Atanone komentáře u knih
Pokud si dobře vzpomínám,moje první "francisovka". Od té doby se náš vztah už jen prohluboval-tedy alespoň z mé strany. Kromě sebe znám jen jednoho člověka,který má knihy Dicka Francise všechny- tatínka mojí nejlepší kamarádky..a to mu je většinou koupila ona výměnou za slib,že je jednou zdědí. Já bohužel nevlastním všechny v "papíru",ale pracuju na tom.
Já bych se s tím člověkem hrozně chtěla kamarádit. Protože prostě nevěřím,že můžete psát takhle dobře o něčem,co v sobě nemáte. Bylo by to cítit falší.
K této knize mě přivedl film. Říkám si,že kdyby se život této ženy dal přirovnat k autu,byla by to asi F1. Co se týče neuchopitelnosti bych ji zařadila k Van Goghovi. Její obrazy jsou divoké,krásné,šílené,plné bolesti,citu,barev. Stejně tak na mě působí její myšlenky.Kniha mě přivedla opět ke googlu,chtěla jsem vědět víc,vidět její obrazy v lepším rozlišení,vidět jak vypadala,pochopit co propána měla na tom Riverovi..došla jsem k závěru,že to byla ve všech směrech vášnivá žena a to vysvětluje mnohé. Prostě jela na plný plyn.Stejný problém jsem kdysi měla s tvorbou Majakovského-víte,že je to něco mimořádného,ale máte strach,že by vás to smetlo,kdybyste se toho nějak účastnili.
Kniha nemá moc komentů a dlouho jsem váhala,co o ní napsat,abych jí trošku pomohla na světlo.
Nádhera.
p.s.-neodpustím si,abych trochu nezapropagovala Zeffirelliho film z roku 1968 s Olivií Hussey a Leonardem Whitingem,protože oni jsou tam tak překrásně praštění..
Je pár knih od A.CH.,které jsem nečetla. Tahle patřila mezi ně.
Pro mě je toto slabší odvar. Asi takto-že vím,že to napsala moje oblíbená paní Agatha,tak si říkám,že není vždycky posvícení. Nebýt už do ní literárně zamilovaná,asi bych s dalšími jejími detektivkami počkala.
Moc se mi líbí začátek knížky,kde šest různých lidí vzpomíná na jednu ženu,která údajně spáchala sebevraždu. Každý z těch šesti ji viděl jinak a každý měl jiný důvod ji zabít. Takže jsem si začala tipovat kdože to asi tak mohl být a hledat nápovědy. Ty mě ovšem odvedly úplně jiným směrem a vyvrátily mi moje podezření,abych na konci příběhu zjistila,že jsem měla pravdu na 50%. Zpětně jsem pak už viděla,že tam byla vodítka,ale já šla po jiné stopě.
Kupodivu mi vůbec nevadilo,že v tomto příběhu nefiguroval ani Poirot,ani slečna Marplová. Ale vadil mi takový ten nečekaně vševysvětlující moment,který působil poněkud uspěchaně. Ale možná jsem jen šťoural. Určitě jsem šťoural,protože sama bych něco takového ani nevymyslela,ani nenapsala.
A našla jsem si ponaučení- a sice že mnohdy hřešíme na pocit,že máme něco v životě "jisté" a myslíme si,že bychom se bez toho docela dobře obešli. Teprve když hrozí,že o to přijdeme,uvědomíme si,kolik to pro nás znamená.
Knihu jsem dvakrát nedočetla. Poprvé jsem ji četla někdy v 16, protože nad ní moje kamarádka velmi literárně jásala. Nešlo to,odložila jsem,pak jsem začala po pár letech znova,protože jsem věděla,že by mi ta kamarádka nedoporučila brak,neboli jsem usoudila,že chyba musela být ve mně.
Pak přišel rok,kdy dva režiseři vypustili filmové verze tohoto románu a já měla to štěstí,že jsem jako první shlédla verzi pana Frearse,protože jakkoli miluju Formanovy filmy,Valmont by mě od knihy asi opět odradil. Film oplýval vnější krásou a romantikou,ale podle mě Formanův Valmont postrádá tu úžasnou ďábelskou svůdnost,kterou mu propůjčil John Malkovich.Colin Firth v roli Valmonta je jako dítě,které si nevinně hraje a je přitom tak rozkošný,že byste mu všechno odpustili,zatímco pan Malkovich mě jako vždy totálně zarazil do křesla.
Takže díky pánům Frearsovi a Malkovichovi jsem z hloubi knihovny vyhrabala pana de Laclose a začala znovu číst. Napotřetí se láska odehrála.Pochopila jsem,že jsem prostě poprvé a podruhé byla moc mladá. A že to chce v těch dopisech nahlédnout trochu mezi řádky.
"Blahoslavení chudí v duchu,neboť jejich je království nebeské"
Bernadetta mi v mnohém připomíná Janu z Arcu. I když každá v jiné době a jinak-obě prosté dívky,které si uvědomovaly vlastní nedostatečnost a nevzdělanost tváří v tvář těm chytrým (schválně neříkám "vzdělaným") kteří měli posuzovat,jestli to,co se jim přihodilo,je skutečně zázrak a zásah Boží vůle.
