anniehall komentáře u knih

Napínavá kniha, která je psychologickým thrillerem s prvky cyberpunku. Deaver je fantastický v tom, jak dokáže pracovat s napětím a čtenářským očekáváním. Neustále překvapuje novými a novými zvraty a nikdy si nemůžete být jisti, kdo za tím vším vlastně stojí, neboť v další kapitole vás znovu vyvede z omylu. To se ale bohužel ve druhé půlce stává slabinou knihy. Těch zvratů, veletočů a překvapivých rozuzlení se nakonec nakupí tolik, že už jen sledujete, s čím autor přijde na dalších stránkách a přestáváte být napjatý, protože vlastně ani nevíte, komu fandit. Někdy méně znamená více! //Přečteno v původním jazyce.//

2 14.12.2018

4,5* Knihu jsem si koupil vlastně jen díky náhodě, ale teď jsem za ni velmi rád. Spíše než o Tai Chi je o smutku z předčasně ukončeného vztahu, o snaze vymanit se ze sám sebou nastavených stereotypů a především o nostalgii věcí dávno minulých. První třetina knihy, kdy hlavní hrdina vzpomíná na svou velkou lásku v Hong Kongu je nádherná a zaslouží si čistých 5 hvězdiček. Zbylé dvě třetiny svazují stereotypy, které si hrdina sám vybudoval a tak je jeho chování po chvíli předvídatelné. Odlesk naděje na konci knihy však rozjitřenou duši čtenářovu alespoň trochu ukonejší a ponechá mu naději, že pro každého z nás tu někde někdo je. //přečteno v původní jazyce//

26.11.2018

Nízká hodnocení Dilovových "sci-fi" románů vyplývají z toho, že ono se z velké většiny o pravověrné sci-fi nejedná. Dilov nepsal jen vědecko-fantastická díla, psal i psychologické romány a dost často i romány se sociálním či filosofickým přesahem. Když pak nazírá čtenář jeho "sci-fi" romány touto optikou (tedy psychologické črty lidí či lidstva v mezní situaci), nemůže být zklamán. Kdo ale čeká, epiku, akci a napětí ve stylu Heinleina, musí být zákonitě rozčarován. Takže ta škatulka "sci-fi" Dilovovi spíše škodí. Nejinak tomu je i u tohoto Nedokončeného románu, kde hlavní hrdinka navštěvuje různá období lidských dějin a zamýšlí se, glosuje či reflektuje lidské snažení v té které době. Sci-fi prvkem je zde cestování časem, ale o to tu v pravém slova smyslu vůbec nejde. Jde tu o nás, o lidstvo - nepoučitelný druh, který ani po čtyřiadvaceti stoletích ještě stále nezná odpovědi na základní lidské otázky.

1 02.01.2018

Ke knize jsem se dostal jako návštěvník kavárny, o které vlastně většina knihy pojednává. Zapadlá víska Neratov v Orlických horách s magnetem pro turisty v podobě unikátního kostela se skleněnou střechou se stala na chvíli domovem pro jeden podnikavý pár a jejich sny. Když člověk moc chce, tak si dokáže sny i splnit. Otázkou ale je, za jakou cenu? Kniha provází čtenáře úskalím podnikání v kavárenském průmyslu a krom praktických a profesních rad nabízí také nečekaně upřímný a palčivý příběh dvou sympatických kluků, pro které byla a snad ještě i zůstane kvalitní káva téměř vším. Bohužel nebo bohudík, život není jen o kávě a teprve když je člověk na dně, uvědomí si, co všechno mu život nabízí. Tak ať je ta Vaše i naše cesta za poznáním co možná nejméně bolestná.

