3497299a
komentáře u knih
Temné léto
Dan Simmons
Temné léto, ač se rozhodně nejedná o autorův nejlepší román, je ve srovnání s přeceňovaným Kingem (TO) mnohem lepší knihou: chytřejší, konzistentnější, lépe fungující na vytyčených rovinách vyprávění.
Svatá Barbora
Marek Šindelka
Už jsem chtěl Marka Šindelku pochválit, že konečně našel téma - viz skvělý komiks Svatá Barbora, paranoidně schizofrenní zpracování kuřimské kauzy. Navíc komiks jako médium zde není jen prostý nosič příběhu, ale formální kreativitou utváří výpověď. Jenže krasoduch Šindelka si to zkazil hned prvním rozhovorem, na který jsem v téhle souvislosti narazil: "Zjistili jste tedy něco nového? Zjistili jsme toho hlavně dost o sobě samých. Jak jsme do případu pronikali hlouběji, zažili jsme, že nám z naší touhy po pravdě, z našeho šmíráctví, začalo být zle. Kde se v lidech bere, že potřebují denně a ve velkém konzumovat cizí neštěstí? Když je na dálnici bouračka, všichni se hrnou k oknům, aby spatřili aspoň kousek utrpení. A kdo je vlastně víc nenormální? Sekta, co týrá děti, nebo deset milionů spořádaných lidí, kteří to celé do nejmenších detailů lačně sledují ve večerním zpravodajství? Právě proto jsme se rozhodli pro radikální změnu kurzu. Naší hlavní hrdinkou je novinářka, takové naše alter ego, která je případem posedlá a chce jej rozluštit za každou cenu. To z ní nakonec dělá taky svým způsobem maniaka – člověka, který se neohlíží na nikoho a na nic." (https://www.idnes.cz/brno/zpravy/komiks-svata-barbora-kauza-kurim-marek-sindelka-barbora-skrlova.A180310_388462_brno-zpravy_krut?fbclid=IwAR0Jpt3HD1Lmq67ys1gt-MOHi8hLjNCJRe4DMkcMomumcRkPpxXtgJb0Ros) Typické šindelkovské duchamorné banality, plytké zobecňující mlžení a kýčovitá estetizace morální introspekce (jak jsem hluboký, nahlížím zlo ve svém nitru - kde se to v nás bere, ó bohové?). O něco dále dokonce: "krystalicky čiré zlo", "pekelný efekt" a "touha bez výjimky převrácená úplně naruby"! Takže přemýšlím, nakolik má na kvalitách zásluhy spíše (zatím vždycky) velmi schopný Vojtěch Mašek.
Hitler v nás
Max Picard
Je zajímavé, že ve společenské kritice a východiscích Picarda lze najít zásadní podobnosti s dílem fašistického filosofa Julia Evoly (viz jeho knihu Jezdit na tygru).
Města
Michal Ajvaz
Michal Ajvaz je nejen v českém kontextu zcela ojedinělý autor. Města jsou dalším dílem, které rozvíjí jeho specifickou poetiku a vidění světa. Pro ty, kdo četli jeho předchozí díla, kniha patrně nebude nějak zvláště překvapivá - nejedná se o žádný vstup na novou půdu, nanejvýš o její geografické a kulturní rozšíření (což se po Lucemburské zahradě a Cestě na jih dalo čekat). Ajvaz píše jednoduchým, deskriptivním jazykem, který na sebe v podstatě ničím nestrhává pozornost. Ne nepodobným například tomu, jak píše populární Haruki Murakami - jenže to, co je u Murakamiho iritující jako čím dál více sebevykrádající póza, která se snaží zaujmout, ale je s každým dalším dílem banálnější, je u MA mnohem sebevědomější, svébytnější a originálnější prosvětlování struktury reality. Ajvazova realita je samozřejmě po právu mnohem širší, než jak tenhle pojem užívají obhájci žánru realistické prózy. Pokud bych měl pro srovnání označit spřízněnou duši ze současných autorů, pak by to mohl být například Jean-Marie Blas de Roblés. Mimochodem, je vidět, že Ajvaz je obdivovatelem díla Williama Gibsona - MacGuffin záhadné součástky a obsahu tajemného flash disku mi připomenul linii z Blue Ant trilogy. A BTW2: rozdělování literaturu na dvě skupiny, na vysokou a brakovou, a ještě s tím, že právě Ajvaz si zadal, když svůj román infiltroval brakovostí, to věru značí nepochopení - asi nejenom Ajvaze, ale i umění a života.
