• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Věk Vodnářky - Renata Štulcová

Jak se láme kletba? Jak se dá dojít k odpuštění? A jak se plní dávný atlantský slib? Po dlouhé sedmileté metamorfóze se z Mariny stala víla, skutečná nositelka ... detail knihy

Nové komentáře u knih Renata Štulcová

Písně sirén

„Ač jsem u předchozích dílů vždy oceňovala, že každý má svůj fikční svět, s postupujícími díly mi to začíná už připadat poněkud nadbytečné. Navíc u sirén jde o děsný mišmaš všeho možného od druhého rokoka až po první desetiletí 20. století, což netvoří úplně dobrý celek, zvlášť, když se do toho přimíchají ještě roboti s umělou inteligencí, lapače prachu, pardon, snů, krystaly a ezoobchody se tam rovněž nehodí. V textu několikrát narazíme na nějaký velký problém či záhadu, které jsou líčeny jako téměř nepřekonatelné - ale najednou místo vyřešení vyšumí do ztracena a už nikoho nezajímají. Viz Fialkovo pátrání po zmizelé Fany (proč až po tolika letech? a proč pak najednou zase vše nechá být?), Rowanovo vyšilování, že jsou všichni proti nim a nedovolí jim trénovat přímo u cyklóny, dělá kvůli tomu psí kusy, jako je třeba pátrání po tunelech, cesta do Kentaurionu - a náhle to jde a vlastně už to nikomu nevadí. Stejně tak je nejprve zdůrazňováno, aby Marina šla pro klenot právě v určitý termín, ale náhle je to jen na jejím rozhodnutí. A já se ptám: proč, když jsou všichni nesmrtelní, se najednou tak strašně chvátá s tím, aby Marina honem, honem už letos pro ten klenot šla? A jakou má logiku, že má vyzvednout nějaký meč, který má udržet na zemi lásku - meč, láska... kde je tam jaká spojitost. Navíc je meč hned zase vrácen na místo v moři, takže k čemu celý ten humbuk vlastně byl? Zkrátka taková nafouklá bublina o ničem. Proč Rowan chce, aby Marina tvrdila, že ho do Kentaurionu poslala ona? Poněkud alibistické, jako budoucí maršál by měl být ochoten nést sám zodpovědnost za své činy. Nápověda s oktagonální komnatou byla úplný nesmysl, Shakespearovo dílo je přece lehko dosažitelné na každém rohu. Domnívám se, že Fialkovo pátrání je v knize jen proto, aby se autorka mohla blýsknout svými pošmodrchanými pověstmi (Keltům připisuje i věci, které s nimi nemají nic společného) a konspiračními teoriemi nebo dnešní dobou notně zidealizovanými a upravenými pověstmi, např. o Godivě a Kotys. Tyto dvě postavy spolu nemají nic společného, vrch Kotýz se jmenuje po jakémsi Kotyzovi, který tam vlastnil půdu, navíc se tento název používá až od 19. století (viz kniha Vladimíra Stárky "Český kras", 1984) a thrácká bohyně je do celého příběhu naroubována přes Kelty, kteří údajně měli toto božstvo od Thráků převzít a přenést do střední Evropy. Více než fakta však z tého historky mluví romantický duch 19. století. Rovněž příběh Lady Godivy byl poněkud odlišný, než jak ho líčí novodobá romatická pověst (kterou pak známe především díky výtvarnému umění 19. století), stačí mrknout na anglickou Wiki a zjistíte, že ona nahá jízda se buďto vůbec nekonala, nebo byla alespoň docela jiná, než se nám kniha snaží podsunout. O nějakém smyslu pro humor, s nímž obě postavy údajně uhání (polo)nahé na koni krajinou, tak