Atanone
komentáře u knih
Duna
Frank Herbert
,,V mládí patří k nejhorším okamžikům,“ říkal dále Paul, ,,když chlapec zjistí, že jeho otec a matka jsou lidské bytosti, které spojuje láska, jakou nebude moci doopravdy okusit. Je to ztráta, je to probuzení do skutečnosti, že svět je tam a tady a že jsme v něm sami. Ten okamžik přináší s sebou svou pravdu; člověk se mu nemůže vyhnout.
-------------------------------
Nechápu, proč jsem si návrat na Arrakis tak dlouho odpírala. Byl fajn, i když člověk dvakrát nevstoupí do stejného písku. Kdysi jsem ji vnímala jinak, dnes si všímám jiných věcí, ale tato kniha zůstává dál jedna z mých nej.
Nevinnost
Dean Koontz
Pro mě první setkání s autorem, takže nemám s čím srovnávat. Bez konkrétního očekávání jsem dostala pochmurně poetický příběh o naději. Kdyby se autorova fantazie stala skutečností, což zase není až tak nemožné, morální profily lidí by asi byly to poslední, o co by se ta s kosou zajímala. Ale ta naděje, že život si najde způsob, tu si z knihy odnáším. Každý z nás je někým posuzován, ne-li souzen. I my posuzujeme, soudíme a mnohdy odsuzujeme. Jsme zrcadlem pro mnoho lidí, stejně, jako oni zrcadlí naše činy. Připomínají nám je a občas to nebývá příjemné. Nikdo z nás neví, kolik času dostal. Jde o to, co s ním udělá.
Autor probudil mou zvědavost, a to velmi.
Hlubina
Nick Cutter
Humusoidně psychedelické.
Pro mě osobně je na tom asi nejděsivější představa, že někdo dokáže vymyslet takové věci. Ono to chvíli trvá, než napíšete knihu. Vybrousíte věty. Vykonstruujete děj, případně zápletku (je-li nějaká). Tak jako tak, než je to hotové, žijete s tím. Nějak se nedokážu srovnat s představou, že někdo žije s tímhle. Od pro mě příjemně mrazivých horrorů se tento liší tím, že je tak popisný, že děs je nahrazený ošklivě vylíčenými věcmi. Připadala jsem si jako někdo, kdo se prohrabává hromadou odpadků a doufá, že najde něco, co by za to stálo. Pro mě to byl popis ponoru a hlubinné temnoty. Toť asi vše.
Navzdory osudu
Vít Lucuk
Knihu jsem sice koupit musela, už jen proto, že mezi vyprávěními pamětníků je i příběh mojí tety, která se na mě trošku mračí z obalu knihy, ale i kdyby to tak nebylo, velmi bych ji ocenila. Kromě toho, že jsem se dočetla o dalších lidech, které osobně znám, jsem si uvědomila, jak úžasnou práci autor dělá. V dněšní době se s fakty velmi dobře manipuluje a navíc si s námi pohrává i naše vlastní paměť, která ať už vlivem prostředí, doby, času, nebo zdravotního stavu, se může měnit.
Staří pamětníci odcházejí, mladší stárnou a zanedlouho se už nebudeme mít koho zeptat. I proto bychom si podobných knih měli vážit.
Děkuji a doporučuji
Vdáváme matku a jiné povídky
Gerald Durrell
Tradičně laskavé, vtipné a prošpikované více i méně jemným anglickým humorem.
Historička
Elizabeth Kostova
Košatý příběh, kde mladá hlavní hrdinka(?) hledá svého otce, který hledá její matku poté, co předtím hledal jejího (matčina) otce - svého přítele. Takže každý z hlavních aktérů někoho hledá a všichni vlastně hledají hrob Vlada Drakuly Narážeče.
