any333 komentáře u knih

*
Byla jsem velice ráda za představení Yen, i když mě od ní její chování 'mrchy', jako od mnohých takových postav, prostě odhazuje, nebudu raději soudit podle prvního dojmu a ještě to nechám uležet. Nicméně, ty tři přání, ty tři přání... Skutečně nezvyklá. Z prvního nepovedeného exorcismu jsem měla při představě možnosti splnitelna takový záchvat smíchu, že kdybych se neukočírovala, asi bych za chvíli praskla jako onen strážný. Co se týče toho třetího, tak je sice naprosto přesně nastíněno, ale nepopsáno. Jako tomu bylo mnohokrát s různými problémy. Nejsou přímo pojmenovány, ale hned se jejich výsledek vkrade do mysli. Dává to tak volná křídla pro vlastní obrazotvornost. I když... Nebudu zastírat, že ta má se na okamžik zastavila u génia vzduchu. Je ten první úkol vůbec fyzicky možný? Odpovědi na některé otázky nejspíš zůstanou navěky nezodpovězené.

1 01.01.2020

Okolnosti toho, jak se ke mně počátek tohoto rozsáhlého vyprávění, o jehož posloupnosti jsem se musela ještě zvláštně vzdělat, dostal, jsou asi tak spletitý jako jakákoliv jiná podezřelá věc spojená s knížkou, jak jsem to popisovala už několikrát předtím, ovšem opět v jiném osobním prožitém znění. Nejspíš bych si takové bádavé zasvěcování do vlastních okolností spojených se získáním tohoto výtisku k přečtení mohla odpustit, ale připadá mi, mám takové zdání, že už to, jak se s danou knihou shledáváme a nahlížíme na ni, ochomýtáme se kolem ní bez počátečního zájmu na tom, jestli vůbec čtěná bude, nebo když už konečně jeden vyhoví svým slibovaným připomínkám, kdy daný kus literatury již spočívá na listě vybízejícím k budoucímu nahlédnutí a konečnému – snad radost přinášejícímu – splnění, co všechno se na člověku podepíše za domněnky a pohnutky, než se vůbec dá do samotného, vlastního zkoumavého počtení? Může to odrážet spoustu faktorů, například vzletnost a nebo úpadek, podle toho, co za věhlas se k vám o díle dostane. A nebo neškodná manipulace druhou osobou. Souvislosti patřící k tomu, co mi půjčil tuhle knihu, jsou možná úsměvné a sentimentální, ale přesto se silně rozvinutým vlivem. Ale to už odbíhám. Zpět – nebo spíše konečně? – přímo k Zaklínači.
Nedá se samozřejmě přeslechnout, když si vaši spolužáci vyměňují zkušenosti ohledně hraní Witchera – a nebo spíše o krásách Yen a Ciri? Nutno posoudit někde jinde – , nebo když váš strýc ustavičně nazývá vašeho otce podobnému jistému Geraltu z Rivie, o jehož vzhledu poradí velice rychle obrázek na Googlu, takže není nutné se nějak více starat. Vyjadřuji tím, že jsem se o tento svět nikdy příliš nezajímala, nejspíš se ke mně příkřeji dostal až v červnu minulého roku. Kniha tehdy odplula na onem seznam 'Hodlám se číst', oficiálně alespoň v mé hlavě, protože zdejší seznamy dosti zanedbávám, co se reality týče, tož pravda. Znovu jsem se o ni začala zajímat v září díky nové spolužačce, jaká mi vyprávěla o kouzlech vědmákova světa a já zatoužila zapadnout do konverzace, ne ovšem už tak silně, abych kromě spílání na prázdnotou zející jistou poličku v nové městské knihovně podnikla nějaké ostřejší kroky. Vše změnil listopad a zvláštní osoba, jaká se nerozpakovala zapůjčit mi svého vlastního Zaklínače, to vše v jednom mrazivém pátečním odpoledni, kdy až pozdě přišlo na mysl, že s rukama obtěžkanýma Posledním přáním se špatně sdílí důležité tělesné teplo nutné pro zahnání nejhoršího chladu. Co si budeme povídat, vyhřáté veřejné prostory jsou zacpané. O to ale nejde. Nebo možná trochu. Ve smyslu, že mi překonání znalostí oné osoby konečně vehnalo potřebnou vůli do žil pro to, abych se začala zaklínačskými spisy systematicky zabývat. Takže i když by to mohlo vypadat, že většinu nových čtenářů sem zažene adaptace od Netflixu, nemusí tak tomu být. Někdy se prostě věci sejdou do velice kuriózních sounáležitostí.
Samotné čtení, byť jen otevření knihy, jsem i tak odkládala až do blízké doby, jelikož odmítám tahat knihy půjčené od někoho jiného než knihovny kamkoli, kde by se mohly poničit. Tudíž Vánoce se ukázaly jako příkladný čas pro to začít a moci odmítat ty, co lákali ven na nějakou procházku, než slunce rychle odkvapí. Vždyť co by se tam dalo najít? Rozhodně ne Geralt bojující se strigou.
A tak začala mánie, co si žádá v nejbližší době nějaký další díl. Třeba se mi konečně poštěstí zjistit něco o Ciri a nebýt odkázána jen na výklad toho, čím vás častuje zapůjčitel. Ale alespoň padlo něco o věhlasné Yennefer z Vengerbergu. A konečně chápu narážku na šeřík a angrešt. Chápu a rozumím. V rámci možností.
Věnuji se nějak obsáhle těm na začátku ospravedlněným souvislostem, ale zanevírám kvůli tomu nad samotným zněním. Co mě překvapilo? Snad rozložení, ale už jsem si hledala něco o tom, že takhle v povídkách jsou koncipované jen dva první svazky – plus nejspíš Bouřková sezóna – , takže jsem nad tím příliš nesmutnila, jen mě lehce štvalo, že jsem nedokázala odhadovat, jestli bude nadcházející část po Hlasu rozumu nějak spojena s vyskytnutým odkazem, či ne. Taktéž mi přijde, že je zde všechno takové rozházené, jakoby již probíhající, přestože neproběhne za celý svazek přímé vysvětlení, pouze to, co si kdo sám nachytá a odvodí a nebo mu to někdo vyzradí díky svým znalostem. Ale to je už asi výsadou takových povídek, zvlášť, když mají nejspíš být k dovysvětlení následné hlavní linie. Takže u tohohle se vlastně jen nabírají informace, aby se v budoucnu použily. Dobrá. Nejspíš jen brblám k nedostatku ukázaných věcí, ale co bych chtěla po nějakých tři sta stranách, když schází ještě dalších sedm dílů. Jsem prostě nedokrmený zvědavý vlk, prahnoucí po dalších záblescích nového světa, jaký ho oslnil.
Osobně nejpříjemnějším úsekem bych označila část Zrnko pravdy. Mělo to celé zvláštní a odlišný vývoj, než jsem čekala, i když to bylo veskrze všechno naservírováno pod nosem, takže si člověk v závěru mohl říct: „Ano, přesně takhle to bylo.” Navíc se mi zamlouval námět a celé to spojení s narážkou na známý příběh, ovšem okořeněné o těžkou pachuť reality a možnosti převedení do méně pohádkového znění.
Celkově mě zaráží autorův smysl pro to přehodnotit známou povídačku a překroutit ji, zlo na dobro a naopak, což je docela pochopitelný aspekt nového náhledu na pohádky, ale nejvíce mě dostával do toho zakomponovaný zahořklý temný – a přitom jaksi humorný – kontext. Možná se jedná o jakési přiblížení původnímu krvežíznivému vyprávění starých generací, nebo je to jen vytvořené tak, aby to vzbudilo v chlípných dušičkách zájem, každopádně, jsem docela zvědavá, jaké pohádky se dá dočkat příště.
Nevím, jestli má ještě cenu rozebírat autorův humor, jistě ne vhodný pro každého, ale vyhovující. Někdy však přerůstající až v bizarnost, jaká ovšem tvoří smích snad ještě lépe, než ta prohozená mimo jen tak řečí. V tomhle jako naprostá kuriozita posloužila finální část, Poslední přání.

