any333 komentáře u knih

Tento třetí díl se od zbylých dvou docela hodně odlišoval, takže už začínám vážně uvažovat, že se pustím i do třetí série, i když to bude zase o hledání nějakého artefaktu. Ale kniha je hubená, dobře se čte a i na tak málo místě se toho stane docela dost, takže je to dobré v mnoha ohledech, pokud jeden hledá oddechovku.
Nejvíc na mě rozhodně zapůsobily líhně nových tvorů v Zemi stínů a celková představa, jak to tam muselo fungovat, stačily mi jen ty hromady, co je skupinka míjela. Při 'ovládnutí' jsem tušila, co byla sestra zač, takže mě to odhalení tolik nevytrhlo. Překvapivějším se stala skutečnost, kdo byla doopravdy Liefova snoubenka. A podle všeho to vypadá, že se v další sérii dočkáme nějakého formálního románku s Jasmínou. Uvidím.

07.09.2018

Od doby, co jsem začala s Poselstvím jednorožců, uplynulo asi už moc času, nebo jsem prostě vyrostla. Každopádně i přes známé postavy a prostředí jsem četla hrozně pomalu, jako kdybych ani nechtěla. To se trochu změnilo při setkání Aranis s Veraginem - kteří se nakonec přece jen dočkali, když už ne tam, tak tady - a při rozplétání toho, proč vlastně unášejí kočkorohy. Ano, to tahle série ještě potřebovala: nějaké povídání o magických kocourech a také něco málo o trpaslících.
Epilog ve mě vyvolal úsměv, protože kdo by něco takového, jako bylo tam, nemohl považovat za legrační?
Jinak myslím, že pokud by se někomu mladšímu zdála původní trilogie příliš drsná, bylo by velmi vhodné mu doporučit právě tenhle dodatek, kde se Snížek doopravdy stává hrdinou.

1 07.09.2018

Myslím, že po čtyřech knihách od tohoto autora bych už mohla poznamenat, že se nemůže stát, aby mě to nějak zklamalo. Vždy se dočkám vtipu, záhady, akce, prapodivných situací a také skutečností, co by mi mohly být tak jasné hned na první pohled, kdybych se o ně tedy přes sledování průběhu děje víc zajímala. Ale to má být patrně účel; odlákání pozornosti, aby se jeden pak cítil překvapený.
V tomhle díle se mi to stalo dvakrát a vážně jsem se proklínala, proč mi to došlo až tehdy, když se ta osoba sama představila a nebo na to musel přijít Percy. Jinak jsem si ale rozhodně užívala ty jeho vtipné poznámky, když se na něčem sekli. Athenina dcera se trochu urážela, ale mě to přišlo jen jako možnost ke šklebení, než že bych to brala nějak vážně. Mám totiž představu, jak to asi s nimi stejně bude.
A nevím, jestli je to jen moje domněnka, ale Grover se tady o něco změnil, protože se hned vrhal do dobrodružství. A setkání s hledaným(stejně jako s jinými obyvateli labyrintu) mě docela dostalo.
Zase jsem si oblíbila o něco víc Tysona a byla ráda, že se tu zase objevil Nico. Přešel na stranu svého otce, takže se teď zařadil do skupiny postav, co si prostě musím oblíbit, i kdybych nechtěla, což se ale nikdy nestane. Teď tedy nezbývá než čekat, jak to dopadne s Lukem v dalším díle, když to takhle zamotal. Ale jelikož pak ještě existují Bohové Olympu, nemuselo by to být tak zlé. A snad se zase objeví Nico.

07.09.2018

Po knize jsem sáhla z důvodu poznání nového fantazijního světa, ale také proto, že autor psal příběh před vydáním na wattpad, se kterým mám notné zkušenosti. A navíc, ten přehled démonů a jejich rozličností mě na prvních stránkách stále nutil listovat dozadu, abych se různé aspekty naučila a pak mohla odhadovat další děj. Avšak pak, když se hlavní hrdina konečně dostal do nové společnosti, přestala jsem s tím, protože mě kniha do sebe vtáhla a měla jsem ji při její délce přečtenou za odpoledne.
Zaujaly mě stavy společenských vrstev a ras mezi sebou, hlavně to, jak bylo nakládáno s trpaslíky. Ale nezabránilo mi to v tom, abych si oba dva bratry oblíbila, takže mě na konci dostala ta poznámka o potřebě stejných modřin, aby nikdo nepoznal, když se vymění.
Jinak mě štval nepřítel hlavního hrdiny a tady se to docela sloučilo s anotací, tedy podobností s Harrym Potterem. A taky jsem soucítila s těmi, co si své démony vybrali moc rychle, až se jim to nevyplatilo a pak dělali, co dělali. Svým způsobem je chápu, asi bych nebyla jiná.
Pokud se někdy dostanu k dalšímu dílu, rozhodně si ho přečtu.