nemůže být řeči. Proč Rowan pátrá po spojenci Lady Meduny (a proč se o ní dozvídáme až v šestém díle, je-li to tak důležitá záporná postava ve světě elementálů?), když přece slyšel v Chordickém pavilonu věštbu pro Alfa? I když Rowan nesměl ostatním o věštbě nic říct, sám přece mohl zaměřit pozornost jen na Alfa a nezdržovat se s dalšími podezřelými. Alf a Viktor mají být Edison a Tesla? Zaráží mě rovněž ty úchylné zoofilní praktiky (Rowan slintající nad Marinou-labutí i Marinou-kočkou, Marina v regulérní milostné scéně s kočkou), asi nějaká osobní milostná fantazie autorky, ale... v sérii pro děti? Nač Aine tak strašlivě tajně a navíc s Rowanovou pomocí podstrčila Marině ty tarotové karty (asi Maniny)?) Proč se k tématu menstruace dostáváme až v tomto díle, když Marina menstruuje již několik let? To v předchozích dílech nebylo zmíněno, dokonce ani to,že dívkám perioda vynechává v souvislosti s metamorfózou. Marina přejmenovává jednotlivé fáze cyklu a dává jim jména podle květin - prý, aby to lépe vysvětlila i Rowanovi. No nevím, ale obávám se, že kytičková pojmenování mužům příliš neříkají. Ohledně údajných charakteristik fází - vždy mne dojme, jak moderně dnes uvažujeme, ale zároveň se to snažíme odít do hávu starobylosti. Ženy v dávných dobách menstruovaly daleko méně než my dnes, kdy máme v průměru dva potomky za život, byly těhotné či kojící po značnou část svého plodného života (velmi často se také vůbec nedožívaly přechodu), a proto těžko mohly pozorovat svůj cyklus jako my nyní. A dnešní ezo kruhy si z toho udělaly výnosný bussines. Celkově mi není příjemná představa, že je někdo natolik otrokem svého cyklu, aby mu podřizoval některé zásadní životní okamžiky (viz Marinino rozhodnutí, kdy jít pro klenot). Text si opět na některých místech odporuje. Např. paní Hajánková říká cestou Fialkovi a Patrikovi, že synovec odešel z univerzity, jakmile k němu však dorazí, omlouvá se, že o jeho odchodu z univerzity oběma mužím říct nestihla. Všichni se snaží o straaašnou nenápadnost, ale pak se celá třída žene netypicky večer přes vílí bránu do české Rafaelky, hm, to opravdu není vůbec podezřelé. Marinina cesta pro klenot je záležitost prvořadé důležitosti, ale její matka se vůbec neobtěžuje přijít, protože musí hlídat Rozárku - to nemůže nikdo jiný? Co je to za přírodu, je-li uvězněna ve skleníku? Příroda je v tomto díle opět stejně nepřírodní, umělá a ornamentální jako v předchozích dílech (viz skleník s labutím jezírkem, odkud vede dlouhý tunel až na venkovní rybník, les kolem chordického pavilonu, který není ničím jiným než městským parkem, takže o nějaké divokosti skutečného lesa nelze mluvit). Krom toho je nám ale v tomto díle nově příroda předkládána jako nespolehlivá, tajemná, zlověstná (vílí brána na kopci nedaleko Fialkova bydliště, kterou dřív nezanamenal, Kounovské řady, odkud s večerem téměř prchají, protože je tam tísnivá atmosféra a mizí tam lidé) a nebezpečná (umožní průchod do jiné dimeze, kde dojde ke zranění). Kde je ona proklamovaná láska k přírodě coby základnímu životnímu prostoru? Spíše se z ní stává nebezpečný strašák jako v béčkových hororech.“... celý text
— Sisssi