01.01.2020

Po další knize od autora, po Pstružné řece, mi připadá, že se v téhle další sbírce několik věcí změnilo: zaprvé, znala jsem lépe místa, takže se pro mě staly osobnějšími, ale o to ani tak nejde; zadruhé tu hned několik kapitol končí smrtí nebo nějakým mordem, přestože to někdy přehrává na stranu naděje, ale i tak, ohledně Pstružné řeky je to změna; a zatřetí je to členěné na plácky, tedy okruhy, přes které to nejde.
Jako první si vezmu na rozebrání opět zakroužkovanou část pojmenovanou O Petrově studně na Rabí, co začíná jako typická pohádka třemi úkoly. Ze zdánlivě jasného konce se však ženich hned zvrtne v tragédii, když mu nepřejí odmítnutí, a je pak tedy potřeba vyčkat rok a kopat a kopat, než se vše zase v dobré obrátí. Přiznám se, že tohle je jen jeden příklad z mnoha, kdy mě překvapilo, jak se mohou dvě sbírky lišit. A nebo máme prostě jen nebezpečnější kraj kolem řeky, to nevím.
O dalším, co si rozhodně zaslouží zmínku, pojednává Krušecký medvěd. Opět mi zde bylo té ztrápené věrnosti líto, i když vím, že se takové nehezké a štvoucí věci stávají. Své by o tom také mohl vyprávět poslední celek, v němž obec Hejná lovila opici. Ano, lidé skolili údajného běsa, nevědomost by je měla omlouvat, ale ať se na mě autor se svým záměrem nezlobí, že v tom příliš hrdinského neshledávám.
Co se týče sušické části, jakou budu teď nějaký čas okupovat - a už vlastně okupuji - , byla jsem moc ráda, že jsem se konečně dozvěděla něco o historii a vzniku Andělíčka, i když to byly 'jen' pověsti, ale i na nich je zrnek pravdy. Zvlášť, když jim věříte.
Dále jsem uvítala povídání o smolném kameni na náměstí, alespoň už vím, co tam kromě stromového posezení, kašny, kostelu a těch podivných závěsných květin ohledávat.
Největší, jak beletristické, tak poznatkové, vědomosti mi přinesla část s Rabím. Kromě Petrovy tam vznikala i Danaan, co už jen samo o sobě zní tajemně, ale když k tomu přidáte ještě celkový koncept, vznikne něco, co popouzí k dalšímu zkoumání. Abych nejdříve vzala to nevinnější, hodím ještě řeč na vyprávění známého vodníka od Pstružné, jaký mi vysvětlil ono vodnické správání, kdy se netopí a nestřádají dušičky. Alespoň tomu o něco víc rozumím, děkuji.
Největší radost čtenáři napínavých příběhů přinesly rozhodně Líšeňská svatba a Z Havraního mlýna. Místo toho prvního jsem navštívila nedávno, ale kniha nabídla víc detailů než turistická cedule, které jsem uvítala a ještě víc mě z nich mrazilo. Avšam z důvodu, že tady nikde nebylo uvedeno, proč by někde na zdech pozůstatků měl někdo kreslit nějaká těžko poznatelná stínová znamení, soudím, že vznikla až s příchodem někoho, kdo se mínil nechat černým průvodem inspirovat.
Havraní mlýn nabízí náhled na něco formy Fausta, se stejně dramatickými scénami domýšlení a zmizení, ale o hodně kladnějším koncem.
Nejblíže je mi však ze všech čtyř oddílů stále Prácheň. Prý tam v dávných časech existovala svatyně podložená čtyřmi bohyněmi, Ladou, Živou, Vesnou a Runou, než ji zbořili pro účely znamení kříže. Centrum se přesunulo ke svaté Anně. Ale i tu důvěrně znám. Stejně jako její pramen, hostící svou vodou poutníka z připravených hrnečků. Tentokrát ale bez vodníka, samozřejmě.

1 30.08.2019

Tohle je druhá knížka ze štosu příběhů z našeho kraje a moje první od autora. Nebo bych spíš než příběhů měla v případě Pstružné řeky rovnou natvrdo uvést, že se jedná o pohádky, milé, jemné a čistě smýšlející?
Přiznám se, že to byl pro mě zpočátku docela šok, setkat se s pomáhajícím vodníkem, co by nikoho zdárně a poťouchle nezamordoval, ale spíš se vynasnažil ulehčit lidem a ochránit vodu. Prostě jsem už dlouho tomuto žánru příliš šancí nezavdala, takže tím to asi bude.
Když jsem přijala fakt, že nejspíše každá sama o sobě existující kapitolka skončí dobře, už mi nic nebránilo v pořádném začtení. V obsahu jsem měla zakroužkovaný - tedy doporučený od zapůjčovatelky knihy - pravý základ pohádky, co pak do své sbírky zpracovala Božena Němcová, i když trochu jinak, než to pak zná většina vánočních či jakých pozorovatelů televize. Jednalo se o Princeznu se zlatou hvězdou, jejíž přechodné jméno Lada bylo ale posléze po svatbě zaměněno za Živu, jak to tamější rody měly ve zvyku, když se potenciál dívky změnil v ten mateřský a manželský. Tyhle tradice a božstva mě veskrze nadmíru zaujaly a na to, jak je mám vedle sebe blízko, mi přijdou neznámější než třeba ty řecké nebo severské. Taktéž se s tím pojí v knize přítomná část o kouzlu kněžny Vodolenky, která mi osobně svým o něco víc rozvedeným údělem přitomíná osud Pýthie. Většinou jsou zapsány činy, co tyto vědmy předpověděly nebo zprostředkovaly, ale už méně se mluví o jejich nepřekročitelných mezích. Tudíž kdyby se některá z těchto kněžek nazývala Ladou, nesměla by se nikdy stát Živou, pokud jsem to správně pochopila. Nové poznatky mi taktéž přinesl už spíše více pověsti než pohádce podobný úsek o rusovlasé Zbyně a její skále. Opravdu byla dřív taková síla přikládána dívkám ohně a později těm plavovlasým? Nejspíš jsem na takové úděly až příliš obyčejně hnědovlasá.
Každopádně mi to i přes nové poznatky v oblasti dávných velebení přineslo i úsměvné pobavení, zvlášť kapitola s čerty a ševci, i přes její pohádkovost, kde jsou čerti vykreslení jako lehce přihlouplý mezuláni a dokáží z obyčejného koledování na začátku prosince dostat takové rýmy, že z toho půlka pekelné chásky ochoří.
Celkově nejsem tak znalá přesných míst, tedy i s návštěvou, kolem Pstružné řeky - tady se vyřádím spíš u Otavy, jaká na mě už čeká jako další - , ale pokud je něco, co odtamtud bezpečně poznám, je to jednoznačně Mokrosucká lípa. A autor ji popsal takovým stylem, s těmi bzučími včelami v koruně stromu, až jsem si myslela, že byl znovu den, kdy naše menší výletové osazenstvo leželo pod zmíněnou lípou a sledovalo vypouštění úlu určenému k novému uhnízdění, za nímž znaveně běhal jakýsi starý pán, co mu včely patřily. Pokud jsem do té doby přesně nerozuměla rčení, že vypadal, jako by mu uletěly včely, po tom dni mi stačí si vybavit tohle a mám představu více než jasnou.

30.08.2019

Tato a ještě jiné sbírečky pověstí, povídek a pohádek se ke mně dostaly po pro nás typické a alespoň jednou půlročně absolvované procházce okolo řeky Vydry, doplněné o vyprávění různých inspirací a nadpřirozených jevů, jakými náš kraj oplývá. Nechala jsem se tehdy slyšet, že by mě takové soubory rozhodně zajímaly, takže než jsem se nadála, měla jsem půjčený celý štos a nejenom to. Ale o tom už zase někde jinde.
Jako první jsem začala se Slavníkem nejspíš proto, že byl nejkratší a od jiného autora než zbylé tři svazečky. Ovšem, pokud se upřímně přiznám, trochu mě to od těch druhých - abych jen anonymně nejmenovala, jedná se o příběhy typu Co vyprávěla Pstružná řeka a jiné - odradilo, protože jsem očekávala něco alespoň podobné mnou oblíbených a několikrát čtených Skřítků pod Kašperkem, i když rozumím, že na lidové věky přemlouvané slovesnosti se toho zase, co se do akce týče, nedá moc upravit a přidat. Nebylo by to pak podle toho, jak se to přesně vypráví. V tomhle mě později velmi mile překvapila Pstružná řeka, protože se děj znovu přesunul do formy, jaká je mi příjemná a odnesu si z ní toho více.
Ne, že bych nějak opovrhovala tím se dozvědět, jaké výměny dětí za ty divé a naopak a krádeže soch a mně známý maňovický drak vznikly, ale celistvé jednotné části v této sbírce byly na můj vkus příliš krátké, takže než jsem si vůbec uvědomila zasazení, prošla pointa a byl konec. Jistě, zase se tak uspořilo místo a zbyl prostor pro více drobností, ale co třeba z těch méně zajímavých upustit a rozvést jen ty podstatné? Ano, zase nastává tříbení v tom, co se komu líbí - někoho zaujmou ukryté zlaté sochy, jiného podivná zjevení - , takže myslím, že v tomto případě se jelo spíš na to se zavděčit všem a co nejvíce místům. I když, tohle zase může najít své příznivce, ale moje osoba prostě zbožňuje detaily a na ty je delší text podstatný.
Ale početla jsem si a nejvíce mě kupodivu zaujala sekce věnovaná vesnici, kde žije osoba, co mi všechny tyhle knížky věnovala k zapůjčení. Tam jsem se také nejvíce nadchla pro věc, když jsem narazila na povídačku toho obsahu, že muž, znavený prací, nakopl a pohanil rov nějakého ubožáka u skály s tím, že oni makají a ten pod zemí se jen fláká, přičemž se po tomto gestu začalo sypat kamení.
Každopádně se mi alespoň upevnily pojmy okolní krajiny a vsadily do hlavy možné typy na výlety. A ty doplňující fotografie také nebyly k zahození.