2 07.09.2018

U druhého dílu jsem si víc zvykla na jednoduchý styl a předvídatelnost některých situací, takže jsem měla po dočtení lepší pocit než předtím. Navíc se tam víc objevovala má oblíbená postava, Konstantin Black, co mi připadá přesně jako ulitá pro oblibu u dívek.
Situace se tu vyostřují, hlavně vztahy mezi královstvími, a vyplouvá tak na povrch i něco, co by jinak zůstalo za oponou, kdyby se na to někdo nesnažil upozornit. Dost mi v tomhle pochopení všeho pomohl rodokmen, kde jsem si jednotlivé účastníky hledala, protože ať se to zdá podivné, propletenost linií královských rodů je spletitější než něco, co bych očekávala na další stránce. Ale i tak jsem se z těšila z oťukávání Bryn a Ridleyho, kterým by to v posledním dílu už konečně mohlo vyjít. Ale tak nějak tuším, že jim to zrovna tam bude někdo dost narušovat. Takže se nechám překvapit.

1 24.08.2018

Jelikož má série docela dost dílů na to, aby se při příbězích některé prvky musely v rámci dodržení postupu u vyřešení mise zopakovat, byla jsem zvědavá, kolik toho objevím tady. A řekla bych, že jsem toho asi kromě výběru speciálních pomůcek moc nenašla. Každopádně myslím, že jsem se seznámila s novou sérii, u které budu moct vypnout i přes akční obsah, protože u něčeho prostě vím, jak to pravděpodobně určitě bude pokračovat.
Alex tady na krátký okamžik získal novou sestru a já tak trochu čekala, že se to mezi nimi vyvine v něco víc, když už si k sobě tak našli cestu. Snad se objeví i v nějakém z příštích dílů.
Největší překvapení přišlo rozhodně u toho, když se odkrylo, co jsou doopravdy klony zač. A i když jsme díky těm okamžikům, kdy byl Alex v limbu, věděli, co se s ním stalo, bylo alespoň pro mě příjemné sledovat tu jeho paranoiu.
Konec mě osobně naštval, protože jsou dvě možnosti a jedna z nich mě značně znepokojuje. Ale zase, mohlo by to díky té horší možnosti pokračovat? Třeba se dozvím víc v dalším díle.

24.08.2018

Po událostech předchozího dílu jsem byla vážně zvědavá, co si autorka všechno nechala do tohohle, když už toho k vyřešení vážně zbylo minimum. Popravdě, mým nejvíce oblíbeným z této série i nadále zůstává kniha druhá, protože se mi zdá, že kdyby tenhle díl nebyl, bylo by to víc uzavřené. Ale zase jsme se dozvěděli něco o Kefetu, Fobeie a i samotné Eleně.
Začnu tedy u hlavní hrdinky, kde mě docela dost zaráželo, jak při každé příležitosti říkala, že už žádná Elena neexistuje, že je jen Aronel, protože se mi to zdálo zveličené. Ano, změnil se jí vzhled a i některé charakterové rysy, ale zase to jeden nemusí nacházet na každém rohu.
Také se tu rýsovalo něco s Damianem, ale kvůli válce a Pramenům moci jsem se musela spokojit převážně s pouhým pošťuchováním. Elenina - nebo spíš Aronelina - banda se opět postarala o legraci, i když mě trochu zklamalo, jak to dopadlo s Iceem. Jeho poznámky jsem si oblíbila nejvíc.
A vážně mě fascinovala myšlenka přemýšlet o městě jako o objektu, který byl sveden stejně jako jistá čistě vyměřená skupina jeho obyvatelstva. Fobeia, mrcha podle mého gusta, až mě někdy až štvala, měla prostě všechny v hrsti. Ale ono to vlastně ani tak nevadilo; mohla pak totiž nastoupit na scénu Moama a její spiknutí ženského vzdoru, co mě dostalo. Možná by se ta noc mohla pojmenovat jako 'Noc nespokojených a zlolajných pánviček'.
Jen mě docela zaráželo, že když se pak v jeskyni probíral finální plán a více postav najednou vyjadřovalo své názory, objevila se na řádku jen přímá řeč a za ní jméno bez ničeho typu 'řekl, prohlásil, poznamenal'. Ano, posloužilo to k tomu, aby nemusely být opakovány výrazy, ale na mě to působilo trošku odbytě.
Jinak jsem se ale začetla a užívala si další podrobnosti o zákonech v Aronelině zemi, kouzlech tam panujících a celkově jejích osudech.

