AsiUrčitě
komentáře u knih

Jeden ze dvou dílů, které mě ze ságy nejvíc bavily. I kvůli tomu, jak se tam Ciri vše učí a dozvídáme se tak mnoho zajímavého. U této knihy jsem si říkala, že už chápu, proč je autor tak opěvovaný. Velmi se mi líbilo také použití stylu vyprávění jen skrze přímou řeč v některých částech. Čtenář sice nemá scénu popsanou přímo, ale díky dialogu si to velmi dobře domyslí.


Od knihy mne odrazovala obálka, která vypadá hodně lacině, i anotace. Od autora jsem dosud nic nečetla a bála jsem se, že některé postavy budou nudné, bude to překombinované a samotný příběh ztratí postupně sílu. Ale vzhledem k vysokým hodnocením zde na DK, jsem si řekla, že to zkusím. A nelituji. Kniha mne uchvátila! Pokud jste fanoušci fantasy, rozhodně vás kniha bude bavit. Má to zajímavé prostředí i postavy (bavily mne vážně všechny linky) a poutavý příběh plný opravdu nečekaných zvratů. Kniha má spád od začátku až do konce a já se tak od čtení nemohla odtrhnout. Jak už to tady ale zaznělo od trudoše, pokud musíte mít ve fantasy knize epické bitvy a různé rasy s různými jazyky, tak spokojeni nebudete. Nicméně já byla nadšena :)


Sbírka povídek seřazených, aby šly logicky za sebou, doplněných jednou hlavní, která se prolíná celou knihou. Čte se to celkem dobře, některé povídky mě bavily víc, některé míň, ale celkově to šlo. Povídky se strigou a s Calanthé, Pavettou a Dunym mne asi bavily nejvíc, protože měly napínavý příběh, nejmíň ta s "čertem“. Kniha obsahuje i úvahy – že svět se mění a my se musíme přizpůsobit, co je vlastně zlo, atd. – a to mě moc nebavilo. I když čekám, že z příběhů se dozvím nějaké ponaučení, mělo by to vyplynout samo, nepotřebuji o tom číst ještě dialogy, ale tolik to zase nerušilo. Moc se mi ale líbilo to přepracování pohádek – že to vlastně mohlo být úplně jinak, ale lidé si to překroutili, aby tomu dodali víc romantický nádech.


Kniha mne moc nenadchla. Měla jsem pocit, jako kdybych četla scénář k béčkovému filmu. Opravdu bylo nutné neustále opakovat „my toho ha**la chytíme“ a další velmi laciné fráze? I pasáže z pohledu vraha byly klasické věty typu „donutila mě k tomu“ či „je to její vina“. Kromě toho hlavní hrdinka pro mě byla nepochopitelná. Silně pochybuju, že by se svým přístupem vydržela u policie déle než půl roku. Vždyť musí vědět, že je potřeba postupovat podle protokolu, aby se nepoškodily důkazy a mohl být vrah usvědčen, protože jinak by ho mohl právník z toho vysekat. Tím, že bude postupovat rychle, jen obětem uškodí. Také její hlavní charakterové vlastnosti mi nepřijdou dost domyšlené. Má mít problém s city, ale přitom jen neumí mluvit se svým týmem. Co se týče napětí, vraha jsem díky vylučovací metodě odhalila již po půlce. Navíc jsem onu kritickou větu, která pomáhá odhalit, kdo je vrah, pochopila správně, takže pak už moc napětí nebylo. Pouze jsem doufala, že moje předtucha je špatná a díky tomu jsem vymyslela jiný konec, který by sice možná byl pro někoho moc, ale já bych ho klidně brala namísto tohoto. No, a poslední scéna byla jen další klišé.
Možná někdy zkusím další knihy autorky, abych zjistila, zda třeba později styl psaní nezměnila, ale prozatím moc na pokračování naladěná nejsem.


Ten to díl mě opět zase začal bavit. Velkou zásluhu má na tom to, že tam je hodně Ciri, jejíž příběh je poutavý, ale konečně se celkový příběh začíná dávat do pohybu. Objevují se zde také další postavy, které slouží spíše pro to, aby vyprávěly příběh z jiného úhlu pohledu, ale příběh jich samotných není pro celkový děj vůbec podstatný a ani mě moc nezajímalo, jak jejich dějová linka skončí. Autor se asi snažil o rozmanitost vyprávění, ale za mě by to tam vůbec nemuselo být. Nicméně pro mě jeden ze dvou nejlepších dílů ságy.