30.08.2019

Ještě jsem se nesnažila před žádným filmovým zpracováním tak kličkovat, jako právě před tímhle. Nejprve na mě útočila nová verze, později ta stará, a přestože mě téma lákalo, rozhodla jsem se vytrvat až ke knížce, abych si čtení užila. Bohužel jsem však v období, kdy jsem tak trochu hledala všemožné informace o Kingových příbězích, nějaké spoilery přesto nachytala, doufala jsem, že se to nakonec až tak moc neprojeví, protože samotný spoiler nemůže obsáhnout popis vybraných slov. A tak, když jsem si z důvodu delší cesty z Rakouska hledala něco vhodného k tomu, abych se po cestě zabavila, přišla mi e-kniha Carrie jako nejlepší možná volba. A hned po rozečtení několika stránek se osud nemohl mé předchozí přílišné starosti o to, co se dozvím a nedozvím před samotným čtením, vysmát víc: knihy byla totiž kromě samotného děje a rozdílných pohledů od postav plná také několika útržků z jakýchsi soudních, či jakých, spisů a výslechů a novin, kde se všechno vyzradilo tak rychle, až jsem se na to ani nestíhala mračit. Jako vážně? Ano, přišlo mi to jako zajímavý dovětek k tomu celému, ale proč to nebylo umístěné až někde na konci, když to už nemohlo zkreslit ničí pohled na děj? Takže co jsem si nevyspoilerovala sama, zvládly modré rámečky s obdivuhodnou rychlostí. Nemluvě o tom, že mě někdy vytrhávaly z přímého dění, i když třeba ten z úplným popisem věcí na plese a nebo co Carrie udělala ve třech letech, byly poučné, to ano, ale zbytek spíš než nějakou kladnou odezvu přinášel spíš naprosté vykecání jak od nějakého nedočkavce, jemuž způsobí největší radost, když všechno vysvětlí dříve, než si má čtenář vůbec čas se v tom rozkoukat sám. To mě na tom docela naštvalo. Ale možná, možná v tom celém byl ten fígl. Pokud můžu zmínit další autorovu knihu, Řbitov zviřátek, tak tam, i když to nikdo přímo neřekl, jsem si taky mohla odvodit, co asi tak bude následovat, a to někdy až se zarážející přesností. A v tom to asi je. Aby jeden věděl, co přijde, ale přitom nedokázal uvěřit tomu, jak se to úplně všechno řítí do toho nejspodnějšího pekla bez zjevného východiska. Nebo mi to tak alespoň přišlo.
Usuzuji tak hlavně z toho, že po událostech na plese jsem odmítala odložit mobil, dokud tu 'nevýslovnou hrůzu' prostě nedočtu. Už i předtím jsem k příběhu pociťovala jistou závislost, že se k němu musím v nejbližší volné příležitosti vrátit, ale k tomu konci to bylo nejpatrnější. Tohle se prostě Kingovi nezapře. Umí tam dát aspekty, co zaujmou, když se už pomalu ztrácíte, přitáhnou si vás jako na provázku. A v tom závěru už nepustí do té doby, do kdy je co číst. Protože se to tam vážně seká a všechno jde ráz na ráz a osoby si vyřizují účty a... prostě tohle všechno.
Co se týče samotné Carrie, byla místa, kdy jsem ji litovala, pak se to na okamžik převrátilo ke znechucení, čeho všeho byla pro pomstu schopná, a nakonec jsem s ní opět soucítila, protože si to všechno uvědomila. U Sue jsem si musela víckrát přečíst jistý odstavec, kdy se rozhodla, kdy to pro všechny vlastně 'zvoře' - ale o tom tehdy ještě neměla tušení - , ale nakonec myslím, že i když to tam bylo útržkovitě, dalo by se to brát jako pravověrné. On se tedy vlastně autor docela vyžíval v tom, že přímo všechno nenapsal pod nos - tedy až na ty modré rámečky, že - , ale nechal čtenáře, aby si to odvodil ze situace, jaká tam byla. Možná se to mělo brát jako takové vyvážení sil, ale stejně zůstanu u svého názoru, že tam ty novinové útržky prostě být nemusely.
Jinak mě taky děsí, jak si někdo dovede něco tak přeformulovat a zfanatizovat. Zajímalo by mě, jak sama Margaret přišla k tomu, aby byla taková, jestli se s tím narodila a nebo jen po zradě něco překroutila, ale to se asi jinak než z vlastních dohadů nedozvím.
Tedy, po přečtení knížky jsem se konečně mohla kouknout na jeden z těch filmů, byla to mladší verze, a přišlo mi, že se tam rozvedlo plně všechno, co bylo v příběhu neznačeno jen s pomocí oněch scén, jak už jsem o nich psala výše. Jen mě zamrzelo, že se tam neobjevila ta chvíle jako v úplném závěru knížky, protože bych ji osobně zařadila k takovým nejvíce emotivnějším. Vždyť tam pomocí několika opakovaných slov byla vylíčena veškerá bolest.
Taky mě sice mrzí, že není další díl, ale další díl v tomhle případě připadá na jinou Kingovu knížku. Abych měla 'odbytý' takový ten základ, tuším, že to tentokrát se mnou odnese Osvícení.

4 10.06.2019

Od autorky už jsem četla první díl z duologie Archiv, která se mi sama o sobě zamlouvala moc, takže jsem si myslela, že když od Victorii Schwabové zvolím další titul, stane se to sázkou na jistotu. V průběhu čtení mi však Divoká píseň přišla o mnoho předvídatelnější a kdyby nebylo toho speciálního světa, příšer a příčin jejich vzniku, asi by se jednalo jen o typickou romanci mezi někým, kdo by se tomu měl ve skutečnosti vyhnout, přesně jak tomu bylo v případě na začátku anotace zmiňovaného Romea a Julie. Místo nich tu máme Kate a Augusta a místo znesvářených rodů boj mezi ideály a bezpečím, klidu a podřízení proti svobodě a možnosti, že vás napadnou stvůry. Tahle koncepce vzájemných protikladů a jejich relativní potřebnosti v tom, aby obě z nich fungovaly - protože bez účelu se není proč rozdělovat - mě také velmi bavila, protože ukazovala obě strany mince, šedivost světa, kde se to dobré nemusí zdát dobrým pro úplně každého.
Tedy, abych se vrátila k možným vlastním předpokladům, proč mi tohle přišlo méně napínavé než Archiv, asi bych měla vzít v úvahu, před jakou dobou jsem vlastně Archiv četla. Byla jsem ještě v kolonce s takovými těmi slabšími YA knížkami, takže příchod Archivu pro mě vlastně byl něco úplně nového. Musela bych tudíž provést re-reading, abych si tuhle hypotézu ověřila, ale beru to jako možné, že jsem to tenkrát prostě brala ještě jinak. Druhý směr je takový, že se zde autorka snažila, aby byla tato duologie spíš laděná do romance a spletitého rozhodování jednoho z hlavních hrdinů, protože ten když má hlad a jeho láska se vyskytuje až příliš blízko, nemuselo by to dopadnout dobře.
Za slabší bych tedy označila starou známou kostru, co se zabývá bojem dvou stran, sbližováním protagonistů, zvratů v podobě toho, kdo vlastně stál na špatné straně, a jak se to mělo s rodinami zúčastněných. Takže více mě asi bavily prozatím neznámé kulisy - i když, ten vztah, hlavně z Augustova pohledu, co vyžadoval maximální sebekontrolu, mě taky docela bavil, přiznám se, že jsem jim fandila, i když bylo jasné, jak to primárně dopadne - , tedy hlavně vytvořené prostředí a tři kasty stvůr. Hlavně tedy to, jak vznikali sunaji a jakou měli všichni tři vystupující v příběhu 'destruktivní' roli. Jen se opět objevila má úděsná smůla při oblibě nějaké postavy. Ale já vážně nevím, proč vždycky k těmhle typům zahořím nějakou náklonností, když je pak stejně jasné, jak to s nimi dopadne. Díky téhle předvídavosti a také vědomí, že se nemůže rozbít pár, mi na konci došlo, kdo ze tří půjde z kola ven. A když už jsem to věděla, nezbývalo mi nic jiného, než jen ty dvě stránky přečkat se stoickou smířeností.
Pak, přestože chápu, že autorka si potřebovala něco nechat na příští díl, nemusela to rozšiřovat takovými nejznámějšími aspekty, tedy že někdy zůstane a nebo přijde, i když trošku jiný, než ho znali. A taky mi tam nesedělo odtajnění záporáka někde v polovině knihy, protože kdyby to nebylo řečeno, možná bych nad tím chvíli tápala, než by se věci ustálily tak, že by už nic jiného nebylo možné. Takhle se mi zdálo, že na to postavy přišly hrozně snadno, i když by tomu podle mě nějaké to skrývání ještě nějakou chvíli prospělo. Ale nevadí. Alespoň mě pak do konce knihy vážně už nic nemohlo překvapit.
Vážně bych teď někdy ráda zjistila, jak to nakonec bylo s tím Archivem, ale tuším, že jinak, než že bych se konečně pustila do jeho druhého dílu, to asi v nynější době neodhalím. Co se týče Divoké písně, četla se lehce - někdy možná až moc lehce - , plynula dobře bez zadrhnutí, bavily mě z ní informace ohledně stvůr a ověřila jsem ti tady, že moje oblíbené postavy prostě umírají. Co se týče druhého dílu, myslím, že ani není tak potřebný, že by po něm konec jedničky volal s nějakým vytržením, ale pokud se naskytne příležitost, přečtu si ho. Možná někdy vyzkouším autorčinu další sérii, Temnější tvář magie, a podívám se, jak na mě bude působit do třetice ona.

