any333 komentáře u knih

Už jsem od autora četla jinou přeloženou knihu, takže jsem primárně věděla, do čeho jdu. Prokletí Černé královny se sice odehrává v jiném historickém období než Meče kardinála de Richelieu, ale nakonec se to nestalo takovou překážkou, protože i bez přítomnosti středověku byla kniha plná podrobných popisů Paříže, co mi sice nevadily, ale většinu z nich jsem po týdnu vypustila z hlavy. Nejspíš nejsem až takový příznivec Francie, abych si pamatovala o každé památce všechno. Ale to po mně ani nikdo nechce.
Na začátku se setkáváme se ženskou hrdinkou, jejíž role se pak stane velmi důležitou, ale ještě předtím, než to zjistíme, objeví se na scéně jiná žena s jiným posláním. A nevím jak ostatní, ale já si tu první anonymní paní pak dost pletla s tou druhou, i když spolu měly společné možná tak hlavně přátelství s Griffontem. U té první mě ale velmi zarazil ten o něco hlubší a zamotanější vztah, ale nakonec jsem si řekla, proč ne.
Nejvíce mě z celé knihy zajímaly poznatky o magických vymoženostech a 'výlet' do vílí části Paříže. Dost inspirativní mi přišlo samotné osazenstvo královny a také svazky mezi čaroději a jejich jednotlivá pravidla. To o tom, že mohou být slavní pouze v jednom životě, mi dost připomnělo něco, o čem jsem už kdysi slyšela.
Příběh se sem tam skládal z několika dílků, které zapadaly do celkového kontextu až s přečtením dalších stránek, kde se vysvětlily. Jako příklady uvedu náhled z komnat vílí královny, podvod se služebnou a nebo podivně galantního nakupujícího. Autorův styl psaní by se dal označit jako květnatý, ale na to jsem už byla připravená, takže nic nového. Horším překvapením se pro mě staly promluvy ke čtenáři, co docela rušily celkový dojem. Možná se to mohlo udělat tak, že by si to ta daná postava myslela a nebo to neuvádět vůbec. Nebo to dát do pozadí a pak už nerozvést. Prostě něco jiného než přímou otázku.
Konec a Griffontův zásah mi přišel tak předvídavý - nehledě na to, že jsem měla takové finále nedávno v jiné knize - , že jsem se o něj vůbec nedokázala obávat. Ale byla jsem ráda, že se pro ně oba otevřely v minulosti uzavřené cesty a vypadalo to s nimi lépe, takže by se nejspíš i dokázali vypracovat tam, kde se nacházeli předtím. Něco takového by mi naprosto stačilo, avšak vyskytl se tam ještě extrémně dlouhý epilog; a nevzpomínám si, že bych někdy viděla takový rozdíl mezi normálními kapitolami a epilogem.
Na těch asi třiceti stranách se rozjel námět na celý nový příběh, že jsem až pojala podezření, jestli se třeba nejedná o úryvek z druhého nepřeloženého dílu(a stále o tom tak nějak přemýšlím). Kdybych to ovšem měla skutečně brát jen jako epilog, je to vážně až příliš nabyté novými poznatky na to, aby to takhle šlo dobře ukončit. Osobně mi to docela snížilo požitek z knihy, protože je docela nelogické ještě přemýšlet nad novými východisky, když byly ty staré uzavřeny. Vážně netuším, jak to autor myslel - třeba se snažil o nějaký knižní průlom - , ale když tak zvážím všechno, co se mi líbilo a co ne a měla bych podle toho rozhodnout, co bych raději chtěla někdy v budoucnu mít přeložené, zvolila bych si kvůli více aspektům Meče.

3 21.12.2018

Už to bylo nějakou dobu, co jsem si půjčila dětskou knihu(tuším dokonce, že Panenka z kostí na sobě měla ještě ke všemu červenou visačku, jež se používá pro předškolní věk), ale zrovna tahle mě nijak nenudila ani nezklamala. Dokonce jsem v ní našla i postupy, které jsem ještě před několika lety taky primárně dodržovala. Asi nejhlouběji mě zasáhlo vyhození hraček, jaké jsem si brala vážně osobně, protože mi to dost připomnělo odpoledne, kdy jsem si jako malé dítě hrála a vymýšlela s ostatními zdánlivě nikdy nekončící příběhy. A nedovedla bych respektovat, že by to mělo skončit jenom kvůli tomu, že mi někdo násilně zasahoval do mého přirozeného vývoje.
Musela jsem tehdy se čtením na okamžik seknout, protože jsem byla na Zachova tátu vážně naštvaná a nedokázala jsem pochopit, jak to mohl brát tak 'klidně', protože já bych se po něčem takovém zastavila asi až tehdy, dokud bych někoho nepřizabila. Chápu, jsem dost impulzivní, ale prostě mi tam něco takového trošku chybělo.
Jistý smutek z té scény ve mně přetrval až do konce, ale od druhé poloviny ho o něco tlumilo panující napětí a záhady. Vážně jsem si libovala v tom, když někdo prohlásil něco o tom 'čtvrtém'. Samotné odtajnění už mi tak strhující nepřišlo, ale za to mohla převážně kamarádka, protože mě při přečtení anotace zasypala informacemi z filmu Anabelle. Vlastně mi to ale celé přijde pořád dost podezřelé, protože se některé věci dosud nevysvětlily. Ale třeba to tak má být a nejlepší příběhy se takovými stávají až tehdy, když na nich ulpí punc iracionálna.
Jinak nevím, jak je to možné - že by náhoda, či osud? - , ale krátkou dobu po dočtení téhle knihy jsem zjistila, že autorka vydává také příběhy pro mládež, co by mi bez předchozím povědomí o jméně asi nic neřekly. Nuže, asi vím, u koho se příště porozhlédnu po nějakém duchařském příběhu. A také vydala známou sérii, co jsem kdysi dávno viděla jako film, tedy Kroniku rodu Spiderwicků. Vzpomínám si, že mě tehdy ty stvořené rituály a příšerky docela dost zaujaly.