Moc se mi líbilo, že kniha byla z pohledu Poutnice a nikoliv Melanie. Na začátku se tak logicky domnívá, že lidé se k sobě i k planetě chovají špatně, protože sami jsou špatní. A že všichni lidé si ji pokusí zabít, protože prostě takoví jsou. Postupně ale zjišťuje, že nemůže říci, že lidé jsou jednoznačně zlí, ale že se možná jen brání. A že vlastně to jsou velmi komplexní bytosti, které se ale také velmi často nechávají strhnout svými emocemi. A ty postupně, také díky Melanii, dostanou i ji. Celkově je kniha hodně o druhém úhlu pohledu, vzájemné toleranci a kráse života, a to i bez nějakých zbytečných filosofických řečí. Navíc s celkem solidním nápadem a zápletkou. Pamatuji si, že se mi příběh četl velmi dobře a bylo to místy hodně zajímavé. Ale čekala jsem, že pouť za nalezením Jareda bude o něco delší a kvůli tomu bude Poutnice, díky své touze po něm, více vnitřně rozervanější, a ne že to bude klasický milostný trojúhelník. I tak jsem se ale nenudila.
Jinak doporučuji, také zhlédnout film, který byl za mě velmi dobře natočen a Poutnice byla velmi dobře zahrána. Sice tam chybí to, že Poutnice na začátku čekala, že ji lidé každou chvílí zabijí, ale i když je film někdy přímočařejší, než kniha, tak obsahuje vše podstatné, co by tam mělo být.

Celou dobu jsem si říkala, že kniha je taková nijaká. Hlavní podíl má na tom hlavní hrdina. Charlie dělá pouze to, co mu někdo řekne. Sice má své vlastní názory, ale pokud mu někdo řekne, že by si je měl nechat pro sebe, tak to udělá, ačkoliv by rád dělal opak. Na začátku mu profesor angličtiny řekne, aby se víc zapojil mezi lidi. Tak se seznámí s Patrickem a Sam. A od té doby se řídí navíc i radami, které mu dají Patrik nebo Sam. Nesedl mi ani styl vyprávění. Ačkoliv je to formou dopisů, vše je psáno jakoby s odstupem – např. Patrick se rozběhl, Sam se rozběhla, tak i já se rozběhl a nic nemohlo být lepší. - a ve finále to ve mně nebudilo žádné emoce. Avšak tohle všechno může být dáno i tím, co je odhaleno na konci. I tak mi potom přišlo, že se to nijak nezměnilo. Prostě mu Sam řekla, ať se chová, jak chce, tak to dělá. Stejně tak styl psaní se nezměnil. Ano, konec je překvapivý a některé myšlenky jsou zajímavé, ale bohužel to nevyváží zbytek knihy. Celkově – neurazí ani zvlášť nenadchne. (Spoiler: Nemohla jsem se po přečtení zbavit pocitu, že ať je to jak chce, tak Charlie trpí Stockholským syndromem.)


