any333 komentáře u knih

I přesto, že tahle série postrádá prvky mého oblíbeného fantasy, mám tyto knihy vždy rychle přečtené a těším se na popisy bojů, prvků z nich a strategií, kterých jsme si v tomhle díle užili dosyta. Will a Evanlyn se konečně hnou z místa, na druhé straně u Halta a Horáce ještě doznívá jejich 'hra' z předchozího. Abych se osobně přiznala, docela dost dlouho jsem si položila otázku, kdy už se konečně setkají, až se to skutečně stalo. A já si i přes nedočkavost zachovala ledový klid, protože se zrovna dělo něco napínavého. Tak asi k tomu, na co jsem se těšila.
Jako taková nejvíce kritická chvíle mi přišel okamžik, kdy jistá osoba odešla a ostatní ji hledali a jsem v tom čekala nějakou novou zápletku. To se ale nakonec nestalo, i když, zase tomu nebudu odpírat, že to pak docela - a i vtipně - hnulo dějem.
Nejvíce jsem si užila finální bitvu, kdy se Halt vytasil na tamudžaje s jejich vlastní taktikou a všichni si navzájem kryli záda, jak to má u správného oddílu být. A už se těším, co přinese ten další díl s docela zavádějícím názvem.

4 17.10.2018

Tenhle díl mě oslovil ještě víc než první. Jednak jsem už věděla, o co půjde a taky jsem s podivením poznala, že s každou stránkou se víc a víc sžívám s hlavními hrdiny a prožívám jejich příběh bez cynických poznámek, které jsem zatím zaznamenala při každé mnou čtené romanci. Řekla bych, že to je pokrok. No, i když, v jistých scénách s Tiffany jsem si prostě to chytání za hlavu nemohla odpustit, to však má dle mě kořeny v mé averzi k této postavě. Je to prostě mrcha k pohledání a já bych jí na Edenině místě asi něco udělala.
A sice, Eden si to taky trochu pokazila. Chápu, je to tam stále ospravedlňované, ale já prostě nechápu, proč se ten, koho si nevybrala, musel trápit takovým zjištěním. Proč mu to neřekli dřív? A tohle není chyba autorky, ale já tomu prostě odmítám rozumět.
Taky nám přibylo pár nových postav. Snakea jsem si oblíbila pro jeho vtipy - kamarádka, co mi knihu půjčila, tvrdí, že máme podobný styl humoru - a Emily jsem věřila, že je nevinná. Akorát se tam moc nevysvětlil ten den po večírku, když se objevili u sebe. A nebo jsem to přehlédla?
Snad jediný konec mi přijde trochu uměle navozený. Připadá mi, že autorka to u jedné rodiny zlehčila tímhle způsobem a u druhé to vyhrotila do nebeských výšin. Ano, možná je ten konec důležitý, aby se jejich vztah utužil, ale stejně to nemusela jistá osoba řešit tak, jak to řešila. Nezbývá mi než doufat, že autorka třetí díl dovede do toho správného romantického cíle.

4 02.03.2018

Tahle kniha mi byla zapůjčena kamarádkou a přiznávám se, když jsem spatřila ten svítivě růžový nápis, měla jsem chuť slušně odmítnout. Pak mě ale něco zastavilo a přeci jen, knihu jako jedinou odmítnout asi nedokážu, ať si myslím, co chci, tak jsem se rozhodla se do toho nakonec pustit, abych kdyžtak věděla, na jaké nelogičnosti nadávat. A kniha mě mile překvapila. Ano, sice není kdovíjak nepředvídatelná, ale dobře a plynule se čte, jisté věci jsem tady pochopila(což se někdy o chování některých lidí z mého okolí říct nedá, ale alespoň jsem trochu nakoukla pod pokličku toho, jak to vlastně myslí), takže bych to doporučila na takovou sladkou oddechovku před spaním.
Abych ještě víc osvětlila ty skutečnosti, uvedu jako příklad třeba to, jak se Eden stranila jídla a dalo by se říct, že u ní bylo patrné cosi jako pohrdání. Tohle v realitě nechápu, ale tady to má konečně nějaký důvod - nebo snad důvody? - a to Alyssu a Holly. Hned, jak se tam Eden z tohohle vyznala, jsem jí všechno odpustila a naprosto ji pochopila.
Co se týče zbylých postav, Tyler mě vždycky něčím pobavil, ale asi nejlepší byl stejně Dean s jeho "penězi na benzín". Hm, a jak to pak skončilo... že by předtucha? Ne, to si nemyslím, ale uvidíme další posun v příštím díle. Co já vím, třeba konečně přestanu být proti těm romancím tolik předpojatá, když se jim budu víc věnovat. Stejně si však myslím, že vím, jak to celé dopadne.

