Amolein komentáře u knih

Klasika žánru post-apo sci-fi, která je v dnešní době opět velmi aktuální. Já jsem si na ni vzpomněl také v souvislosti s pandemií. Jak by dopadla lidská společnost, kdyby svět, jak jsme ho znali, přestal fungovat? Propracovanou vizi této situace najdete právě v této knize.
Není důležité, jak svět skončí, ale jak se s tím poperou lidé. I takto pojal svou knihu John Wyndham. Většina obyvatel planety oslepla, nemohoucí lidstvo začínají ohrožovat pohybujíci se rostliny, dříve lidmi využívané pro výrobu kvalitního oleje. Kdo je ale větším nepřítelem trifidi nebo lidé samotní? Budou si lidé vzájemně pomáhat, nebo zneužívat slepců. A jak byste se zachovali vy, kdybyste najednou zničehonic oslepli? Dokázali byste přežít? Jí jsem snahu o přežití hlavního hrdiny Billa sledoval opravdu s napětím.
Nejsilněji ovšem na mě působil fakt, že je to až moc uvěřitelné, že by se to takhle podobně mohlo skutečně stát.
Co mi v tomto románu ale chybělo, bylo nějaké vyvrcholení. Celé je to takové neukončené, což přikládám tomu, že dílo původně vycházelo časopisecky na pokračování.

26 31.05.2020

Jméno růže je stěžejní román postmodernismu, tzn. že nevíte, jestli čtete historický román, detektivku, filosofický román, či nějakou teologickou disputaci.

V tom je právě tato kniha náročná. O postmoderní literatuře se říká, že má více rovin a že si ji může přečíst i nenáročný čtenář třeba jako napínavou detektivku. To zde bude pravda jen částečně. Detektivka a hodně napínavá to jistě je, ale konzumnímu čtenáři budou vadit ty desítky dalších stránek o teologii či filosofii.

Bavilo mě v knize sledovat jak autor využívá Aristotelovu filosofii, bavilo mě přemýšlet o jazyku a o znacích. Ale tentokrát jsem se při četbě knihy soustředil hlavně na její historickou rovinu.
Církevní dějiny středověku jsou pro mě dost vzdálené, a proto jsem se chtěl dozvědět co nejvíce. Jenže to nebylo tak jednoduché. Eco s vámi hraje hru na pravdu. Jeho historie je částečnou mystifikací, takže jsem tentokrát hojně využíval wikipedii, abych si ověřil fakta a srovnal příběh se skutečnou historií. Proto se mi četba dost protáhla. Ale stálo to za to.

Závěrem obdivuji Umberta Eca, jak se mu podařilo vtělit své bohaté znalosti do tak zajímavého románu. K četbě bych ale stejně doporučoval mít už nějaké základní znalosti o středověku a Aristotelovi. Pokud je máte, pak: Tolle et lege!

21 31.05.2020

Mistrovské dílo pana Steinbecka. Na malé ploše krátké novely se mu podařilo rozehrát hluboký příběh o přátelství a samotě, o ztracených snech a zkažené americké společnosti.

Jedna z nejúžasnějších novel 20. století vypráví příběh George Miltona a Lennieho Smalla, dvou přátel putujících společně za prací od farmy k farmě, aby jednoho dne mohli uskutečnit svůj sen o vlastním hospodářstvíčku. Putování za snem je hlavním a emočně velmi silným příběhem knihy, ale není to jediný příběh, který zde najdeme. Ač se jedná o novelu, autor dokázal vyprávět i příběhy vedlejších postav na farmě. Silně na mě zapůsobil příběh starce a jeho starého psa nebo Curlyho a jeho manželky či černocha Crookse. Příběh knihy je nejen zajímavý a bohatý. Dobře se čte, má to spád, ale zároveň nutí k zamyšlení.

Je fascinující, jak čtivě je dílo napsáno. Autor tuto prózu napsal téměř jako drama. Popisné pasáže jsou zde jen krátké, vždy na začátku kapitoly, ale jinak se děj posouvá výhradně skrze dialogy postav. Takže je to neskutečně rychlé čtení.

Knížka na mě ale působila velmi smutně. Smutný byl životní osud mentálně zaostalého Lennieho, ten závěr mě vždycky dostává. I když na úplném konci je cítít i trocha té naděje. Smutný je celý svět Ameriky 20. let 20. století, je plný samoty, nenávisti, sobectví, předsudků, atp. V knize jsem vnímal pouze dvě skutečná přátelství (mezi Georgem a Lenniem a mezi starcem Candym a jeho psem) a obě musela skončit. Takže všichni žili své životy osamoceně.

Doporučuji knihu k přečtení téměř každému. Uspokojí obyčejné i náročné čtenáře.