1 11.12.2018

Řekla bych, že mě první díl zaujal ze stránky fantastické více než tento, ale tady jsem si zase užila víc pohledů z lidského světa, avšak ne zase úplně typického, protože se jednalo o jiný režim. Bavilo mě sledovat Vasilisiny pokusy o skrývání a zároveň jsem už od samého počátku s napětím vyčkávala, kdy se na táboře objeví i zbylí klíčníci. S otevřenou náručí jsem přijala i Fešovu minulost a okolnosti ohledně jeho rodiny, stejně jako samotný popis největšího časovacího místa Ostaly.
Co se týče samotného Feše, připravil mi jako oblíbená postava docela perné chvilky a myslím, že se mu to podařilo i na řádcích v knize. A přestože mi bylo jasné, co se tam někdy stane, tak když se to opravdu událo, nevěděla jsem moment, jestli mám být naštvaná za předvídatelnost a nebo ráda za splnění. Nakonec jsem se přiklonila spíš k tomu druhému, takže mě pak párkrát vytáčelo, jak o sebe bezostyšně zakopávali, přestože jsem znovu tušila, co se na konci stane. Ale i tak se mi to rozuzlení zamlouvalo a jak to na závěr vypadá, tahle série bude mít ještě nějakých pět dílů určitě. Za čtivost jí nic neubírám a jelikož je nám prostředí škol primárně neznámé, řekla bych, že bych se při nějaké vhodné příležitosti mohla podívat i dál.
A ještě tak na závěr zmíním něco, co jsem považovala za ty nej(pro někoho možná trapnější)vtipnější okamžiky, a to s pomocí jediného slova; tetování.

1 11.12.2018

Po tom, co jsem se téměř doslovně zamilovala do Šepotání, jsem sáhla po této knize s velmi utkvělou domněnkou, že se dočkám stejné senzace. To jsem se ještě vyhnula všem vlivům, co ale pak nastoupily v podobě ne úplně kladných ohlasů, které jsem si stihla vyposlechnout před začátkem samotného čtení. Přiznám se, že mě docela dost zmátly a na nějaký čas odradily, protože jsem odmítala uvěřit, že bych si tu knihu neměla oblíbit. Asi dvakrát nebo možná i třikrát jsem ji proto odložila asi po sto stranách a vrátila se k ní naplno až po půl roce. Nyní ji mám přečtenou a přidávám se na stranu těch, co říkají, že Šepotání bylo na jiné úrovni. Ano, to bylo. Za mě za to mohl asi hlavně Morfeus a Říše divů, kterým prostě nemůže konkurovat škola v lidském světě a tajemný mladík ve snech. Ale našla jsem v příběhu spoustu jiných kvalit, co mi učarovaly. Autorka prostě nezapře, že se její zájem o gotické věci promítá i do jejího psaní, čímž vlastně prozrazuju, že si mě kniha k sobě připoutala hlavně díky atmosféře. O tu tu šlo patrně především. O ni a samozřejmě o zpodobnění dekadentní romantizované lásky. A přestože by ten 'slaďák' kdekoho mohl odradit, mně v takovémhle morbidním kabátku ani moc nevadí. Spíš právě naopak.
Brala jsem to tedy jako takovou oddechovku, která mi přiblížila jedno zásadní dílo, co jsem zatím ještě neměla tu čest číst, ale díky této 'fanfikci' se na to chystám. Děj postupoval plynule a bez větších zádrhelů, nad nimiž bych si musela lámat hlavu a nebo nevěřit tomu, že to vážně tak a tak dopadne. Konec mi byl zřejmý už dlouho, takže mi pak v poslední kapitole připadalo docela vtipné, jak se moje napjatost a ta hrdinčina zásadně lišily.
Jako plus jsem také přijala citáty v úvodu, protože několik z nich pocházelo z Interviewu s upírem, takže jsem mohla srovnávat, jak to autorka myslela. S hrdiny jsem se docela sžila a nevadili mi, jen mi mnohdy přišlo, že se objevili na scéně, něco málo se s nimi vyřešilo a zase nepotřebně pokračovali dál. Píšu to o němém pomocníkovi a dívkách a popřípadě i Jaxovi a jejich malém 'nedorozumění'. Vztah Etalona a Rune mi přišel takový nesmělý a přesto znalý, což se sice vzájemně vylučuje, ale ono záleželo na měnící se situaci. Místy se mi také zdálo, jako kdyby autorka lehce 'zkřížila' Zacha a Morfea ze Šepotání a vznikl právě takový vyvolený, jaký se tu vyskytl. A právě taková skutečnost mě přiměla, abych si k nim neutvořila takovou cestu jako třeba k Morfeovi a Alysse.
Na závěr se ještě vyjádřím k inkubům, protože jsem si chvilku pohrávala s myšlenkou, že takové popsané kluby by vlastně při troše snahy o představivost mohly dost dobře skutečně existovat. Ale raději se v tom příliš nebudu vrtat. Z knihy pro mě plyne to, že si ji v budoucnu zase někdy ráda přečtu, abych nasála trochu gotiky, a že se kvůli ní brzy podívám na originálního Fantoma opery.