4 24.01.2018

Tahle kniha mě příjemně překvapila. Sice jsem měla takové to lepší mínění, než jsem začala číst, ale příběh a provedení to naprosto naplnily, ba dokonce převýšily. Celé je to psáno takovým tím správným historickým jazykem, vykresluje se tady povaha dávno minulé Paříže, což jsem obzvášť jako velký příznivec dějin přijala s radostí, a také trocha toho tajemství a nutkání zjistit, co se stane dál.
Kdybych si z toho odmyslela draky a kouzelné rituály, tipovala bych to spíš na historický román, ale to mi vůbec nevadilo, stejně jako to, že se 'povolávání do zbraně' tak táhlo, protože i v tom začátku se našly akční okamžiky. A taky jsme se mohli seznámit s minulostí a okolnostmi chování několika postav, které mě každá alespoň v něčem zaujaly. Ale jako své největší oblíbence volím Nicolase a Saint-Lucqa, hlavně díky těm rudým okulárům.
Udivuje mě, jak se tolik na první pohled neslučitelných linek dokázalo vůbec propojit, ale to byl jistě účel, když aktérem každé té linky byl alespoň jeden Meč. Taky musím pochválit bojové chvíle, běžely mi v hlavě přesně jako snímkové obrázky a bylo to zábavné.
A co ten konec? Pokud to cítím správně, neměl by to být úplný konec, ne? Jak by se pak vysvětlil ten předposlední rozhovor a také epilog s předzvěstí? No, to se už ale nedozvím, jedině, že bych zapátrala po dalších dílech.

4 18.01.2018

Jako první jsem viděla film. Zaujala mě myšlenka, tak jsem si začala hledat další souvislosti a našla ještě Královnu prokletých. A potom už nikde nic, tak jsem se alespoň vrhla na knihu. Tady jsem se narozdíl od filmu setkala s detailními filosofickými popisy Louisových myšlenek. Ano, někdo sice může namítnout, že to už bylo až moc, ale nedělá to tuhle knihu originální? Která jiná kniha to má takhle? A ve změti těchto myšlenek jsem i akceptovala, že Louis si někdy stěžuje až moc a těch pár neodbytných dvojsmyslů, co se tam objevily.
Co se týče děje, bylo to pro mě rožšíření scén, než jaké byly ve filmu, a taky další várka Lestata. Do téhle postavy jsem se úplně zažrala, že se mnou týden nebylo k vydržení, ale tak už to bývá. Nuže, děkuji za tuto knihu, byla plná krásně temné filosofie.

4 06.01.2018

Sžila jsem se s autorčiným stylem a když jsem nevnímala Marininy myšlenky o hledání lásky, bylo to hezké počtení. Kdyby tato škola skutečně existovala, rád bych na ni začala chodit. A ty poznatky o kouzelných věcech mi taky přišly poučné.
Meluzínin příběh mě dojal. Vedle v zajímavostech někdo uvedl, že je to podle pověsti, obdivuji tedy autorčinu informovanost. Jsem zvědavá, jak to s ní a také s Marinou a Plantefoliem bude dál.
A jsem jediná, kdo asi nezapomene na scénu s debrecínkou? To mě vážně dostalo.