Nežli adventura je to spíš cestopis, ve kterém protrajdáme notný kus Evropy, včetně socialistických zemí, mimochodem s dobře vykreslenou atmosférou doby. Mezi tím čteme dopisy, ve kterých se sdělují příběhy lidí, které jejich pisatelé potkali. Ti lidé jim občas vyprávějí nejen své zážitky, ale i zážitky lidí, kteří jim něco vyprávěli, případně napsali další dopisy. Právě v těch dopisech se autorka mnohdy nechávala unést dějem natolik, že vypnula logiku. Pokud tedy většina hlavních postav neměla fotografickou paměť.
Takže i když se sem tam vynoří něco, co by slibovalo mrazení v zátylku, většinou se to rozplyne další cestou někoho někam, případně objevením nějakého dopisu, nebo dokumentu. Vcelku tedy nenáročný a rozvlekle bezpečný příběh, který byl přesto svým způsobem příjemným čtením s inspirací pro dlouhé podzimní večery strávené se strýčkem Googlem. Pokud se kniha dá zachránit epilogem, v tomto případě jsem díky němu mnohé odpustila.
Za objektivem
David Suchet
Davida Sucheta nemám ráda proto jak geniálně ( a na rozdíl od jiných herců hlavně lidsky) ztvárnil Poirota, ale Poirota jsem si jako postavu zamilovala asi jen proto, že ho mám v paměti s tváří pana Sucheta. Po knize jsem tedy pochopitelně vystartovala v domění, že se dozvím drby z filmového světa. Dostalo se mi milého a moudrého vyprávění, poučení a vzpomínání, které mi jen potvrdilo, že se za těma pozornýma očima skrývá stejně pozorný člověk.
Navíc ty fotografie jsou opravdu nádherné. U jedné z těch osobních (str. 133, foto uprostřed) mě napadlo, jaká je škoda, že pan fotograf na té rodinné fotce není. Ale podívejte se opravdu dobře.
Ikabog
J. K. Rowling (p)
Souhlasím s tím, že bych toto mladším dětem opravdu číst nedala, přestože si myslím, že děti dokáží pochopit mnohá poselství. Navíc mi úplně neseděl styl. Netuším, jestli v tom hraje roli překlad, takže toto nebylo rozhodující. Za to, že tuto knihu čtenáři srovnávají s Harry Potterem, si konec konců může autorka sama, včetne toho, jak srovnání dopadá.
O tom, co dokáží způsobit manipulace, strach a zbabělost, není pochyb. Vědí to ti dobří a vědí to i ti špatní. Nesnadným údělem člověka je se v tomto rozhodnout, kudy se vydá. Protože i nebýt rozhodnutý, vlastně už rozhodnutím je. Můžeme si jen přát, aby reálné Přehršlánie tohoto světa, čekal alespoň nějaký happyend.
Propast
Jozef Karika
Když jsem studovala a vyvolali mě na látku, o které jsem neměla ani ponětí, jediná záchrana byla spustit o tom jediném, co jsem si pamatovala a opakovat to stále dokola jinými slovy, dokud to šlo. Člověk získal čas, než mu nějaká dobrá duše napověděla. Tato technika nám vycházela obzvlášť u jedné paní profesorky, která se ztrácela ve svých myšlenkách natolik, že už jen zvuk našeho hlasu jí stačil a kolikrát oznámkovala odpověď k úplně jinému učivu.
Podobný pocit mám z této (a bohužel nejen z téhle) Karikovy knihy. Byla by to skvělá povídka, napínavá, s dobrým nápadem. Bohužel jako kniha se utápí v neustálém opakování duševních pochodů hlavního hrdiny. Pochopení pro něj, jeho ztrátu, trauma a pocity (líčené stále dokola v lepším případě jinými slovy), mě přešlo už v první třetině knihy. S tím, jak přibývalo stránek, přestávalo mě zajímat jak to skončí a přála jsem si už jen ať to skončí. Což asi není pro čtenáře ten nejlepší pocit. Závěr byl sice bomba, ale pomyslnou misku vah nepřevážil.