1 24.08.2018

Kniha je znovu složená z několika dějových linek, z nichž jsem si asi nejvíce oblíbila Willovu, doktora Burrowse, který stále něco zkoumal, a ke konci i paní Burrowsové, co se konečně hnula z místa. Přicházejí nové postavy, okolnosti a začíná se nám představovat koncept, o jaký v celé sérii půjde. Zatím je ale načrtnutý spíš v pozadí a bude ještě potřeba zdolat mnoho stran, než se konečně vyjeví. Ale protože mě i přes dalekosáhlé popisy Podzemí stále baví, tuším, že vydržím až do konce.
Zase se mi potvrdilo, že moje oblíbené postavy prostě dlouho nevydrží a tady jsem ztratila naději dokonce podruhé. Z nového dua Drake a Elliott je mi asi příjemnější on, hlavně kvůli všem těm pomocným zbraním a kukátku, ale ani dívka není k zahození. Začínám navíc tušit, co by se v nějakém díle mohlo stát a myslím si, že se toho i dočkám.
Chestera jsem v minulém díle docela zvládala, ale tady mi přišlo, že snad záměrně vyvolával hádky. Jasně, chápu, všichni tam byli vystresovaní a ta žárlivost jim taky moc neprospívá, ale jak Will něco vysvětloval, hned se z toho stal veliký problém. Doufám, že se to do příště zlepší.
Konec vyvolal otázky. Objevilo se cosi jako 'zrcadlení' jisté postavy a nakonec se všem postavám otevřela nová cesta k prozkoumání toho, co je pod povrchem. Na další díl jsem zvědavá, asi nejvíc na to, jak se se svou novou rolí popere paní Burrowsová.

3 23.08.2018

Před přečtením jsem slyšela o autorčině knize s názvem Sůl moře, takže když jsem si všimla stejného jména, neváhala jsem. Dějiny mě zajímají a navíc, kolikrát se kdo může takovýmhle stylem dozvědět něco víc o historii Litvy, o které se toho většinou moc neví? Už jen tohle mě prostě nabádalo, abych knihu přečetla, ale nakonec žádných taháků ani nebylo potřeba, protože mě příběh na nějaký čas úplně rozložil. Přispívaly k tomu jak krátké kapitoly, tak i směřovaný děj.
Lina mi přišla jako silná holka, co ji ale dost zraní zrada, které to tam bylo na každém rohu plném. Vážně lituji ty, co museli v takových podmínkách žít a pak se vrátili domů. Museli tam žít v neustálých obavách, co přinese další den, a když už si konečně zvykli, zase je přemístili na jiné místo, kde začínali zase od znova a bylo to horší než předtím.
Oblíbila jsem si Andriuse, takže mě úplně zarazila jedna chvíle, kdy to nebylo zrovna růžové a pak posléze se po odkrytí všech souvislostí styděla stejně jako hlavní hrdinka. Tahle kniha mě vlastně celkově neustále něčím šokovala, většinou nepříjemně. Jako příklad uvedu přiznání stále naštvaného pána z vlaku. A ze všech nejvíc se mi do paměti zapsala scéna s Pickwickovým klubem, co mě vážně rozesmála, i když to bylo spíš takové hořkosladké.
Konec ve mě zanechal spoustu nevyřešených otázek, ale pro dobro mým oblíbenců musím říct, že jsem byla docela spokojená.

8 23.08.2018

Autorka nás znovu usvědčila v tom, že když jeden zkoumá ty nejmenší detaily z historie, je schopný se s námi pak podělit o tohle. Přijde mi jen osobně škoda, že nadcházející školní rok budeme probírat nejnovější dějiny a já tak - stejně jako Bára v příštím díle - nebudu moct své nové znalosti správně upotřebit.
Nejvíce mě asi dostalo to, jak se to mělo mezi bratry. Hlavně náhled na Václava se mi zdál dost jiný, než nám říkají, a také ta osudná bitka, co se odehrála dvacátého osmého září. Protože pokud vážně existovala možnost, že by se to stalo vlastně omylem, myslím, že by nám o tom měli říkat, protože alespoň mně osobně se změnil celý náhled na Boleslava.