4 01.01.2018

Tuhle sérii - a tento díl obzvlášť - jsem si totálně zamilovala. Zbožňuji Nathaniela a Bartimaea a Kitty pro mě byla taky skvělá hrdinka s uvěřitelným cílem, i když jsem ji zase neměla tolik ráda jako ty předchozí dva.
Jako v minulých dílech, i tady se vyprávěla historie jednoho z hrdinů, tentokrát Bartimaea, a ve spojení s přítomností příběhu byla neskutečně dojemná. Ale to více scén v téhle knize, obzvlášť konec mě rozsekal. Vydržela jsem s rudýma očima číst do půl druhé do rána a najednou to skončí takhle! Ať se jdou vycpat spadlé budovy, to prostě...zatraceně, to bych vážně nečekala, že to dopadne takhle.
Nejvíce mě zaujalo, jak se Nathaniel změnil a přitom uvnitř zůstal pořád jako ten se spravedlivým pohledem na svět. Akorát udělal pár hloupostí, ale kdo ne, že?
Zase se tomuhle příběhu nemůže upřít vlna úžasných vtipů, akčních scén i těch opravdu dojemných a napínání nervů čtenáře k nevydržení. Jasně, vy se chcete dozvědět, jak to dopadlo s Nathanielem a ejhle, konec kapitoly a další je Kitty, kterou když přečtete, zase vám chybí její pokračování. Prostě k nevydržení, které mě donutilo knihu na jeden zátah dojet až do konce.
Jedním slovem to byla úžasná série a pokud dostanu šanci, bez odporu si ji přečtu znovu, protože ve mě mnoho zanechala. Akorát, Nathanieli, co jsi to udělal...

4 27.10.2017

Poslední bitva je dohraná a končí, stejně jako tato série. Myslela jsem si, že Plavbu Jitřního poutníka nepřekoná, no, opak byl pravdou. Tenhle díl mě doslova dojal a to pořádně. Prostě asi od jedenácté kapitoly, kdy to začalo jít od desíti k pěti, se odehrála taková spousta věcí a tak rychle, že jsem skoro ani nemohla uvěřit, že je už konec. A taky jsem pochopila, že v celé této sérii(a jako v mnohách jiných) je ukrytá myšlenka. Stačí jen číst mezi řádky.
Poprvé se nám vlastně děti z našeho světa nepřenesou do Narnie hned, musí jim k tomu trochu pomoct Tirian. A co se týče Zuzany na konci, ani mi nijak moc nechyběla, víc jsem si oblíbila Edmunda s Lucinkou.

4 16.01.2017

Hay Lin získá od dobrého přítele její babičky zvláštní lucernu. Prý ji měla dostat, až přijde správný čas. Čarodějka Vzduchu netuší, že se tak zavázala splnit slib daný babičkou jednomu lidu sužovanému krutou Císařovnou, která jako své poskoky využívá veškerý hmyz. Hay Lin bude potřebovat pomoc svých kamarádek, aby vládkyni zastavila.
Hay Lin se stala asi mou nejoblíbenější W.I.T.C.H., nejspíš kvůli osobitému stylu oblékání a jejímu živlu. A tak jsem si ji nechala na konec téhle oddechové série o Strážkyních Kondrakaru.

4 26.10.2016

Taranee měla špatné přání a musí si nést následky. Vypraví se se svými kamarádkami Strážkyněmi do jiného prostoru, kde vládne Mořská Královna, co unesla jejího bratra. Je na čarodějce Ohně, aby ho dostala zpátky. Královna ovšem ovládá takzvaný mořský oheň, který jí propůjčuje neobyčejné schopnosti.
Pokoušela jsem si představit Reba a nevím proč, ale připadal mi hrozně roztomilý.
Asi bych taky jako pan Buckingham utekla, kdybych na své zahradě uviděla představení živlů. I když bych měla jako on brokovnici.

4 24.10.2016

Tenhle díl překvapoval více než první a konečně se objevil Široko se svou tajemnou maskou. I když překvapení s Bublinou ke konci bych klidně oželela. Závěr je šťastný, ale ještě je třetí díl, tak jsem zvědavá, co bude mít Žlutý květ za problémy.

4 21.08.2016

Líbilo se mi spojení čtyř různých světů, lidí, sirén, draků a jednorožců.
Nikdy by mě nenapadlo, že každá skupina má vlastní oslovení, školu, zákony...
Sice byla popisována jen tak okrajově, ale i přesto měl děj určitý spád. Chystám se na další díl.

