jan7118 diskuze u autorů

Srovnání geniality Karla Hynka Máchy s průměrností většiny obrozeneckých literátů nás přivádí k zjištění, že zatímco Máchův Máj byl přeložen nejen do němčiny, ale také do polštiny (již roku 1855!), z Tylových her nebyla s velkou pravděpodobností do jakéhokoli cizího jazyka přeložena ani JEDINÁ. Rovněž básničky Čelakovského, Chmelenského nebyly přeloženy. Srovnáme li Máchovu poezii s těmito vlasteneckými rýmovačkami, pochopíme, že cizí překladatele zajímal Mácha ne svým vlasteneckým založením, ale proto, že jeho tvorba se vřazovala do soudobé romantické literární vlny ( Puškin, Lermontov, Heine, Byron, Mickiewicz). Jak velmi správně podotýká uživatel marvan00, Mácha by se s velkou pravděpodobností prosadil i v německy psané literatuře. Mácha svým čilým stykem se zahraniční literaturou poznal ještě jiné myšlenkové světy, než domácí vlastenci. Cizí překladatele potom Mácha zajímal jako představitel české romantické básnické školy, souměřitelné se soudobým evropským vývojem. Zatímco pokud nějaký překladatel nahlédl do Tylovy hry, zjevila se mu postava dudáka, vlastenecké promluvy o krásné české zemi atd. a jelikož tam chyběly hodnoty, které najdeme v soudobé zahraniční literatuře, jako je romantická láska, souboje hrdinů a romantické opěvování přírody, cítil se nenasycen do té míry, že by mu překlad takové hry, nesouměřitené s básnickou školou německou či francouzskou připadal jako mrhání časem. Tyl, to je nutno zdůraznit, je významný autor NA LOKÁLNÍ ÚROVNI. Při četbě jeho her se nám vůbec nezdá že by byly špatné, naopak, tyto hry dokonale splňují předpoklad národní vlastenecké hry, ale nedostatek romantického citu a spontánnějšího vyjádření mimo škrobené vlastenecké fráze. Ostatně není bez významu fakt, že Máj ve své době pochopil Karel Sabina, který později (1866) napsal text k českému hitu ve světě, Smetanově Prodané nevěstě. Můžeme si povšimnout, že v textu Prodané nevěsty není ani slova o nějaké českosti, ale dialogy mají takovou živost a úroveň souměřitelnou s texty jiných světových komických oper, například Mozarta, či Rossiniho , že strhly k překladu do mnoha jazyků. Z tohoto pohledu stavím proti trojici Tyl-Čelakovský-Chmelenský trojici Mácha-Sabina-Smetana, jako příklad vlastenčící fráze, byť nepochybně upřímné proti horoucímu vlastenectví, které je tak vnitřně opravdové, že nepotřebuje užívat adjektiva český a přece ráz země svého původu připomíná všude na světě.