2 23.08.2018

Původně jsem si myslela, že už končím společně s minulou sérií, ale protože se na mě v knihovně tak zálibně smála z regálu, nedokázala jsem odolat a odnesla si ji domů. A musím říct, že bylo příjemné vidět, kam se posunuly osudy všech hrdinů z minulých dílů, zvlášť Mej-lin a Rolana. Zeríf zase plánuje nějaké zlo, které způsobuje škody, takže jsem zvědavá, jak bude série pokračovat, když už je to rozehrané takhle. Tedy pokud se dostanu k dalšímu dílu, samozřejmě.

1 17.08.2018

Čekala jsem od příběhu zaběhnuté koleje a k Ruby dva nápadníky, takže mě začátek a hlavně první část velmi příjemně překvapily. I v zemi ledu mi všechno připadalo nesmírně sladké a já se s chutí nořila do dalších kapitol, kde jsem byla svědkem pošťuchování mezi Ruby a Arcusem. Stále jsem musela dumat nad tím, co skrýval.
Celý dobrý dojem tomu tak trošku pokazil prostředek víc ke konci, kdy se objevil princ a mně v hlavě naskočil varovný majáček, že se ta moje předtucha ještě může vyplnit. Pak se navíc objevil ještě jeden z Rubyiny minulosti, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Samotné finále bylo famózní a vypudilo všechny představy o geometrických tvarech, a i když se k tomu ještě přidalo jedno odkrytí, řadím příběh mezi romanticko-fantastické oddechovky, co mě příjemně překvapily.

16.08.2018

Tenhle díl je podle mě rozhodně o hodně lepší než předchozí, hltala jsem ho jedním dechem, protože jsem konečně našla zápletku. Sice na konci trochu předvídatelnou, ale to mi ve spojení s tak dobře fungujícím světem ani nevadilo. Příběh tu konečně odkryl svůj skrytý potenciál, objevuje se Threnody, kterou jsem si hned oblíbila, a také cosi o tajných experimentech, Skořičákovi a o mnoho podivných souvislostech s naším hlavním hrdinou.
Rosamunda s prožitým dobrodružstvím vyrostl a zmoudřel, takže se jeho předchozí zdvořilost buď omezila na snesitelnou a nebo mi vzhledem k okolnostem už nevadila. Threnody skvěle doplňovala jeho plachost, docela se k sobě i hodili, takže mi pak bylo docela líto, jak to s nimi na konci dopadlo. Ale co se dá dělat.
Mým dalším oblíbencem se stal bezpochyby pan Numps, protože mám přesně na takové postavy jistou slabost, takže jsem se těšila na každou scénu s ním.
Zato Pódius Wimpr mi lezl na nervy. Jako kdyby pořád chtěl něco snovat a rekruti mu stáli v cestě, na to se ale on neohlížel. Navíc mě naštval, jak nechal na konci Rosamundu podrobit tomu testu. Ještě že se objevil, kdo se objevil.
Další díl už mám přečtený a musím tedy uznat, že mi speciální názvy z téhle série zůstanou v hlavě ještě dlouho a vůbec mi nevadí, že jsou některé dětské.

1 16.08.2018

Knihu mi půjčil taťka s tím, že se v ní najdu. Myslím, že měl jako v mnoha jiných věcech pravdu. Někdy si pokládám podobné otázky jako autorka ve svém mládí, ale většinou k nim najdu odpověď vlastním přemýšlením, které může být ovlivněné mým osobním názorem, což není férové vůči všem.
Nejvíce mě zaujala část, kdy se při popisovaném zasvěcení začal egyptský život prolínat s tím relativně existujícím v přítomnosti, protože se mi pak zdálo, že se tam vyskytlo silné deja vu. Dále mě také inspirovala část s opaky neřestí a také význam znamení, ve kterém se narodí. A konec egyptské reinkarnace, kde nezkušenost a cílené vyhýbání vše sesypalo jako domeček z karet.
V mnoha chvílích jsem se musela zastavit a pořádně se zamyslet, protože jsem se dokázala přistihnout, jak čtu slova, ale uniká mi jejich význam, nic po nich nezůstávalo. Takhle jsem musela reagovat hlavně u složitějších témat, abych je správně pochopila.
Myslím, že je dobře, že autorka tuhle knihu napsala, ale jak už zmiňuje na začátku, je důležité, aby každý našel svou vlastní cestu, protože napodobovat někoho jiného nepomůže. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Jsem zase o něco blíž.