4 28.06.2016

Řekla bych, že největší zádrhel s tímhle dílem se vyskytl asi v tom, že jsem čekala asi něco podobného jako Píseň krve, tedy knihu, kde by stejně jako předtím měl hlavní slovo Vélin a kapitoly by se odvíjely čistě pod jeho režií, což se mi však na začátku Pána věže ukázalo jako docela špatný úsudek, co vede k poškození. Nakonec jsem si ale řekla, proč tedy ne, když se styl výměny pohledů po kapitolách stal dobrým i jinde, mohlo by to tady taky fungovat. Sice jsem už od začátku tušila, že se mi nebude chtít začínat novou linku a pak s ní končit, aby mohla jít na řadu jiná, ale to už je asi úděl tohohle způsobu uspořádání. Větší problém přišel s jinými věcmi.
První kapitoly začaly opatrně seznamovat s novým stavem v Království a pomalu zasvěcovaly do plánu, přičemž se hodil každý střípek nasbíraný v kapitole z odlišného pohledu. Přibyly nové, neokoukané postavy, na jejichž skrytá tajemství se člověk snažil z přijít z vyřčených poznámek, ale zároveň tu stále existovaly staré. Pamatuji si, jak mě zachvátila radost, když se znovu objevil Janril Norin, protože jsem si alespoň v té vší novotě mohla s klidným srdcem říct, že někoho znám. Zní to sice všechno moc pěkně, ale když to seznamování a rozjezd trvá moc dlouho, než je zdrávo, na úkor nějakého dalšího smyslu než zasvěcení do okolností, tak z toho čtenář s nelibostí upadá do letargie a odmítá se vrátit ke čtení, protože ho náhle nezajímá, co se na stránkách s postavami vůbec děje. Po první takové krizi se naštěstí objevila Frentisova linka, co mě zase přitáhla zpět, což se posléze podařilo i Lyrně s Davokou, ale jelikož po nějakém větším vyjevení zase přišla podobná nicneříkající stagnace, vážně jsem se zasekla a postupovala pomalu, což se mi vymstilo a znovu mě zbrzdilo. Přišlo totiž na scénu nové množství postav a mně se začaly plést jména, takže jsem se zmateně snažila zachránit stálým listováním na seznamy vzadu, kde však některé tituly stejně chyběly, čili jsem se nestala o mnoho moudřejší. Bylo mi líto, že se moje předchozí nadšení do série tak zčistajasna vypařilo a zase jsem se zasekla.
Zlom přišel jednou v neděli, kdy se po obědě vyskytlo extra volného času pro to si něco přečíst. Sáhla jsem tedy trochu znechuceně po Pánovi věže a dostala se zrovna k tomu, že Volarské vojsko vyvinulo první fázi jejich útoku. To mě zaujalo natolik, že jsem pokračovala a než jsem se nadála, stránky mi zase ubíhaly samy. Tehdy jsem možná přišla na to, že na tuhle rozvitou fantasy platí pouze pravidelné čtení, kdy jsem si připomínala o oživovala všechny osoby. Tahle taktika se mi vyplácela a když jsem přece jen narazila na někoho, kdo mi vážně nic neříkal, nestresovala jsem se z toho a ono to později vyplynulo z jiných aspektů, takže jsem o to nepřišla.
Příběh mě začal zase bavit a opět se vrátilo i to soucítění s postavami, co jsem měla i u minulého dílu, takže mi už žádná vlastní vzdorovitá zahořklost nebránila v tom, abych nacházela odpovědi nebo rozvedení z předchozího dílu, přičemž se mi něco potvrdilo a nad něčím jsem jen lapala po dechu, jak mi to přišlo neuvěřitelné. Například uvedu Altorkova syna, protože i kdy se přiznám, že mi to trvalo déle, nakonec jsem pochopila. A také se tu probíraly věci ohledně Bastarda čarodějnice, tajemného Sedmého řádu a skutečné vlastnosti samotné písně a darů dalších Obdařených.
Na konci mě zase dorazil Vélin, protože prostě... rozumím, že za to nemohl, ale jelikož si uvědomuju, co může po tomhle následovat pro něj i pro ostatní, byl to pro mě šok. Co se pak týče úplně posledních řádků, musela jsem si je přečíst dvakrát, abych se ujistila, že mi vážně nic neuniklo. Neuniklo. Ne, opravdu se tam odtamtud nedalo vyčíst nic konkrétního, co by řeklo, kdo, proč, nebo snad jak. Rozumím, že chtěl autor navnadit na poslední díl, ale stejně mi to přijde otevřené až příliš přes čáru. Můžu jen děkovat, že mi zatím přišla Královna ohně a tam se všechno dopodrobna vysvětlilo. Nebo jsem jen dávala víc pozor? No, každopádně jsem vážně zvědavá, jak tohle může skončit. A těším se na to.

