Addie komentáře u knih
R. Bach zde zachycuje mnohé. Kouzlo dětství, půvab knih... A především úsilí, s kterým dokonce i fretka dosáhne všeho, o čem sní. :)
"Můžeme jít, kam chceme, a máme možnost být, kým sami chceme."
Svoboda není jen slovo. A na ničem jiném, než abychom byli svobodní, vlastně nezáleží... A Jonathan to věděl.
Goethe asi nebude víc básník než dramatik, nebo mě minimálně jeho básně neuchvacují tolik jako ty z řad prokletých básníků apod. Mají sice myšlenku, ale nezůstanou v paměti kdovíjak dlouho. Připouštím, že zvláštní verše mohou být i záležitostí překladu. Jedinou básní, kterou si hodlám přepsat, je Pozvání.
Nemohla jsem si nevšimnout několika podobností mezi mnou a mou jmenovkyní jakožto hlavní hrdinkou (leč nás od sebe dělí desítky let a zřejmě i zkušenosti). Rozhodně si nepřipadám plná iluzí (proti nimž myšlenky knihy vystupují), ale i přesto mi chvílemi hrdinka připadala přespříliš umanutá a neotevřená novým řešením (chápu, že s daným mužem nejspíš neměla moc na výběr, ale čeho je moc, toho je příliš), takže jsem knihu brala značně s rezervou.
Neotřelé téma a jednoduchá (autentická s postavami v rámci vyjadřování etc.) forma, díky které máte přesný obraz o dané problematice.
Klasický nenáročný ,,čtivý" styl Coelha a téma, které zpracoval tak, že bych ho poznala v každé větě (kdo poznal jeho myšlenkové pochody, tak mi teď rozumí). Jakkoliv nepatřím k žádnému náboženství, tak jsem si přečtení říkala, jestli o ďáblovi etc. píše jen v rámci jeho víry, nebo jestli existuje možnost, že by se to mohlo stát.
Zajímavá polemika o Dobru a Zlu, ale nemůžu napsat, že bych se se závěrem zcela ztotožňovala, protože byl svým způsobem moc krásný na to, aby to byla pravda.
Kniha o nemalém úsilí a odhodlání překonávat překážky.
Jde příkladem, tak se ho držme.
Propojení myšlenky a vtipu bezchybné.
Jen si nemůžu pomoct, a proto:
Odpočívej v pokoji, Ramone...
Psáno formou deníku, odzbrojující vtip, ale...
Jakmile ke konci došlo na vyložení karet na stůl, už jsem se tak nesmála, protože pěst reality je vždycky tvrdá.
Mnohé z básní byly samotným Karlem i zhudebněny.
Kolikrát jsem strnula v úžasu, kdykoliv mi přišlo na mysl, co byl za člověka...
Přestože jsem si sbírku půjčovala s vědomím, co je Verlaine za básníka, paradoxně jsem se domnívala, že básně budou jen jakési ,,ódy na lásku" v kýčovitém stylu. Jsem ráda, že Verlaine pošlapal a rozrdtil na padrť tyto mé předsudky, básně jsou různorodé a častokrát je nutné tón lásky v jednotlivých kouscích tohoto ,,prokletého" umělce hledat...
Stále vyzdvihuji Šabachovy knížky nad jednotlivé povídky, protože mi zkrátka víc sedí.
Hodnocení tedy není tak valné.
Jedenáct minut, kniha, která se četla sama.
Není pravdou, že má tak prostý motiv, jak se na první pohled může zdát. Je za tím víc, stačí otevřít oči a poselství je přímo před vámi.
Působivá polemika o striktním oddělování sexu za účelem prostituce a nezměrné lásky... Konflikt na základě kontrastu.
Ano, také mi trvalo, než jsem se přizpůsobila. Trpělivost s touhle knihou bylo to nejlepší, co mě v jejím případě mohlo potkat, protože ve výsledku přinesla růže. Od přečtení občas jen tak spočívám v tichu své lásky... Také jsem si přepsala pár úryvků, které mě i dnes inspirují v mém životě.
Líbí se mi zde vámi zmíněná myšlenka, že Citadela je jako oceán. Ano, nejspíš je.
A vězte, že oceán je tak hluboký, jak hluboko vidíme...
Je tedy jen na nás, do jaké hloubky se rozhodneme se potopit.
Kůň je krásné zvíře, jen nevím, zda mu tyhle brakové knížky neubírají na kráse...
Čtení o vepříkovi a kůzleti bylo jedním slovem úsměvné.
Drama vrcholí. Uvítala bych ale volnější tempo.
A úplně nejradši bych ale byla, kdyby díl neuzavíral sérii.
Už to není taková senzace jako poprvé, ale Raven s Alexanderem v mých očích jako dvojice snad nikdy nepohasnou...