---

Vlasy dryád

„Na tento díl jsem se velice těšila kvůli dryádám a stromům, ale bohužel příroda byla opět devalvována na ornament, místo přírody v knize figuruje zeleň jen jako doplněk luxusních interiérů a anglický park kolem zámku, dokonce i Dianin les je obehnaný mřížemi - něco tak nesvobodného a pseudopřírodního mi k autorkou proklamované životní filosofii nesedí. Stejně jako u Vlnění nymf i zde najdeme malé doprovodné obrázky u každé kapitolky, které velmi pěkně ilustrují děj kapitoly. Hned v úvodu je obrázek kola roku s keltským stromovým kalendářem. Jak kolo, tak i kalendář nemají se straými Kelty nic společného. Kolo roku je wiccanský vynález, vzniklo až ve 20. století a jeho inspirace předkřesťanskými svátky je někdy velmi volná (nedochovaly se informace, jak a kde všude byly vlastně slaveny), někdy jde i o zcela smyšlené, novodobé svátky. Stromový kalendář zase pro změnu má kořeny až raném novověku, Keltové nic takového nepoužívali. Pověst o Dianině vládě v Aricciu u jezera Nemi nevychází z ničeho menšího než z Frazerovy "Zlaté ratolesti", což je text, který bychom měli brát s velkou rezervou, stejně jako Frazerovy názory na archaické náboženství celkově. Marina je taková ufňukaná, rozmazlená, ano, prožila těžké chvíle, dětství bez matky, ale oprvdu je nutné, aby si místo spokojenosti, že konečně má matku i lásku, pořád stěžovala, jak je o hrozné, být dcerou vílí královny, když z toho přitom neustále těží (luxusní hadříky, kabelky, šperky, dobrůtky, extra zacházení a pobyt v Římě pro celou třídu,...) ? Ještě nepochopitelnější mi připadá nářek, že se musí schovávat. Vždyť to tak ve skutečnosti vůbec není, je přece často středem pozornosti, a to nejen ve třídě, ale především na různých akcích, jako bylo v minulých dílech divadlo, soutěže, v tomto díle je to ples. Právě tento ples ve stylu císařovny Sisi je značně postavený na hlavu. Nejen, že jsou Sisi a Franz líčeni jako kdovíjak zamilovaný pár (ala sladkobolné filmy s Romy Schneiderovou, o kterých víme, jak jsou na hony vzdálené realitě), ale především nesmyslná volby Mariny do role Sisi, kde si ji všichni mohou dobře prohlédnout a vidět, jak velice je podobní Aine. K čemu se královna víl schovává v Čechách (a nenavštíví Marinu ani ve chvíli zdranění, aby ji nedejbože něco neprozradilo), když ale přitom přijede na ples, kde jsou obě velmi dobře viditelné a srovnávatelné? Stejně tak bylo nesmyslné, když si Marina a matka vyměnily ony "maskovací brýle". Vždyť to naopak na jejich podobnost upozorňuje... Vítězství v shakespearovské slam poetry soutěži je dalším okamžikem, kdy je Marina ve středu pozornosti. Její myšlenka na to, že by si přála, aby jí někdo z poroty nadržoval, je více než úsměvná. Vždyť je jí nadržováno a těší se zvláštnímu zacházení již od počátku docházky a Rafaelovu školu! Jediný lék na Marininu melancholii či nepohodu je pro Aine i pro Dianu něco tak přízemního a konzumního, jako je nakupování kabelek, šatů a bot, zkrátka udržitelnost opět dostává na frak. To neustálé shoppování a vysedávání po kavárnách je otravné a stereotypní. A všechna ta snobárna s rádoby společenským chováním, protokolárním oblékáním a etiketou... no nevím, jestli tohle už se od předchozích dílů nezačíná vzdalovat až příliš a jestli si to autorka neměla nechat do nové, zcela jiné série. Údajně moudrý profesor historie Rabenschwarz krmí Marinu moudry typu "dějiny píší vítězové", jako kdyby nevěděl, že právě od toho je historie - snažit se proniknout do toho, proč autoři píší tak jak píší, proč některé věci zamlčují a jiné zdůrazňují... Zkrátka mluví, jako by vůbec nevěděl nic o historiografii a metodologii historikovy práce. Bydlení v obřích stromech asi vypadá pohádkově, ale takto upravený strom je vykutaný, dutý a tudíž mrtvý. Je to ale krásná ukázka zacházení s přírodou v celé této sérii, potažmo v neopohanských, new age a ezo hnutích, kde často najdeme právě podobný přístup, který na první pohled přírodu oslavuje, ale ve skutečnosti ji ničí nebo ignoruje, že jde o živý organismus, člověku nesloužící a nepodléhající.“... celý text
— Sisssi