Draculova žena
Michaela Ella Hajduková
Pokud jste romantici a máte rádi pohádky, budete asi dost spokojení. Bude hodně vzdychání a pár historických vsuvek. Příběh mezi tím se mi ale nějak dostal pod kůži, takže ano.
Bylo by možná hezké prohlédnout přes závoje času. A možná by to hezké nebylo.
Totem vlka
Ťiang Žung
Kniha má hodně stránek, bohužel jsem musela přerušovat čtení, takže mi zabrala spoustu času, ale rozhodně za to stála. Příběh obyčejného, drsného a často krutého života v mongolské stepi nehýří akcí a plyne zvolna a jakoby namáhavě, stejně jako dny těžce pracujících pastevců, hájících svá stáda kvůli obživě i kvůli pohrůžkám různých sankcí, ale skrývá v sobě mnohá vysvětlení souvislostí, které by mě osobně jinak nenapadly. Jako čtenář se naučíte trochu chápat a hodně milovat step. Tím víc pak vynikne zničující síla všudypřítomné ideologie.
Čchen Čen mi byl jako člověk velmi sympatický a už v jeho chování jsem viděla nebezpečné myšlenky, které se v totalitních režimech netrpěly. Nebylo třeba je demonstrovat slovně. Toho se v knize ani nedočkáte. Ale jeho takzvaný pokus s vlčetem mi vehnal krev do hlavy. Když něco krásného, divokého a zároveň moudrého milujeme a chceme to poznat a pochopit, máme to vytrhnout z přirozeného prostředí a uvázat na řetěz? Ze srovnání s vlky, udržujícími rovnováhu v přírodě, vycházejí lidé nepoměrně hůř. Tato část knihy mě rozebrala na kostičky a teprve v závěru jsem pochopila, že měla být lekcí i pro mě, ne jen pro Čchen Čena.
Knihu rozhodně doporučuji. Kéž ovce pochopí vlka.
*****
Stepní vlk, odvěký duchovní totem stepního lidu, má v sobě tolik morální a duševní síly, že by se lidé před ním mohli stydět. Není mnoho lidí, kteří by si žili po svém, podle své vlastní vůle, a nevzdávali se ani pod hrozbou ztráty života. Není mnoho lidí, kteří by nesklonili hlavy před silou zdánlivě neporazitelnou. Čchen se sám zastyděl, člověk je před vlkem tak maličký. Stepní vlci budou vždy záhadou. Mají v sobě něco, co je mimo lidskou představivost, co leží příliš vysoko. Čchen si o sobě myslel, že rozumí vlkům víc než jakýkoliv jiný Číňan, dokonce lépe než mladí Mongolové, ale tohle půlroční vlče mu zas jednou uštědřilo významnou duchovní lekci.
Čchen pochopil, že jeho znalosti o vlcích jsou stále příliš povrchní. Dlouhou dobu se domníval, že vlci žijí pro jídlo, žijí lovem a zabíjením kořisti. Ale teď viděl, že je tomu jinak, takový názor si vytvořil jen na základě své lidské zkušenosti, podle sebe soudím tebe. Zabíjení, lov ani požírání kořisti nejsou cílem vlků. Dělají to pro svou svobodu, nezávislost a hrdost. Proto jim pastevci, kteří skutečně vyznávají vlčí totem, odevzdávají po smrti svá těla. Doufají, že jejich duše bude také tak svobodná a volná jako vlci.
*****
Akvarelová malba pro začátečníky
Francisco Asensio Cerver
Jelikož se považuji za celoživotního začátečníka, co se akvarelů týče, hned jsem po knize vystartovala. Podle mého názoru je dost přínosná pro lidi, kteří chtějí s akvarelem začít. Stejně tak pro ty, kteří jako já, začínali kdysi dávno ve škole vodovkami s tím, že prostě vybarvovali tvary a pak přešli na tempery, kde je postup malby úplně obrácený, než u akvarelu. Malba akvarelu je práce hlavou, protože musíte mít nějakou vizi a když uděláte chybu, těžko se to opravuje. Ale když si dovolím parafrázovat mého oblíbeného čaroděje, dokonce i jen takové pošetilé mávání štětcem může jednomu přinést spoustu radosti.