20 15.02.2020

Vynikající kniha! Při čtení mi mnohokrát běžel mráz po zádech. Utopický svět daleké budoucnosti mi totiž připadal až moc známý. Jako by se děsivé vize přetechnizované civilizace už plnily.

„Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu.“
„Strčím děti na devět dní z deseti do školy. Jsou doma na tři dny za měsíc a to je docela dobře snesu, není to vůbec nic strašného. Posadíte je do televizního pokoje a otočíte vypínačem.“
„Máme všechno , co potřebujeme ke štěstí, ale šťastni nejsme.“

Lidé se baví u telestěn, nečtou. Je to zakázané. Požárníci spálí byt každého, u koho se najde kniha. Ale lidé už ani nemají zájem číst, takže požárníci stejně vlastně nejsou potřeba. Lidé přestali přemýšlet, jen se baví, nakupují a zase se baví. Bradbury nám představil naprosto odlidštěnou civilizaci založenou na konzumu zábavního průmyslu.

V mnohém mi tato kniha připomněla Orwellův román 1984.

Ač se jedná o scifi, nečekejte nic vysoce technického. Autor se zaměřuje na lidské vztahy víc než na popisy technických vynálezů. Také jeho jazyk je velmi poetický. Zvlášť závěrečná část knihy vám může připadat trochu zdlouhavá, protože jde o skoro lyrický popis konce války. Kniha je plná nádherných metafor a zajímavých přirovnání.

Ještě zmíním jeden malý detail. Na mě osobně možná nejvíce zapůsobilo setkání hlavního hrdiny s Clarissou. Její pohled na svět obdivuji a sám na sobě pozoruji, jak se mi také vlastně vzdaluje.

Chcete-li si trošku zapřemýšlet nad tím, kam možná spěje naše civilizace, přečtěte si tuto knihu.

19 21.08.2019

(SPOILER) Tato kniha patří do mých TOP5 knih, u kterých jsem se nejvíce nasmál. Poručík Goodbody (takový anglický Švejk) je totální zmatkař, a ještě navíc naprosto oddaný službě britské armádě. Díky absurdním pravidlům armády se jako nezkušený zelenáč stane důstojníkem a ujímá se vedení. Ač si myslí, že je svými muži obdivován, ti by se ho nejraději zbavili. Jenže se jim to příliš nedaří, i když se celkem úpěnlivě snaží. A tak společně projdou celou válku až po její konec, kde se setkávají s Rusy.

Kniha je složena z několika historek, které se přihodí na různých místech. Vždy se ale původní rozkazy díky neschopnosti poručíka Goodbodyho nějak zamotají. V Africe se k boji proti nacistům ani nedojde, protože musí prchat před ziskuchtivými Araby. Kvůli špatnému stopování přivede Goodbody Brity jako první do Tunisu, tehdy ještě obsazeného nacisty. Chystá se se svou jednotkou 20 mužů celé město napadnout ještě před útokem Američanů, aby získal slávu. Naštěstí mu v tom zabrání bordelmamá se svými děvčaty. V Itálii zase sledujeme, jak ve městech mezi sebou bojují nepřátelské jednotky, které se usadily v jednom domě, ale v jiném patře tak, že si hlasitě zpívají a nenechají nepřítele odpočinout. Ale asi nejvíce je tu zesměšněna italská armáda, ta totiž dokáže střílet i po vlastních. V Řecku se Goodbody zapojí do řecké občanské války a to tak, že nakonec po něm střílejí rebelové i spojenci, když už po několikáté díky špatné navigaci přejíždí přes jednu a tu samou křižovatku, kde probíhají boje.

Asi nejvíc mě rozesmála scénka s Iásónem. Nesmyslný rozkaz, kdy vojenské cvičení mělo probíhat podle staré řecké pověsti o Zlatém rounu, sehrál sám Goodbody skoro doslovně. Když nepřítel sledoval zmateného vojáka a ten na něj pak křičel: „Já jsem Iásón a jdu si s kouzelnými bylinkami pro zlaté rouno,“ odrovnalo to jak jeho, tak mě.

Věřím, že když si knížku přečtete, také se u ní pořádně zasmějete.

17 27.03.2021

Ač nemám tento žánr příliš v lásce, Pýcha a předsudek se mi četla skvěle. Tento román o ženění a vdávání není podán tak romanticky, jak bývalo zvykem v době, kdy vyšel. Na to mu chybí rozervaní hrdinové, kteří zde byli nahrazeni těmi racionálně uvažujícími. A autorka místo romantického patosu vnáší do příběhu prvky ironie. Knížka rozhodně není sentimentální vzpourou proti dobovým konvencím. Společenské tradice zde spíše s nadhledem ironizuje. A to je to, co se mi na knize nejvíce líbí, onen lehce ironický podtext, s nímž líčí poměry doby.
Láska, peníze, cit, pokrytectví, faleš jsou klasická témata literatury, ale v této knize jsou pojata tak nějak vážně nevážně.
Určitě mě oslovily také postavy díla. Do každé z nich vdechla autorka skutečnou duši. Nejsou to ploché struktury, mají svůj charakter, své touhy a přán. A všechny se nějak vypořádávají s dobovou konvencí. Líbí se mi také, že je autorka charakterizuje především v konverzacích. O každém si můžete vytvořit vlastní obrázek. Autorka nenapíše přímou charakteristiku postavy, ta totiž vyplyne především z toho, co v knize říká a dělá.

