Čtec diskuze u autorů

S panem profesorem Antalem jsem se v Bratislavě nějaký čas pracovně setkával. I s několika dalšími jeho kolegy z bratislavské fakulty architektury. Vesměs velice příjemní lidé.

Profesor Zdeněk Veselovský mi v klukovském věku naprosto imponoval. Chtěl jsem být taky ředitelem pražské ZOO, pokud možno hned po něm. A stejně jako on jsem se hodlal specializovat na savce, zdáli se mi nejzajímavější, určitě víc než nějací láčkovci, prvoci nebo améby. Zajímavé je, že mne to pustilo až ve třeťáku na gymplu, kdy jsem naopak zatoužil jít po vejšce rovnou do důchodu.

Pan profesor byl vynikajícím popularizátorem světa zvířat, měl literární nadání, psal poutavé knihy pro děti a mládež, ale zároveň byl skutečným odborníkem. Jeho (tentokrát "dospěláckou") knížku "Sloni a jejich příbuzní" jsem považoval za vzor, jak by podobná literatura, dostatečně odborná a zároveň čtivá, měla vypadat... Byl to zkrátka ředitel ZOO, jak má být.

Paolo je sympatický Napolitán (s náturou ovšem spíše českou) a dodnes vzpomínám, kterak učil naši nevycválanou partu v čase porevolučním. Tak trochu jsme se učili navzájem. My jsme komolili tak dvě slovíčka ze tří, on v češtině tak jedno z tisíce. Ale nezapomenutelný byl jeho "ueršč". Zde došlo k dlouhotrvajícímu zmatku, neboť že je to úhoř, nenapadlo fakt nikoho.

Skvěle udělaný profil autora. Moc jsem se pobavil... Andrzej Pilipiuk musí být opravdu dobrej týpek :-)

Je úžasné (a inspirativní a nadějeplné), jaký talent může v člověku dřímat a čekat na vhodnou chvíli. U Pavla Hrdličky tou vhodnou chvílí byl zřejmě odchod do důchodu. A tak, ač předtím pracoval v hotelové branži, stal se nyní autorem příjemných a čtivých historických detektivek.

Nejen že má po čertech nastudované dobové reálie a vhodně je ve vyprávění používá, ale disponuje také vypravěčským talentem a přívětivým humorem.

Můj obdiv ovšem vzrostl ještě více, když jsem zjistil, že si svoje knihy i sám ilustruje. A velmi zručně! Zatímco u prvotiny Smrt nosí rudé škorně šlo o dvě ilustrace, ve druhé knize Kdo s ohněm zachází už má svoji velmi pěknou úvodní ilustraci každá kapitola.

Zrzavý Orm je skvostná záležitost, při které jsem se neuvěřitelně bavil.

Už méně zábavné mi ale přijdou Bengtssonovy názory, zvláště co se týče náckovského obdivu k nadřazené a vyvolené árijské rase. Což jsem zjistil až dávno po přečtení Orma. Docela se mi Bengtsson propojil s oněmi známými severskými muži, kteří nenávidí ženy. Pakliže bych od něj náhodou ještě něco četl (což ani moc nepředpokládám), určitě už budu tímto poznatkem ovlivněn.

Moc se mi líbila knížka Tygr pana Boška, je to takové prázdninové čtení. Vyšla znovu ještě v devadesátých letech, bohužel ale jako jediná z celé "tygrovské" trilogie. Zbylé dva díly byly nakladatelstvím Papyrus avizovány, ale nakonec už nevyšly. Škoda, rád bych si je byl býval koupil.

Jako kluk (v 70. létech) jsem si zamiloval tu nádhernou ediční řadu Podivuhodné cesty nakladatelství Albatros (jak příznačný název) s obrázky od původních francouzských ilustrátorů, např. De Neuvilla a Rioua. A s těmi krásnými popisky k ilustracím, vytrženými přímo z děje: "Ned Land se spokojil s tuctem vačnatců". No není to krásné? Od té doby právě tuto podobu podvědomě považuji za tu pravou verneovku a tak ostatní verze a edice jsou u mne až na druhé koleji. A to včetně těch ilustrovaných Zdeňkem Burianem, kterého jinak nesmírně obdivuji (ovšem s ním mám obdobným způsobem neodmyslitelně spojené mayovky)... Většinou jsem tenkrát našel další přírůstek pod stromečkem. Spal se mnou tu Štědrou noc v posteli a já se nemohl dočkat rána, abych mohl pokračovat ve čtení.

Příliš nechápu, proč Tomu Holtovi vyšly v češtině jen tři knihy (a už poměrně dávno). Že by měly tak malou prodejnost? Nějak se mi tomu nechce věřit, protože jsou fakt dobré, čtivé a příjemné.