lil_monster komentáře u knih

Vsadím se, že si taky myslíte, že máte svobodnou vůli. Že jste pány svého času. Že to vy rozhodujete o tom, jak budete pracovat nebo trávit volný čas. Že to vy jste ten, kdo rozhodne o tom, kdy žít svůj život.
Jenomže pak přijde Kniha. Dejme tomu ta o Baltimorských. A veškerá vaše svobodná vůle žít svůj život se stránku za stránkou pozvolna rozpouští, až vám nezbyde nic než oceán vzpomínek, ve kterém se společně s Marcusem snažíte neutopit.
Dicker je vynikající vypravěč, který dokáže mistrovsky pracovat s napětím od samotného začátku až do konce příběhu. Vy o osudu rodiny Goldmanových nečtete, vy ho prožíváte spolu s nimi. A proto ho nemůžete odložit, dokud se nedozvíte, jak to vlastně s Dramatem bylo. Jak může nevyřčené a nepochopené ovlivnit život člověka, potažmo celé rodiny.

Kniha o Baltimorských je výpovědí přeživšího. A v té výpovědi najdete všechno - idealizaci, nedorozumění, ztráty, nálezy, lásku.
Navzdory své tragice nese jedno důležité poselství: Osudoví lidé se vám do života dřív nebo později vrací. Ale je vlastně jen na vás (a té vaší zpropadené svobodné vůli), jestli se vrátí ve skutečnosti, ve vzpomínkách, nebo jen na papíře.
Tak je nezmeškejte.

Nemoc jménem barnesovská horečka mne zachvátila koncem letošního února přečtením Vědomí konce. Choroba se mne s úspěchem drží i čtyři měsíce poté a nemyslím si, že by v tomto stádiu byla léčitelná běžně dostupnými medikamenty.

Pro barnesovskou horečku je typická vysoká míra ztotožnitelnosti se s literárními postavami. Vyvolává především nostalgii a nutí vás hodně přemýšlet o sobě, své minulosti, o lidech kolem vás. Je v nich cítit odstup autora, který má vynikající pozorující schopnosti. Autora, který má jedinečný talent odhadnout vaše vlastní dilemata a naservírovat vám je ve vší syrovosti prostřednictvím postav, které se od vašeho vlastního charakteru příliš neliší. Barnesovy knihy jsou výrazně kunderovské, pokud víte, co tím myslím.

Stolek s citróny jako soubor kratších děl se co se kvality týče, vůbec neliší od ostatních barnesovin. Dokonce si troufnu tvrdit, že varieta charakterů a příběhů přidává dílu jako celku na hodnotě. Rezonují. Zkuste se schválně do některé z povídek začíst. A kdo ví, která vnitřní dilemata vám Barnes pomůže pojmenovat tentokrát?

Jaké verze vašeho životního příběhu by asi tak vyprávěli lidé, kteří někdy byli jeho součástí?

“Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrný dojmům, které tyto skutečnosti vyvolaly.” Říká Barnes.
“Nemůžu sice s jistotou tvrdit, že vím, co se mi během čtení opravdu přihodilo, ale přinejmenším můžu zůstat věrná dojmům, které ve mně tato kniha vyvolala.”
Říkám já.
Mou větu možná můžete říct o každé knize, kterou jste kdy přečetli. Barnesovu větu ale můžete říct opravdu o všem, co jste prožili.

Tony vám na stránkách Vědomí konce vypráví svou verzi svého životního příběhu. Postupně s vyprávěním začíná odhalovat fakt, že ne všechno v jeho životě se událo tak, jak si pamatuje. (,,Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči.”)
Ti vnímavější z vás si díky Tonymu vyprávění možná taky sáhnou do svědomí a zamyslí se nad tím, jak moc se mohou spolehnout na vlastní paměť. Sáhli jste si? Můžete se spolehnout? Vsadím se, že moc ne. A i když to (teď, díky Tonymu) víte, stejně vám to nezabrání v přehrávání a přibarvování si vzpomínek, zapomínání na to, co není pohodlné a vyvolávání dojmů, které vlastně nikdy nebyly na místě. Nemám pravdu? Nemusíte se stydět. To je zkrátka lidská přirozenost. Těžko říct, proč si takhle komplikujeme život. (,,Jakému evolučnímu účelu může asi nostalgie sloužit?”) Ani Tony to neví, ale poctivě se snaží svému životu zpětně porozumět a dát událostem ten pravý význam, nezastřený nánosem času a prachem vlastních interpretací. Můžete se pokusit o totéž. Stejně jako Tonymu vám ale stejně nakonec nezbyde nic jiného, než své omyly konstatovat a doufat, že způsobily co nejmenší škody. (,,Takový je prostě život. Pár úspěchů, pár zklamání. Mně osobně připadal zajímavý, ačkoli bych se nezlobil ani nedivil, kdyby kdyby jiným zajímavý nepřipadal.”)