1 07.12.2018

Už si přesně nepamatuji, co jsem od knihy čekala, ale když se znovu podívám na náhled a anotaci, myslím, že mě lákala hlavně ta mrazivá atmosféra. A to se mi i docela splnilo, protože když jsem knihu četla o prázdninách někdy na začátku srpna, cítila jsem, jak mi sem tam přeběhl po zádech mráz. Což se docela vylučuje, ne?
Oceňovala jsem autorův lehký smysl pro drama, který mě nutil si dělat v průběhu čtení domněnky o tom, co bude dál. A také to, jak moc byl příběh nasáklý podřimující a rozmrzelou melancholií. Něco takového nikdy neodmítnu. A pak se mám divit, že se dýchající chlad zvyšuje společně s beznadějí hlavních hrdinů. To tu bylo docela cítit a když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že bych se pravděpodobně chovala podobně. Prvně bych se nechala pohltit lákavou představou, že si můžu užít legraci v typickém místě serióznosti(nebo tam něco trochu rozbít), a až pak by se dostavilo i plné prozření z toho, v jaké situaci bych se ocitla. Postavy se mi v tomhle staly dost blízké a bavilo mě mezi nimi sledovat vývoj sympatií a opačných emocí, protože se to všechno zdálo velmi lidské. Jen to demonstrovalo beznadějnost celé sněhové pasti. A já byla zvědavá, kam ta mozaika jednotvárně a čím dál víc zoufaleji situovaných skutečností doputuje na konci.
Zvláštní oblibu si u mě vypěstovala jedna 'outsiderská' osoba, jejíž kyselé komentáře jen napínaly nervy ostatních. A docela mě zarazilo, jak moc podobný realitě byl vývoj 'romantiky'. Tedy, možná to jen autor opravdu ukončil moc brzy, ale já osobně jsem nepochytila, že by to nějak rozřešeně vyústilo. Takže pokud by to mělo zůstat tak, jak to čtenář před finálem opustil, nenacházím na tom přikrášlené skoro nic.
K samotnému konci napíšu asi to, že jsem tu hroznou věc tušila a přeskakovala tak očima mimoděk řádky, kde se to konečně zjevilo černé na bílém. Další pokračování mi přišlo až příliš krátké, na to, o co se tam jednalo. Ale možná autor vsadil na symboliku a ten malý majáček naděje má evokovat to jisté, co tam šlo vyčíst. Pokud ano, umím si představit, jak to tedy nakonec doopravdy dopadlo.

4 28.11.2018

Před začátkem psaní tohoto komentáře jsem se dlouze zamyslela, kam se příběh vlastně posunul. Co se vlastně na té hromadě stránek odehrálo. A z toho, co mi hlava generuje, myslím, že by se děj dal zkrátit i o polovinu, nebýt všudypřítomných popisů a rozvodů okolností světa pod Povrchem. Někoho by to možná odradilo, ale já, jelikož jsem vždycky docela fascinována všelijakými zajímavými poznatky, jsem to brala spíš jako kladnou věc. A navíc mi kniha na to, jak rychle plynula, alespoň na nějaký čas vydržela, i když jsem se někdy přistihla, že úplně nevnímám, co čtu.
Většinou se to stávalo u opakovaných obsahově podobných myšlenkových pochodů, kde postavy dumaly o svých příštích činech. To se pak vždy přehouplo v nějaký primárně zajímavý zvrat s nachýleným rozuzlením, takže si mě k sobě příběh zase opakovaně přitáhl. Nelze tomu prostě ubrat body za to, že by to nebylo čtivé.
Sympatizovala jsem se stejnými postavami jako v předchozím díle, opatrně si dělala názor na ty nové a byla paranoidní z příliš mnoha Rebecc, protože jsem musela přemýšlet nad tím, o jakou se jednalo. A přestože jsem tak nějak tušila, jak to s nimi nakonec bude, přiznám se, že jsem stejně hledala skuliny v tom, jak se chovaly k Willovi.
Následky setkání otce se synem se vyjevily docela tak, jak jsem si to předem představila, ale to mi ani tak nevadilo. U té příležitosti mě hodně zaujaly rasy v ještě 'větším' Podzemí a jejich zvyky. A taky paní Burrowsová pořádněji zaválela. Docela se těším na to, co to pro ni v příštím díle bude znamenat.
Další díly ze série si rozhodně přečtu, protože se mi líbí se navracet do světa, který autoři vytvořili. A taktéž bych se ráda dozvěděla, jak je to nakonec s tím, co 'expedice' objevila na úplném konci knihy. Ale při tomhle rozsáhlém tempu odhaduji, že to bude patrně až minimálně na konci pětky, pokud se ještě něco nezmění. A jestli ano, tak asi až v šestce. Dřív se to podle mě asi neodehraje.