7 16.08.2018

Tato série mě opět nenechala v noci spát, protože jsem ji musela co nejrychleji dočíst. Přiznávám, že mě Aelin štvala se svým povětšinou nabubřelým postojem víc než Celaena, ale ani tu jsem předtím moc nemusela, takže jsem se vždycky - když se tedy zrovna nic moc důležitého nedělo a nebo tam nevystupoval její bratranec - těšila na další pohled, hlavně ten Dorianův. U něj jsem v několika okamžicích trnula strachy, zvlášť když se setkal s Aelin.
Mou další oblíbenou postavou je Manon, takže jsem s radostí odkrývala i její otrávenost a záhadu s prsteny, zatímco napomáhala Elide. A hlavně mě zarazil nositel toho prstenu, protože do sebe alespoň zapadly okolnosti známé už z prvního dílu.
Z překvapivých scén vybírám třeba to, co udělala Lysandra, protože podle povídky jsem ji měla zařazenou někde úplně jinde, vtipných bylo nepočítaně, takže alespoň že to popichování oživovalo mnohdy vleklé scény - i když jsem vážně nechápala, proč se Aelin naštvala tak hrozivě na Aediona, když s ním zase za krátkou dobu byla v pohodě? Jasně, v životě se to stává, ale tady to bylo důležité tak k tomu, že jsem posmutněla nad tím, že tam není víc popsáno to vulgární gesto, abych ho mohla na někoho ukázat. A za trochu nelogickou bych označila tu ke konci s Manon, když se tak zapsala do paměti. Ale tohle mi ani tak nevadí, protože ráda uvítám Doriana alespoň trochu při smyslech.
Na další díl se samozřejmě těším, protože mi to alespoň déle vydrží než ostatní knížky a jelikož je to autorčin styl psaní, bude se mi to dobře číst a všechno tedy bude postupovat rychle. A navíc jsem zvědavá, jestli už třeba konečně vypukne nějaká velká bitva nebo tak něco.

1 16.08.2018

Tak tenhle díl jsem si zatím užila nejvíc. Možná kvůli tomu, že jsem si poprvé vyzkoušela čtení ve tmě pouze při svíčce(a doporučuji, nebolí z toho oči jako z lampičky), ale víc za to mohou Vilda s Buližníkem se svými vtipy a popichováním a také Marina a Plantefolie. Ti se postarali o spoustu komických a bizarních situací, kdy už jsem jim vážně ke konci držela palce, protože to nebylo možné, jakou ti dva měli smůlu na lidi.
Začínám už jasně tušit, kdo to pořád vkládá do textu tajné hrozby a předsevzetí, ale něco mi říká, že to ještě potrvá, než se s tou osobou čtenáři setkají. Jinak v komentářích vidím, že nejsem jediná, koho to popohnalo k tomu, aby se začal zajímat o Sen noci svatojánské, protože jsem si myslela, že mi to třeba pomůže přijít na kloub všem podivnostem, co se tam děly a proč tam každý rýmoval.

16.08.2018

Oproti Alexe to zase bylo něco jiného, ale protože tohle píšu až po dočtení pátého dílu, musím říct, že ten další je nabytější víc. Trochu mě na začátku vyprávění zarazily podmínky popisovaného sirotčince, protože jsem nenacházela žádné světlé stránky, ale jelikož odtamtud rychle utekli, tak to šlo. Záhada podivného domu a ornamenty na jejich nohou společně se setkáním se sirem Wakefieldem pro mě znamenaly nejlepší scény a také skutečnost plynutí času v sirově úkrytu mi přišla zajímavá. Následné události pak zapadaly do toho, co známe z minulých dílů. Jen bych uvítala, kdyby se objevil jiný nepřítel, aby to nevypadalo jako stále natahovaná série. Tenhle díl se dá prostě označit za takový přechodník mezi místy a událostmi, co jen předznamenává a nebo čeká na jiný.