3 08.03.2019

Knihy tohohle typu u mě snad nikdy neklesnou, o to i přesto, že se povětšinou odvíjejí od stejného vzorce a že už jim pomalu a jistě odrůstám. A i když mě příběh v konečném měřítku v jisté věci, co ještě zmíním, zklamal, užila jsem si ho.
Tajemství spojené s hledáním rodičů, nalézání přátel a lehké pletky s mytologií, asi tak bych to zkráceně mohla popsat. Docela mi tady pomohlo, že jako každý, jenž se setkal s řeckými bájemi a pověstmi, jsem zvládala trochu předvídat. Nakonec se mi to ale trochu vymstilo, protože už jsem si představovala, že se skupinka vydá na nějaké markantnější putování po kousku Evropy a tahle imaginace mi tak trochu zkazila konečný dojem, protože jsem měla pocit, že mě o to ošidili. Ale když to vezmu kolem a kolem, hrdinové ještě možná nedorostli do věku, kdy by to sami a bez pomoci zvládli. No, vlastně mi to nakonec vynahradili nějak jinak.
Ocenila jsem nápad s nespavci, protože mi to přišlo originální a pravdivé, přestože tímhle nedostatkem rozhodně netrpím. Příběh Marcusovy kamarádky některé věci osvětlil, takže jsem nejen za ni byla ráda, že klubíčko dovedlo to, co dovedlo. Charakter jisté jiné postavy už jen vybízel k tomu, aby ho čtenář odsoudil a podezíral, takže mě pak ani nepřekvapilo, co všechno měla ta osoba na svědomí a jak to zakamuflážovala. Celkový konec se dá označit jako nadmíru idylický, ale to není nic, co bych příběhu tomuhle typu nehádala. A možná kdyby mě tak moc nespletl ten stín na obálce, třeba bych se ani nehněvala za tu absenci Kréty.

3 08.01.2019

Netuším, proč se mi poslední dobou dostávají do ruky knihy nějak související s Londýnem - možná si je sama vybírám - , ale tady jsem si byla jistá, že nešlápnu vedle. Měla jsem ze začátku jinou představu, jak se bude příběh odvíjet, ale hned po první kapitole jsem od ní ještě ráda upustila a nechala se unášet na řádcích o životě průšvihářského učně. A hned první výstup s dělem mě úplně rozsekal. Takový hloupý typ humoru u mě prostě má zelenou a na svou obranu dodávám, že mi toho chudáka medvěda bylo docela líto.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se primárně dobrý život mění v něco, kdy se hlavní hrdina musel uchýlit k tomu, k čemu se uchýlil. Soucítila jsem s pánem, co ztratil a znovu nalezl syna, protože to možná všechno nespadalo do úplně skutečných událostí. Ony vlastně celkově charaktery zde dostaly takový prostor, aby si na ně člověk dokázal udělat takový posudek, jaký potřeboval, aby mohl předvídat. Co se týče postavy, co se jevila podezřelá už na začátku, tušila jsem, že to s ní nějak souviset bude, neřekla bych ale, co všechno se za tím skrývá a co se vlastně v konečném měřítku jedná.
Samotná spletitost intrik a odkazu Christopherova mistra mě dostávala docela často, ale byla jsem ráda, protože tím příběh v mých očích přibýval na atraktivitě. A jak se opatrně ukazovaly náznaky na to, co se hlavní hrdina snažil marně najít, byla jsem skutečně napjatá, jak to celé dopadne.
Finále bych označila jako správné 'bum', které se odvíjelo podobně jako u filmů, což mi ale vůbec nevadilo. Popravdě bych se někdy velmi ráda dostala i k zbývajícím dílům, tak doufám, že se mi to povede.
A jen tak mimochodem; byla jsem jediná, kdo přemýšlel, že by doopravdy nějaký ten alchymistický trik docela rád provedl? Ale když už tam napsali to varování, tak proč se proti tomu vzpouzet, že?

