angelice komentáře u knih
Pro čtenáře se děj seběhne v tak hrozně rychlém sledu, že se ani nenaděje a brečí na poslední stránce šokem, smutkem a nevírou jak se příběh posunul z každodenní ordinérnosti přerušované jen chvílemi s Go k tak brutálně realistickému závěru
Podle mně prvoplánové a naschvál slzy vyvolávající. Samozřejmě na každého člověka působí jinak...
Masochistické čtení této knihy jsem si užila. Celou trilogii nemůžu hodnotit jinak než kladně, poslední díl nevyjímaje. Řekla bych, že tomu, kdo chce uvěřit ději a není úplný cynik, přiroste královna k srdci i přes to, co do dotyčného ve škole nahustili o francouzské revoluci.
Dokonalé...nedokážu popsat jak mě ta kniha chytla. Bylo mi asi 12, když jsem ji četla poprvé a od té doby se k ní vracím.
(SPOILER) Autorka je pro mě po této knize modlou. To co napsala úplně překonalo představy, které jsem získala při sledování filmu i muzikálu. Jana mi neuvěřitelně přirostla k srdci. Když jsem četla konec umíněně jsem si opakovala že to není fér, jako bych tím mohla její smrt zvrátit, zachránit muže, který ji miluje víc, než vlastní život a dílo přepsat.
Nečekala jsem že u ní budu brečet, nicméně je tak smutná že se dojetí jen tak někdo neubrání.
Jinak se mi líbilo nepřikrášlování už tak citlivé situace princezen, které musely plnit svůj úděl.
Pro někoho odpočinková knížka, osobně jsem však na ní jeden čas byla vyloženě závislá. Je vtipná, celkem napínavá a na to, že se v ní objevují upíři, není nechutná.
Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla. Pak jsem se nemohla odtrhnout. Pane bože, člověku se obrací žaludek, když čte o praktikách, které zabijí mladíka bez výčitek svědomí, protože korporace mají postup. Postup, který schválně utlačuje spodní vstvu, protože ví, že je chudí zneužití lidé nebudou žalovat. Soucítila jsem s rodinou chlapce a hlavně celou dobu věřila v Rudyho, že i přes to, že se mu v životě pokazilo tolik věcí dokáže potopit pojišťovnu. Autor zároveň umí zasadit do příběhu i vtipné situace. Během závěrečné scény u soudu jsem některé pasáže četla dvakrát, jak jsem si nemohla vychutnat pocit zadostiučinění a asi se celou dobu při čtení škodolibě usmívala, na druhou stranu však ani nedýchala, jak jsem se bála o výrok poroty. V knize jde o nehumánní chování pojišťoven, život právníků, těch začínajících i profesionálních, těch se svědomím i bez něj o a penězích. Protože peníze byly podnětem všech machinací, které zabránily uzdravení chlapce s leukémií a tedy jeho nevyhnutelnou smrt.
Průvodcem knihy je smrt, ať už chápána jako vykoupitel z bolesti, nevyhnutelný konec, nebo zlá a nepřirozená událost. Skvěle napsaný příběh, kdy už na začátku víte, jak to prostě skončí, ale právě kvůli tomu tušení se jen stupňuje vlastní hrůza, napjatost před každým novým řádkem a fascinace...Hlavně fascinace, je to jako když přihlížíte něčemu zlému, víte, že byste se měli odvrátit, ale ono to nejde...jako had s myší, tak i tyto stránky vás přinutí se na ně dívat a číst. Poslední částí mého hodnocení je postřeh, že si ještě dlouho žádnou kočku nepohladím a že Oz Veuiký a Stuašivý je pořád poblíž.
I když kniha líčí tak hroznou dobu, zvládla v některých částech dosáhnout až na metu kýče, což mě mrzí...Otčenáškovy knihy se mi líbily víc
Přečteno jedním dechem. Přerod hloupé husičky, kterou baví jen telenovely a ovládání mužů, ve snad inteligentní, ale určitě přemýšlivou a odvážnou ženu, který se dal vyčíst obzvlášť ze stránek jejího deníku bylo zvláštní pozorovat. Po zaklapnutí knihy jsem cítila jen velkou úlevu z autorova rozhodnutí.
Dokonale zachycený rozklad osobnosti...kniha sama o sobě neposkytovala žádné překvapivé scény, protože člověk vždy vycítí, když se schyluje k další ohavnosti, ale právě i proto, že naplňuje těmi předtuchami neodvratného, morálně poučujícího a zaslouženého konce, je tak čtivá.
Silné...hrozně moc hrůzu nahánějící, často se nelze ubránit znechucení z lidské přízemnosti nebo strachu z fanatické víry v ideály. A největší paradox hry, tedy Galénova smrt, už po tolika psychických otřesech vyvolá už jen smutný úsměv.
Knihu už jsem jednou hodnotila, ale musím prostě znovu...Začínám si k ní vytvářet vztah, vztah naplněný frustrací a zhnusením z toho všeho, co v ní je i není napsané...vztah přetékající hořkostí, trochou sarkasmu a takovým tím fakt blbým apatickým stavem, který už hraničí s depresí. Je mi strašně špatně, když vím, kolik lidí takhle žilo a zemřelo. Lidé, kteří ani nezačli pořádně žít se strašně rychle změnili v trosky, přežívali ve špíně,v hnusu z toho, co dělají kvůli něčemu na první pohled tak absurdnímu jako jsou drogy...Ti lidé, kteří se změnili v mrtvoly, holčičky, které byly ve 13 letech zneužívány... Jen proto, že se strašně báli absťáku...
Příběh zachycuje prostředí, které už nám nikdo nevrátí a díky Maryšce, která umí číst v lidech, se seznamujeme s povahami lidí, jichž už také moc nezbylo. Krásná kniha o odvaze v malém městečku, kde každý zná každého, o rozpustilosti a vybočování z řady. Kniha je tak trochu cynicky vtipná, jindy dost svérázná či melancholická a někdy vyloženě trhlá ( to když Maryška usekne v dobré víře psovi ocas...). Hrdinka umí na všem hledat to krásné, od zapalování lamp přes zabíjačku až po zvyk doktora, jenž sám řídí spřežení a jeho vozka se s provinilým úsměvem veze v kočáru a užívá si okamžik, kdy ji manžel seřeže.A korunu tomu všemu nasazuje strýček Pepin se svý operním zpěvem, zážitky z vojny a úslovím:,, co to capete jak mladý straky?" Kniha je navic vyšperkována krásnou češtinou.
Knihu jsem si přečetla jen proto, abych si potvrdila, že se z ní vyklube tak hloupý příběh, jak jsem vycítila už když mi byl darován. Netrpím na přecitlivělost, nicméně detaily porodu, který se nezdařil a porodní bába tak musí miminko v matce rozřezat, byly moc. Takže kniha mi zajistila asi jen nevolnost a zabité dopoledne.
Kniha se mi, jako většina děl od pana Kožíka, líbila a moc mě proto mrzí, že není známější. Lidé se o tento zážitek bohužel sami ochuzují, o to větší mezeru to pak znamená pro osoby umělecky a kulturně smýšlející.
U této knihy jsem se nemohla zbavit nutkání pořádně si zakřičet. Imogen se stala vtělením svaté trpělivosti a taktu, takové lidi osobně obdivuji. Na druhou stranu Eva byla správným záporákem, občas jsem se i smála, třeba při pasáži, kdy dokazuje proveditelnost kombinace Chanelu a gumového náramku, jinak jsem však barvitě vymýšlela místa, kam bych ji sama poslala.