2 26.12.2017

Tour De Force krajinou skepse, deprese a utrpení. Na jeden život je toho neštěstí a nespravedlnosti snad až příliš. Ale i přes to, že autorka bodá jednu ránu za druhou a odřezává tak hlavního hrdinu od zbytků naděje na normální život, dělá to tak sugestivně, že od knihy nemůžete odejít, ačkoliv byste ji už dávno raději vyhodili oknem. Bylo to pekelné čtení, surové, hnusné, a přesto nebo právě proto působivé. A už nikdy to nebudu číst znovu, to si slibuju! //přečteno v původním jazyce//

4 26.12.2017

Cizí dítě je portrétem doby, architektury, zvyků a mravů od počátků do konce dvacátého století, kde na pozadí příběhu o "druhořadém" básníkovi Cecilu Valanceovi čtenář poznává a dopodrobna prozkoumává společesnkou vrstvu vyšší střední třídy. To, že hlavní hrdina je v románu (s výjimkou první části) téměř nepřítomný, a my se o něm dozvídáme z fragmentů vyprávění jiných hrdinů, je alespoň pro mne přitažlivý způsob, jak strukturovat vyprávění a vlastně do poslední chvíle udržovat napětí, co všechno nám ty další fragmenty odhalí o opravdovém Cecilovi. Je pravdou, že někdy je těch detailních popisů společenských událostí ve viktoriánské době až dost (obzvlášť druhá část) a registrovat a pamatovat si všechny vedlejší postavy a orientovat se v jejich vztazích (rozprostírajících se téměř přes celé století) je poměrně náročné, nicméně to může přinášet potěšení v tom, že Hollinghurst v každé další části (časově posunuté blíže ke dnešku) čtenáři postupně tyto informace dávkuje, a ten si pak sám může doplňovat mozaiku celého příběhu. Jak říkám, není to čtení pro každého, není to příliš epické, ale podává to krásný popis o době, společnosti a jejím letmém úpadku.

2 09.08.2017

Diagnóza ("Wildcard") pro mne byla prvním setkáním s Kenem McClurem a troufám si říct, že ne posledním. To, že se děje něco nekalého, tušíte už v prologu. McClure naznačí, ale neprozradí. Zřejmě taky proto se vám s každým dalším nemocným svírá hrdlo víc a víc a začíná vám bušit ve spáncích. Poslední třetinu knihy (asi 100 stran) už jsem knihu nemohl odložit a skončil jsem vyčerpaný nad ránem. :) Je příjemné, že McClure střídá hledisko vypravěče, takže nevidíme vše jen z pohledu Stevena Dunbara. To, že tak McClure činí obezřetně a střídmě je jeden z funkčních aspektů pro budování napětí. (Není nic horšího než sto úhlů pohledu na situaci z hledisek různých i vedlejších postav, což nevyhnutelně vede k roztříštěnosti a ztrátě napětí.) Jedinou věcí, která mi občas kazila potěšení, byla téměř nadpozemskost hlavního hrdiny. Steven Dunbar je totiž vysoce inteligentní, morálně neposkvrněný, fyzicky zdatný, vzdělán v mnoha vědních oborech a kdyby k tomu byla v knize příležitost, tak by byl určitě i nepřemožitelným sexuálním démonem. Dunbar se potýká s takovými nároky, že ani jednotka vyšetřovatelů-chirurgů by si s nimi neporadila v dvojnásobném čase. Ne tak náš Steven. Ten zvládne všechno levou zadní a když má náhodou pocit, že mu zbyla trocha času, jde místo spánku ošetřovat smrtelně nemocné. Víc takových Dunbarů a byl by svět krásný! Krásný a zdravý! :) //Přečteno v původním jazyce.//

4 13.07.2017

Hornby je můj téměř oblíbenec a některé jeho cynické a ironické knihy mám velmi rád. Ale tentokrát té ironie a cynismu bylo na mě až trochu moc. Hlavní hrdina měl všechny předpoklady stát se mým oblíbencem, neboť miluju hudbu a sbírám hudební nosiče téměř v té míře, jako on. Ale byly to jen předpoklady. Svým chováním, životním postojem, ublíženectvím a občas snad i snobským pozérstvím se hlavní hrdina v průběhu románu stává téměř anti-hrdinou pohřbívajícím sám sebe. Což o to, kdyby to tak zůstalo a autor na nás šibalsky zamrkal ve smyslu: "pozor na to, takhle můžete skončit taky!" Ale ono ne. Třicet stránek před koncem se autorovi nebo hrdinovi něco stane a rázem si uvědomí pravé hodnoty, vrátí se k bývalé dívce a nabídne jí sňatek. Uff. No, ještě že tam byla spousta aluzí na filmy, skladby a kapely.