3 21.12.2018

Už jsem od autora četla jinou přeloženou knihu, takže jsem primárně věděla, do čeho jdu. Prokletí Černé královny se sice odehrává v jiném historickém období než Meče kardinála de Richelieu, ale nakonec se to nestalo takovou překážkou, protože i bez přítomnosti středověku byla kniha plná podrobných popisů Paříže, co mi sice nevadily, ale většinu z nich jsem po týdnu vypustila z hlavy. Nejspíš nejsem až takový příznivec Francie, abych si pamatovala o každé památce všechno. Ale to po mně ani nikdo nechce.
Na začátku se setkáváme se ženskou hrdinkou, jejíž role se pak stane velmi důležitou, ale ještě předtím, než to zjistíme, objeví se na scéně jiná žena s jiným posláním. A nevím jak ostatní, ale já si tu první anonymní paní pak dost pletla s tou druhou, i když spolu měly společné možná tak hlavně přátelství s Griffontem. U té první mě ale velmi zarazil ten o něco hlubší a zamotanější vztah, ale nakonec jsem si řekla, proč ne.
Nejvíce mě z celé knihy zajímaly poznatky o magických vymoženostech a 'výlet' do vílí části Paříže. Dost inspirativní mi přišlo samotné osazenstvo královny a také svazky mezi čaroději a jejich jednotlivá pravidla. To o tom, že mohou být slavní pouze v jednom životě, mi dost připomnělo něco, o čem jsem už kdysi slyšela.
Příběh se sem tam skládal z několika dílků, které zapadaly do celkového kontextu až s přečtením dalších stránek, kde se vysvětlily. Jako příklady uvedu náhled z komnat vílí královny, podvod se služebnou a nebo podivně galantního nakupujícího. Autorův styl psaní by se dal označit jako květnatý, ale na to jsem už byla připravená, takže nic nového. Horším překvapením se pro mě staly promluvy ke čtenáři, co docela rušily celkový dojem. Možná se to mohlo udělat tak, že by si to ta daná postava myslela a nebo to neuvádět vůbec. Nebo to dát do pozadí a pak už nerozvést. Prostě něco jiného než přímou otázku.
Konec a Griffontův zásah mi přišel tak předvídavý - nehledě na to, že jsem měla takové finále nedávno v jiné knize - , že jsem se o něj vůbec nedokázala obávat. Ale byla jsem ráda, že se pro ně oba otevřely v minulosti uzavřené cesty a vypadalo to s nimi lépe, takže by se nejspíš i dokázali vypracovat tam, kde se nacházeli předtím. Něco takového by mi naprosto stačilo, avšak vyskytl se tam ještě extrémně dlouhý epilog; a nevzpomínám si, že bych někdy viděla takový rozdíl mezi normálními kapitolami a epilogem.
Na těch asi třiceti stranách se rozjel námět na celý nový příběh, že jsem až pojala podezření, jestli se třeba nejedná o úryvek z druhého nepřeloženého dílu(a stále o tom tak nějak přemýšlím). Kdybych to ovšem měla skutečně brát jen jako epilog, je to vážně až příliš nabyté novými poznatky na to, aby to takhle šlo dobře ukončit. Osobně mi to docela snížilo požitek z knihy, protože je docela nelogické ještě přemýšlet nad novými východisky, když byly ty staré uzavřeny. Vážně netuším, jak to autor myslel - třeba se snažil o nějaký knižní průlom - , ale když tak zvážím všechno, co se mi líbilo a co ne a měla bych podle toho rozhodnout, co bych raději chtěla někdy v budoucnu mít přeložené, zvolila bych si kvůli více aspektům Meče.

3 21.12.2018

Kniha je znovu složená z několika dějových linek, z nichž jsem si asi nejvíce oblíbila Willovu, doktora Burrowse, který stále něco zkoumal, a ke konci i paní Burrowsové, co se konečně hnula z místa. Přicházejí nové postavy, okolnosti a začíná se nám představovat koncept, o jaký v celé sérii půjde. Zatím je ale načrtnutý spíš v pozadí a bude ještě potřeba zdolat mnoho stran, než se konečně vyjeví. Ale protože mě i přes dalekosáhlé popisy Podzemí stále baví, tuším, že vydržím až do konce.
Zase se mi potvrdilo, že moje oblíbené postavy prostě dlouho nevydrží a tady jsem ztratila naději dokonce podruhé. Z nového dua Drake a Elliott je mi asi příjemnější on, hlavně kvůli všem těm pomocným zbraním a kukátku, ale ani dívka není k zahození. Začínám navíc tušit, co by se v nějakém díle mohlo stát a myslím si, že se toho i dočkám.
Chestera jsem v minulém díle docela zvládala, ale tady mi přišlo, že snad záměrně vyvolával hádky. Jasně, chápu, všichni tam byli vystresovaní a ta žárlivost jim taky moc neprospívá, ale jak Will něco vysvětloval, hned se z toho stal veliký problém. Doufám, že se to do příště zlepší.
Konec vyvolal otázky. Objevilo se cosi jako 'zrcadlení' jisté postavy a nakonec se všem postavám otevřela nová cesta k prozkoumání toho, co je pod povrchem. Na další díl jsem zvědavá, asi nejvíc na to, jak se se svou novou rolí popere paní Burrowsová.