2 28.11.2018

Aha... dobře. Právě se cítím docela podvedeně, protože dokud jsem si tu nepřečetla popisek, netušila jsem, že se jednalo o druhý díl. No, alespoň že se dá číst i odtud bez toho, aby vám něco nevysvětlili, ale co já vím, možná se pletu. Každopádně jsem ale dočetla díl tento, takže se vyjádřím k němu.
Na začátku mě zarazil krátký a tudíž jednodušší styl popisování, co ale později, když hlavní hrdina 'objevil' první z 'prvků', jsem to už skoro ani nijak negativně nevnímala. Nemohla jsem se pak ale kvůli stále přibývajícím slovům básničky moc soustředit, protože jsem z jakéhosi neznámého popudu prostě musela otáčet na desky a hrát sama se sebou hru, jak se který obrázek jmenoval a co představoval. Toť k tomu, proč jsem si pak nadávala za to, že jsem nepoznala, koho Pěšec představoval v minulosti.
Ve většině případů jsem nemohla naplno soucítit a dumat nad chováním charakterů, protože se chovali podle určitých vzorců a jejich samotné osoby se tak zdály už velmi průhledné. To mi však nevadilo, protože jsem s lehkostí nasávala atmosféru ledové vánice a náletů havranů a všeho možného, co to jen znásobilo. Tuším, že jsem se vlastně začetla v momentě, kdy začal být Will poněkud paranoidní, jak bylo vidět v záležitosti s pokojem. Avšak v kontextu s nadcházejícími událostmi bych to možná zase tak moc na lehkou váhu nebrala.
Zaujala mě knihovna a návrat v čase a celkové vyvrcholení, kde jsme se dobrali zase k dalšímu úkolu. Příští díl zní pro někoho, kdo tyhle věci vyhledává, docela slibně, takže si myslím, že bych si někdy Moranu jistě přečíst mohla.

1 23.11.2018

Popravdě, očekávala jsem něco podobného jako Oksa Pollocková, ale nakonec jsem se dočkala spíš Elyonovy země. Nejspíš to bude tím stylem, který je spíš pro mladší, než bych na první pohled typovala. Každopádně jsem pořád nepřestávala věřit, že se příběh rozjede, protože se tu objevilo hned několik originálních prvků, takže jsem si říkala, co by se muselo stát, kdyby to nebylo.
Mé přání se mi splnilo asi v druhé polovině, kde to kromě vtipných Nathanových dodatků držela velice solidně nad vodou i návštěva v minulosti, s níž souvisí i vměstnání se inkognito mezi tamější obyvatele, odkrytí některých plánů organizace a také intriky mezi těmi, co zůstali na základně.
Co se týče hlavního složení týmu, asi nebude překvapením, že se mi nejvíc zamlouval právě Nathan, přestože to někdy už docela přeháněl. Ale to bylo právě to legrační, ne? Jinak si myslím, že se nám tu vyskytly základní archetypy toho, co by taková parta měla obsahovat, takže za klasiku dávám maličkaté plus. Stejně kladně hodnotím i autorovu zběhlost v jazycích, protože na nás vychrlil skutečně obdivuhodné množství poznámek pod čarou a zaměstnával nás tedy i jinak, než jen dějem.
Po druhém dílu sáhnu, protože jsem zvědavá, jaké další dobrodružství prožijí. Teprve uvidím, jestli se mi tam potvrdí moje nová domněnka, a pokud ano, budu mít alespoň nějaké v pohodě oddechové čtení.

1 23.11.2018

Myslím, že něco z téhle série asi nikdy neodmítnu. Mám ráda zajímavé poznatky z historie, kterými se to tu jen hemží, přístup takový, že složitější reálie pochopíte s Bářinou pomocí i tehdy, kdybyste nechtěli, celé je to navíc psané způsobem, jaký je českému čtenáři blízký z hovorového povídání. Někdy mě totiž vážně dostává, co si Bára v duchu poznamená o svých rodičích, tetě, strýčkovi a nebo babi, protože přestože to nesouvisí, může to vyvést z omylu a přiblížit skutečnost.
Na tomhle dílu jsem si nejvíc užila scénu, kdy se Karel setkal s Bárou a jak to ona vnímala. A později, když si nepřál nic vyzradit ze svého osudu, za což ho obdivuji, protože to muselo být jistě velké pokušení. Dost se mi taky líbil prvotní pohled ze školy, kde jsem se mohla naučit něco latinsky. Ale myslím si, stejně jako Bára, že než abych řekla nějakou hloupost, asi zůstanu u obyčejných 'let Páně'.