Mimochodem, u Vědomí konce se mi častěji, než by bylo vhodné, vybavoval jeden text od Prago Union (“naše úmysly byly vždycky, narozdíl od nás, čistý…”).
Tak na viděnou v Dezorient Expressu, Tony. Drž mi místo u sebe v kupé.

,,Většinou už dovedl o celé té záležitosti uvažovat jako rozumná bytost, vzpomínat na ni jako na něco, co se prostě přihodilo, jako na událost, kterou nikdo nezavinil a v níž nehrála roli žádná krutost, nýbrž jedině a pouze nedorozumění."

Krása Barnesových příběhů tkví v prostém konstatování. Umí se na život ve vší jeho tragičnosti dívat střízlivě, ale nepřijít u toho pohledu o všechny emoce. V rovinách života tohle umění aplikuje na všechny ztráty, konce a bolesti svých postav. Snaží se vám říct, že se nemusíte stát citově oploštělými, abyste se se všemi ztrátami, konci a bolestmi dokázali vyrovnat. A ani se nemusíte utápět v hysterii, pokud trpíte. Někdy stačí prostě konstatovat, abyste mohli jít dál.
Á propos, pokud se váš horkovzdušný balon zřítil k zemi, nic to nemění na tom, že jednou vzlétl.

Houellebecq je takový francouzský literární Vicodin. U osob náchylných k závislosti vede k předávkování, stupňuje cynismus a zvyšuje životní skepsi.
Měl by se vydávat pouze na lékařský předpis.
Na předpis a s varováním.

(Pro zachování zdravého rozumu nepožívejte ve větším množství.)
(Nekombinujte s alkoholem.)

Jay McInerney je jeden z těch, kteří protože neví, jak naložit se životem, začnou psát. A protože neví, jak naložit s psaním, píšou o svém životě. Není nic jednoduššího. Nikde jinde tu nálepku autenticity a postmodernismu nezískáte lépe. Když tuhle vychytralou smyčku udělá víc takových, najednou tu máme literární směr, který směle začneme nazývat "generační výpovědí".
Jayova generace, kterou skrze svoje vlastní raybanky líčí, je jedna z těch nově ztracených, které každou životní ztrátu topí v drogách, lécích a alkoholu. Svět večírků je jasnější než denní světlo. Chemický koktejl v žilách, změněné vědomí, povinnosti a zodpovědnost daleko, za zavřenými dveřmi klubu. Moc jsme se od těch Jayových osmdesátek nezměnili, přátelé. Jen nám k dlaním přirostly smartphony a ten dospělácký život nezavíráme za dveře klubů, nýbrž za obrazovku počítače. Nemůžu přijít na to, proč tyhle generační výpovědi vlastně čteme. Buď proto, že v nich cítíme porozumění, které nám ve světě mimo facebook chybí; nebo protože hledáme reflexi, nakopnutí, něco, co nám ukáže, jak ztracení jsme a že na rozdíl od autorů máme pořád ještě čas.
"V duši máš stejný nepořádek, jaký je i ve tvém bytě, a dokud to trochu neuklidíš, nechceš k sobě nikoho pustit."
Notak. Zvedněte se. Uklízejte. Dokud v sobě máte tenhle nepořádek, nikdo jiný se k vám pouštět ani nebude.

Povím vám to takhle.
Ian je ve srovnání s mnohým pre i postmoderními autory čajíček, chcete-li porovnávat škály zvrácenosti a obscenit v literatuře.
Je to ale čajíček anglický, vskutku kvalitní, plný chuti, černý jako hlubiny Temže.
Odkud jinud než právě z hlubin Temže byste tyhle povídky vyhrabali?
Jsou skvělé. Plynou samozřejmě a sebejistě, pomalu, s rozvahou. Pokouší se vás rozesmát i rozbrečet, znechutit a rozněžnit. I když trochu páchnou, zůstane Vám z nich v mysli otisknutý hořkosladký dojem.
No jak říkám. Temže.