1 10.06.2019

Dračí oči jsem dostala společně s To pod stromeček a když už mi ona zmíněná 'cihlička' došla, rozhodla jsem se, že se podívám i na tuhle 'pohádku'. Jen jsem si tak nějak ve své naivní hlavě vsugerovala, že se jedná o čistější pohádku pro děti, ne pro dospělé, jak jsem se pak přesvědčila asi o patnáct stránek vepředu. Má znuděnost, s jakou jsem k příběhu přistupovala, se náhle rozplynula a nastoupilo místo ní vítané peprné rozptýlení. Jen když jsem pak jistou scénu o výhni a žezlu dávala přečíst spolužákům, trochu žasli nad tím, jak se mi pořád daří vyhledávat a číst takové sprostoty. Ale když já si vážně myslela, že je to pohádka...
No, tedy poté, co mě scéna o stvoření mladého prince vyvedla z úplné pohádky, dostavilo se další takové prozření; fakt, že jediný drak, co se tam za celou dobu mihne, je pouze hlava šmírovacího Devítíkomoráka. Tehdy jsem už úplně odevzdaně a bez nějakých zkoušek předvídavosti postupovala po stránkách a zvykala si na vyprávěcí styl psaní s promlouvacími frázemi autora, co obyčejně moc nemusím, ale nakonec jsem se i s nimi sžila.
Děj až do toho, než čaroděj skutečně zatne dráp do správy státu, plyne velmi pokojně a v duchu seznamování, pak je čtenář pomalu stavěn před kousky mozaiky celistvého plánu, co souvisí i s roky předtím, než se odehrává samotný popsaný příběh. Neskutečně jsem se tehdy začetla, držela Petrovi palce a dumala nad tím, o co tomu Flaggovi vlastně ve skutečnosti jde, protože jsem si nemohla připustit to prosté pohádkové 'chtění páchat zlo', kdy zloduch něco takového dělá proto, že je zlý zloduch. Ale někde jsem četla nějaké zmínky, že se Flagg vyskytuje i v jedné jiné autorově sérii, tak na to třeba jednou dostanu odpověď.
Na konci je děj dělen do mnohdy velice krátkých kapitol, co nemají někdy ani šest řádků, ale napětí se stupňuje a vyplouvá tu na povrch um atmosféry hororového krále, protože jsem měla osobně pocit mrazu, že slyším Flagga taky dupat někde na schodech, a to jsem četla v přízemí. Nikdo asi nečekal nic jiného, než jak to nakonec dopadlo, ale i tak bych to označila za zábavné čtení, sice asi ne přímo pro děti - tedy pokud u nich nejsou vyvinuté dvojsmysly a nebo kdyby se moc nebály Flagga, aby pak usnuly - , ale tak nad těch jedenáct by to asi už podle mě šlo.

8 21.04.2019

U tohohle dílu jsem se snažila neopakovat chybu, co mě u minulého v konečném znění docela vykolejila, takže jsem si průběžně četla kapitoly a stal se z toho tak na několik dní takový můj rutinní rituál, kdy jsem vždy na lepší sny trochu postoupila v ději. Na začátku jsem měla radost, že se vysvětlil konec dvojky, protože nebýt těch Lyrniných doznívajících pocitů, asi bych v tom byla ztracená a ani by mi nedošlo něco docela zřejmého, tedy kdo byl vlastně útočníkem. Dále mě bavilo sledovat vzájemné shledávání po letech, kdy mi naplno došlo, že se neodklonil od jedničky jenom spád knihy, ale hlavně charaktery, které si na sobě nyní nesly všechno to, čím si prošly v zárodku volarské války v minulém díle a bylo to na nich teď patrné. Myslím, že stejně jako některé mě nejvíc zajímal Lyrnin postoj k Frentisovi po tom, co se stalo.
Po výměně zdvořilostních gest v úvodu knihy si každý zase zvolil nějaký úkol, s jakým se oddělil od zbytku a mohli jsme tak různýma očima jejich linek sledovat několik stavů v jejich světě, kde řešili aspekty na zvrácení volarského vpádu. Za nejzajímavější bych podle sebe odhadla tu Frantisovu, protože i když by se podle prvního dílu mohlo zdát jasné, kdo jako hlavní hrdina by měl mít největší podíl na poražení nepřítele, tady šel náš drahý Vélin spíš do pozadí, aby tak umetl cestu svému mladšímu bratrovi z řádu. Líbilo se mi to jeho kolísání mezi sympatiemi a antipatiemi k jisté známé osobě, to, jak vedl boje a staral se o většinu pozemní akce a také to, jak se jeho přítomnost v závěru ukázala nesmírně klíčovou. Ale k tomu se ještě vyjádřím.
Co se týče Vélina, přinesl s sebou nové poznatky o ledovém světě kdesi na severu, ale celé se to ocitalo tak často na houpačce, že to moc dobře nedokážu posoudit. Vím jen naprosto jistě, že jsem se nemohla nabažit Poutníka a třech vymalovaných osob a jejich osudu, co vlastně vysvětlil všechno to, co se pak o mnoho let později seběhlo a dávalo to tak s tím smysl. Mrzela mě ta Vélinova smůla, kdy si ne všechno dokázal ohlídat, a také to, že se jaksi do neznáma odsunula sestra Šerin. Kdyby se jednalo o film, poznamenala bych, že se třeba herečka nepohodla s vedením, tak ji vyškrtli, ale takhle bych nějaké vysvětlení rozhodně uvítala. A také mi tak trochu byla líto ta jeho moc. Možná proto ho vlastně nakonec zastínil Frentis a Vélinova obava byla skutečná; doopravdy z něj něco víc dělala jen píseň krve. Ale to už možná jen zbytečně zabíhám na stranu a tvořím si 'co by kdyby' teorie.
Překvapila mě Aluciova linka, snad pro její krátkost a nebo pro to, jak trochu přiblížila v minulém díle příliš neprobádané hlavní město, či snad jak tahle docela pro mě příjemná postava nakonec dopadla. U Verniera jsem tak trochu očekávala nějaké hraní na city, což se nakonec konalo, ale trochu jinak, než bych si myslela. Finálně to bylo o něco epičtější.
U holek jsem pak vnímala hlavně okolnosti postupu a nebo ty, co se kolem nich ochomýtaly a jak jeden s druhým dopadaly. Oběma jsem rozuměla a na jisté jejich scény se těšila - hlavně na Reviny, když spěl příběh do konce - , ale o něco více mě než lučištnice zaujal Lyrnin vývoj. Když si srovnám postoj, jaký jsem k ní měla, když se objevila poprvé a nyní, musím dojít k závěru, že i když by ji člověk prostě chtěl nenávidět, ví o ní věci, které mu v tom zabraňují. Mám autora ráda za to, jak si s princeznou poradil, protože takovéhle typy postav většinou směřují k jednoznačné nesnesitelnosti z mé strany a u Lyrny bych řekla, že je možné udělat i výjimku.
Co se poté týče konce, jeden by si řekl, že je potřeba tam jakožto do posledního dílu takovéhle fantasy trilogie vměstnat nějaký 'wau' efekt, tedy prostě něco, co čtenáře rozloží alespoň tak, jak jsem to měla u jedničky. Ovšem ke své pravdě je to se mnou tak, že pro mě nejlepší okamžiky z knihy byly s přenášením do minulosti, kdy se odkrývala povaha zla ve světě. Pamatuju si, jak jsem zmateně hleděla na nízký počet stránek do závěru a říkala si, co se na tak malém místě může odehrát. Nakonec to tedy pokryly nějaké dvě kapitoly a přestože se to to uzavřelo, řekla bych, že na takový spád a potenciál je ten konec docela zapomenutelný, že bude přežívat jen v jakési ozvěně. Možná bych uvítala ještě víc odpovědí a rozřešení, nevím. Ale jako v každém 'správném' příběhu bylo zlo poraženo, takže jsem spokojená.
Vyjádřit se k trilogii jako takové pro mě chce si ji nakouskovat na díly, protože to poskakovalo. Jednička dodala něco nového, nabitého s jiskrou a novými idejemi, takže chápu, že mohlo s druhým dílem přijít jakési zklamání. Děj se tam rozděluje a snaží se dospět tam, aby 'pravé' řešení proběhlo až teprve pořádně tady. Ovšem knihy se čtou dobře, člověk se i zasměje vtipným narážkám, k postavám lze vytvořit specifický vztah a alespoň mě ještě ke všemu okouzlil svět, v němž se to odehrávalo. Jistě se k Vélinovi ještě někdy vrátím. Jen si budu dávat větší bacha na skryté detaily.