1 23.11.2018

Doteď nechápu, jak tohle může být třetí díl od něčeho, kde jsem se u prvního hrozně trápila. Možná to bude Rosamundou, kterého už trochu opustila jeho dětská naivita a i když je to stále stejný dobrák, přeci jen už něco o životě ví. Tohle finále jsem si prostě a jednoduše oblíbila od začátku do konce (i když se přiznám, že jsem si počítala stránky do konce kapitoly, ale to jen kvůli tomu, že už bylo pozdě v noci a měla jít spát).
Na prvních stránkách se seznamujeme se světem těch 'mocnějších' a společně s hlavním hrdinou se dostáváme do kůže toho, který díky své nové pozici Evropina faktóta získá náležitou společenskou úroveň, co s sebou nese jak dobré, tak i zlé, jako tomu u všeho bývá. A nevím, jak ostatní, ale já musela vždycky zadržovat smích, když se některý ze sloužících zmínil o panu Licuriovi a jak na to Rosamudna reagoval. A i když rozumím jeho důvodům, já si ho v prvním díle prostě jako jediné vážně oblíbila. Ale, jak je známé, mí oblíbenci povětšinou nemají dlouhého trvání.
Dost mě bavilo číst o různých pohledech na příšery, nových kouzelných vymoženostech a i samotné lehké 'vyšetřování' na konec nebylo k zahození. Jako však úplně tu nejlepší část - a že je tady těžké něco vyzdvihnout - volím okamžiky v noře a vyprávění jejího starobylého obyvatele. Našla jsem tam mezi řádky tolik moudrosti, až mě to ohromilo. Autor tam jistě chtěl poukázat i na náš svět, ne jen ten svůj smyšlený. A kdo bude chtít, najde to tam.
Našlo se několik okamžiků, kdy jsem trnula hrůzou - hlavně tedy u konce, ale to ještě rozvedu později - avšak jen jeden moment mě opravdu emočně dostal. Fransitart. Víc k tomu nenapíšu, protože by se to mohlo brát jako spoiler. Ale skoro mě až dojalo, jak moc měl Rosamundu rád a co všechno pro něj byl ochotný udělat.
Na konci, když se pořád víc a víc zavírala východiska, jsem se cítila hodně nervózní, ale když jsem se pak smířila s tím, jak to nakonec dopadne, uznala jsem, že to bylo asi nejlepší, co by mohlo přijít. Jednalo se tedy o hezký zážitek, o čemž svědčí i to, že mi podivně rozčarovaná emoce zůstala v mysli ještě několik dní potom. Snad jediné, co bych vytkla, byla absence jedné dívčiny z minulého dílu. Ale s ní by to možná takhle skončit nedokázalo.

1 23.11.2018

Před začátkem čtení jsem očekávala něco jiného, třeba detailnější představení, co se odehrálo tuším asi až někde ve čtvrté kapitole. Souhlasím sice s názorem, že první část má být nabitá akcí přesně tak, aby dokázala zaujmout, ale autorka to zde možná trošku přehnala, protože jsem si připadala jako neplavec vržený do ledové hlubiny a musela jsem se mnohokrát vracet a číst znovu, abych pochopila. Úvod mi přišel dělaný jako pro zasvěcené, třeba jako druhý díl a nebo něco po nastíněném prologu. Na scéně se znenadání objevují čtyři postavy, co zpočátku téměř nedokážu rozeznat, a jakýsi cíl v nenávratnu. Po zakotvení se sice situace zlepšila a já si konečně všimla jejich typických charakterových rysů, avšak nějaký dalekosáhlejší význam znovu pokulhával. Tehdy jsem přišla na to, co se mi bude z celé knihy zamlouvat nejvíce; Edeniny vzpomínky a hořká nostalgie, když nám bude vyprávět, jaké to bylo před oním převratem. Donutilo mě se nad tím docela zamyslet, takže bych to označila jako to nejkladnější a pro mě nejvíce zajímavé.
Začetla jsem se ale skutečně až tehdy, když se objevily další postavy a jejich křehké navazování vztahů se pro mě stalo tahounem, abych dál obracela stránky. Později se tahle potřebnost vytratila, protože se děj o trochu víc zamotal a objevily se už naprosto patrné prvky pro to, aby mohl být tento příběh nazván young adultovkou. Předtím bych to označila spíš za normální dobrodružné sci-fi, kde se ale tolik nehrálo na zapůsobení na mladistvé. Možná to tak bude připadat jen mně, ale prostě mi přijde, že pro YA žánr byl vývoj prvotních událostí dost neokoukaný.
U konce jsem každopádně byla lehce napnutá, přestože se tak trochu vyplnilo to, co jsem čekala. Finále taky přináší nový pohled na budoucí Edenin svět, protože se dozví nové skutečnosti. Pro mě to znamená, že nechám případné další díly osudu; když na ně narazím, přečtu je, když ne, myslím, že mi to zase tak vadit nebude.