15 11.02.2023

Tahle kniha mě překvapila. Nečekal jsem, že vyprávění ze života hmyzu může být tak napínavé. Navíc jsem se toho hodně o mravencích dozvěděl a donutilo mě to sednout k internetu a o mravencích si další informace dohledávat. Neotřelé vyprávění je vážně hodně čtivé.

Příběh sleduje dvě linie. Jednu lidskou, výrazně upozaděnou, v níž se o lidských postavách nedozvíme mnoho. Je založena na postupném rozkrývání toho, co se děje v tajemném sklepě, v němž se ztrácí lidé. Tajemství zde sice funguje, ale je zde také mnoho nelogičností. Proč sakra ztracené postavy nikdo nepostrádá?

Druhá linie, mravenčí, je poněkud nosnější. Zde autor prokreslil postavy a jejich vztahy na mnohem detailnější úrovni, a to i vzhledem k tomu, že jde vlastně o mravence. S mravenci 327, 103 683 nebo 56 se čtenář může ztotožnit, může jim fandit, rozumí jejich motivům. To s lidskými postavami příliš nejde.

Příběh je postaven na postupném odhalování tajemství, takže se čte dobře i jako detektivka. Skvěle funguje ono střídání pohledů a samozřejmě velmi originální je vyprávění z mravenčího světa. Kromě samotného příběhu se díky němu dozvíte mnoho o tom, jak fungují mravenčí společnosti. I když si něco autor samozřejmě přibarvil, většina odpovídá našim znalostem o mravencích.

14 09.07.2022

Neskutečně dokonalé dílo. Jak svým tématem, tak způsobem zpracování. Autor zde dokonale vykreslil snahu moderní společnosti vychovávat konformní jedince bez individuality i to, jak se zbavovat jedinců, kteří se nějakým způsobem odlišují. Prostě a jednoduše z nich udělat blázny nebo zločince. Krásná je k tomuto popisu náčelníkova metafora Kombajnu, všudypřítomného nástroje moci, a „léčebna je fabrika pro účely Kombajnu. Je tady k tomu, aby napravovala chyby, ke kterým došlo v místě bydliště a ve školách a v kostelích; k tomuhle je nemocnice. Když se pak dokonalý výrobek vrátí zpátky do společnosti, bezvadně opravený, dočista jako nový, někdy i lepší než nový.“

Nezapomenutelné jsou hlavní postavy. Problematický McMurphy vám může zpočátku připadat jako grázl, jako namyšlené hovado, ale brzy pochopíte, že je spíše symbolem nespoutanosti a svobody. Bojuje sice za vlastní výhody, ale zároveň tím ukazuje ostatním, že tak je to správné. Může tak být vzorem pro ostatní na cestě za vnitřní svobodou. Tu vnější totiž většina pacientů vlastně má, neboť jsou v léčebně dobrovolně. Velká sestra jeho protivník a protiklad. Nástroj systému, kterým je udržována poslušnost. Autoritářská, manipulativní, zlá. Není náhodou, že si její jméno Kesey vypůjčil od Orwella (Velký bratr). A konečně indiánský náčelník Bromden. Ten představuje typ člověka, který zjistil, že je pohodlnější se přizpůsobit. A tak je po celou dobu velmi pasivní a drží se jen svého koštěte. Dokonce zpočátku dlouho McMurphymu nedůvěřuje, protože se je snaží dostat ven z Mlhy, kterou je Velká sestra pravidelně zaplavuje. Ale on se v Mlze cítí v bezpečí a nechce vytáhnout ven do nejistoty.

Tím se dostávám i k tomu způsobu zpracování. Sledovat vše očima „hluchoněmého“ indiána je úžasné. Sledujete nejen, co vidí, ale i jeho myšlenky, úvahy, a tím poznáváte jeho osobnost velmi niterně. A protože je schizofrenik a trpí halucinacemi, občas není zcela zřetelné, co je skutečnost a co jen výplod jeho mysli.

Bylo by toho ještě mnoho, o čem by se dalo povídat. Kniha je kritikou zastaralých praktik v psychiatrii – šoková léčba, lobotomie. Kritikou chování americké vlády k indiánům a k přírodě. Atd.