2 21.04.2019

Řekla bych, že největší zádrhel s tímhle dílem se vyskytl asi v tom, že jsem čekala asi něco podobného jako Píseň krve, tedy knihu, kde by stejně jako předtím měl hlavní slovo Vélin a kapitoly by se odvíjely čistě pod jeho režií, což se mi však na začátku Pána věže ukázalo jako docela špatný úsudek, co vede k poškození. Nakonec jsem si ale řekla, proč tedy ne, když se styl výměny pohledů po kapitolách stal dobrým i jinde, mohlo by to tady taky fungovat. Sice jsem už od začátku tušila, že se mi nebude chtít začínat novou linku a pak s ní končit, aby mohla jít na řadu jiná, ale to už je asi úděl tohohle způsobu uspořádání. Větší problém přišel s jinými věcmi.
První kapitoly začaly opatrně seznamovat s novým stavem v Království a pomalu zasvěcovaly do plánu, přičemž se hodil každý střípek nasbíraný v kapitole z odlišného pohledu. Přibyly nové, neokoukané postavy, na jejichž skrytá tajemství se člověk snažil z přijít z vyřčených poznámek, ale zároveň tu stále existovaly staré. Pamatuji si, jak mě zachvátila radost, když se znovu objevil Janril Norin, protože jsem si alespoň v té vší novotě mohla s klidným srdcem říct, že někoho znám. Zní to sice všechno moc pěkně, ale když to seznamování a rozjezd trvá moc dlouho, než je zdrávo, na úkor nějakého dalšího smyslu než zasvěcení do okolností, tak z toho čtenář s nelibostí upadá do letargie a odmítá se vrátit ke čtení, protože ho náhle nezajímá, co se na stránkách s postavami vůbec děje. Po první takové krizi se naštěstí objevila Frentisova linka, co mě zase přitáhla zpět, což se posléze podařilo i Lyrně s Davokou, ale jelikož po nějakém větším vyjevení zase přišla podobná nicneříkající stagnace, vážně jsem se zasekla a postupovala pomalu, což se mi vymstilo a znovu mě zbrzdilo. Přišlo totiž na scénu nové množství postav a mně se začaly plést jména, takže jsem se zmateně snažila zachránit stálým listováním na seznamy vzadu, kde však některé tituly stejně chyběly, čili jsem se nestala o mnoho moudřejší. Bylo mi líto, že se moje předchozí nadšení do série tak zčistajasna vypařilo a zase jsem se zasekla.
Zlom přišel jednou v neděli, kdy se po obědě vyskytlo extra volného času pro to si něco přečíst. Sáhla jsem tedy trochu znechuceně po Pánovi věže a dostala se zrovna k tomu, že Volarské vojsko vyvinulo první fázi jejich útoku. To mě zaujalo natolik, že jsem pokračovala a než jsem se nadála, stránky mi zase ubíhaly samy. Tehdy jsem možná přišla na to, že na tuhle rozvitou fantasy platí pouze pravidelné čtení, kdy jsem si připomínala o oživovala všechny osoby. Tahle taktika se mi vyplácela a když jsem přece jen narazila na někoho, kdo mi vážně nic neříkal, nestresovala jsem se z toho a ono to později vyplynulo z jiných aspektů, takže jsem o to nepřišla.
Příběh mě začal zase bavit a opět se vrátilo i to soucítění s postavami, co jsem měla i u minulého dílu, takže mi už žádná vlastní vzdorovitá zahořklost nebránila v tom, abych nacházela odpovědi nebo rozvedení z předchozího dílu, přičemž se mi něco potvrdilo a nad něčím jsem jen lapala po dechu, jak mi to přišlo neuvěřitelné. Například uvedu Altorkova syna, protože i kdy se přiznám, že mi to trvalo déle, nakonec jsem pochopila. A také se tu probíraly věci ohledně Bastarda čarodějnice, tajemného Sedmého řádu a skutečné vlastnosti samotné písně a darů dalších Obdařených.
Na konci mě zase dorazil Vélin, protože prostě... rozumím, že za to nemohl, ale jelikož si uvědomuju, co může po tomhle následovat pro něj i pro ostatní, byl to pro mě šok. Co se pak týče úplně posledních řádků, musela jsem si je přečíst dvakrát, abych se ujistila, že mi vážně nic neuniklo. Neuniklo. Ne, opravdu se tam odtamtud nedalo vyčíst nic konkrétního, co by řeklo, kdo, proč, nebo snad jak. Rozumím, že chtěl autor navnadit na poslední díl, ale stejně mi to přijde otevřené až příliš přes čáru. Můžu jen děkovat, že mi zatím přišla Královna ohně a tam se všechno dopodrobna vysvětlilo. Nebo jsem jen dávala víc pozor? No, každopádně jsem vážně zvědavá, jak tohle může skončit. A těším se na to.

3 08.03.2019

Vždycky před Vánocemi je zajímavé přemýšlet o tom, co vám podle všech možných ukazatelů za knížky nadělí vaši nejbližší takzvaně 'pod stromeček', přestože někdy tam ten uříznutý jehličnan může úplně chybět. Ta nejvíce zřetelná předtucha mě napadla u mé babi, co se mi o prázdninách pokoušela půjčit právě zdejší To, ale jelikož zjistila, že už ho nemá, skončila jsem jakožto ještě Kingem nedotčený čtenář u Řbitovu zviřátek a jak jsem se vyjadřovala už v komentářích tam, příběh psaný takovýmhle stylem mě uhranul. Takže když ke mně na druhý svátek vánoční přistoupila s něčím podobným zvláštní černé rozšířenější cihle, co však měla na zadní straně červené balonky, nezbývalo mi nic jiného než jen nechat si ze rtů splynout společně se zaraženým děkováním jediné slovo: Pennywise. A nemýlila jsem se.
Myslím, že spoustu lidí by ten počet stran mohl odradit, ale protože si ráda škodolibě hraju s povědomím o své osobě u osob jiných, rozhodla jsem se nijak s dočtením neotálet, abych hned někdy v únoru mohla mít To na referát, nad nímž k mému překvapení nakonec kroutil hlavou dokonce i náš češtinář, což už je co říct. Ale to trochu předbíhám. K tomu, aby člověk mohl o knize vyprávět, musí ji mít nejdříve dočtenou. S tím jsem začala hned o Vánocích u babi a konečně jsem ten rok našla něco, co mě vykoplo od svátečních povinností a naprosto mě odprostilo od nálady na vánoční pohádky, protože už jsem sama se sebou pomalu také nemohla vydržet. Sice jsem se poprvé podivila nad jistou až přílišnou reálností spojenou s věcmi, co sice lidi skutečně říkají a dělají, ale většinou nemá nikdo dost kuráže k tomu, aby to dával k sobě do příběhu. Možná proto, včetně těch detailních zajímavých myšlenkových pochodů, jsou tyhle knihy pořád tak čtivé. Člověk prostě zpozorní, když se v okolí vyskytne nějaká - většinou přisprostlá - abnormálnost a vydrží mu to na několik stránek dopředu, kde ho pro změnu nakopne zase něco jiného. Nevím, jak se s tímhle vypořádávali jiní, ale mě to do sebe takovýmhle způsobem vtáhlo tak, že jsem se v dobrovolné čtecí výzvě, kterou jsem na sebe uvalila, dokázala do Silvestra dostat až do poloviny. Pak k mému rozčarování zase začala škola a já si byla nucená dát pauzu, než mě k sobě zase To s povinností na ten plánovaný referát přitáhlo natolik, že jsem kvůli němu zvládla obdivuhodně i na tři dny v týdnu úplně vypustit notebook a ničit si oči do bolestivého slzení, protože po Richiem zrovna šel nějaký naštvaný dřevorubec a to jsem to přece nemohla zabalit a jít spát. Co se týče mých pocitů na konci, nemohla jsem se dočkat, až to doopravdy dočtu, ale ne proto, že už jsem se To chtěla zbavit, ale proto, že jsem si přála prostě prožít tu emoci po tom, co se všechno uklidnilo a skončilo, nebo jak to mám vysvětlit. A musím se přiznat, že to na mě pak uvalilo lehké abstinenční příznaky, co však zase lehce vyrovnalo nalistování na opravdu vtipné scény. A všechno bylo zase v pohodě.
Abych tu z toho ale nedělala deníček plný chvály, někdy se mi hůře přenášelo přes mezihry z Mikeova pohledu, ale tuším, že za to mohli hlavně ty vážně hodně rozvité 'dějiny', jak se To vracelo, aniž by to vyprávění pak nějak výrazněji ovlivnilo hlavní děj. Ale jako velmi rozšířené zpestření to beru a uznávám, že s něčím takovým to To dělá ještě uvěřitelnějším.
Trochu se mi také nelíbilo to, že když jsem viděla nejnovější film ještě před knížkou, tak mi to vlastně vykecalo kostru děje na nějaké dvě části dopředu, ale bylo to spíš jen o vynechání lekavých efektů, protože jinak bylo v textu tolik dalších odboček, že jsem neviděla důvod, proč bych si čtení neužívala. Navíc pak přišla doba dospělosti, o níž už jsem spoilery neměla, takže s tím souvisel nervy drásající konec, kdy jsem nevěděla, jestli se Chüd povede, nebo nepovede, povede, nepovede... Vážně jsem si pak oddechla. Protože po těch stránkách, co čtenář prožíval s postavami jejich příběhy, je jasné, že k nim chtě nechtě přilne a pak se o ně bude bát. Jo, je to chytře vymyšlené. A pojištěné.
Když už jsem u těch postav, připadá mi nemožné si alespoň někoho neoblíbit jako vážně hodně a nebo se v něm třeba i poznat. A pokud se můžu soudit, jsem něco mezi Billem a Richiem, takže jsem na jejich části čekala nejvíc. Mimoto jsem také díky knize pochopila, že Henry Bowers a jeho parta mají v příběhu větší podíl zásluh, než jsem si myslela předtím, takže jsem zvědavá, jak to pak rozvedou v září v It: Chapter Two. Jediné, co mě v souvislosti s tímhle dále mrzí, je nerozvedení osudu Patricka Hockstettera, protože kapitola s jeho 'lednicí' mi přišla docela dost zajímavá. Ale třeba mám jen příliš zvrácený vkus.
No, tak se tedy těším na září. A taky na to, jak těm, co budou vést čistě filmové teorie na pokračování, zamíchám úsudky s tím, co bylo v knížce.

