Rohy faunů přehled

06.10.2024

Ve třetím díle Rafaelovy školy se přesouváme do tercie, kdy se studenti metamorfují ve fauny a seznamují se s královstvím lesa. A také pokračuje jejich puberta... která se nevyhýbá ani elementálům. Opět hezky napsaná fantasy, s dobře vystavěným příběhem, v českých kulisách.

Opět je třeba vysoce ocenit autorčinu fantazii. Avšak, hned na úvod - onen král lesa, který ma na hlavě paroží, ten není odrazem nějakého dávného, predkřesťanského božstva, ale za jeho vznik vděčíme Margaret Murrayové a různým romantickým představám 19. století (doporučuji knihy Horák: Návrat starých bohů, Kreuz: Kouzelnické a čarodějnické procesy). I celé Lesní sídlo a zvířata v něm (sice nemluví, ale naprosto nejsou divoká a plachá, naopak jsou velmi nakloněna člověku a jakmile potkají studenty v lese, loudí od nich jejich svačiny - těžko najít něco méně přírodního a divokého, připomíná mi to normalizačně domestikovaný a v lati stojící les pana hajného z komedie Ať žijí duchové, kde je také živá příroda potlačena do velmi usměrněné a zkultivované podoby) nám neukazují přírodu jako takovou, ale pokřivenou, domestikovanou a modernímu pohodlnému člověku podřízenou pseudopřírodu, která v sobě vlastně nic přírodního a divokého nemá. Je to naopak její prznění, devalvování na pouhý krásný, kýčovitý ornament. Příznačná je třeba všudypřítomnost břečťanu v Lesním sídle. Sice krásně vypadá, ale bývá často nebezpečným invazivnim druhem, který poškozuje svého nositele (bortí zdi, přispívá k vývratu stromů,...). Jak se do té popisované přírody, lesa, divočiny hodí všechny ty rtěnky, řasenky, podpatky, fén...?
A když má Štulcová tak ráda Shakespeara - je cosi shnilého v přírodě Rafaelky...

Teprve cca na straně 45 mi došlo, že inspirací k tomuto dílu byly (mimo jiné) i Zvonící cedry Ruska od Megreho, ten tendenční škvár.

K všudypřítomným řasenkám, rtěnkám, podpatkům a minisukním přibyl ještě fén, Marinin mindrák z tloušťky a přesný návod na líčení řas. Nějak mi nedochází, jak se tyto povrchní záležitosti shodují s přírodností, ekologickým a hlubokým, na správné hodnoty zaměřeným životním stylem?

Když se po neshodě s Arthosem Marina zlobí i na matku, ta si ji usmiřuje (opět!) igelitkou dárečků. Takové přitakání vyprázdněnosti, mělkosti vztahů + materialismu mi k proklamovanému správnému a přírodnímu žití prostě nesedí. Panův žertík s Aine a její pobláznění do pejsků je zdlouhavý a zbytečně natahovaný, jako by se aurorka snažila nahnat své knize více stránek.

Občas na mě text působil dojmem, jako by autorka psala na přeskáčku, s velkými prodlevami. Jak jinak si vysvětlit veletoče typu: miluju Plantefolieho, nemiluju Plantefolieho, smažu jeho číslo, chci s ním chodit, Lev mě nezajímá, Lev = Arthos, Arthos Lva hledá, záškodnice chce Marinu zabít, záškodnice chce, aby Marina zešílela, protože jinak by se narodila znovu, najednou ji záškodnice chce zase zlikvidovat... Některé části si zkrátka odporují, jako by si sama Štulcová nepamatovala, co píše.