29.06.2017

Kingova nejznámější a pravděpodobně nejoceňovanější kniha byla rozhodně jednou z těch, které jsem četl nejdéle. A to rozhodně ne jen díky své tloušťce, ale (a to hlavně) díky přílišnému fragmentování dějové linky a tím pádem ztrátou napětí a působivosti. Zřejmě chápu, o co Kingovi šlo. Zachytit Zlo v Derry od jeho prvopočátku až po finální zúčtování. Proto všechna ta interludia z dějin Derry, proto prolínání obou časových rovin a zevrubné líčení boje s všeprostupujícím zlem. Pro mě ale tahle Kingova snaha přišla vniveč, jelikož s rozmělněním syžetu ztratil román tah na branku. Jistě, v některých jednotlivých pasážích je "to" velmi působivé: homofobní vražda na úvod, požár černošské hospody, vykouření bunkru a odhalení počátku zla v Derry. Paradoxně jsou však pro mě nejsilnější okamžiky, kde se vlastně samo "to" neobjevuje. Kingova mistrná práce s atmosférou je až dusivá v obrazech, jenž vycházejí, nebo by se mohly stát v realitě. Kdykoliv pak přijde na scénu jakákoliv zhmotněná podoba "zla", napětí a hutná atmosféra se alespoň pro mne vytrácejí. I proto se mi "to" líbílo o poznání méně než třeba "Osvícení" či "Nezbytné věci". Ale možná je to taky tím, že už jsem trochu vyrostl a klaunů či lepráků, kterým odpadává maso od kosti, se už prostě nebojím. Byl to lítý boj, 1100 stránek by utahalo i vola, ale nakonec je to plichta. Lopatky se nekonají. //přečteno v původním jazyce//

3 29.06.2017

Barbara Taylor Bradford má mezi spisovatelkami píšící "společenské" romány pro ženy poměrně slušné jméno a její "Remember" (Nezapomeň) to potvrzuje. Je to v rámci žánru slušně napsaný román s dobře zvládnutou atmosférou a postupně gradovaným napětím. Jen je to příběh trochu nekonzistentní a rozpadá se do řady epizod, aby se nakonec s jistými berličkami propojil v celek, který však není úplně ústrojný. Dokážu si například představit, že úvod románu (příběh z Pekingu) by skvěle fungoval jako samostatná povídka - zde však slouží spíše jako expozice pro uvedení dvou hlavních postav. Dalším příběhem je pak vývoj vztahu dvou hlavních hrdinů a konečně posledním příběhem je pátrání po minulosti bývalého přítele. Ono se to nakonec všechno nějak propojí a dokonce i jedna vedlejší postava z expozice se mihne v závěru, aby to celé působilo kompaktněji, ale dojmu roztříštěnosti a lehce i žánrové nevyváženosti už se čtenář (tedy alespoň já) nezbaví. Škoda. Ten úvod byl opravdu strhující. //přečteno v původním jazyce//

04.04.2017

Dlouhá cesta dolů je tak trochu dlouhé pozastavení nad smyslem života a kvalitou jeho naplnění. Místy vtipné, místy mrazivé, ale vždy inteligentní vyprávění (bez stopy patosu) o čtyřech lidech, kteří se jednoho dne sešli na střeše věžáku s úmyslem skočit. Konfrontace jejich neutěšených osudů spolu s trochou náhody rozhodne o tom, že na konci románu přece jen naleznou ještě alespoň zbytky touhy žít. Možná proto, že našli někoho, komu nejsou lhostejní. (A taky sami sebe.) //přečteno v původním jazyce//

02.01.2017

Spíše než svědectví o naší planetě je to pokřivená plocha zrcadlící naše lidské nedokonalosti. A spíše než sci-fi román tohle Dilovovo dílko spadá spíš pod psychologicko-satirický román s prvky sci-fi žánru. Fanoušek vědecko-fantastické literatury bude pravděpodobně zklamán, ale ten, kdo má rád portréty lidských postav na okraji společnosti, trochu černého humoru, satiry a filozofie (ostatně jako i v dalších Dilovových dílech), bude s Karnevalem spokojen.

