marmota-b diskuze u autorů

Asi tak před dvěma lety jsem si, s dospělým nadhledem, uvědomila, že jedna z věcí, které na Hoganových knížkách pro děti a mládež (detektivky jsem nečetla) nejvíc oceňuju, je fakt, že vůbec neuhýbají před vážnějšími a dospělejšími tématy (z hlavy: historické křivdy, smrt rodiče, rozpadlá rodina, alkoholismus...), ale zároveň je to nikterak nestrhává z úrovně zábavného, vzrušujícího, oddechového čtení přiměřeného věku (a tady jedním dechem dodávám, že mě ovšem baví i teď po třicítce a pořád tam objevuju nové věci, které mi dřív nedošly). Ty věci tam prostě jsou součástí života, na které občas narazíte. V kontrastu s tím - v náctiletém věku je na člověka, často i školou, vyvíjen jistý tlak, aby se takovými věcmi zabýval. Doporučujou vám knížky o drogově závislých a holocaustu a jiné takové legrace. Nic proti tomu, že je to nutné znát, ale občas to v dospívajícím člověku vyvolává spíš pocit, že životní zkáza je neodvratná... Takže vedle toho číst takový mnohem vyrovnanější pohled na věc je v podstatě nutnost pro zachování duševního zdraví. :D Pročež Hogana všemi deseti doporučuju všem mladším náctiletým! Budete se skvěle bavit! I po třicítce!

Děkuji neznámé dobré duši, která před časem hodila scany Batličkových povídek přímo z Mladého hlasatele na Ulož.to - konečně jsem se tak dostala k prokazatelně Batličkovým textům. Občas se od knižní verze liší dost, ale k mému příjemnému překvapení a velké radosti většinou skoro vůbec. Pročež nemusím nic slevovat ze svého starého obdivu k tomuto autorovi. Naopak, po letech, s větší čtenářskou průpravou a větší zkušeností i s tvorbou vlastních textů, pomyslně smekám klobouk a klaním se Batličkovu neuvěřitelnému talentu říct velmi mnoho na velmi malém prostoru. Tak jako on to neuměl a neumí snad nikdo, nikdy, nikde. P.S. Před třemi lety jsem si to ještě nesrovnala v hlavě, ale pasuje na to známé tvrzení Hemingwaye, že literatura má být jako ledovec, ze kterého je nad hladinou vidět jen malá část. O co se ve své literatuře pro dospělé Hemingway pokoušel a co definoval, to Batlička ve svých povídkách pro mládež zvládl, zdá se, levou zadní. Je za tím neskutečné množství historických a zeměpisných reálií (jasně, dneska bychom možná některé poopravili), jakož i těch společenských, i existenciálních otázek, nad kterými se dítě - a možná i dospělý čtenář - nijak zvlášť nepozastaví, ale ideálně se mu zapíšou hluboko pod kůži. Batlička je nestaví na odiv, mnohdy je ani nezmíní, ale někde za těmi dvěma, třemi stránkami povídky, prostředím děje a jednáním postav jsou...

A z tohohle dospělého pohledu mě nesmírně žere a mrzí, že se pod nánosem zkoumání Batličkovské legendy nějak úplně zapomnělo na fakt, že Batlička byl fakt dobrý spisovatel, od kterého by se leckdo měl co učit. Prostě čistě spisovatelsky. Je mi jedno, jestli ta první osoba v jeho povídkách byl on sám, nebo jen spisovatelský konstrukt; co mě dostává, je to, že to *zní* autenticky. Nečtěte o Batličkovi, čtěte Batličku.

Myslím, že v ábíčku byl Vlastislav Toman na svém místě - přesně v těch ábíčkovských tématech asi nejvíc září. V takových těch čistě spisovatelských věcech, jako je stylistika a práce s jazykem, je ovšem dost průměrný... asi i proto se nejvíc zapsal jako autor scénářů ke komiksům, kde ho výše zmíněná průměrnost mnohem méně omezovala.

Vlastním vydání Psa druhé roty ze dvacátých let s autorovým podpisem (!), ke kterémužto pokladu jsem přišla kuriózním způsobem: zabavila jsem knihu v knihovničce rekreačního střediska, kam jsme jezdívali každý rok a kam lidé odkládali nechtěné a staré knížky. Prostě se mi ta knížka líbila a říkala jsem si, vezmu si ji domů a časem ji třeba vrátím. Časem jsem místo toho našla knihovničku barbarsky rozhrabanou a jednu z jiných knížek, kterou jsem v některém z předchozích let hltala a rozřezávala dosud nerozřezané listy (a to se prosím po letech ukázalo, že muselo jít o vydání ze čtyřicátých let, protože jindy u nás ta knížka nevyšla!), našla roztrhanou na několik kusů a rozházenou po celé místnosti tak, že už jsem ji nedala dohromady... I zatvrdilo se mé srdce zlodějské a všechny knížky, které jsem odtamtud kdy odvozila, jsem si sobecky nechala.

Po letech jsem Psa druhé roty znovu otevřela a zůstala zírat na to, jaký poklad jsem to tehdy v mladickém nadšení z příběhu zachránila. Vůbec jsem netušila, že tam ten autogram je: jak jsem to četla, titulku jsem přeskakovala rovnou k první kapitole.

Tak to byl příběh o tom, jak se Langerův podpis dostal na Wikipedii. :-)