti autorovo oprhováni válkou a jeho zkušeností sní.
Ten konec mě rozsekal.
Pokuť, jako já, máte ten to příběh v maturitníčetbě všema deseti doporučuju.