Knihu doporučuji všem, zvláště mladým, kteří se zde mohou ztotožnit s revoltou proti společnosti. Jakmile se do ní začtete, už vás nepustí. Komu se kniha asi nebude líbit, jsou podle mě takoví ti až příliš velcí slušňáci. Pohledem autora ti, co jsou pohodlní a lehce se přizpůsobí a podřídí. Ale rozhodně zanechá silnou stopu v každém, kdo si ji přečte.

13 06.02.2021

Román, který navazuje na nejslavnější Remarquovo dílo "Na západní frontě klid", je vlastně stejně silným čtením. Velmi dobře se čte a hodně vás nutí k zamyšlení o životě, o hodnotách. Pokud vám tedy Na západní frontě klid nestačilo, doporučuji pokračovat tady.

Tohle je román o ztracené generaci, o vojácích, kteří se vrací zpět z války do svých domovů. Šťastný návrat to ale není. Domů se nevrací jako oslavovaní hrdinové. Někteří se museli vrátit zpátky do školních lavic, ale co jim taková škola do života ještě může dát? Mohou mít ještě vůbec respekt k profesorům, kteří pronáší jen pouhé fráze?
Kamarádi, kteří společně přežili válku, nejsou schopni přijmout, jaký je život zase doma. Opravdovost a skutečné kamarádství, které poznali ve válce, v tomto světě chybí. Svět plný přetvářky, planých řečí některé z nich dovede až ke krajním činům a spáchají sebevraždu.
Vrchol rozdílu mezi společností a těmito vojáky vidíme v závěrečné pasáži románu, kdy se Albert ocitá před soudem. Věty, které zde pronáší on i jeho kamarádi, jsou neskutečně mrazivé, a ukazují to vzájemné neporozumění.

"Ale vždyť jste usmrtil člověka!" říká předseda skorem úpěnlivě.
"Usmrtil jsem už mnoho lidí," říká Albert lhostejně.
"Co jste udělal?"
"Ve válce," doplňuju Alberta.
"To je přece něco docela jiného," prohlašuje státní zástupce.
Teď Albert zvedá hlavu: "Proč by to mělo být něco jiného?"
Státní zástupce povstává: "Chcete snad boj za vlast srovnávat s tímto činem?"
"Ne," říká Albert, "ti lidé, které jsem tenkrát zastřelil, ti mi nic neudělali..."

Absurdní je závěr této knihy, kdy tito váleční veteráni potkávají malé kluky, kteří s nimi hovoří o vlastenectví a o tom, jak je potřeba zabíjet bolševiky, dokud Německo neosvobodí. Předzvěst blížící se nové války, ale jako by se v těchto klucích mohli vidět i hrdinové této knihy. Svět se nezměnil, oni ano.

Knihu si určitě přečtěte a teprve poznáte, jak vám válka změní žebříček hodnot.

13 08.05.2020

Kratičká knížečka s velmi prostým dějem, ale hlubokým lidským příběhem asi dnes nezaujme každého. Především si myslím, že to není moc kniha pro maturanty. Většina z nich ji asi bude číst přinejlepším jako dobře napsané dobrodružství o rybáři. Někteří mohou obdivovat jeho odvahu, jiní ho spíše jako pomateného pošlou do starého železa. A souboj člověka s přírodou? Hlavní téma knihy. To dnes mladým lidem také nic neříká.

Myslím, že potřebujete mít už nějaké životní zkušenosti za sebou, abyste nečetli dobrodružství rybáře, ale pochopili, že máte v rukách knihu o životě. Kniha určitě je o nezdolnosti a odvaze člověka, ale mě nejvíce bavilo přemýšlet si nad dalšími významy knihy.

Nejvíc jsem zde vnímal smysl práce. Snažíte se vydat ze sebe to nejlepší, ale i při nejlepší vůli vyjde vaše snažení vniveč. Makáte, dřete, nevzdáváte se, překonáváte překážky, využíváte všechny možnosti, co máte, a výsledek je stejně ztracen. V téhle rovině stále přemýšlím nad závěrem knihy. který mi přijde takový useknutý a nedává jasnou odpověď na to, zda to mělo smysl, zda se situace bude znovu opakovat, atp.

Další rovinou příběhu je střet dvou světů. Starý svět versus nový svět. Stařík se svými zastaralými postupy zde selhává, ačkoli reprezentuje čest, vůli, pracovitost, odhodlanost atd., zatímco mladí rybáři moderního světa jsou úspěšní.

A takto bych mohl pokračovat. Věřím, že dospělý čtenář si v této knížce může najít také něco z takzvaných životních pravd.

13 29.02.2020

Zvýšený zájem o Dunu vyvolal nový film Denise Villeneuvea. I mě přivedl k tomu si Dunu znovu přečíst. A opět to zafungovalo. Unikátní svět vykreslený do epické šíře mě plně pohltil.

