Candide diskuze u autorů

O lidech, které neznám osobně, ale hluboce souzním s jejich názory, myšlenkami a přístupem k životu obecně, říkám, že jsou to má totemová zvířata. Marek Orko Vácha je jejich alfa samcem.

Ačkoli v souvislosti s autory nerada používám výrazy jako geniální nebo fenomenální, tady jiná slova nejsou na místě. Georges Bess je geniální a fenomenální.

Za tenhle názor budu upálena, ale co už, prostě to takhle cítím. Oksanu uznávám jako ilustrátorku, ale nikoliv jako spisovatelku. V jejích knihách vítězí forma nad obsahem, příběhy jsou skoro až plytké, nudné, nápad nedotažený. Jejími dokonalými obrázky bych si nejraději vytapetovala celý domov, ale knihy mi stačí si na 20 min půjčit v knihovně a rychle je zase odložit.

Miluju ho... nenávidím ho... miluju ho... nenávidím ho... miluju ho... nenávidím ho... miluju ho... nenávidím ho... miluju ho... nenávidím ho...

No, asi takto bych popsala svůj vztah ke Krchovskému.

Od Gillian Flynn jsem nic nečetla, pouze jsem viděla filmová zpracování Zmizelé, Temných koutů a Ostrých předmětů. Zmizelá mě nadchla, ale v TK jsem vraha uhodla před polovinou a v OP jej manžel při společném sledování odhalil dokonce ve druhém díle z osmi. Z toho jsem usoudila, že mi její příběhy nemají co nabídnout a do jejich knižní podoby se nemám chuť pouštět.

S Irenou Douskovou mám v ženském odvětví české literární tvorby stejný problém jako v mužském s Milošem Urbanem. Myslela jsem si, že od ní budu zbožňovat vše, a zatím jsem vyznavačkou jen jedné jediné knihy.
Hrdý Budžes je pro mě (společně se svou divadelní adaptací) kultovní a srdeční záležitostí, jednou z nejlepších českých knih, jaké jsem kdy v životě četla. Za něj budu paní Douskové navždy vděčná. Ale to je bohužel všechno. Nic už se mi od ní tolik nelíbilo a do četby čehokoli dalšího jsem ztratila motivaci. Škoda.

Miloš Urban pro mě kdysi býval spisovatelem, od kterého jsem chtěla mít přečtené úplně všechno. Už na střední škole mi byl doporučen Hastrman, kterým moje posedlost začala. Na posezení jsem následně zhltala tři S a Lorda Morda.
Myslela jsem si, že autorovi rozumím.
Už si to nemyslím.
Najednou jako by nevěděl, čí je. Začal zvláštně střídat žánry, utíkat k science fiction a erotice, řešit současné společenské problémy (Závěrka, Kar) nebo znovuotevírat ty staré (Pole a palisáda, Poslední tečka za rukopisy). Jediné, co se nezměnilo, je jeho bohatá slovní zásoba. Jinak celková kvalita, prokreslenost postav, napětí i zápletka podle mě šly do kelu.
Kouzlo je pryč. Alespoň pro mě.
Při prvním čtení Hastrmana před 15 lety by mě opravdu nenapadlo, že bych si někdy něco takového mohla pomyslet, ale stalo se - od Miloše Urbana už nic číst nechci. Tedy pokud se nevrátí ke gotickému románu, díky kterému jsem si ho před těmi lety zamilovala. Bolestně mi někdo takový v současné české literatuře chybí.