Konečně poslední díl ságy. Na začátku si čtenář musí zvyknout na jiný styl vyprávění. Objevují se zde jiné postavy z jiné doby, pro něž je příběh Ciri, Geralta a Yennefer jen dávná minulost, a který ony dávají dohromady pomocí svých poznatků z historie, legend, pohádek a díky moci nahlížet do minulosti (i ony mají magickou moc). Takto je to asi prvních 50 stran, takže oproti ostatním postavám, které se také v sáze vyskytují, aby příběh podávali ze svého pohledu, zde mě aspoň ta hlavní postava a její příběh zaujaly i kvůli tomu, že jsem se o ní víc dozvěděla. Pak už se vše zase vrátí k normálu a znovu sledujeme děj „v přítomnosti“. Linka Geralta, Ciry a Yennefer mě bavila nejvíc. U Emhyra mi samozřejmě na konci spadla čelist, ale hodně mi vadilo to, jak se vůči Ciri zachoval – postrádalo to jakoukoliv logiku, protože celý ten příběh byl v podstatě skoro o tom, jak chce získat Ciri. Bohužel i zde se objevuje hodně vedlejších postav se svými příběhy, které bych klidně osekala. Nebavily mě bitvy, ani politické plány a ani popis toho, jak to bylo po bitvě. To, co jsem se chtěla dozvědět, jsem se stejně nedozvěděla, tak to pro mě byla jen vata okolo. Obzvlášť popis toho, co bylo bitvě, se mohl vynechat. Pro hlavní příběh to nemělo přidanou hodnotu, bylo to spíš filosofické povahy – že ani po bitvě politikaření nekončí, že nevraživost přetrvává a že někteří hrdinové bývají opomenuti jen kvůli svému původu. Jinak za samotný konec ubírám hvězdičku. Opět jsem z něho byla zmatená – co se stalo, kde to jsme? A především, co ta poslední povídka z Meče osudu?
Pokud budu hodnotit celkově ságu, tak byly tam lepší díly, horší díly, ale číst se to dalo. Samotný příběh Ciry a Geralta je zajímavý, ale někdy mu docházela šťáva. Přišlo mi, že autor se snažil vytvořit epické a poučné dílo, ale jak chtěl obsáhnout vše, tak děj ztratil na atraktivnosti. Každopádně hodně bych to celé osekala a vymazala nadbytečné, okrajové postavy s jejich příběhy. A i ty důležité postavy a jejich linky bych udělala zajímavější. Třeba Čarodějnický spolek mě nebavil už od první chvíle, kdy se v sáze objevil, a Vilgerfortzova i Emhyrova linka byla typickým vyprávěním z pohledu padoucha, která ukáže jeho myšlenky, ale celkově děj moc neposouvá. Také bych nemíchala tolik styly vyprávění, když už chce autor příběh vyprávět jinak, tak ať je to tak ve všech dílech a ne nějakých a ať je to aspoň důležitá postava, ne jen někdo, kdo se tam jen mihne a jinak nás nezajímá. Také bych přidala víc porobností o zajímavějších věcech a ne o těch okrajových – třeba o samotném konci, o tom, co přimělo Emhyra jednat, tak jak jednal, a i o tom, jak se naučil Bonhat tak dobře bojovat. Celkem za mě průměr.


Všechno se celkem táhlo a jak se děj motal i okolo dalších postav, kromě těch hlavních (Arlen, Leesha, Jardir, Inevera, Rena), tak mne to tolik nebavilo. V podstatě to bylo jen loučení a rozhřešení před cestou, dlouhá cesta do jádra, mezitím mocenské boje a sem tam boje s jadrnci a pak závěrečná bitka. A i ta byla celkem rychlá, když uvážím, jak dlouhá byla kniha. Na to, jak jsem byla nadšená z prvního dílu, tak u posledního dílu vůbec. Škoda, celá ta myšlenka s jadrnci a chranami byla velmi zajímavá a originální. A možná trochu škoda, že se víc nerozvinulo, co se stalo, že minulá civilizace, která měla útočné chrany a další vynálezy, zmizela.


I v této knize je patrný osobitý styl psaní autora, jež je stejný jako u Marťana v tom, jak je svět dobře promyšlený, jak jsou popsané veškeré technické a technologické věci, které tam fungují, včetně popisu fyzikálních zákonitostí a odlišností života na Měsíci, aniž by to začalo čtenáři vadit nebo ho příliš nudit. Stejně tak hlavní hrdina (zde hrdinka) má osobitý a ironický pohled na svět. Tím srovnání s Marťanem končí, neboť Marťan je survival příběh a toto je akční příběh, a proto, dle mého názoru, to nelze tak lehce porovnávat. Hlavní hrdinku Jazz jsem si oblíbila a kolikrát jsem si přála mít takovou hlavu a umět přemýšlet stejně rychle jako ona. A pokud už tedy by někdo chtěl srovnávat, tak tato kniha je stejně poutavá a zajímavá jako Marťan a rozhodně bude čtenáře bavit.


Kniha byla opravdu zajímavá. Děj je vyprávěn v dvou rovinách. První ukazuje příběh psychologa O’Loughlina, jež je požádán policií o pomoc při řešení brutálního případu, ze kterého je obviněn psychicky narušený člověk. Druhá rovina je jakýsi deník z pohledu dívky, která zmizela před několika lety a byla vězněna spolu se svou kamarádkou svým únoscem. Ačkoliv na první pohled zcela nesouvislé zločiny, nakonec mají více společného, než by se zdálo. Možná lehce pomalejší začátek, kdy z popisu knihy bylo patrné, kam děj povede, ale poté příběh nabírá na obrátky a já jsem fandila Piper až do konce. Jednalo se o moji první knihu od tohoto autora (především kvůli nižšímu hodnocení jeho ostatních knih), ale hlavní hrdina mne zaujal natolik, že se podívám i na jeho začátky.