8 08.03.2019

Jako malá jsem neměla moc vlastních knih - pokud bych tedy nepočítala pohádkové soubory s Růženkou, Sněhurkou a spol. - a tudíž ty, které jsem si půjčila v knihovně, jsem četla pouze jednou. Neměla jsem tedy nikdy určitou odpověď na to, když se mě někdo zeptal, co jsem zhltla alespoň desetkrát. Zvrat přišel až tehdy, když mi babi, co už patrně tehdy poslouchala, na co se zrovna dívám a co mě zajímá, dala k narozeninám Čaroděje ze země Oz. Už předtím jsem měla docela ráda seriál, protože byl asi jediný, na co se tenkrát o prázdninách dalo dívat, ale dostat ho v knižní podobě pro mě byla výzva. Sice mě trochu odpudily ilustrace, protože se neshodovaly se seriálem, ale na to jsem se hned po začtení naprosto vykašlala. Pamatuju si sice, že po prvním přečtením jsem byla zase trošku zklamaná, protože se tam nepromítla druhá série seriálu, ale když pak začala škola, už mi zbyla jen knížka, co pomalu a jistě, s každým novým přečtením, úplně zbortila mou původní ideji o tomhle příběhu a nahradila ho tím originálním.
Jako nejvhodnější favoriti k oblíbení se jistě zdají Dorotka a Toto, ale já prostě zbožňovala Plechového dřevorubce, nejspíš pro jeho odvahu a jakousi nezdolnost, s jakou později dopomohl myší královně od zlotřilého rysa a ta jim za to pomohla se zrádnými Makovými poli. V myšlence barevných brýlích ve Smaragdovém městě a jistém břichomluvectví se skrývá odkaz na to, co může způsobit šikovný trik. Ale takových poznatků je tam více. A kdybych se snažila, možná bych je dovedla stále dobře vyjmenovat. No, to mi připomíná, že bych si možná mohla dát re-reading.
Jinak ve mě knížka svou syrovostí v pár chvílích vzbudila odpor. Poprvé právě při setkání s myší královnou, později při lvím boji a nakonec při vykonání příkazu čarodějnice, kdy jsem si vždycky myslela, že se hrdinové z toho srabu už nikdy nevyhrabou. Nakonec ale všechno - jako v té správné pohádce, samozřejmě - skončí dobře. A vzpomínka na to přetrvává.
Jen bych sem chtěla vložit takové jisté malé upozornění, co ve mě párkrát probudilo vztek při čtení Řbitovu zviřátek od Stephena Kinga: Autor tam totiž z 'čaroděje' udělal Oze Veuikého a Stuasuivého. A když porovnám obě koncepce, je to v konečném vyznění sakra rozdíl. Aneb jak si na okamžik zazdít dobré vzpomínky na tuhle knihu.

4 02.02.2019

Ačkoli se mi teď ve věku a stylu, kam jsem dospěla, může tahle růžová knížka s vílami na obálce zdát jakkoli sentimentální, neodsoudím ji, protože si pamatuji, jak jsem z ní na prvním stupni byla nadšená. Tenkrát se nestávalo, že bych moc často četla nějaký příběh, co bych si prvně nepůjčila v knihovně, takže se z Encyklomagie stala taková srdeční záležitost, která mi ležela pravidelně u postele a já se do ní mohla kdykoliv podívat.
A navíc to byly Winx, k nimž jsem vzhlížela a které jsem hltala v seriálu v televizi, každá nějak jiná, ale všechny nakloněné k dobru. Vzpomínám si, že mi tenkrát přišly jako nejlepší snový předobraz toho, jak bych jednou chtěla skončit. Jo, zní to naivně dětsky, ale snění mi nikdo zakázat nemůže. A tak, když jsem na ni - a ještě na pár dalších podobných knih, co měly raný vliv na formování mé osobnosti - narazila při výběru starých knih na přestěhování do nové knihovničky, nemohla jsem na ni v žádném případě opomenout. Vždyť jsem naprosto nadšená dělala ty rituály na otevření brány, říkala každému na potkání, jaké je jeho vílí znamení a dokonce si i nechala u jedné pixie spánku číst myšlenky, protože jsem skutečně tehdy poprvé na zveličení situace zívla a oni o tom hned psali o řádku níž. Takže ať se třeba zdá někomu jako hloupá, nedám dopustit ani na jedinou z jejích ilustrací. A vždycky si v ní ráda prolistuju, abych zjistila, jestli na jejích stránkách náhodou neulpělo něco z mého ještě primárně klidného dětství.

1 02.02.2019

Po dlouhé době ke mně zase zavítala pořádná výpravná fantasy. A já se nemohla odtrhnout, jak je už mým zvykem u takovýhle knih, a setrvávala nad stránkami i přesto, že mi hlava už padala únavou a oči se klížily kvůli neodkladné touze po spánku. Svět Vélina Al Sorny mě do sebe vtáhl natolik, že jsem zase pocítila to staré známé pnutí, kdy mi není vůbec příjemné odložit knížku a dělat něco jiného, ještě ke všemu myslet na začátek hodiny matematiky, když v Asrélinu zase začala nějaká záživná intrikářská bitka. Shrnuto a podtrženo, musím mít další díly, už jen proto, abych se dozvěděla něco víc o Volarech a jiných územích, kam hrdina téhle trilogie dosud nezavítal.
Nebudu ale zastírat, že mi začátek, kde se kluci vyučovali službě Šestému řádu, vyvodil později vyvrácenou domněnku, že se bude jednat o jakousi velmi useknutou verzi Hry o trůny, které bude dominovat Noční hlídka. Myslím, že úplný zlom, co mě přesvědčil o opaku, přišel při setkání s Frentisem, ale řekla bych, že mě už i předtím dost nadchla záživná forma sdělování, ne tak krátká, aby tam nebylo nic detailního, ne tak obsáhlá, aby to člověk nehltal po desítkách. A jak se pak děj konečně rozjel, já nemusela listovat střídavě na mapu a seznam postav, protože jsem si je už pamatovala, nemohlo mě zachránit už vůbec nic. Možná jsem se asi jednou ještě vrátila na první Vernierovy zápisky, abych si to porovnala s tím, kde to Vélin všude bojoval, ale jinak ne.
Kniha v sobě měla několik tajemství, z nichž některé jsem uhádla z poloviny, jiné vůbec a některé - co se ale nedají zase tak moc považovat za stoprocentní tajemství - se jen hlásily o vyplnění toho, co jsem si o nich myslela. Například návštěva Pátého řádu a Vélinovo 'osudové' setkání? Byla jsem snad jediná, kdo na to tak dlouho čekal, než se to skutečně stalo?
Dále mi hlavou vrtal ten vlk, ale ukázalo to jen na hlavní složku magických prvků fantasy. Opravdu zásadní věc, která mi vyrazila dech, souvisela s 'Tím, který vyčkává'. Já snad myslela, že něco rozmlátím. A přitom to do sebe tak přesně zapadalo, že to opravdu nebylo jen pro rozptýlení.
Nevím, jestli za to mohl podrobný přístup a nebo fakt, že jsme pozorovali několik velmi zásadních životních roků, ale Vélin mi na konci přišel jako můj starý přítel, takže jsem propukla v záchvat smíchu, když prohlásil, že zpíval.
Konec byl vlastně dvojitý, ale o co méně jsem u toho prvního nezaznamenala žádné obavy, tím více mě ten druhý rozhodil. A na několik minut velmi psychicky rozložil, když jsem si uvědomila, kdo by mohl být tou zmiňovanou osobou. Zjistila jsem si taky, jak moc mě autor celou dobu vodil za nos, aniž by mi dříve poskytl rozřešení. Ale neříkám, že náznaky nebyly. Byly. A obrovské. Tím víc oceníte, jak to do sebe zapadalo. Vážně se těším na další díl, už jen kdyby některým dalším postavám. Zvlášť by mě zajímalo, jak dopadl Frentis. Nějak mi ten 'já chci bejt bratr' přirostl k srdci.