1 24.10.2016

Mé první setkání s Peterem Jamesem dopadlo skvěle. Román splnil přesně to, co jsem od něj očekával. Je to poměrně inteligentní a napínavá literatura pro chvíle oddechu. James buduje atmosféru sice po krůčcích, ale zato důsledně. Posledních sto stran knihu téměř není možné odložit, přestože některé věci čtenář odtuší. Střídání vypravěčů a nazírání na příběh z úhlu jednotlivých postav mi i přes počáteční nelibost nakonec přestalo vadit. Možná je to tím, že v závěru se autor drží těch dvou, tří, nejhlavnějších a tím vlastně zahušťuje atmosféru. Pobavilo mě chytré využití citátu Orsona Wellse v úvodu románu: " In Italy, for thirty years under the Borgias, they had warfare, terror, murder and bloodshed, but they produced Michelangelo, Leonardo da Vinci and the Renaissance. In Switzerland, they had brotherly love, they had five hundred years of democracy and peace – and what did that produce? The cuckoo clock.” //přečteno v původním jazyce//

16.10.2016

Okouzlení profesním románem, které jsem zažil u Neznámých důvodů, se tentokrát nekonalo. Škoda. Možná za to může předvídatelnost děje, možná méně detailní propracovanost postav a snad i snahy za každou cenu přiblížit prostředí kardiochirurgie (hlavně v první třetině románu). Také časté střídání vypravěčských postů, z nichž někteří vydrží sotva jednu podkapitolku, mi přišlo nadbytečné. Ale vcelku je to příjemná kniha s pár vzrušujícími okamžiky a pěkným mottem na závěr: "...určitě [je] lepší žít a taky [za to] platit, než v chráněném bezpečí a pohodlí živořit na úvěr..."

01.09.2016

Smutný a neutěšený portrét jednoho milostného vzplanutí mezi bulharským spisovatelem Noevem a maďarskou malířkou Máriou, kteří se nedokáží dorozumět. Co všechno stojí stojí čtyřicetiletému spisovateli v cestě k naplnění svých citů: vlastní ješitnost, jazyková bariéra, neschopnost podívat se na svět očima druhého... I přes to všechno ale city vůči Marii, které alespoň na chvíli přehluší všechny tyto překážky, vyvolají reakci, kterou si v sobě Noev ponese ještě dlouho po tom, co opustí břehy maďarského jezera. A stejně tak i já si po přečtení odnáším hořko-sladké pocity téměř naplněné lásky.

03.08.2016

Dilov je pro mne více než jen autor sci-fi románů. Každé z jeho děl nějakým způsobem reflektuje člověka či skupinu lidí v určité mezní či kritické situaci a zkoumá jejich psychiku. Nejinak je tomu i v tomto románu. Kdo očekává sci-fi plnou akčních situací, bojů a ultramoderní techniky, může tohle dílko klidně minout. Břímě skafandru popisuje očima mladého palubního doktora první kontakt s mimozemskou civilizací, přípravy na něj a jeho konsekvence. Poměrně napínavý děj je prostoupen spoustou filosoficko-etických úvah o zasahování jedné civilizace do vývoje té druhé a zamýšlí se nad "vesmírnou etikou" a právem na kontakt s kýmkoliv ve vesmíru. Na malý a nikterak známý román je to poměrně dost a já si jeho čtení užíval (i přes tu slovenštinu).

2 01.08.2016

Z neznámých důvodů jsem si tuhle knihu Zdeny Frýbové přečetl poprvé coby sotva patnáctiletý. Zapůsobila na mě tehdy mocně. Z neznámých důvodů mi některé pasáže zůstaly v paměti i po dvaceti letech. (Pár okamžiků křehkého štěstí Marka a Anky, trocha teorie z biochemie, spousta pozvolna budovaného napětí a špetka humoru.) Z neznámých důvodů jsem si tuhle knihu zamiloval a zapůsobila i při druhém čtení, kdy už jsem v to (namlsaný spoustou jiných literárních laskomin) ani nedoufal. Že by láska na první pohled? "Z neznámých důvodů tě stále mám rád... Z neznámých důvodů máš někoho rád a druhého nemůžeš vystát. Z neznámých důvodů je jádro buňky uspořádáno nepředstavitelně složitě a ne jednoduše." Z neznámých důvodů jsem pohlcen a zřejmě natrvalo.

12 27.07.2016