Četla jsem předchozího Netopýra, který mne zcela neoslovil, tak se mi do dalšího Nesbø moc nechtělo, ačkoliv je na každém rohu vychvalován. Nakonec mne překvapila dobrá, svižná detektivka, která mi hezky ubíhala. Zajímavé bylo dozvědět se něco o thajském sexuálním průmyslu a nakonec vrah byl po všech mých konspiračních teoriích překvapivý. Hlavní hrdina mi navíc díky svému tápání v životě a neutuchajícímu smyslu pro spravedlnost připomínal Harryho Bosche, jehož jsem si oblíbila, což bylo další plus.


Velmi dobrá kniha. Předem uvádím, že nemám ráda romány, protože mi přijde, že se hlavní hrdinové většinou chovají strašně nelogicky, jen aby příběh měl nějaký zvrat. Tato kniha však staví na dvou velmi podstatných věcech. První je samozřejmě příběh (žádné „podivné“ chování), opravdu jsem si dokázala představit, jak do toho všeho hlavní hrdinka postupně zabředla. A to, že je to podle pravdy, tomu dodává možná ještě větší váhu. Druhou je však to, jak je to celé napsané. Velice chválím autorku, protože styl psaní opravdu dělá u této knihy velké plus. Kniha je velmi čtivá, ačkoliv příběh nejde chronologicky za sebou, kapitoly plynou jedna za druhou (prostě jako vyprávění) a ani si nevšimnete, že máte čtvrtku knihy přečtenou (jasně, kniha je docela tenká :) ). Zcela určitě se jedná o knihu o ženě a pro ženy. Neumím si moc představit, že by ji docenil chlap, ale třeba se mýlím ;) Myslím, že se v tom může poznat hodně žen, které se kdy zamilovaly do špatné osoby, ale současně to by to mohlo sloužit i jako poučný příběh pro ostatní a klidně bych ji zařadila i mezi romány Lenky Lanczové, ne kvůli kvalitě, aby si ji přečetly i dospívající dívky a zjistily, že ne všechno je růžové jako v červené knihovně ( :) ).


Docela se divím zdejším vysokým recenzím, ale kniha mě moc nenadchla. Nedokázala jsem se vcítit do hlavních postav, jejich jednání mi přišlo velmi jednoduché a od začátku bylo jasné, jak to asi dopadne. Až v druhé půli jsem byla trochu zvědavá, jak to autorka nakonec vymyslí (variant se nabízelo hodně), a doufala jsem v něco víc dramatického, protože u konce jsem se nemohla zbavit dojmu, že to je tak trochu happy-end.


Velmi podobná kniha jako Poslední přání. Opět soubor povídek, opět zde jsou různé úvahy (jako v celé sáze o zaklínači) a opět zde narážíme na jiné vysvětlení pohádek a to, jak pro lepší příběh dokážeme překroutit pravdu. Tentokrát je to ale díky Yennefer více o vztazích. Bohužel ubírám hvězdičku za konec a epilog. Z toho jsem byla hodně zmatená – co byl sen, co skutečnost, jak to teda dopadlo a jak se k tomu konci dospělo?


Když si na konci knihy řeknete „no, konečně“, asi je něco špatně. Tato kniha mi potvrdila, že Nesbø opravdu můj oblíbený autor nebude. Četbu jsem odkládala, co nejdéle to šlo, a když už jsem začala, tak jsem spíš četla, abych to dočetla. Nejvíce mi vadí, že Harry si vykládá pravidla po svém. Chodí do práce opilý, je schopen vydírat člověka, aby dostal, co chce, porušuje pravidla, kde se dá, ale na druhou stranu se ve finále obhajuje, že „to prostě musí udělat“, protože je to policista, který ctí zákony a morální principy. A jeho schopnost přežít byla tady opravdu obdivuhodná – jakoby Nesbø přemýšlel, jak by hlavní hrdina mohl vyváznout co nejbizarněji.


I když je tato kniha napsána stejně jako „Jak drahé je zdarma“ a „Jak drahá je intuice“, tak mě bavila nejméně. Možná to je tím, že v knize se autor zaměřuje čistě na nepoctivost ze všech různých úhlů, zatímco v předchozích byly experimenty z různých oblastí. Navíc, v knize je více příběhů o nepoctivosti nebo rad, jak s ní bojovat, které mi připadají, že jsou si podobné, a také některé experimenty již byly popsány i v předchozích knihách. Opět se ale jedná o zajímavou knihu napsanou čtivým stylem, ve které je nejprve nastíněna domněnka a jak se k ní došlo, jež je následně ověřována pomocí experimentu, přičemž některé úkoly, které účastníci museli splnit, si lze zkusit na vlastní kůži, neboť jejich zadání je i v knize. A stejně jako v předchozích dvou knihách, tak i v této je mnoho zajímavých informací.


