Adp komentáře u knih
Jedna ze zvláštních knih, u které jsem dlouho nevěděla, jaký názor na ni vlastně mít. Nečetla se mi totiž úplně snadno, a to ani ne tak kvůli dějové vleklosti (pocitové pasáže, vzpomínkové odbočky), ta se od tohoto typu knihy asi i dá očekávat. Spíše neustálé babrání se ve vlastní osobě zastanu sama, takže číst podobné myšlenkové procesy někoho jiného bylo velmi, velmi vyčerpávající a třeba na jeden zátah bych knihu přečíst nedokázala. Depresivní nádech (což je v tomto případě opravdu jemné označení) tomu taky moc nepomáhá. Co mne velice bavilo, byly pasáže s asertivností Frankie, kterou jí bezmezně závidím - scénu s nevítanou návštěvou SJ a její řešení pro ni typicky pasivním přístupem považuji za jednu z nejlepších. Autorce smekám za schopnost smysluplně formulovat všechny obsažené myšlenky a trefné postřehy. Plné hodnocení jsem nakonec zvolila nejen z výše zmíněného důvodu, ale z četby tohoto kousku jsem si odnesla tak rozporuplné pocity, že mě to donutilo se sem zaregistrovat. A to se počítá :).
Srdcovka už od střední. Zvláště pak dvojka Croup-Vandemar, takové "couple goals" pro většinu záporáckých dvojic.
Ohlédla se k ohníčkům na druhé straně místnosti. Pak se zase podívala na Richarda.
"Máš rád kočku?" Zeptala se.
"Ano, kočky jsou moc fajn."
Anastázie se ulehčeně usmála. "Stehýnko?" zeptala se. "Nebo prsíčka?"