4 25.01.2019

Ze začátku jsem se nemohla vůbec začíst, protože mi autorčin styl psaní přišel tak moc neznámě plytký a nepodrobný, že mi polovina informací unikala. A přesto, že se to s ubíhajícími stránkami nezměnilo a pro popisy Irska, na něž jsem se v tomhle příběhu společně s tím případem tak těšila, jsem se musela mnohdy i třikrát vrátit, nakonec jsem stejně po jakési pomyslné polovině knihy byla jako na trní. Tu část bych označila jako lepší než první, jelikož děj odtamtud spěl na pohled do docela jasného bodu s poněkud hrůzným rozřešením a to i přes výskyt několika záchranných prvků, co se povětšinou rozdělily mezi hlavní hrdinku a novináře. Vlastně bych řekla, že mě děj opravdu začal bavit tehdy, když se na scéně objevila tahle nová postava a vnesla jak do děje, tak do hlavy jiného charakteru nové myšlenky a náhled na celou věc. A prásknu na sebe, že jsem jen zlomyslně čekala, kdy ta zjevná bublina sympatií povolí a splní se to, co jsem tušila po zjištění, že se nejednalo jen o rozptýlení na jedinou scénu.
Myslím, že hlavní postava tu alespoň z mého osobního názoru měla velký vliv na to, jak čtenář vnímal Annin zázračný půst, protože jsem se přistihla při tom, že pozvolna pookřávám společně s Lib. A stejně jako si ona hledala cestu k Anně, já se pokoušela najít stejnou řeč s tou konzervovanou a možná zbytečně upjatou Nightingalkou, co mi vlastně zprostředkovávala veškeré vědění. Ano, rozumím, měla to v popisu práce a možná se jí ani nedivím s tím, co ji potkalo, ale kvůli její povaze jsem se chvilkami cítila stejně arogantní a docela mi to vadilo.
Myšlenky o víře mi přinesly jen takové lehčí zpestření momentů mezi tím, než jsem si konečně připustila to, co ráda hledám všude a tady to i tak nemělo místo. Když jsem se pak s tímhle názorem smířila, hned mi začal docházet ten konec, na jehož utvrzení se pak nabalovala různá další odhalení a pravdy a důvody. No, i když, co se týče osoby z fotky, asi bych raději zůstala jen u toho prvotního sdělení, protože i když by to bez toho druhého nedávalo jako celek smysl, už mě to najednou tolik nezaráželo, spíš odpuzovalo, jak mi to na okamžik přišlo přeplácané až příliš vyskytujícími se prvky. Nebo jsem možná měla jen osudové štěstí a hrnulo se to na mě v poslední době tak často, až jsem si na to vyvinula nějaké čidlo, nebo co.
Konec mě vlastně napůl upokojil a napůl zklamal, protože mi přišlo, že když už to spělo takovýmhle směrem, nesmělo se to posunout někam jinam. Někdo by mohl pokládat za zradu, že když autorka na takovémhle psychickém týrání vystavěla celý příběh, pak to 'nechala shořet'. Osobně jsem si asi nejvíc užila tu atmosféru strachu, co se rozevřela jako pavučinová síť někdy okolo třetí čtvrtiny. Nedokázala jsem tehdy uvěřit, že by to tak skutečně mohla autorka zakončit. Když povážím, že u mě ta emoce nevědomosti vyvolávala veškerou nervozitu, už by to při druhém přečtení nemuselo být tak silné. Pak bych si nejspíš jen musela vystačit s církevními zádrhely, na jakých si kniha taktéž zakládala. A být znovu svědkem toho, jak moc může společnost svým fanatismem narušit dětskou mysl plnou pokání z hříchu, za který vlastně samo nemůže, byť se stal.

5 17.01.2019

Život mě naučil tomu, že bych neměla odmítat signály, co se na mě hrnou ze všech stran. Možná to byla jen náhoda, ale kvůli těm jistým předchozím zkušenostem tomu moc nevěřím.
Začalo to tím, že mě mamka jednou v létě přizvala k nové filmové verzi Carrie a hned mě seznámila s tím starším, co už viděla. Pamatuju si, že jsem to tenkrát nějak nedokoukala, protože kdovíproč vypadl signál, ale její vyprávění mě navnadilo tak, že jsem si umínila, že se s tím filmem někdy seznámím nějak víc. To jsem sice doteď nedodržela, ale posléze potom se ke mě dostalo předloňské To, kterému jsem se až do té chvíle zarytě vyhýbala. Druhý den po zhlédnutí jsme pak jeli navštívit babi. S kamarádkou jsme tam na sebe potajmu dělaly různé vtipy na Pennywise tak dlouho, až se babi rozhodla, že mi s takovým zápalem, jaký jsem vykazovala, musí půjčit knihu. Přistoupily jste tedy k její rozhodně ne skromné knihovně a hledaly tak dlouho, než si babi vzpomněla, že To už dávno někomu půjčila. A tak, aby mi to nakonec nebylo líto, skončil u mě Řbitov zviřátek. A přiznám se, že mi ta knížka nedala spát jak v noci, tak i ve dne. Propadla jsem obrovské Kingovské mánii, schraňovala veškeré dostupné informace a neskutečně si oblíbila album Brain Drain od Ramones(a hlavně typickou 'Pet Sematary'). To sem ale tak trochu nepatří, že? No, jen jsem chtěla trochu osvětlit, jak moc mě tenhle autor chytil. A že si rozhodně plánuji přečíst i něco dalšího.
Úplný začátek mi přišel lehce nezáživný, takže se se mnou trochu táhl, ale jen do té doby, než přišla první zmínka o Řbitovu. A přestože jsem při prvním přečtení toho prapodivného slova asi pak pět minut zírala na obálku, jestli jsem se nezbláznila, co to tam vidím, teď mi to přijde jako zábavný a naprosto přirozený výraz. Nejspíš záleží na zvyku.
Když přišla událost s Churchem, zarazila jsem se, protože jsem netušila, jak by měl kocour sám vyplnit všechny zbývající stránky. Avšak stačilo se jen znovu lépe podívat na obálku a popřípadě si přečíst úryvek v anotaci a došlo mi, o co tam půjde. A i když jsem to uhádla, stejně to nezamezilo tomu, abych byla jako na jehlách a aby mi běhal i v horkém létě mráz po zádech, přestože jsem na sobě měla svoje kožené kalhoty. Hlavně na konci, kdy se do sebe skládaly dílky toho podivného 'maratonu', mě tenhle příběh úplně paralyzoval. A rozložil, protože mi někdy připadalo, že tu sílu smrti a Proutěného muže cítím někde u svého ramene.
S některými činy postav rozhodně nesouhlasím, ale nelze říct, že bych jim nerozuměla. Ale, jak se už dávno traduje, cesta do pekla je vždy dlážděna čistými úmysly. A přestože přijde dokonce i varování, někteří ho neposlechnou a stejně tu překážku překonají. Jenže pak bychom se neměli čeho bát, čím zpytovat své svědomí. No, všechno zlé je pro něco dobré.
Teď si jinak pohrávám s myšlenkou, že vrátit tu knihu babi hned po dočtení asi nebyl ten nejlepší nápad, protože bych ji nejradši sjela ještě jednou. A jako na potvoru to mají všude vyprodané, stejně jako další tři věci, co bych taky chtěla. Takhle mě naštval asi jen ten nejtypičtější otevřený konec, s jakým jsem se tu - a asi celkově za svoje čtenářské zkušenosti - setkala. Co to jako mělo být? Pokud se přikloním k povaze pohřbených, asi je mi to docela jasné, ale stejně bych asi radši byla klidnější, kdyby se to vysvětlilo. Ale třeba bych tomu pak sebrala jisté mysteriózní kouzlo.
Jinak ještě na závěr tohohle dlouhého sdělení připojím jeden vtipný moment, co se nám stal s kamarádkou, když jsem jí já na oplátku po dočtení pouštěla film - co jen tak mimochodem nabízí jakž takž uzavřené finále, k čemu bych se osobně taky přikláněla - a vyprávěla jsem jí přitom o své asi nejoblíbenější postavě odsud, Victoru Pascowovi. A když se tam konečně v té své důležité scéně poprvé objevil a já jí to s radostí sdělila, kamarádka se na mě zděšeně podívala se slovy: ,,To jsi si jako vážně oblíbila 'tohle'?"