Celkem průměrná kniha. Román z prostředí horolezectví, ve kterém je realisticky popsáno lezení, jaké vyvolává pocity, stejně jako bombardování Londýna. Hlavní hrdina, Rob, po smrti svého nejlepšího kamaráda, Jamieho, přijíždí do svého rodného města a vzpomíná na jejich společné zážitky – jak se stali kamarády, jak společně začali lézt, jak potkali osudovou ženu, do které se oba zamilovali, i jak se jejich cesty rozešly. Spolu s tím se prolíná dějová linie Robovy matky, Diany, z období 2. světové války. Lze tak nahlédnout do atmosféry před a během vypuknutí války. Jelikož Diana pracuje jako zdravotní sestra, popisuje bombardování Londýna tzv. z první ruky. Právě díky tomuto pohledu, jak válka ovlivnila život v Londýně, mě kniha během čtení zaujala. A i když nejsem nějaký extra horolezecký nadšenec, poučný byl i pohled na to, jak se změnilo horolezectví v průběhu času. Bohužel samotné vztahové linie se mi nezdály tolik zajímavé. Jsou sice zamotané, ale jakoby žádná postava v knize nedokázala být zcela upřímná ať už sama k sobě, nebo k ostatním, a vlastně díky tomu se tvořily ony „zvraty“. Zdálo se mi, že Rob jen obdivuje a závidí Jamiemu, jaký je, a zajímalo by mě, zda by vůbec začal s lezením nebýt jeho touhy se Jamiemu vyrovnat. Jamie zase chce dokázat otci, že je synem, který si zaslouží, aby s ním trávil čas, Robovi, že je „v pohodě“, a sobě, že si sám sebe může vážit. Ruth je ráda, že se líbí oběma přátelům najednou, ale nedokáže říci, kterého by chtěla, jelikož by tak ztratila možnost manipulovat s oběma muži, protože když to přeci nejde s jedním, vždy může jít za druhým. Naopak Diana je jen taková tichá holka, která ale, pro její charakter nepochopitelným způsobem, v okolí Guye dřív jedná, než myslí, a díky jejich společnému lezení se na chvíli dostane trochu ze své ulity. Meg je jen ráda středem pozornosti, proto žárlí na Dianu, když je v něčem lepší. A Guy, jakoby od problémů utíkal do světa hor. Celkově mi tu ale chyběly hlubší motivy postav – proč konaly, tak jak konaly. U zlomových případů se totiž rozhodovaly způsobem, který jim do budoucna většinou škodil, i když to tušily. Navíc nějaký podobný závěrečný vrcholný zvrat jsem tušila už od okamžiku, kdy byl na začátku knihy naznačen, a tak jediné, co bylo trochu nečekané, bylo to, jak se Rob a Jamie rozešli. Bohužel, tato kniha ve mně nevyvolala takový dojem, jak zřejmě autor zamýšlel.


Za mě nejhorší kniha ságy. Čtení mě vůbec nebavilo. Jen se putovalo z jednoho místa na druhé a děj byl vcelku o ničem. Chápu, že autor chtěl popsat válku a vše, co obnáší, ale tohle se opravdu nepovedlo. Je tu pár chvil, které celkový příběh někam posunují, ale jinak mě nedokázala ani jedna dějová linka dlouho zaujmout. Stejně tak postavy, které se tu objevily, se mohly objevit klidně jinak a sága by se obešla bez tohoto rozvleklého výplňového dílu.


Na to, jak jsem byla nadšená z předchozího dílu, tak to trochu polevilo. Tempu vyprávění došel trochu dech. Ano, konflikt čarodějů je velmi akční, ale bohužel jsem se trochu ztrácela v těch jménech a kdo je s kým, takže spíš, než abych si užila pořádnou bitku, jsem byla zmatená z toho, kdo kam patří. Následné putování Ciri po poušti mne moc nebavilo. Spíš bylo zajímavé to, zda ji opravdu dostanou a odnesou Nilfgaardu, než co se jí děje.