V daleké budoucnosti lidstvo již nežije jenom na jedné planetě, ale ovládá celý známý vesmír. Jednotlivé planety spravují velkorody a ty zas řídí imperátor. Vedle toho jsou tu i další mocné skupiny s vlastními politickými a obchodními cíli, například Kosmická gilda, která jako jediná má monopol na mezihvězdné cestování. K tomu ale potřebuje speciální koření, které roste pouze na jediné planetě ve vesmíru, Arrakis, jinak známé jako planeta Duna.

Kniha mě uchvátila v mnoha ohledech. Co jsou alespoň ty hlavní?

A: Svět. Naprosto úžasný propracovaný svět, ač je velmi složitý, je do posledního puntíku promyšlený a v knize je vám předkládám velmi pochopitelně. Je protkám filosofií, náboženstvím, ekologií a politikou. Svět se mi líbí i proto, že nejde o přetechnizovaný svět, který byste v budoucnosti očekávali a který najdete ho také v mnoha sci-fi románech. Zde jsou nejmocnější zbraní spíše mentální schopnosti.

B: Postavy. V knize vystupuje mnoho postav, ale vy se v nich vůbec neztrácíte. Každá z nich je výraznou osobností, je dobře prokreslená a snadno zapamatovatelná. Jsou to velmi silné osobnosti a díky tomu mohou rozehrát silný příběh. K většině z nich si vytvoříte vztah. Některé budete nenávidět, některými budete pohrdat, s jinými soucítit, jiné podezřívat. Rozhodně to nebudou postavy, které by vás vůbec nezajímaly a neoslovily vás.

C: Vypravování: Vypravování je v této knize ozvláštněno tím, že nesledujete příběh jenom prostřednictvím hlavního hrdiny. Vypravěč vám nezprostředkovává pouze jeho myšlenky, ale také to, co si myslí další postavy. Vzniká tak zajímavý kontrast mezi tím, co postavy říkají a co si ve skutečnosti myslí. To úžasně zvyšuje napětí, na němž tento příběh plný intrik stojí. A celkově jde o knihu, která skvěle kombinuje napínavé dobrodružství a morální problémy, je to tedy akční nářez na jedné straně a filosofická úvaha na druhé straně.

D: Kontext: Miluju, když se v textu ukrývají také nějaká poselství, témata k zamyšlení, něco, co člověk musí hledat „mezi řádky“. Tady těch témat k zamyšlení je dostatek. Už třeba ta zjevná inspirace arabskou kulturou. Fremeni jsou dosti podobní Arabům. Jazykové shoda je zjevná, žijí v poušti, mají zde cenou surovinu koření (myšleno ropu). No a události, které se staly fremenům, vlastně popisují geopolitickou situaci z doby Franka Herberta. Jde o útisk, který zažívaly arabské státy.

Jednoznačně tedy knihu doporučuji každému. Pro fanoušky sci-fi je toto povinnost.

12 08.01.2022

Tak vám nevím. Tohle je na interpretaci hodně těžké. Hodně napovídá Kafkův život, který se v Proměně velmi silně odráží. Těch autobiografických prvků je tam hodně, ale...

Čistý faktografický realismus v kombinaci s iracionálními prvky nechává čtenáře bez jakékoliv berličky a ten si sám musí mnoho věcí domýšlet, aby pochopil, o čem kniha vlastně je a co to všechno znamená. A přesně tohle na knihách miluji. Hledat si v nich své vlastní významy. Něco z toho vám předvedu, ale neberte mě doslova. Budou to pouze moje myšlenky nad knihou. Ani v nich nehledejte odpovědi na otázky, co si myslím, že autor svým dílem chtěl říci. To přiznávám rovnou, že nevím.

Další text bude obsahovat SPOILERY.

Pro mě to byla kniha především smutná až mrazivá. Groteskním situacím jsem se moc nesmál, spíš ve mně vzbuzovaly lítost. Řehoř byl sám, hledal sám sebe, hledal vztah. Nakonec byl ale odvržen i těmi nejbližšími. Přišel o své lidství, ale ne svou vinou. Byl odvržen. Mrazivé je, jak rychle člověk zapomene. I když o druhém víme, že je to člověk, ale je najednou v jakési jiné formě, tak se velmi brzo stává věcí. Nelidskou, Necítící. A ještě navíc na obtíž. Syn, bratr, a přesto z něj nakonec byla jen nepotřebná věc.

Kniha sice vyšla v roce 1915, ale vnímáte taky tu předtuchu holocaustu? Hrdina/spisovatel židovského původu se vnímá jako obtíž pro svou rodinu/společnost. Ta silná úleva, kdy už zemře a nebude způsobovat problémy. Metafora obtížného hmyzu je pro Židy také dosti příhodná. Mohl toto Kafka vnímat už ve své době?