16.08.2018

Nebudu se tajit tím, že mám osobně moc ráda taková podobná témata, ale nečekala bych, že mě začátek až tak moc chytne. Poblouznění způsobené touhou se toho víc dozvědět mi zůstalo až do chvíle, kdy odjížděli od sestry Ruth. Pak přišla už dobře známá zápletka a navíc Kopano, i když tam podle mě zrovna tady hrál spíš jen takovou rozptylovací roli pro hlavní hrdinku. Vlastně se jí ale ani moc nedivím.
Přestože je pro tenhle příběh důležitá hlavně ta romantická linka, já bystřila hlavně v momentech, kdy se probíralo něco ohledně démonů, hříchů a nebo jiných takových určení. Nejvíce mě asi zaujala scéna, kdy Annu vyučuje její otec a ona dostává vjemy o tom, co se všude kolem nás děje. Dost mě to dostalo, ale když jsem se nad tím zamyslela, měli jasnou pravdu.
Poslední trošku unáhlený okamžik přišel u konce, kdy na sebe upozornila. Nenechali to plavat nějak moc rychle? No, každopádně mě zajímá, kam Annu takové prostředí dál dovede a co se ještě dozvím z temných dějin. Takové rozhodnutí rozhodně potřebuje další díl.
A mimochodem, všimla jsem si toho jen já, nebo se zase potvrdilo dost známé a rozšířené mínění o bubenících?

2 16.08.2018

Knihu mi doporučila kamarádka s tím, že se mi to určitě bude líbit. Viděla jsem v tom zamíchanou tu pohádku, tak jsem si řekla, že by to nemuselo být špatné a pustila jsem se do čtení. Chvilku jsem se chytala, protože mi v té chvíli nikdo neřekl, že se jednalo o druhý díl.
Když jsem knize přišla na kloub, připadalo mi to všechno až moc sluníčkové a nepomáhal tomu ani fakt, že jsem mohla od romance dvou školáků přeskočit do příběhu na papíře, kde se vše najednou začalo bortit. Vážně oceňuji nápad autorek popsat, jak se cítí postava z knihy, když ji nikdo zrovna nečte, ale jinak jsem zde zaznamenala spoustu už vážně ohraných témat; papíry o rakovině, zlá haterská holka, co je nakonec v pohodě, autonehoda... Myslím ale, že kniha se dala pojmout jako oddechovka, nic moc složitého k zamyšlení a občas se člověk i pobavil(viz. návštěva Seraphimy).
Kromě nápadu se mi také neskutečně zamlouvaly ty úryvky k zamyšlení, co byly vždy označeny kurzívou. Zvlášť ten poslední o smrti. Ten mě možná rozesmutnil víc než samotná účast brzkého odchodu v příběhu. Tam se to seběhlo tak rychle, že jsem se musela po citátu vrátit na předchozí kapitolu.
I tak se mi však kniha docela líbila, Edgar a Jules byli fajn a Delilah a Oliverovi jsem fandila, aby to vydrželo. No, ten zvrat ale mohl být trochu víc u konce, protože snad každého by napadlo, že za tak moc stránek by bylo podezřelé, kdyby se to ještě nějak nevyřešilo.

3 17.04.2018

Tak tohle bylo něco. Tenhle díl jsem přečetla v rekordním čase a myslím, že je pro mě oblíbenější než první. Sice se mi tu nesplnilo přání o podívání do Edéfie - nebo ne alespoň tak úplně - , ale zato byla plná Tugduala. Já prostě takovéhle typy postav zbožňuji a když měli ještě s Gustou na sebe blbé kecy, musela jsem se smát. A i když se ani téhle série nevyhnul milostný trojúhelník, tady mi ani tak nevadí. Jen jsem docela zvědavá, jak se někdy v budoucnu rozhodne samotná Oksa.
Co se týče děje, líbila se mi ta nová tajemství vyplouvající na povrch a také děj, který se neodehrával u nás, takže se stalo víc závratnějšíchh dobrodržství než v prvním díle a taky jsme se dozvěděli o nových magických zlepšovačích. Zároveň tu však byl na odlehčenou i pohled od Dragomíry a od Orthonovy neteře z minulého dílu, která neměla lehké rozhodování.
Autorky využily rozmanitost dějových linek a když je propletly dohromady, vzniknul celý příběh, od jehož konce mi už zbývá pouhý jeden díl. Po dočtení jsem si hledala o sérii informace a je mi docela líto, že v češtině vyšla už jen trojka a zbytek ne. Přijde mi to škoda, už kvůli Tugdualovi.

17.04.2018