Arnold komentáře u knih
Volně navazuje na trilogii "Lužanská mše". Nečekala jsem, že všechny čtyři knihy přečtu tak rychle. Četlo se mi to tak lehce. A teď je mi až líto, že jsem to dočetla.
Úžasná kniha a životní příběh. Četlo se mi to tak nějak samo, lehce a přitom jsem se dozvěděla tolik věcí. Krásně napsáno. Musis amicus = štědrý přítel Múz.
Navazuje na první díl trilogie "Lužanská mše - Vita Brevis". Čte se to krásně.
Nádhera. Líbilo se mi to moc.
To si takhle čtu o Zdence Braunerové od Františka Kožíka a on tam několikrát zmiňuje Hlávku v souvislosti s Juliem Zeyerem, například, že mu sponzoruje cestu do Ruska. Proč? Tak podívám na wikipedii a tam mě zaujala věta: "Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti. Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice." Ještě mi bylo divné, proč tolik stavěl ve Vídni.
Tak o tomto chlapíkovi se musím dozvědět víc!
Výborná kniha. Čtivá, srozumitelná a přitom nabitá informacemi. Pokud (jako já) o Proroku nevíte nic a islám je pro vás velkou neznámou, vřele doporučuji. Autor už v předmluvě uvede nenuceně čtenáře do příběhu a pak mu otevře svět starověké Arábie. Knížka je opatřena mapkami, za což jsem byla vděčná. Skvěle, pane Barnaby Rogersone, byl to dobrý příběh :o)
Útlá knížečka, kterou jsem přečetla v rámci Čtenářské výzvy. Líbila se mi čeština, kterou si Svatopluk Čech psal své poznámky, zajímavé porovnání s dnešní podobou jazyka. Hned na začátku mě zaujal tento jeho zápis: "Po cestě jel jsem s Číňany, jeden sametové spodky, žlutou sukni, černý cop, snědý široký obličej, žoviálně si vykuřoval z cigarety; jeli do Josefodola prohlédnout si továrnu, cís. čín. stát. sekretáři z Pekingu, M. Li a M. Tšeng, pak M. Lien, sekretář čínského vyslanectva ve Vídni". Ve svých črtách ale spíš popisuje krajinu, přírodu, co kvete (byl začátek května), vesnická stavení, domy a také krátké, útržkovité příhody s lidmi, např. kdo mluví česky a kdo německy. Jsou to poznámky, které si evidentně dělal pro sebe a svou potřebu, jenom on věděl, jaký mají význam a co mají znamenat. Bylo to hezké cestování.
Nečekala jsem, že to přečtu tak rychle. Moc pěkné. Můj obdiv patří Charlottě.
Charlotta (66 let), když psala své dopisy, byla ve velmi nelehké situaci, měla vážné zdravotní problémy se srdcem a doma úplně sama, cizinka v zemi, jejíž řeč je tak obtížná: TGM s dcerou Olgou (24 let) od roku 1914 v zahraničí (byl na něj vydán zatykač a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu), syn Jan (29 let) narukoval na vojnu, syn Herbert (34 let) jí zemřel doma na skrvnitý tyfus a dcera Alice (36 let) je kvůli otci ve vězení až ve Vídni. Charlottiny dopisy Alici jsou obdivuhodné, plné vnitřní síly.
Líbilo se mi Slovo editorů Dagmar Hájkové a Jaroslava Soukupa.
Předtím jsem přečetla "Charlotta: žena TGM" od Lenky Slívové a to mi dost pomohlo se zorientovat. O Charlottě jsem toho totiž moc nevěděla.
Užvaněné.
Například v kapitole Sport ráda neměla, obdivovala hudbu: "... Z děl Mozartových milovala skladbu Princi můj maličký spi, kterou pozdější, moderní doba zná především prostřednictvím parodického komediálního filmu Adéla ještě nevečeřela, kde tato melodie představuje ústřední motiv, klíč k ovládání Adély, masožravé rostliny, již vypěstuje šílený vědec ke konci devatenáctého století... Další její oblíbená díla nejsou bohužel známa, ale jedno je jisté. Fakt, že si přála právě všechny tyto skladby slyšet ...". A takhle se to táhne bohužel v celé knize.
Autorka dost cituje historičku Zoru Dvořákovou, která napsala knihu "To byla Milada Horáková" a potom ještě spolu s Jiřím Doležalem "O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě". Spíš jsem měla číst jednu z nich.
Naprosto souhlasím s komentáři přede mnou.
Když jsem četla o dceři K. H. Borovského (Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové), Teréza Nováková mě zaujala natolik, že jsem se chtěla o ní dozvědět víc. A do ruky mi přišla tato bravurně napsaná kniha o životě a díle této impozantní ženy. Líbilo se mi, jak autorka prokládala text ukázkami z korespondence, ta tehdejší čeština (!), krásné.
Skvělá kniha. O Charlottě, coby manželce TGM, jsem v souvislosti s ním slýchávala zmínku, že v pozdějším věku trpěla psychickými poruchami. Říkala jsem si, proč? Jak to? Co se stalo? Lenka Slívová mi vše objasnila a nejen to. Kniha začíná dětstvím, popisuje její rodiče, předky, rodinu a prostředí, ze kterého vzešla a které jí formovalo. Proč odjela z Ameriky do Lipska, jak se seznámila s Tomášem, okolnosti jejich sňatku a posléze společné žití. Autorka popisuje a přibližuje tuto neobyčejnou ženu takovým způsobem, že člověk má ke konci knihy chuť si k Charlottě mlčky sednout a držet ji za ruku.
Kniha mě nadchla i proto, že otevírá různá témata té doby a mě se chce si o tom přečíst víc. Moc se mi líbil doslov pana režiséra Josefa Císařovského, tím jsem začala a nemohla se dočkat, až začnu číst vlastní příběh.