Je hlavní hrdina adolescent, který hledá svou vlastní identitu? I když bude věkově starší, tak mi tak připadá. Je plný protikladů a nejistoty. Má sice jistou pozici v rodině a zaměstnání, ale tak tomu je jen navenek. Ve skutečnosti si myslím, že tu jistotu právě hledá. Je to ale člověk, který své místo vůbec nezná a touží ho najít/získat. Společnost je ale proti němu, a tak se mu to nedaří. Sám se vnímá jako příliš odlišný. Možná proto ta metafora nestvůrného hmyzu. Kým je a jaký je, to v knížce ale není. Vnímám ho pouze natolik odlišného, že musí žít sám. Osudový samotář.

Tak toto jsou tři mé úvahy o novele, která je i přes svou zjevnou fantastičnost, tak surově reálná.

12 05.03.2020

Tato kniha mi nabízí hned dvojí zážitek. Jednak je to napínavé čtení, které vás upoutá do křesla dokud knihu nepřečtete. A to skoro jedním dechem, protože kniha není ani příliš dlouhá. I při opakovaném čtení mám stále husí kůži u mnoha pasáží. Jednak je to také filosofická kniha plná moudrých myšlenek, nad kterými se prostě musíte pozastavit. Pan Čapek chtěl varovat před rychlým technickým vývojem, před snahou pokroku po velkých věcech, ale najdete toho v knize mnohem víc. Zde jsem si některé myšlenky vybral:

Alquist: Myslím, že je správnější položit jednu cihlu než kreslit příliš velké plány.

Alquist: Já žaluju vědu! Žaluju techniku! Domina! Sebe! Nás všechny! MY jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo!

Hollemeier (před útokem Robotů): Je tolik krásných věcí! Svět byl krásný a my – my tady – řekněte, čeho jsme užili? Život je veliká věc.

Domin: Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka! Udělej kameny lidmi a ukamenují nás!

A i když letos kniha slaví 100 let, tak rozhodně nezestárla. Úvahy o životě lidí, kteří náhle nemusí pracovat, jsou podle mě s rozvojem techniky stále aktuálnější. Spíše je vlastně zarážející, jak mohl pan Čapek něco takového napsat už v roce 1920? Teprve o 20 let později Isaac Asimov vymyslel zákony robotiky. O 67 let později Cameron natočil Terminátora. A takto bych mohl pokračovat dalšími mistrovskými díly o vzpouře robotů, ale Čapek byl první.

10 09.09.2020

Nemám rád díla s válečnou tématikou, ale toto je výjimka. Je to tak úžasně napsané, tak uchvacující, že se od toho neodtrhnete.

Sledovat, jak Pavel přemýšlí o válce, jak se jeho názory proměňují od mladistvého idealistického nadšení po realistické vystřízlivění a odsouzení války. Vidět, jak na něj působí jeho kamarádi, události, kterým je vystaven, a všudypřítomná smrt. To je v podání pana Remarquea přímo dech beroucí. Všechno to působí zatraceně živě. Měl jsem pocit, že čtu Pavlův deník a spolu s ním se přenáším přímo do zákopů.

Kniha mi představila vlastně hned čtyři různá prostředí. Vojnu, která je měla na válku připravit, ale místo toho byla plná nesmyslných příkazů a šikanování. Samotnou válku, kde už byl vidět krvavý, zavšivený a zablácený zákopový život, v němž šlo hlavně o přežití. Potom špitál, kde pocit nesmyslnosti války ještě zesílil, neboť jste tu svědkem lidského utrpení. A nakonec i prostředí domova, kam se Pavel podíval díky dovolence. Zde jsou zdůrazněny pocity tzv. "ztracené generace". Pavel se už doma necítí jako doma, válka ho rodině odcizila.

Líbí se mi i jazyk díla. Neustálá milá, jemná a poetická pojmenování pro válečné prostředí a reálie kontrastují s přímým a surovým popisem smrti a zabíjení. Je to vynikající volba pro to, abyste neskončili v naprosté depresi a beznaději.

Určitě toto dílo doporučuji i pro nečtenáře.

10 18.04.2020

Tato kniha není zrovna jednoduchá, i když je jistě také velmi dobrodružná. Dobrodružný je příběh vědce inženýra Prokopa, jehož vynález touží získat různé skupiny, a proto se ho snaží různými prostředky svést na svou stranu.
K filosofickému zamyšlení slouží pasáže Prokopových snů, halucinací a vizí, které se plynule mísí se skutečností. Čtenář mezi nimi jen těžko rozlišuje, podobně jako sám inženýr Prokop, když blouzní, neví, co je realita a co ne. Otázka, co je pravda a co pravda není, je jednou ze základních filosofických otázek, kterou nejdete téměř v každém z Čapkových děl. I tady má jen doložit, že naše omezené schopnosti rozpoznat pravdu, nás k ní skutečně dovést nemusí.
Třetí rovina textu v sobě spojuje náročnou i nenáročnou literaturu. Mám zde na mysli Prokopova milostná vzplanutí. Texty v sobě nesou jak přízemní touhu po ženském těle, tak oduševnělou snahu po hledání dokonalosti. Nad smyslem tohoto hledání a budu ještě dlouho přemýšlet.

