lil_monster diskuze u autorů

/Komentář platný do slova a písmene ke všem knihám, které jsem dosud od JM četla:
Než jsem tě poznala, Poslední dopis od tvé lásky, Dívka, již jsi tu zanechal, Stříbrná zátoka a Honeymoon in Paris/

S bestsellery naší doby to mám obecně většinou tak, že je cíleně ignoruji. Teprve až opadne prvotní vlna šílenství a když knížku náhodou potkám v knihově, otevřu ji a dám jí šanci ohromit i mne. Ve většině případech ohromená nebývám.

Tak tedy, v jakém stupni ohromení mne nechaly knihy Jojo Moyes?

Nečekala jsem žádný zázrak, nějak jsem si spisovatelku automaticky přiřadila k té nenáročné literatuře na pláž. Dostala jsem ale překvapivě víc než to. Styl jejího vyprávění ve třetí osobě je čtivý, méně propracované jsou poté pasáže psané z pohledu hlavního hrdiny (hůře pak poznávám jeho charakter a vnitřní motivaci k činům, proto mi pak často neoprávněně připadá přihlouplý). Líbí se mi nižší hodnoty přeslazenosti v rámci žánru. Líbí se mi některé nečekané zvraty a částečná nepředvídatelnost konců. Líbí se mi varieta zpracovaných témat, časových linií, prostředí, postav. Nelíbí se mi celý ten "hype" kolem fenoménu knihy, která je ve své podstatě vůči čtenáři nenáročná, snadná na čtení i pochopení a prostě jen plyne. Hluboké životní pravdy ani esenci charakterů v ní nenajdete, snad jen jejich náznak. Ten náznak z knih JM v tomto případě ale dělá víc než ono plytké čtení. Věřím že pro pravidelné čtenářky Steelových&col. bude Jojo Moyes modlou. Vyšším vývojovým stupněm.
Máte-li chuť na ne zcela unyle hloupý romantický příběh a pohrdáte-li přitom běžnou červenou knihovnou, Jojo Moyes je tu pro vás.

Edit 22. 6. 2018:

Život po tobě. Dočteno. Včera. Nebylo to dobré, vůbec to nebylo dobré. Nebudu kvůli tomu přepisovat celý ten komentář výše, ale musím přiznat, že tohle pokračování ne tak špatného dámského románu Než jsem tě poznala dost změnilo můj ne tak špatný názor na autorku samotnou.
Kvality prvního dílu spatřuji hlavně v zajímavém tématu, v dilematu, které hlavní hrdinka řeší. Vyřeší ho a druhý díl se snaží navázat líčením života poté, ale bez toho ústředního dilematu je to vaření z vody, neboť postavy samy o sobě příliš hluboké nejsou. Nemají co víc nabídnout. Celé je to navíc předvídatelné, neuvěřitelné, protivně sladké. Pomyslnou třešničku na dortu představuje závěr, který "elegantně" otevírá dveře (předpokládám) podobně nepovedenému dalšímu dílu.

Samotná autorka v poděkování říká, že nebýt obrovské vlny zájmu, kterou první díl vyvolal, nevracela by se k pokračování. Je to cítit v příběhu i ve způsobu vyprávění, proto nechápu, proč vychází třetí díl. Oh wait. Dobře se to prodává, že? (...)
A vzhledem k zfilmování prvního dílu očekávám rovněž filmové verze dílů následujících. Je to stroj na peníze. Padesát odstínů Louisy Clarkové.

Moje skomírající naděje na nalezení nadprůměrných dámských románů tímto fiaskem zkrátka vydechla naposledy.

Víte, co je to skutečný love-hate relationship?

Skutečný love-hate relationship je, když píšete a myslíte si, bůhvíjak v tom nejste dobří.
A pak přijde Chuck.
Skutečný love-hate relationship je, když experimentujete se slovy a myslíte si, bůhvíjak v tom nejste dobří.
A pak přijde Chuck.
Skutečný love-hate relationship je, když si myslíte, že na vaše knížky čeká celá generace budoucích hipsterů.
A pak přijde Chuck. A vezme vám vaše veškeré životní ambice.
Díky Chucku.