2 23.11.2018

Myslím, že mi tenhle příběh otevřel oči hlavně v ohledu, že se mi zamlouvají knihy psané tímto stylem. Ano, někdo by mohl namítnout, že se jedná o svévolný nátlak na mysl čtenáře, ale zase ten, který se nenechá, nemůže být nijak ovlivněn. Já se ale nechala a prožívala příběh společně s June, protože - ač by se ta fráze mohla zdát ohraná - jsem se s ní sžila. Možná jen reagujeme jako každý normální člověk, ale já s ní každopádně soucítila vždy, když se odehrálo něco zásadního a nebo ve v ní odehrával nějaký rozkol. Zvlášť silné mi to přišlo v momentech se sestrou a vzpomínkách na strýce a s ním spojené 'zrady'. Vážně jsem jí naprosto dokázala uvěřit, jak přeměřovala každý prožitý okamžik a snažila se ho přiřadit k tomu pravému, od koho to vlastně vzešlo. A taky, když nad tím tak zpětně přemítám, myslím si, že sem autorka hodně promítla sebe, možná zrealizovala něco podobného, co sama prožila a nebo k tomu měla blízko. Tak mi to alespoň připadá, ale bylo by k tomu potřeba většího zkoumání. Jen bych řekla, že bez vnitřní odezvy není možné popsat takové myšlenkové pochody, aniž by v sobě měl ten daný autor nějaké reálné poklady. Toť vše k tomuhle úseku.
Musím ale napsat, že mi ze začátku docela vadilo to střídání času, protože chvilku se jednalo o dřívějšek a poté už o události po pohřbu. Na to jsem si ale zvykla natolik, že jsem si dokázala posléze užít Juniny odkazy na dobu minulou a jak a k čemu je přirovnávala. Přišlo mi to dramatické a plné melancholie, čili plné toho, co vítám s otevřenou náručí, pokud k tomu dostanu přístup. On se ten smutek a celkově zklamání spojené s tím, že se jistoty a představy boří, vsákl do celé knihy a když zrovna vysvitlo slunce, jednalo se většinou o vzpomínku. A přestože jsem tušila, jak to asi nakonec skončí, vydržela jsem trpělivě až do finále a viděla tak, jak tah jedné holky může změnit lidský přístup.
Kniha ve mě tedy i přes své na první pohled docela průhledné a očekávatelné vyvrcholení zanechala docela hlubokou odezvu, co se mi prozatím dostalo jen od fantasy a nebo od V šedých tónech. Může to být sice tím, že mám trochu jiný prioritní žánr a tak se to pro mě stalo něčím zajímavý a neokoukaným, ale i tak bych řekla, že mi myšlenky v knize obsažené něco daly.

2 09.11.2018

Přestože anotace zavedla mé myšlenkové pochody někam jinam, než byly určeny, po velmi rychlém začtení mi to nijak nevadilo. Autor sám ve své předmluvě píše cosi o tom, že po letech vidí v těchto svých knížkách spíš filmové ladění, a já s ním jednoznačně souhlasím. Jednalo se o lehčí zápletku s náznaky, které se daly s trochou pozornosti rozluštit, i když, musím se přiznat, že na konci mi dělalo trochu potíže se orientovat, to však způsobil jen autorův um nechat čtenáře nějakou dobu tápat. Mladí hrdinové mi byli sympatičtí, přivodili mi zdání typické letní lásky, takže se ani nedivím, že jsem konečné psaní přijala s radostí.
Napjatá jsem začala být asi od první čtvrtiny, kdy se zlo poprvé projevilo, a docela jsem si párkrát zvládla i imaginárně ohryzávat nehty, kdo se stane dalším. Nejvíce se mi na celém příběhu zamlouvala tedy jeho napínavá stránka, ale i sledování pohnutek, co vedly člověka k tomu a tomu konání. Osobně mám ráda, když se probírá téma hraček, takže nebylo divu, že jsem vytřeštila oči při prvním zjevení té nejhlavnější. Každopádně se mi kniha stala dobrým prostředkem na čekání u doktora, že jsem díky jejímu obsahu nemusela vnímat tu beznaděj kolem a raději se ponořit do něčeho temnějšího, co mě hodlalo překvapit.
Příběh se mi četl dobře a když jsem si pozorněji pročetla začáteční předmluvu, našla jsem tam ještě názvy dvou titulů. Alespoň na jeden z nich se rozhodně podívám.

2 09.11.2018

Moje první setkání s Nekonečným příběhem proběhlo asi v páté třídě, kdy jsme na podobný motiv, kde by byla v hlavní roli knížka, měli vymyslet sloh. Docela mě tehdy oslovily ukázky a navíc se všichni dušovali, jak je i film magický, já se však zařekla, že se nejprve dostanu ke knížce. Uteklo několik roků a já to stále nesplnila. Jednou, byl zrovna nějaký svátek, myslím, to dávali v televizi, a i když jsem se snažila odolat, nakonec mě to do sebe vtáhlo. Od té doby jsem se na tištěný příběh těšila ještě víc než předtím, takže když konečně přišel, byla jsem u vytržení.
Musím však říct, že přestože obě zpracování obsahují pro ně typický punc zamyšlení se nad některými věcmi, co lidé dělají a co z toho plyne, přišlo mi několik prvních kapitol jako zrada, protože jsem čekala něco jiného. Ocenila jsem jinak zvolené barvy písma a skutečně pořádně se začetla až tehdy, když se na scéně objevil Átreju a později i Fulgar(u kterého nevím, jestli je to mnou čteným vydáním a nebo proč ho jinak přejmenovali na Falca), a zpovídal vyslaného vlka. Tehdy jsem začala vnímat příběhové hodnoty a ušklíbala se, když Bastián vstupoval do Fantázie a nerozuměl, co se mu to dělo.
Později, když se v něm začínala probouzet jeho sobeckost, jsem se místy musela pozastavit nad myšlenkou, jak bych já sama naložila s tím, kdybych dostala to, co on. A je pravdou, že ty možnosti by bez předchozího uvědomění o následcích asi dopadly stejně. Nejvíce mi připadaly absurdní části s 'osvobozeným' národem. Posloužilo mi to jako dobrý příklad pomíjivosti krásy a nevděčnosti, ať už se jedná s dobrým úmyslem, či ne.
Přiznám se, že mě mnohdy Bastiánova rozhodnutí ničila a musela jsem si dávat od knihy pohov, abych se k pořádnému čtení vrátila zase ve chvíli, kdy si uvědomí své chyby, co ho stahují dolů. Stáváme se svědky takového malého převratu a dostáváme se ke konci, co mě zase donutil se trochu povznést. Ta symbolika je úžasná.
Jinak si myslím, že jsem knihu pojala spíš jako oddechovku, ke které se možná, při vhodné příležitosti, zase někdy vrátím. Tuším, že mi kvůli zavírání očí nad Bastiánovým jednáním určitě unikla nějaká zajímavá myšlenka. Ovšem musím vyzdvihnout, že bych někdy sama Fantázii taky ráda navštívila; a že už se nedivím všem, které tohle téma tak oslovilo, protože to má své kouzlo.