A ten jazyk, to je dokonalost sama. Tak krásný, tak bohatý, a přesto tak přístupný. Žádné složité umělecké prostředky. Tu a tam se objeví nějaké zastaralé tvary nebo obraty ale jinak je to jazyk veskrze moderní.

9 13.09.2020

Skvělé, vynikající!!! Stoletý stařík, ač se snaží vyhnout politice, protože ho vlastně vůbec nezajímá, je zatažen do všech významných událostí světové politiky 20. století. Během svého života se setkává s prezidentem Trumanem, generálem Francem, diktátory Stalinem a Kim Čong-ilem a mnoha dalšími nejen politiky ale i významnými vědci. Je to on, kdo pomohl vytvořit atomovou bombu SSSR i USA, kdo zabránil atentátu na Churchilla, kdo utekl z gulagu ve Vladivostoku, bojoval ve španělské občanské válce, v čínské občanské válce a ovlivnil i korejskou válku. Zkrátka je toho mnoho, co Alan do svých 100 let zažil.
Román vypráví jeho příběhy velmi svižně bez zbytečného opisu událostí a díky střídání vyprávěcích rovin máte pocit, že se skoro nezastavíte.
Hlavní dějové roviny jsou dvě: Alanova minulost a příběh, který se stal, když vylezl z okna a zmizel. Druhá linie vypráví detektivní a absurdní příběh o únosu kufru plném peněz. I ta je vyprávěna z několika pohledů: Alan, detektiv, gangsteři.
Vymyslet takto absurdní a přitom velmi fungující příběh je opravdu obdivuhodné, a proto před autorem knihy smekám a určitě mě přitáhl k četbě i svých dalších knih.

9 12.07.2019

Tak tohle mě nadchlo. Asi nejvíce oceňuji atmosféru příběhu. Kniha vyvolává pocity strachu, stísněnosti a beznaděje, také proto jsem ji musel často odkládat a trochu nabrat dech. :)
Vize lidské společnosti, která se skrývá v podzemím komplexu moskevského metra po jaderné katastrofě, která učinila povrch planety neobyvatelným, je dokonalá. Ani tyto zbytky lidstva se po apokalypse nedokázaly sjednotit, a tak se na jednotlivých zastávkách vytvořily různé komunity, které mezi sebou spíše bojují. Tyto komunity jsou odrazem ideologických postojů naší společnosti, takže se zde setkáme s komunisty, trockisty, fašisty, různými sektáři a tak podobně. Sledovat, jak taková společenství fungují v konturách podzemního metra, je fakt podívaná. Autor má na tohle dobrý vyprávěcí styl, že si vše při čtení dokážete krásně vizualizovat.
Slabší stránkou díla jsou postavy. Většina důležitých vedlejší postav působí spíše jako nějaké archetypální vzory. Jsou strašně ploché a nechápete například jejich motivaci pomáhat hlavnímu hrdinovi. Jedinou více do hloubky prokreslenou postavou je hlavní postava Arťom. S ním se dokážete jako čtenáři sžít a bát se o jeho osud.

8 28.01.2023

(SPOILER) Tak tahle kniha je hodně silné kafe. Několikrát jsem ji musel odložit, protože mi z ní nebylo dobře. Svět, který nám představuje, je pro nás naprosto nepochopitelný. Svět, v němž špatné a dobré, zlo a dobro, jsou naprosto převrácené. V japonském zajateckém táboře sledujete pouze lidské trosky bojující o svůj holý život. Jen s minimálním přídělem stravy, téměř bez lékařské péče v katastrofálních hygienických podmínkách. Fyzicky zničení, psychicky na prahu šílenství, přesto s vůlí žít dál.

Těmto charakteristikám se ale vymyká jeden zajatec, americký desátník King. Ten jediný na pohled vypadá dobře, je dobře živený, má dobrý oděv. Byl velmi vypočítavý a díky černému obchodu mezi zajatci a strážci dokázal získávat výhody. Ostatní mu jeho postavení záviděli, nenáviděli ho za to, ale na druhou stranu ho také potřebovali a pomáhali mu, protože z toho sami měli nějaký užitek. Jakýmsi charakterovým protikladem k němu je další zajatec Petr Marlow. Ten je morálně nezkažený, naopak velmi počestný. Mezi oběma však vznikne zajímavý vztah, i přestože jsou oba tak rozdílní.