Tak do toho!
Hry s ďáblem a svítání v pravý čas
Georgij Kapralov
Přidávám se k Reacherovi a zároveň děkuji za připomínku této knihy. Stejně, jako on jsem ji četla eště v dobách, kdy mi bylo ...náct a v té době jsem za ni byla docela vděčná, protože přísun informací zpoza zdi byl těžce filtrován. Ale ani tehdejší režim nemohl popřít, že za oponou vznikala díla, hodná zájmu. Netuším, jak bych knihu vnímala, kdybych ji četla teď, protože jsem ji měla vypůjčenou, ale v tehdejší době jsem ji ocenila.
Moučníky
Mária Hajková
Kniha ke mně doputovala a zase poputuje. Receptů je spousta a naprostá většina by zruinovala každé odhodlání nemlsat. Je to marný, je to marný, je to marný :D
Nenechám si ji jen proto, že se držím svých zaběhaných kolejí a receptů líných žen a navíc vím o někom, kdo ji upotřebí líp, než já.
Tak tady jsou ty slíbené recepty na cukety, paní Ehmová
Jana Štěpánková
Dokud ještě kdysi dávno byla zahrádka, dělalo se u nás z cuket všechno, co šlo. Recepty se opisovaly, předávaly, zkoušely. Teď mám tuhle knížku, ale zase není ta zahrádka. Spoléháme na kamarádskou charitu, protože v obchodech prostě nevědí, co by za tuhle nenáročnou zeleninu měli chtít, a naše snaha vypěstovat ji na balkoně, neskončila zrovna úspěchem. Z knihy jsem tedy nadšená teoreticky, ale zato hodně.
A ještě musím říct, že ta paní mi chybí.
Stvůra
Kristýna Trpková
Tak tu zase máme někoho, kdo má evidentně načteno, umí zaujmout, udrží napětí a dovede naservírovat dobrou krimi v českých kulisách.
Autorka má dobře vyvinutou schopnost šikovně mlžit, ale nechávat v té mlze dost křiklavé drobečky nápověd. To mě moc bavilo a pátrač ve mně vyrazil po stopě jako ohař.
Děj příběhu je rozdělen na tři části, z nichž ve dvou prvních se zdařile nic nedaří, ale dozvíme se spoustu věcí, mezi nimi i to, co snad ani vědět nechceme. Tím křiklavější je pak poslední část, kde už vraha známe a je tu dost křečovitá snaha, aby věci šly, a to až americky neuvěřitelně.
Co se týče hlavních postav, Laura mi byla hrozně sympatická. Přesto, že se jeví, jako by na čele měla neonový nápis "Pozor, jsem kaktus a píchám", což by se v jejím případě dalo chápat i v jiném významu toho slova, potkat ji v reálném světě, věřila bych jí. Její buldočí vytrvalost přijít věcem na kloub a jít po stopách, ať už ji zavedou kamkoli, budí důvěru. Naproti tomu Adam, o kterém by jistě v posudku bylo napsáno to známé "v kolektivu je velmi oblíben", mě ztratil tím, jak se dobrý doktor Jekyll změnil v pana Hyda kdykoli věci nešly, jak chtěl, případně mu došly argumenty. Policista, který si vezme do hlavy, že ví a je schopný to z podezřelého třeba i vymlátit, není někdo, koho bych chtěla potkat v reálném životě a po dočtení knihy dumám, jestli mám chuť se s ním znovu potkat literárně. Jeho přerodu v chápavého, snad vřelého parťáka, prostě nevěřím. Někdo, kdo má sklony k agresi a navíc dělá stresující práci, která mu dává možnost zneužít své postavení, je tikajcí bomba i pro své blízké. Posledních pár kapitol a závěrečných růžových vět knihy mě nepřesvědčilo, abych na něj změnila názor. Při tom, kolik detailů měla autorka dobře promyšlených, přemýšlím, jestli byl její úmysl vytvořit postavu fyzicky přitažlivého vyšetřovatele, který jeví podobné psychopatické vlastnosti, jako ti, které má zatýkat a jestli se tyto zkraty objeví i v dalších dvou dílech série. To se ovšem hodně dlouho nedozvím, pokud vůbec. Spíš se poohlédnu po jiných knihách autorky.
