muf-rodrigo diskuze u autorů

Ad Dominika 3155: Začal jsem číst, jak byly vydané a pak jsem zjistil, že v tom mám chaos, kdy postavy v jedné knize zemřelé v další "ožily", takže jsem to vzal chronologicky a je to mnohem lepší.

Zvláštní, jako koneckonců celé Japonsko. Ten rozdíl kultur si člověk uvědomuje na každém kroku, ať čte knihy o životě v Japonsku (Sláma i hedvábí), beletrii, která je ale taky obvykle o životě (Než vystydne káva, Hlas hory), sleduje nějaký zábavný (=bizarní) japonský pořad, film, je to vždycky nějaké ... divné ... protože jiné, než na co jsme zvyklí. Pro mne je velkou otázkou, jestli "divnost" hlavních postav Murakamiho románů je v Japonsku jevem spíše obecně běžným (protože založeným na odlišné kultuře nebo touto kulturou modelovaným a vytvářeným) nebo se má jednat o nějakým způsobem deprivované jedince čistě pro potřeby románu. Murakamiho romány (aspoň ty, které jsem přečetl), jsou plné podivně frustrovaných a podivně se chovajících postav, myšlenek a nejenmyšlenek na sebevraždu, beznaděje, pátrání v rozpolceném či zmateném nitru, jsou plné nenaplněných vztahů, a zároveň explicitně popisovaných sexuálních aktů (snad jako zoufalého vyústění, kontrastu, odevzdání se a chvilkovému ukotvení proti tomu všemu životnímu ztracení a zmaru) a velmi rozvláčných líčení rutinních činností (vaření, hygiena, sport), snad jako další nudné, ale alespoň stejné a spolehlivé součásti těch zoufalých zmatených životů. Nepopírám, že Murakamiho romány mne vždy donutily k zamyšlení a jen tak se na ně nedá zapomenout, minimálně stylem psaní a atmosférou. Velký přesah jsem v nich zatím nenašel, buď tam není, nemá být, nebo tam je a já ho nenašel ... jak potom hodnotit? Nevím.

Už ani nevím, kde jsem přišel k prvním knížkám od O. Henryho, ale v kategorii lehčího čtení je to špička. Každý příběh je svým způsobem vtipný, někdy je skutečně humorný, někdy spíše s takovým tím posmutnělým úsměvem a pohlazením. Líbí se mi neotřelé nápady povídek a styl psaní, u tohoto autora velmi záleží i na překladu.

Rudolfovy knihy, mix skutečných zážitků a fikce, psané do blogu s lehkostí a vtipem, vydané ve několika knihách, jsou perfektní oddychovou literaturou, která nejen že seznámí s životem ve východní Asii či Indii, ale zároveň seznámí se zákulisím obchodu, ale nepřestane bavit.

Dominika Dána jsem začal číst od Kořenů zla, potom jsem pokračoval na Popol ... ale záhy jsem si uvědomil, že daleko lepší bude číst knihy jak jsou chronologicky DĚJEM, protože přeskakování v ději znamená neustálé přemýšlení o životní etapě postav, vzpomínání, jak to bylo v chronologicky předchozím čteném románu, protože postava, která v něm zemřela tady najednou obživla ... Ne, že by to bylo nutné, ale mně to víc vyhovovalo a příběhy mi pak dávaly větší smysl a především byl vývoj postav, souvislosti, jejich začátky, kriminální minulost, i ty konce logičtější. Občas mi připadlo trochu přepálené to chlastání, chlapácké řeči, popichování a tak, ale možná fakt byli slovenští kriminalisti furt v lihu a dobírali se sprostými vtípky ... prostě mi to někdy přijde až moc, stejně jako skoro neomylný skorobůh, neodolatelný kasanova a univerzální vševěd vyšetřovatel Krauz (alter ego samotného autora, předpokládám). Nicméně (až na Rudého kapitána, který mne dost nepříjemně překvapil, protože s ostatními knihami nemá vlastně nic společného) knihy Dominika Dána mají setrvale vysokou kvalitu, autentičnost, obvykle pozvolné tempo příběhu mně vyhovovalo, dobře to vystihovalo skutečné tempo vyšetřování, které se prostě táhlo, zvláště třeba na počátku 90. let, kdy internet pro veřejnost byl v plenkách, mobily taktéž a první analýzy DNA se objevovaly jen ve vědeckých článcích. Zajímavé bylo i líčení pozadí života na kriminálce, chaos a politikaření v chosu 90. let. Většinu knih jsem naposlouchal v audioverzi v originále, neboť slovenština je pro mne z generace husákových dětí ještě přirozená, a jak čtu komentáře týkající se překladu, dobře jsem učinil (navíc – řekládat slovenštinu mi přijde fakt nesmyslné). Audioverze je ideální na nějakou monotónní práci, hlas Mariána Geišberga je pro tenhle typ románu dokonalý, škoda, že už toho víc nanamluví :( Ale Martin Mňahončák je také vynikající. Podle mne je občas kritizovaná nudnost či banálnost postav naopak přidaná hodnota! V dnešní době, prošpikované nereálnými detektivy, nesmrtelnými neomylnými nadsamci, co vyšetří případ za tři odpoledne, tady máme normální policajty, co dělají chyby, fungují normálně, lidsky, mají rodiny, nemusejí to být trosky s temným pozadím a ještě temnější budoucností, alespoň ne ve stylu novodobých thrillerových hrdinů.