V této knize je navíc mnoho témat, která v jiných válečných románech nenajdete. Už samotné téma japonského zajateckého tábora je pro nás dosti exotické. Přidanou hodnotou románu jsou určitě témata: odlišnosti mezi Američany, Angličany a Australany, téma homosexuality a transsexuality v armádě.

Velmi silný je i závěr románu, kdy přichází naděje v podobě konce války. Ta je ovšem už na začátku promíchána se strachem. Američané použili nový typ bomby a totálně zlikvidovali Hirošimu a Nagasaki, zajatci mají tedy oprávněný strach z toho, že se Japonci pomstí právě na nich. A nakonec ani ohlášená kapitulace Japonska nepřinesla kýženou radost. Závěr knihy vám totiž odkryje, jak nesnadné je vrátit se po letech takového utrpení zpět do života. Ač je nakonec tábor skutečně osvobozen, rozhodně nečekejte žádný happy end.

Pokud si tuto knihu přečtete, slibuji vám silný zážitek, na který dlouho nezapomenete.

8 13.03.2021

Tento baladický příběh se odehrává v Podkarpatské Rusi, pro nás už dávno zapomenutém kraji. Kniha tento kraj vykresluje jako místo velmi zvláštní, hodně zbídačené a zmítající se v národnostních konfliktech. Žijí zde nejchudší Rusíni vedle bohatých Židů a na pořádek dohlížejí čeští četníci. Lidé zde žijí podle pověr a hodně vzdálení vyspělé civilizaci. A tak není divu, že i příběh knihy je opředen bájemi.
Nikola Šuhaj je v knize popsán jako lidový hrdina, loupežník, který nikdy nikoho nezabil, leč v sebeobraně. Loupežník, který bohatým bere a chudým dává. Nakonec však skončí zradou kamarádů.
Takovéto příběhy už v literatuře máme. Na tomhle se mi však líbilo, že v sobě spojuje rovinu reálnou (reálie doby a kraje Podkarpatské Rusi) a rovinu mýtickou (kouzla a nadpřirozeno). Příběh o lásce a zradě, který vychází ze skutečnosti, ale jehož původní verze je naprosto odlišná. Nikola Šuhaj byl dezertér, vrah a násilník, v lidových pověstech si ale lidé vybájili jiného Nikolu a Olbracht jim/nám ho dal.

8 14.11.2020

Tahle kniha byla pro mě jako dělaná. S panem Clinem toho máme asi hodně společného. Milujeme počítačové hry, sledovali jsme stejné filmy a seriály, hráli D&D, snad jen v té hudbě jsem měl trošku odlišný vkus.

Kniha je úplnou povinností pro geeky a vlastně asi všechny vyrůstající v osmdesátých letech. Ta kniha je plná nostalgie, stovky popkulturních odkazů způsobily, že jsem knihu četl dlouho. Musel jsem si totiž hned vyhledat a pustit písničky, najít si hry, které se v knize objevují, nebo zhlédnout zmiňovaný film. Ještě mě jich pár čeká...

Na druhou stranu nevím, jak moc zajímavý bude popis světa knihy Ready player one, pro mladší čtenáře. A vlastně i samotný příběh, který vychází z hraní RPG her asi moc nezaujme nehráče. Možná ale i tak pro vás stojí kniha za přečtení, aspoň pochopíte jejich svět (svět počítačových hráčů).

Kromě světa a příběhu se mi v knize líbí i postavy. Jsou uvěřitelné, mají své motivace a vlastní příběhy a rozvíjí vzájemné vztahy, které je zajímavé sledovat.

Hned po knize jsem si pustil i film. A to jsem neměl dělat. Ten film je pro mě hrozným zklamáním. Vůbec nemohu pochopit, že je Cline uveden i u scénáře tohoto filmu, protože scénář je na tom filmu největší tragédie. Klobouk dolů před Spilbergovou mistrně odvedenou prací, vizuální podívaná je to pěkná a určitě osloví řadu dnešních komerčních diváků. A hlavně těch, co nečetli knihu. Ve filmu jde o naprosto tuctový příběh. jak chudák ke štěstí a lásce přišel. Postavy jsou buď dobré nebo zlé, o většině z nich nevíte vůbec nic, mně osobně navíc přišli hlavní hrdinové dost pitomí. Příběh se od knihy dost liší, ale ty hádanky mohli udělat trošku těžší. 5 let se snaží je rozluštit největší mozky planety a pak na to náhodou přijde puberťák? Odkazy na 80 léta jsou tu taky, ale v menší míře a taky často jiné než v knize. Prostě a jednoduše, těmhle hrdinům jsem neměl ani chuť fandit a to je škoda. Možná by pomohlo se na film kouknout ještě před knihou.

8 14.10.2019