Ne všechno, co je o sexu, je o sexu. Napadlo vás to někdy? Jestli ne, vypněte na chvíli Pornhub a čtěte znova. Ne všechno, co je o sexu, je o sexu.
Protože sebevíc jsou Houellebecqovy knihy o sexu, o sex tam především nikdy nejde. Jde tam o všeobjímající úpadek, který zažíváme a vyžíváme se v něm.
Vztah, který máme k sexu, naši společnost definuje, a sebevíc se vám to nemusí líbit, nepopřete to. Žijete, dýcháte, čtete tenhle komentář. To všechno, celá vaše existence, vzešla ze sexu.
Jen si to představte. Zamyslete se na chvíli. Cítíte tu živočišnost? Tu životodárnost?
A teď si přečtěte Houellebecqovu knížku. Kteroukoliv. Platformu třeba. Mich vám v ní ukáže, co jsme jako společnost ze sexu udělali - prostředek naší zkázy. Místo životodárnosti máte úpadek a místo živočišnosti nihilismus.
Nemůžete Houellebecqovo dílo odsoudit jako bezobsažnou erotiku. Je za tím víc. Minimálně to, jak se svět zachová v případě teroristického útoku na politicky nekorektní cíle. To vám ale nemusí Houellebecq servírovat v knížkách plných sexu. To si přečtete každý týden ve zprávách.

Ústřední postavy děje vykreslil Kundera jako pověstnou biblickou Madonu - sousoší Matky a Syna, které je pevně a neoddělitelně srostlé. Matčino je tělo, které sousoší tvoří, a Synova je mysl, které do sousoší vkládá.
A je to mysl zkažená. Zahleděná do sebe, bezohledná, brutální. Tohle dostanete, budete-li svému dítěti od dětství vštěpovat, jak je jedinečné. Nadané. Že to v životě někam dotáhne.
Máte ve svém okolí nějakého maminčina mazánka? Mamánka? Dospělého muže na maminčině vodítku?
Prokažte mu laskavost. Omlaťte mu tenhle příběh o hlavu. A mlaťte tak dlouho, dokud maminčino vodítko nepřetrhá.

Nebyl by to však Kundera, aby si nezvolil další velká témata, kterými prohloubí své postavy a okolnosti děje. Tentokrát knihou krom opovržení socialismem a režimem obecně prosakuje jeho opovržení nad sebeproklamovaným uměním a vámi bude po jejím přečtení dozajista prosakovat také.
Opovrhovat budete nejen hlavním hrdinou a jeho poezií, budete opovrhovat i všemi básníky, které hrdina kdy obdivoval a chtěl se jim přiblížit. Básníky, kteří své bitvy bojují u psacích stolů a fňukají nad kritikami v novinách. Básníky, kteří přes samou citovost svých vnitřních světů nevidí skutečná h*vna na chodnících.
,,(...) v magickém poli poezie se každé tvrzení stává pravdou, je-li za ním síla prožitku. A lyrici prožívali, až se z jejich citů kouřilo a po obloze se rozlila duha, nádherná duha nad vězicemi...", říká Kundera.
,,Lyrik je ten, kdo je impotentní citlivka.", říkám já.

Život je zkrátka jinde. A kvalita Kunderových děl jakbysmet.

(,,Náš román je jako vy. I on touží stát se jinými romány, těmi, kterými být mohl a nebyl.")

Takže rozdělení na bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce, hm?
Řeknu to takhle.. Houellebecq nepřichází s ničím novým. Slovy Pozorovatele (zároveň neříkám hlavní hrdina) nezúčastněně popisuje postupnou gradaci svojí samoty až k nervovému kolapsu a sebevražedným tendencím. To už tu bylo. Postmoderna vlastně nevypráví o ničem jiném. Po vystřízlivění z vašich snů a životních ambic vlastně nemusíte pátrat v knihách, stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Podívejte se na to, čeho jste v životě dosáhli. A teď se podívejte ještě jednou. Co vám to přineslo? K čemu vám to všechno, sakra, bylo? Jste šťastní? Teď už opravdu nic víc ztratit nemůžete.