4 09.11.2018

Myslela jsem si, že už jsem si na autorčin styl psaní zvykla u třetího dílu Rafaelovy školy, ale stejně jsem se zase celý Prolog ztrácela a pochopila jen málo. Avšak, když jsem se pak asi v polovině - když objevili jistou osobu ve studni - zase vrátila zpět na začátek, všechno mi najednou dávalo až mrazivý smysl a já si říkala, že jsem právě odhalila hlavní záhadu. Což možná byla pravda asi ale jen ze čtvrtiny. Každopádně mi to pomohlo.
Nejvíc mě na příběhu zajímaly historické reálie a záhada Svatého grálu, milostný vztah Matěje a Dorotky pro mě byl na jisté vedlejší koleji, protože mi tam do toho prostě nějak neseděl. Možná jsem osobně hrozný outsider a nebo se nestýkám se správnými lidmi, ale přišlo mi divné, že by se po tak krátké známosti hned objímali, skoro že z toho neutvořili mezinárodní skandál. Ale může to být jen můj názor, protože ho mám na tyhle věci docela striktně vymezený. A něco možná nikdy nepochopím.
Každopádně jsem si užívala vtipy a atmosféru čtrnáctého století užila, tím víc, že se jednalo o české dějiny, které znám obstojněji než třeba jiné evropské, nejspíš proto, že se mě přímo týkají a taky o nich slýcháme hned od prvního stupně. Karla Čtvrtého jsem vždycky obdivovala, takže bylo příjemné ho tu vidět v takovémhle zpracování. Jen, když už jsem u té královské rodiny, trochu mi vadilo, jak pořád strašili malého Zikmunda. Nejspíš trpím komplexem pro ochranu těch '
zlejších' bratrů. I když o tom by se dalo dost dlouho polemizovat.
Největším překvapením pro mě asi bylo, že několikrát zmiňovaná zběhlá žena způsobila takový rozvrat a já jí přitom nepřikládala vůbec žádný význam. To je jen příklad toho, jak může být titěrná maličkost důležitá. Jinak se mi zamlouvá myšlenka o Světlonoši Luciferovi, protože se o takové věci zajímám. A přivedlo mě to na nové teorie.

2 17.10.2018

I přesto, že tahle série postrádá prvky mého oblíbeného fantasy, mám tyto knihy vždy rychle přečtené a těším se na popisy bojů, prvků z nich a strategií, kterých jsme si v tomhle díle užili dosyta. Will a Evanlyn se konečně hnou z místa, na druhé straně u Halta a Horáce ještě doznívá jejich 'hra' z předchozího. Abych se osobně přiznala, docela dost dlouho jsem si položila otázku, kdy už se konečně setkají, až se to skutečně stalo. A já si i přes nedočkavost zachovala ledový klid, protože se zrovna dělo něco napínavého. Tak asi k tomu, na co jsem se těšila.
Jako taková nejvíce kritická chvíle mi přišel okamžik, kdy jistá osoba odešla a ostatní ji hledali a jsem v tom čekala nějakou novou zápletku. To se ale nakonec nestalo, i když, zase tomu nebudu odpírat, že to pak docela - a i vtipně - hnulo dějem.
Nejvíce jsem si užila finální bitvu, kdy se Halt vytasil na tamudžaje s jejich vlastní taktikou a všichni si navzájem kryli záda, jak to má u správného oddílu být. A už se těším, co přinese ten další díl s docela zavádějícím názvem.

4 17.10.2018

Zase o krapet lepší než předchozí díl. A konečně jsme se podívali do Edéfie, což jsem přijala asi nejvíc s radostí. No, i když, teď bych si trochu lhala do kapsy. Vlastně jsem se více než na zmiňovanou kouzelnou říši těšila, jak to dopadne a bude dál s Tugdualem.
Nakonec jsem byla více než spokojená, protože se takových sladších scén objevilo více, než jsem čekala, ale zase byly dělené pro dva; pro Tugduala i pro Gustu. Vážně jsem si připadala dost divně, když jsem to jedné straně hrozně přála a druhou za to v duchu proklínala, protože se mnohdy jednalo o záležitost méně než pěti stránek. A kvůli téhle Oksině dualitě vážně doteď nemám moc jasný obrázek, jak by to mohlo někdy v budoucnu s nimi skončit. A většinou to určit zvládám. Nevím tedy, jestli měly autorky každá vlastního oblíbence a psaly kapitoly s ním, nebo nás tak chtěly rozhodit, abychom nevěděli, na čem jsme. Mně osobně to tak docela připadá.
Ale abych zase nebyla jen kyselá, což vlastně ani u téhle série nechci, protože jsem si přímo zamilovala kouzelnou stránku příběhu, musím uznat, že jsem na konci byla jako zasažená. Stalo se to kvůli tomu, když se 'neplánovaně' rozdělili. A vlastně ještě dřív, asi někdy v době, kdy se vyvinulo to divné společenství. Taky vyplývaly okolnosti temných a světlých stránek charakterů, prozatím neodkrytých. Dosti to pak zamíchalo kartami.
A také sem rozhodně nesmím zapomenout připsat dík za to, jaké kapely mi Oksa s Tugdualem poradili. Hlavně Undisclosed Disares nemůžu už dlouho dostat z hlavy a vždycky, když si ji znovu pustím, vybaví se mi jejich scény z knihy.
Každopádně jsem teď docela naštvaná, protože jsem si hledala o série informace a došlo mi, že nepřeložili spoustu dílů. V poslední době jsem se ale dala do čtení anglických knížek, takže pokud budu mít štěstí, ještě bych nad tím pro mě neodkrytým závěrem nemusela smutnit. Tedy pokud bude tenhle francouzský originál k mání i v něčem jiném než ve francouzštině, samozřejmě. V tom případě si to budu muset asi domyslet sama.