---

Vlnění nymf

„Je vidět, že autorka se s dalšími díly vyvíjí. Opět si vyhrála s prostředím, především se zařízením interiérů, na rozdíl třeba od světa nág mi ale Rusalčina jezerní říše připadá poněkud méně promyšlená. Od dětských pohledů na svět, kde převažují základní potřeby (najít maminku,...) se děj začíná odklánět spíše k ezoternímu pohledu na svět a rádoby moudrostem o životě, přírodě a světě, nutno dodat, že moudra jsou to plytká a často dost mimo. Příběh už není tolik o Marině samotné. Bohužel se stále opakují stejné zápletky, např. několik útoků na Marinu, kdy jí nikdo nevěří, a rozhovory, např. Pan a Aine vlastně mluví již od třetího dílu z většiny stále o tomtéž, aniž by to k něčemu vedlo, chápu ale, že něteré čtenáře ono jiskření mezi nimi může bavit. Znovu mi ale vadí rozpor mezi proklamovanou ekologií, zdravým životním stylem, přírodností a tím, co pak postavy skutečně dělají. Opět brambůrky, spousty konzumních krásných hadříků a podpatků,... A když třídě hrozí, že půjde pěšky z Vrchlabí do Pece pod Sněžkou, vyděsí se. Přitom jde o cestu dlouhou cca 15-18 km, dobře, s převýšením asi 600-700 metrů, ale jsou to přece elementálové, nadlidé, takže podobná procházka by jim ani v červencovém počasí neměla vadit. Proč nikomu tak dlouho nedošlo, že Pan=Krakonoš, je mi záhadou. Autorka tu plácá dohromady vše, co se jí hodí. Krkonoše nepocházejí od jména boha, ale od výrazu pro kamenité úbočí či pole, Korkonto, jak říká i Encyklopedie Keltů v Čechách. Štulcová si neuvědomuje, že Klaudios Ptolemaios (doporučuji např. Řehák, Květ: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou, časopis Pravěk, č. 1, 1993, str. 177-191) , který jako jediný zmiňuje ony Korkonty, žil až v době kdy u nás už se proháněli Germáni, stejně tak si neuvědomuje, že Ptolemaiovo učení bylo velmi populární za renesance. Renesanční mapy pak přináší první zobrazení "Krakonoše" - ať už jde o mapu Helwigovu či Hüttelovu (na obou je postavička Krakonoše jako přes kopírák). Možná by ji zaujalo i to, že o necelých sto let mladší mapa Scultetova ovsahuje přímo bůžka Pana a bohyni Deméter. Renesance antiku zkrátka milovala. Doporučuji Kuchařovy Mapy českých zemí do pol. 18. st. a texty Tomáše Grima o starých mapách. Zvážíme-li, že Martin Helwig působil ve škole u sv. Máří Magdalény ve Vratislavi, divím se, že autorka do svých košatých konspirací nezahrnula i Krista a Magdalénu :-). kdo se chce poučit více (a realističtěji) ohledně Krakonoše, doporučuji knihu Jaromíra Jecha Krakonoš. Je důležité si uvědomit, že původně byl Krakonoš duch či démon, jehož se obávali a zároveň si ho snažili naklonit hledači pokladů, kteří se snažili v horách něco vytěžit. Tedy žádná přírodní bytost, která chrání krkonošskou faunu a flóru, to z něj udělalo především 19. století, které bylo plné romantických příběhů. Velmi mě ale v této knize, primárně určené pro náctileté, překvapuje milostná linka Marina - Arthos. Sice je již od prvního dílu zřejmé, že on je jejím osudovým Lvem, ale když víte, že jí je 14 a půl a on se do ní zamiluje... no nevím, připadá mi to poněkud úchylné. Marina sice pořád naříká, jak to má chudinka těžké, že nechce být elementálkou, přitom nejvíc ze všeho nejvíc ale řeší hlouposti (např. velký zadek) a navíc je ze všech stran rozmazlovaná a učitelé jí nadržují, či spíše: posuzují ji zcela jinak, než její spolužáky. Nějak mi svými projevy (chování + některé dialogy) připadá pořád jako ta malá holčička z prvých dílů, jako by příliš nedospívala. Přitom jsem čekala, že autorka jako učitelka, která přichází denně do kontaktu s dětmi, bude mít právě tento aspekt dobře zvládnutý. Celkově mi připadá, že si autorka ráda vyhraje s líčením opuletního protředí, zařízení, oděvů, ale na úrovni prožívání a psychologie postav spíše jen klouže po povrchu. Rovněž jsem nepochopila, proč se dělaly takové tajnosti s tím, že Luna je Marinina babička, na tom přece není nic zas až tak šokujícího. Osobně jsem ve třetém díle hádala, že babičkou bude spíš nějaká personifikovaná Smrt, když Aine dělala takové tajnosti a tvrdila, jak by to pro Marinu bylo traumatizující, poznat druhou babičku. Kdo se chce skutečně seriózně poučit o Atlantidě a zjistit jak a především proč si tento bájný kontinent lidé vymysleli, tomu doporučuji Ecovy "Dějiny legendárních zemí a míst" a také knihu "Kosmické stromy a magické portály: náboženství a alternativní spiritualita v mayských studiích" od Zuzany Marie Kostićové. Scéna, kdy Arthos ukazuje Marině dílny, v nichž se uchovává a zaznamenává veškeré lidské vědění, je jako okpírovaná z Ecova Jména růže. Kdyby byli kentauři skutečně tak moudří, jak je Štulcová líčí, měli by vědět, že velkým požehnáním jak pro jedince, tak i pro společnost jako celek je schopnost zapomínat. Více k této tematice v knize "Krajina mezi pamětí a zapomínáním" od Karolíny Pauknerové, případně Martin Golec: "Fenomén Býčí skála" (ačkoli druhou knihu zas až tak moc nedoporučuji, některé texty v ní jsou dost pofidérní, ale autorova úvaha o důležitosti zapomínání a nedělání skanzenu z každého místa, kde se něco stalo nebo byl někdo pohřben, je velmi přínosná zvláště pro nás, kteří tak rádi bagrujeme, shromažďujeme a archivujeme spousty informací). V závěru opět narážíme na jeden z autorčiných rozporů - záškodnice chce Marinu zabít v sutinách Atlantidy, přitom v předchozím díle byla přesvědčena, že její smrt je k ničemu, protože by se narodila znovu a znovu získala jejího Lva, takže je nutné, aby pouze zešílela, ne však zemřela. Takže proč najednou tak otočila?“... celý text
— Sisssi