Pozorovatel je informatik, který říká, že to poslední, co svět potřebuje, jsou další informace. Protože svůj život líčí vám, předává tak světu další informace. To poslední, co svět potřebuje. Přemýšlím nad tím, jestli si této smyčky všiml někdo další. Vidíte ten paradox? A pokud to je paradox, pokud je cílený, které další paradoxy v díle najdete? Co když všechno pasivní podvolení je jen posledním záchvěvem vůle k tomu, svůj boj ještě nevzdávat? Co když to všechno, co už víc nemůžete ztratit, nějakou hodnotu koneckonců má?
Nebo tak ne. Nebo tam nic takového nezbylo, jenom to v tom chcete vidět, chcete věřit, protože přijmout prázdnotu Houellebecqova díla je až příliš blízko k přijetí prázdnoty vašeho vlastního života.
Co se skrývá za prázdnotou? Podle Houellebecqa pravděpodobně další prázdnota.
Pokud má pravdu, naše generace je skutečně, grandiózně, neodvolatelně a nepopiratelně v háji.

Murakamiho styl na mne působí velice odměřeně, chladně a nezúčastněně. Čekala jsem, že přesně to mi sedne, ale opak byl pravdou. Norské dřevo mne nudilo k smrti a z poloviny jsem nechápala úmysly hrdinů, potažmo autora. Miluju melancholické knihy o ničem. Ale tohle bylo, sakra, co? What all the fuss was about?!

"Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy. (…) Na konci toho všeho pěkně zplesnivět. Pochcávat se v ubohym domku a bejt jenom na obtíž sobeckejm, zmrvenejm spratkům, který jsi zplodil, aby tě nahradili."
Povinně do všech učebnic o osobním rozvoji, naplňování svého potenciálu a seberealizaci. Prosím.

Na Chesilské pláži má tíživou intimní atmosféru. McEwan je mistr v objektivních popisech ryze subjektivních pocitů. Děj téhle knihy mi nejvíc připomíná jeho Betonovou zahradu. Vyprávění, které působí chladně, ale prolíná se vlastně neskutečnou škálou citů.
Krom jazyka a stylu je samozřejmě stěžejní téma. Nikdy jsem nečetla lepší vylíčení milostného rozčarování a strachu z erotického neznáma. Nebo spíš dobově tabuizovaného erotična. Výborná, prostě výborná věc.

Kolik z vás dneska večer taky zavře oči a bude myslet na Anglii?

Farma zvířat je klasika, samozřejmě. Jedno z těch univerzálních, nadčasových děl. Orwellovi všechna čest. Jenomže..
Jenomže to mi nestačí. Nestačí mi mít všechno poselství naservírované přímo pod nosem na talíři. Chci o něm přemýšlet, chci ho hledat. Zkrátka chci víc.
Farma zvířat je klasika, samozřejmě. Jedno z těch univerzálních, nadčasových děl. Děl pro pomalejší. Děl pro masy.

Alchymista je přesně tím typem knihy, která vám zpočátku čtení připadá plná hlubokých životních pravd. S dalším čtením ve vás ale sílí pocit, že se ty hluboké životní pravdy začínají nějak podezřele plácat na mělčině. A jakmile knihu zavřete a zamyslíte se nad tím, co jste právě přečetli, krom skořápky laciných mouder vám nezbude nic opravdu cenného.
Coelho je vhodným kandidátem na takový ten motivační balast s plevelem na pozadí, co musí mít každá správná basic bitch na úvodní facebookové fotce. Instantní pocit výjimečnosti. Moudrosti ze Starbucks.

Napsat objektivní recenzi na Satanskou bibli je téměř nemožné. Satanismus prezentovaný LaVeyem lze totiž chápat ve dvou na sobě zcela nezávislých rovinách - jako filozofickou nauku a jako náboženské hnutí.
Satanismus jako náboženské hnutí rozebírat nebudu, protože ho - stejně jako jakékoliv jiné náboženství - nelze brát vážně. Křesťané čarují nad vínem, muslimové ječí z minaretů a satanisté odříkávají enochiánské klíče. Rozdíl? Pražádný.