17.10.2018

Kniha pro mě byla příjemným zakončením série, hlavně kvůli popsané krajině, která mi díky liánové 'lanovce' připadala velmi zajímavá, až jsem litovala, že něco takového nemáme i u nás. Nebo o tom alespoň nevím.
Jen už jsem prostě víc zvyklá na rozmanitější zápletky a jejich odhalování, takže mě příběh zaskočil jen nepatrně jednou. Ale když už se u konce to podezření odhalilo, zůstala jen jediná osoba, která by za to mohla nést zodpovědnost. Uvítala jsem pak její návrat a také mi byl zpestřením Yipesův nově navázaný vztah.
A i když jsem si původně u minulého dílu pohrávala s myšlenkou, že by tyhle dva 'doplňující' díly ani nemusely vzniknout, nakonec musím uznat, že jsem ráda zjistila, jak to v úplné skutečnosti bylo s bratry Warvoldovými a ostatními dětmi.
Konec mi připadá jako vygenerovaný z filmu; hrdinka najde své místo na slunci a smysl a svět se zdá zase o něco lepší, i když ne tak úplně. Ale neříkám, že bych si na to nějak moc stěžovala. Kdybych se k sérii dostala dříve, musela bych Elyonovu zemi zbožňovat. Takhle si na ni jen párkrát při příhodný příležitostech vzpomenu.

1 17.10.2018

(SPOILER) Knihu jsem typovala jako určenou pro mladší, takže když jsem k ní přistupovala, neměla jsem příliš velké nároky, jen mě zajímalo, jak autorka vylíčila jiný magický svět. A v konečném výsledku vidím, jak moc mě to chytlo. Kniha byla čtivá, našlo se v ní spoustu ojedinělých prvků hlavně v ohledu časodějnictví, složení společnosti Eflary a také mě docela ohromil Feš. A přestože se tu tak lehce objevuje jakýsi trojúhelník, co nebezpečně balancuje nad hranicí přátelství a něčeho víc, myslím, že z jedné strany to u toho kamarádství asi už nadobro jen zůstane.
Vasilisina rodina mi pila krev, s dívkou jsem soucítila a docela mě zarazil přístup jistých osob k těm, u nichž se nic neprojevilo. Pak, když se na Eflaře setkala s kluky a ti ji ještě s někým jiným vzali do jiné části časodějné planety, tušila jsem, kdo byla ta osoba, co ji navštívila. Ale řekla bych, že zrovna v tomhle ještě bude nějaký háček.
Jinak už mám za sebou i druhý díl, takže mě docela překvapilo, kam se pak cesty některých hrdinů pohnuly, co se odkrylo a jak to dopadlo s klíčníky a obecně s šarlatovým kvítkem. Takhle, kdybych už tak pozdě nepřidávala komentáře, bych se rozhodně sama sebe ptala, na čí přání je to kam zanese.

1 15.09.2018

Tušila jsem, že s navrácením paměti bude nějak souviset Sláma(kdo taky ne, když to bylo tak jasně nastíněné v minulém dílu?), ale nemyslela bych si, že se to odehraje až takhle dramaticky a primárně zašmodrchaně. Ale to se v téhle sérii stává pořád, že do sebe pohledy zapadnou a teprve když se vezme v potaz každý drobný aspekt, vyleze z toho už předem finální událost.
Opalin plán by se mi se svou promyšleností i zamlouval, kdyby nebyl tak jednotně zaměřený. A taky mě chvilkami štval ten její mesmer. Zato ani Artemis ani Krátká nezklamali, jen mi bylo elfky na začátku líto, když to na ni tak falešně hodili.
Zase se prostě rozběhl kolotoč souboje geniality a lepšího a prohnanějšího plánu, vtipných poznámek a Slámovi rádoby vtipné 'legraci', co spočívala hlavně v tom, co čtenáři ví.
Jinak jsem zvědavá, co přinese další díl, i když nemám moc velkou povědomí o tom, co by se tam mohlo řešit. Ale těším se, protože asi neznám sérii s tímhle docela místy odborným stylem vysvětlování všech různých pochodů, která by seděla na moji věkovou skupinu. A taky budu očekávat další Artemisův plán a další překročení skřítčího řádu, jak se to od těhle knih dá očekávat.

1 07.09.2018