Nezlomné
Emilia Hart
Matka chrobákov, otvor dlaň:
preletím ústím sviece ako azbestový motýľ...
*****
Tři ženy napříč časem nespojují jen jejich zvláštní schopnosti, nebo to, že pocházejí z rodu "podivných". Každá z nich musí zároveň bojovat o svoje sebeurčení, osobní svobodu a právo být "weyward". Autorka v úvodu vysvětluje slovo, použité jako originální titul knihy, později užívané jako "wayward", či dnešní "weird". V tomto světle se mi slovenský překlad titulu jeví přece jen výstižnější oproti českému, který má brzy vyjít pod titulem "Divé ženy", což je možná přitažlivější marketingově, ale asi to bude budit jiná očekávání.
Každopádně, romantickým duším můžu prásknout, že tato kniha není romance. Je zvláštně podivná, jako její originální název, ale o západech slunce si počtete v úplně jiných souvislostech.
Pro mě v krátké době další kniha, zmiňující ( i když jen velmi okrajově) lancastershirské čarodějnické procesy, včetně matky Demdike a kopce Pendle Hill.
Pošmákla jsem si, doporučuji těm, kteří nespěchají, a kterým nevadí trocha té magie
Vykupitel duší
Iveta Pačutová
„Sním o tom, že jednou budeme ležet…" „…
pod vysokým dubem na kopci…" „a budeme
spolu snít."
*****
Tenhle příběh byl pro mě jako pobyt v ozdravných lázních. K ději samotnému jsou tu lepší komenty, než bych mohla kdy napsat, takže z jiné strany - autorku vnímám jako starou duši, čímž v žádném případě nenarážím na věk, ale na povědomí o tom, jak fungují věci mezi nebem a zemí. A také pochopení pro velikost i nízkost lidských duší, včetně jejich třináctých komnat. Vědomí, že zlobou a nenávistí člověk může ublížit jinému člověku, ale ve výsledku zničí jen sám sebe.
Nadpřirozená linka se mi líbila už jen pro symboliku fialové barvy. A důvodů bylo víc.
Doporučuji
Cyklus vlkodlaka
Stephen King
Počtem stran dost malý prostor na nějaké veliké drámo, ale to by nesměl být pan Mistr, aby to pořádně nerozbalil. Klasických kingovských psychologických ponorů se sice nedočkáme, ale zato nás hned zkraje obdaří docela solidní nápovědou. Takže můžeme v klidu hádat, kohože to obyvatelé Tarker Mills potkávají KAŽDÝ den. Navíc jako hlavního protivníka Zvířete autor opět staví někoho, kdo je podle běžných měřítek pokládaný za slabého, ne-li bezbranného.
Lov na SS: Dopadení nejhorších válečných zločinců v dějinách
Bill O'Reilly
Jsem ráda, že jsem knihu dočetla, i když přiznávám, že jsem to na jeden zátah nedala.
Po všem tom házení klacků pod nohy se Eichmanův únos Mossadu vážně povedl, stejně jako přetažení Otty Skorzenyho.
Po vší té válečné hrůze a poválečné politické špíně mě na závěr pobavila (dá-li se to tak říct) zmínka o morbidní posmrtné anabázi Evity Perónové.
Knihu doporučuji
