Vlnění nymf
Renata Štulcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/360441/bmid_vlneni-nymf-mmM-360441.jpg
5
83
83
Rafaelova škola série
< 4. díl >
Vlnění nymf je čtvrtou knihou série Rafaelova škola. Navazuje na první knihu s podtitulem Vílí křídla, druhou s podtitulem Tance nág a třetí s podtitulem Rohy faunů. Rafaelova škola je tajemný romantický příběh s prvky léčitelství, esoteriky a ekologie. Než se dočkal knižního vydání, publikovala jej autorka na blogu. Zaujal nejen dívky školního věku, ale také starší čtenářky všech věkových skupin. Inspirací pro autorku při psaní byla její láska k Zemi, k přírodě, k lidem, k bylinám. Vznikl příběh z poloviny zasazený do našeho současného světa, kde v křivoklátských lesích najdete přírodovědné gymnázium zvané Rafaelova škola. V ní již čtvrtým rokem studuje patnáctiletá Marina Fialková, protože si to přála její nezvěstná maminka. Marina tak poznává tu druhou polovinu existence, neviditelný svět za oponou. Maminku již nalezla a nyní se stává nymfou a ve vodním živlu odhaluje další tajemství své rodiny a svou osudem předurčenou lásku.... celý text
Přidat komentář
U této serie mě mrzi že jsem ji nečetla dříve protože dnes už mu nesedí ale je krásně napsaná a laskavá. Jeden bodík bych ovšem strhla a to za pár hluchých míst a někdy myšlenkových pochodů hlavní postavy. Jinak byla kniha pohádková.
Skvělá kniha, jenže když jako já čtete čtvrtý díl čtvrtý den od začátku čtení série, trochu se vám stýská po malé Marině, která v jedenácti letech nastupuje na novou "zvláštní" školu...
Toto je pro mě zatím nejlepší díl ze série. Moc se mi líbí lehká nenucená romantická linka a krásně popsaná krajina. Nádherná čtivá kniha, doporučuji!
Tento díl série mi neskutečně seděl. Prvních cca 20-30 stran mi sice trvalo, než jsem se do tohoto světa znovu ponořila, ale pak už jsem se nezastavila. Bylo to napínavé, s nečekanými zvraty, ale zároveň také roztomilé (pubertální lásky, ale také nevinné a trochu i neohrabané flirtování mezi mými oblíbenými postavami) a místy i dost zábavné (pár scén mi přišlo vysloveně vtipných, kdy jsem se musela fakt smát nahlas).
Vlnění nymf má prostě všechno. Z těch čtyř dílů, co jsem zatím četla, to je pro mne asi zatím nejlepší díl. A děsně moc se těším na další. Vůbec mi nevadí, že se jedná o sérii pro mládež. Já si tohle fakt užívám. :-)
Opět nádhera, moc a moc se mi zatím celá série líbí. Prostě deset hvězdiček ...(ale nejde to). Děkuji autorce za tak krásně čtivé knihy :-)
Jsem nadšená jako vždy, paní Štulcová má dar krásně si tu svoji fantazii vyšperkovat..
Super, čtvrtý díl je opravdu vydařený. Autorka má děj knihy psaný tak, aby nepřeskakoval (ve třetím díle už to bylo hodně rušivé), navazoval na sebe, čtenář se v ději neztrácí.
Postava Maríny se rok od roku vyvíjí, poznává víc svoji rodinu. A právě ta její rodina mi připadne hodně "na hlavu", každý si tam chrání své tajemství a z Maríny dělají blbku. Chovají se k ní, jako by jí bylo 5 a ne 15. Svým chováním mě nejvíc štve Aine, naopak jsem ráda za Pana. Ten mi připadne nejvíc normální se zdravím pohledem na věc.
Na další díl se už teď moc těším.
Super, pro mě zatím nejlepší díl série. Děj hezky plyne, navazuje, je uvěřitelnější a líbila se mi "nadstavba" tentokráte především o vodě. Těším se tedy na další díl.
Opět skvělá kniha se zajímavým příběhem. U této knihy jsem věnovala více pozornosti i té jakési "duchovní nadstavbě" ohledně vody a její moci. Sama vodu miluju a to v jakékoliv podobě. Někdy mám pocit, že jsem s ní i nějak propojená. A na toto mé vnímání vody dává kniha jakési odpovědi i náměty k zamyšlení.
Četla jsem jako e-knihu původně a před týdnem jsem dostala vlastní papírové vydání. Nymfy jsou tak krásně romantický díl a přitom takový thriller. Částečně bych si s Marinou její příběh vyměnila, hlavně ty delfíny a Arthose. Na podzim vyjdou Vlasy drád, na což se neskutečně těším. Prý ještě větší romanťárna, než čtyřka.
Na začátku mi prvních pár stránek připadalo, že už to není ta Marina, kterou jsme znali, že je to jakási smutná cizí nymfa…a potom se příběh rozjel a já mu naprosto propadla. Počtvrté jsem si zamilovala hlavní postavy, díky poutavému stylu jsem prožívala napínavý a místy tajuplný děj knížky s nimi. Konec jsem zhltla jedním dechem. Rafaelova škola patří k jedné z mála knižních sérií, jež se mi nikdy neomezí a od svých deseti se k ní moc ráda vracím.
Dlouho jsem na tento díl čekala a nakonec se dočkala - četla jsem tedy jako e-knihu, dříve, než se konečně jedno nakladatelství rozhodlo vydat tento díl knižně. - Kniha splnila mé očekávání. Jen jsem trochu na pochybách, komu je kniha přesně určena. Ano, první tři díly odpovídaly věkové kategorii čtenářek 11-12 let, v tomto díle se ale popisují esoterické věci, které takto malým čtenářům možná budou připadat zvláštní. No, navíc hlavní hrdinka se chová spíše jako dítě než puberťačka, takže opravdu nevím, kdo si knihu oblíbí - a že k oblíbení je! Docela ale chápu některé vydavatele, že tuto knihu přes její mnohé kvality nechtějí vydat. Na mnoha místech vyznívají hermetické pasáže trochu tendenčně. Já se esoterikou zabývám více jak 30 let, takže tam vidím mnohé nesrovnalosti, ale budiž. Doba ještě nenazrála... Ale jinak knížku vítám a těším se na další díly.
Čtvrtý díl Rafaeloy školy jsem si užila, děj je svižný, zajímavý, knížka dobře napsaná, stejně jako předchozí díly. Trochu mě překvapilo to množství mystiky, ale když si člověk uvědomí, že je to celé pohádka, tak to nevadí. A vešla se i nenápadná ponaučení.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Vílí křídla |
| 2003 | Nemetonburk aneb Tajemství ve skále |
| 2012 | Tance nág |
| 2009 | Růže a krokvice |
| 2018 | Vlasy dryád |
Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit.
Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit.
Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů.
Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné.
Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku.
Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové.
Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací).
V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?