3 23.08.2018

Autorka nás znovu usvědčila v tom, že když jeden zkoumá ty nejmenší detaily z historie, je schopný se s námi pak podělit o tohle. Přijde mi jen osobně škoda, že nadcházející školní rok budeme probírat nejnovější dějiny a já tak - stejně jako Bára v příštím díle - nebudu moct své nové znalosti správně upotřebit.
Nejvíce mě asi dostalo to, jak se to mělo mezi bratry. Hlavně náhled na Václava se mi zdál dost jiný, než nám říkají, a také ta osudná bitka, co se odehrála dvacátého osmého září. Protože pokud vážně existovala možnost, že by se to stalo vlastně omylem, myslím, že by nám o tom měli říkat, protože alespoň mně osobně se změnil celý náhled na Boleslava.

3 23.08.2018

Knihu mi doporučila kamarádka s tím, že se mi to určitě bude líbit. Viděla jsem v tom zamíchanou tu pohádku, tak jsem si řekla, že by to nemuselo být špatné a pustila jsem se do čtení. Chvilku jsem se chytala, protože mi v té chvíli nikdo neřekl, že se jednalo o druhý díl.
Když jsem knize přišla na kloub, připadalo mi to všechno až moc sluníčkové a nepomáhal tomu ani fakt, že jsem mohla od romance dvou školáků přeskočit do příběhu na papíře, kde se vše najednou začalo bortit. Vážně oceňuji nápad autorek popsat, jak se cítí postava z knihy, když ji nikdo zrovna nečte, ale jinak jsem zde zaznamenala spoustu už vážně ohraných témat; papíry o rakovině, zlá haterská holka, co je nakonec v pohodě, autonehoda... Myslím ale, že kniha se dala pojmout jako oddechovka, nic moc složitého k zamyšlení a občas se člověk i pobavil(viz. návštěva Seraphimy).
Kromě nápadu se mi také neskutečně zamlouvaly ty úryvky k zamyšlení, co byly vždy označeny kurzívou. Zvlášť ten poslední o smrti. Ten mě možná rozesmutnil víc než samotná účast brzkého odchodu v příběhu. Tam se to seběhlo tak rychle, že jsem se musela po citátu vrátit na předchozí kapitolu.
I tak se mi však kniha docela líbila, Edgar a Jules byli fajn a Delilah a Oliverovi jsem fandila, aby to vydrželo. No, ten zvrat ale mohl být trochu víc u konce, protože snad každého by napadlo, že za tak moc stránek by bylo podezřelé, kdyby se to ještě nějak nevyřešilo.

3 17.04.2018

Myslím, že autorčinou silnou stránkou je vykreslování vztahů matek ke svým dětem, protože se v knize hned v několika okamžicích přesvědčujeme, že mateřská láska může dosáhnout až takových rozměrů, že je daná osoba pro ni schopná čehokoli. Stačí si vzít Melisu a Elenu.
Začátek mě dost zarazil a musím uznat, že když děvčátko řeklo své jméno, poklesla mi brada údivem. Dost se tu také rozebírala Melisina minulost a důvody, proč vlastně tolik nenáviděla Elenu. No, popravdě, asi se jí po tomhle ani nedivím.
Autorka vysvětlila několik otázek z minulého dílu a byť by se to mohlo zdát jako naprostý a jasný konec, v několika posledních kapitolách se objeví náběh na další díl. Hlavně tomu všemu pomohla ta oslava s fialovým světlem a já teď dumám nad tím, jak by to mohlo být s několika postavami s nevyřešenou úlohou dál, když není k dispozici další díl. Myslím si ale, že stoprocentně vím, kam se poděla Nely.

3 17.04.2018