7 09.01.2019

Na tuhle knihu jsem měla už dlouho spadeno, takže když jsem narazila na tuto verzi v knihovně, byla jsem přímo štěstím bez sebe. Film na mě už bohužel stačil zanechat jisté následky, takže jsem nebyla v kritických okamžicích až tak překvapená, jak bych měla být. Ale přímo mě fascinuje symbolika, jakou tenhle příběh oplývá. Nevím však, jestli to bylo zkrácenou verzí, nebo mým nebetyčným přeskakováním informací, ale složitější odstavce o vysvětlivkách z religionistiky jsem párkrát musela číst dvakrát, abych si je správně vměstnala do hlavy a pak si všechno spojila.
Jako plus bych dala nepřílišnou zdlouhavost a odlehčení, co může být pro někoho přijatelnější než původní adaptace, ale za sebe osobně dodávám, že mi kvůli tomu připadalo, že mi něco proklouzává mezi prsty, i když jsem o tom znala všechno podstatné. A je to docela divný pocit. Vlastně mě to přivádí k otázce, co všechno bylo v tomhle příběhu vynecháno, opomenuto a s čím bych se určitě ráda setkala. S touto otázkou pak přichází další, co však plně vyjadřuje to, co bych tímhle předposledním odstavcem podstatně chtěla vyjádřit: nutí to, abyste se pustili i do originálního díla.
A možná tak tenhle příběh nevznikl jen proto, aby to neničilo svou zapeklitostí myšlenková spojení náctiletých, jak je to napsáno v autorově doslovu. No, prvotní impuls možná mohl být takový. A nebo třeba někdo potajmu doufal, že tak způsobí, aby si někdo pořídil i tu první knihu. A já se do ní samozřejmě s pokorou a radostí pustím.

1 08.01.2019

Knihy tohohle typu u mě snad nikdy neklesnou, o to i přesto, že se povětšinou odvíjejí od stejného vzorce a že už jim pomalu a jistě odrůstám. A i když mě příběh v konečném měřítku v jisté věci, co ještě zmíním, zklamal, užila jsem si ho.
Tajemství spojené s hledáním rodičů, nalézání přátel a lehké pletky s mytologií, asi tak bych to zkráceně mohla popsat. Docela mi tady pomohlo, že jako každý, jenž se setkal s řeckými bájemi a pověstmi, jsem zvládala trochu předvídat. Nakonec se mi to ale trochu vymstilo, protože už jsem si představovala, že se skupinka vydá na nějaké markantnější putování po kousku Evropy a tahle imaginace mi tak trochu zkazila konečný dojem, protože jsem měla pocit, že mě o to ošidili. Ale když to vezmu kolem a kolem, hrdinové ještě možná nedorostli do věku, kdy by to sami a bez pomoci zvládli. No, vlastně mi to nakonec vynahradili nějak jinak.
Ocenila jsem nápad s nespavci, protože mi to přišlo originální a pravdivé, přestože tímhle nedostatkem rozhodně netrpím. Příběh Marcusovy kamarádky některé věci osvětlil, takže jsem nejen za ni byla ráda, že klubíčko dovedlo to, co dovedlo. Charakter jisté jiné postavy už jen vybízel k tomu, aby ho čtenář odsoudil a podezíral, takže mě pak ani nepřekvapilo, co všechno měla ta osoba na svědomí a jak to zakamuflážovala. Celkový konec se dá označit jako nadmíru idylický, ale to není nic, co bych příběhu tomuhle typu nehádala. A možná kdyby mě tak moc nespletl ten stín na obálce, třeba bych se ani nehněvala za tu absenci Kréty.

3 08.01.2019

U téhle knihy vážně nedokážu říct, proč jsem si ji vybrala. Možná za to může ta lebka po straně a nebo anotace, nebo spíš to, že jsem místo na obálku hleděla na štítek na hřbetu příběhu. Zmiňuji to hlavně proto, že samotná Ivy na coveru mě trochu odrazovala, protože jsem dávala přednost její ilustrované verzi, co se podle mě hodí mnohem víc a dělá ji 'tajemnější'. Každopádně jsem nakonec začala číst a potvrdilo se mi domněnka o jisté nadsázce, co vyznívá už z popisku. Připomnělo mi to takové ty starší seriály s trochu přihlouplým humorem, co dávali v televizi, když jsem byla malá. Osobně nejsem takový nešika, ani se nic nesnažím tak moc rapidně někomu vnucovat, ale když jsem si zvykla na Ivyin nezvyklý přístup a smířila se s ním, hned to šlo o něco líp. A taky jsem se nezastavovala pokaždé, když ji - a nebo mě - něco vytočilo.
Za pro mě nejkrásnější prvky z celého příběhu bych označila již samo o sobě magické prostředí Londýna, zmíněné kresby laděné do gotického rázu a tajemství, které se táhlo společně s dějovou linkou. Přiznávám se, že jsem je sice prokoukla docela brzy, ale přesto mě jakýmsi 'zvráceným' způsobem bavilo pozorovat, co Ivy dalšího nepřístupného provede. A taky to z hlediska předvídatelnosti nemůžu moc soudit, protože jsem už zvyklá na něco těžšího. Ale jako oddechovka k vypnutí mi to tedy docela vyhovovalo.
Právě proto jsem byla nejvíc překvapená tehdy, když jedna z postav odhalila, proč stále počítala a proč její pokoj skrýval takové neznámo. Docela mě tahle podrobnost rozesmutnila, ale díky Ivy se to v takovém duchu netáhlo vůbec dlouho. To, co se autorovi nedá nijak zapřít, je nespočet naprosto bizarních situací, kdy by se někdo už dávno hanbou probořil do podlahy, ale on to přesto svou postavu nutí hnát do stále monstróznějších extrémů. Osobně si myslím, že s touto sérií - jakýmsi rozšířením obzorů v kategorii nové vlny fantasy pro první stupeň - skončím tady, u prvního dílu. Napadá mě totiž tolik pravděpodobných scénářů, jak by se to mohlo uzavřít, že se raději zase vrátím k příběhům, co mě nutí připadat si slepá. A nebo co mě moc rádi klamou různými nevinnými odbočkami.

1 08.01.2019

Netuším, proč se mi poslední dobou dostávají do ruky knihy nějak související s Londýnem - možná si je sama vybírám - , ale tady jsem si byla jistá, že nešlápnu vedle. Měla jsem ze začátku jinou představu, jak se bude příběh odvíjet, ale hned po první kapitole jsem od ní ještě ráda upustila a nechala se unášet na řádcích o životě průšvihářského učně. A hned první výstup s dělem mě úplně rozsekal. Takový hloupý typ humoru u mě prostě má zelenou a na svou obranu dodávám, že mi toho chudáka medvěda bylo docela líto.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se primárně dobrý život mění v něco, kdy se hlavní hrdina musel uchýlit k tomu, k čemu se uchýlil. Soucítila jsem s pánem, co ztratil a znovu nalezl syna, protože to možná všechno nespadalo do úplně skutečných událostí. Ony vlastně celkově charaktery zde dostaly takový prostor, aby si na ně člověk dokázal udělat takový posudek, jaký potřeboval, aby mohl předvídat. Co se týče postavy, co se jevila podezřelá už na začátku, tušila jsem, že to s ní nějak souviset bude, neřekla bych ale, co všechno se za tím skrývá a co se vlastně v konečném měřítku jedná.
Samotná spletitost intrik a odkazu Christopherova mistra mě dostávala docela často, ale byla jsem ráda, protože tím příběh v mých očích přibýval na atraktivitě. A jak se opatrně ukazovaly náznaky na to, co se hlavní hrdina snažil marně najít, byla jsem skutečně napjatá, jak to celé dopadne.
Finále bych označila jako správné 'bum', které se odvíjelo podobně jako u filmů, což mi ale vůbec nevadilo. Popravdě bych se někdy velmi ráda dostala i k zbývajícím dílům, tak doufám, že se mi to povede.
A jen tak mimochodem; byla jsem jediná, kdo přemýšlel, že by doopravdy nějaký ten alchymistický trik docela rád provedl? Ale když už tam napsali to varování, tak proč se proti tomu vzpouzet, že?

3 21.12.2018