---

---

Vílí křídla

„Tuhle knížku jsem dostala na Vánoce. Upřímně jsem se do žádné série nezamilovala tolik, jako právě do této. Obvykle komentáře ke knihám nepíšu, ale to co zde napsala jistá osoba, mě nenechalo chladnou. Tato kniha není knihou faktu. Zaměřuje se spíše na fantasy a mystické prvky a není žádná odborná publikace. Poprvé jsem jí přečetla, když mi bylo asi jedenáct let. Do příběhu Jedenáctileté Mariny jsem se zamilovala, jako kdyby to byl můj vlastní příběh. Díky věkové podobnosti jsem s Marinou souzněla a připadala si, jako kdybych ten příběh prožívala s ní. Na příběhu jsem se stala až skoro závislá a nemohla se dočkat, až vyjde další díl. S radostí jsem čekala a příběhy jsem hltala. Vyrůstala jsem spolu s hrdinkou a dnes, ve věku 22 let, oddaluji přečtení posledního dílu. Nechci totiž, aby to skončilo. Sérii jsem přečetla několikrát, stále jsem si ji připomínala, protože jsem cítila radost a naději. Cítila jsem, že nejsem sama. Několik mých kamarádek tuto knihu taky přečetlo, mohly jsme si o tom hodiny povídat, přemýšlet, co se asi stane dál. Pokud taky máte rádi prvky ezoterie s romantickým příběhem spojeným dohromady, pokud chcete zažít nadpřirozený zážitek, rozhodně tuto knihu doporučuji jak mladým, tak i dospělým. Miluju Marinin příběh a přála bych všem, aby pocítili alespoň trochu radosti jakou jsem měla já při čtení jejího příběhu. Děkuji autorce za tak nádherný klenot v tomto ne příliš laskavém světě.“... celý text
— Violetta59

---

Rohy faunů

„Ve třetím díle Rafaelovy školy se přesouváme do tercie, kdy se studenti metamorfují ve fauny a seznamují se s královstvím lesa. A také pokračuje jejich puberta... která se nevyhýbá ani elementálům. Opět hezky napsaná fantasy, s dobře vystavěným příběhem, v českých kulisách.“... celý text
— magdalena0650