Naopak satanismus jako filozofickou nauku brát vážně lze. Jedná se o vysoce zdařilý mix pragmatismu a relativismu, adekvátní jak k postmoderně, tak ke kapitalismu.
Jeho filozofie je logická a realistická. Do popředí staví zdravý rozum a naplňování lidské přirozenosti. Káže vám poznat sami sebe, uvědomit si své přednosti a nedostatky. Jedině tak na sobě můžete pracovat. Soustavnou prací se stáváte silnějšími, a jako silnějším vám patří svět.
Na satanistické filozofii není nic okultního. Je to mindset, který moderního člověka vede k zodpovědnosti za své vlastní činy. Ctí svobodu a intelekt. Staví osobní spokojenost nad nesmyslná společenská dogmata. Jeho teorie o emočním vampyrismu vám radí zamyslet se nad vztahy, které navazujete, a hodnotou, které vám přinášejí (nekorektní poznámka: sháníte dobrou life-koučinkovou knížku o mezilidských vztazích? Satanská bible je tady pro vás!).

Jedním z principů satanistické filozofie je pochybnost. LaVey říká: "Žádná víra nesmí být přijímána na základě božské autority. O náboženstvích je nutno pochybovat." - tedy: "Ten, kdož váhá uvěřit všemu, je obdařen značnou inteligencí, neboť víra v jeden falešný princip je počátkem vší pošetilosti." Tím se ale dostáváme k největšímu problému, který satanistická filozofie má, a který pravděpodobně zapříčinil nevalnou pověst satanismu jako celku. To jest k jeho silné tendenci stavět se do opozice ke křesťanství a k ostatním "špatným" náboženstvím vůbec. Tím, jak vehementně kritizuje jejich kulty vlastně tvoří kult nový, ne nepodobný těm, kterými pohrdá.

Satanskou bibli čtěte s nadhledem a bez předsudků. Používejte při tom svůj zdravý rozum a pochybujte o všem tak, jak vás to satanismus učí.

Marilyna Mansona jsem si vždycky vážila nejen jako umělce, ale především jako filozofa. Pod vší tou skandalitou se ukrývá nesmírně inteligentní člověk, který má ke stavu dnešní společnosti stále co říct. Legenda.

Kdybych lépe snášela bodové hodnocení, dala bych Stronciu pět švábíků. Nový švábíků. A chlazených!

Nemyslíte-li si o společnosti nic dobrého a je-li vaše schopnost sociální empatie nenávratně narušena skepsí nabytou životem dospělého, příběh No a já vás ve vaší mizérii jen utvrdí.
Očima na svůj věk příliš inteligentní a nevinně naivní Lou se díváte na tragédii její rodiny i společnosti, ve které žije, a snažíte se spolu s ní věřit v lepší zítřky. Jenomže na rozdíl od Lou moc dobře víte, jak příběh skončí. Na rozdíl od ní už předem víte, jak je někdy snaha zbytečná. Že někomu prostě nepomůžete, i kdybyste se rozkrájeli. Že někomu vaše všechno není nikdy dost. Všechno tohle ale víte jenom proto, že jste si to prožili sami. V jiné situaci, s jinými lidmi, možná v jiném věku. Lou to své velké zklamání právě prožívá, řítí se k němu mílovými kroky. Tahle beznaděj je pro čtenáře docela frustrující. Protože vás nespravedlnost bije do očí a během čtení máte stokrát tu tendenci nějaké postavě vrazit pořádnou facku a na Lou zařvat, ať to všechno vzdá. Lou vás ale nikdy neuslyší, ani kdybyste na ni křičeli sebevíc. Musíte ji nechat prožít si své utrpení a osvojit si tu mizérii dospělácké skepse, která je vám už tak vlastní, že si nemůžete vzpomenout na dobu, kdy jste takhle louvsky chtěli bezděčně pomáhat a rozdávat lásku.

"Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola taky nebyla nic moc."

Rychlopalba svým názvem perfektně sedí i ději téhle svěží, ironické detektivky. Miluju Kopřivův cynismus, a i když mi často splývá s Kulhánkem (to je kompliment), jeho knihy na mě působí jako čerstvý vítr (tornádo) v našem českém bahně.
Jak je u Kopřivy zvykem, hláška tady opět střídá hlášku a knihu prostě nepustíte, dokud není dočtená. Smějete se dlouho poté. V rychlopalebném tempu.