Pro mě velmi sliný příběh a krásná kniha.
Kniha,která je tak silná,až je neuvěřitelná.
Znám ze svého okolí podobný příběh,takže ano,vždy máme možnost volby.
Každá z Hardyho knih je silná. Tahle je pro mě srdcovka.
Krásné postavy,krásný a silný příběh. Člověk se do něj musí ponořit a nechat se nést,aby si ho mohl plně vychutnat,protože doba,ve které byl napsán,je nám už vzdálená a tehdy se holt psalo rozvlekle. Ale kdo má čas,může si docela užít.
Já jsem si užila.
Jedna z knih,která mě v raném mládí přitáhla k zájmu o historii. Ráda se k ní vracím.
Toto se nedá číst jako próza. Je to spíš poezie,taková báseň v próze.
A ta čeština! Nádhera!
Lituji,že nemám audio verzi s panem Lukavským..ale třeba jednou..kdo ví.. :)
Myslela jsem,že smutnější knihu, než je Egypťan Sinuhet,od Waltariho číst nebudu a ejhle-já se mýlila.
Bosá královna mě uchvátila i dojala. A opět jsem googlovala jako o život,protože o švédských dějinách toho moc nevím.
Mám moc ráda Waltariho poetický a pomalý styl psaní. Naštěstí je pro mě pořád z čeho vybírat.
Zajímavá kniha, ke které budou jistě přistupovat jinak ti, kterým se v životě stalo něco, co při nejlepší vůli nedokážou vysvětlit rozumem a jinak ti, kterým se nic podobného nestalo. Ale dovolím si parafrázovat jednu větu z této knihy - nevysvětlitelné jevy se nemusí stát jen lidem, kteří na ně věří.
Kniha je sice trochu rozběhaná do různých stran a čtení vyžaduje pozornost a alespoň částečnou orientaci v historii, ale bonusem je spousta dobových fotografií.
Kromě receptů obsahuje i dost informací o problematice.
Knihy vydané v této edici jsou vesměs velmi zajímavé. Tato není výjimkou. V době jejího vzniku,zněly teorie o vnímání rostlin jako sci-fi,ale myslím,že dnes už se z mnoha z nich stala fakta.
Hvězdičky mluví o tom,že si knihy cením. V době,kdy u nás vyšla,se toho o keltských bájích moc sehnat nedalo a i dnes bych řekla "požehnán buď internet".
Takže - co se mi moc nelíbilo: pro někoho,kdo o tématu moc neví,je to trochu chaos a doslov to podle mě dostatečně nenapraví. Doporučuji nejdřív trochu pogooglovat a pak přečíst.
Přesto má kniha čestné místo v mé knihovně.
U mě tak 50:50. Začátek knihy mě málem odradil. Jednak se kapitola o Hitlerovi skládala téměř výlučně z dopisů jeho zfanatizovaných obdivovatelek,takže jsem si říkala,že by se kniha měla jmenovat spíš „Ženy zblázněné do diktátorů“, a navíc mě to jako ženu popuzovalo,protože po přečtení několika výlevů jsem jaksi cítila potřebu omluvit se všem,kteří kdy v mé přítomnosti nazvali ženy slepicemi.
I přeskočila jsem pár stránek s tím,že pokud se to nezlepší,knihu odložím,ale další kapitoly už přece jen obsahovaly nějaká fakta.
Takové jako Hitler, Mussollini, Lenin,či Stalin,zná asi více či méně každý,včetně osudů žen,které se kolem nich točily. Z těch méně známých,o kterých tato kniha pojednává,mě hlavně dostaly osudy paní Mao a paní Ceausescu,za které se jejich mužíčci nemuseli stydět co se týkalo chtivosti po moci a pomstě.
Za idejemi velikých věcí se většinou ve skutečnosti skrývají jen větší korýtka.Historie se opakuje.
„Dav je stejně jako ženy k tomu, aby byl znásilňován“,řekl prý Mussollini.
Na rozdíl od žen,které se ocitnou v takové situaci,my máme možnost volby.
Obsažné a čtivé (proto dávám 5). Kniha mohla být klidně delší.
Další z pokladů od mé kmotřičky. Ty pohádky jsem milovala. A na rozdíl od mých vrstevníků jsem věděla,co je to tátoš..například.
Moc se mi líbilo. Milé příběhy ze života,mimo jiné i o tom,že někdy stačí dobré slovo a třeba i jistý pocit osudovosti,aby se věci pohnuly tím správným směrem.
A nebo někdy bohužel i naopak. Každopádně se skláním před dámami (i pány) kteří mají tu odvahu ( a snad i pokoru) takto sloužit lidem. Ono nejde jen o to,co člověku řeknete. Jde i o to,co ve skutečnosti uslyší. A někdy je to "nebe a dudy"