Atanone
komentáře u knih
Lov na SS: Dopadení nejhorších válečných zločinců v dějinách
Bill O'Reilly
Jsem ráda, že jsem knihu dočetla, i když přiznávám, že jsem to na jeden zátah nedala.
Po všem tom házení klacků pod nohy se Eichmanův únos Mossadu vážně povedl, stejně jako přetažení Otty Skorzenyho.
Po vší té válečné hrůze a poválečné politické špíně mě na závěr pobavila (dá-li se to tak říct) zmínka o morbidní posmrtné anabázi Evity Perónové.
Knihu doporučuji
Nejsem jako džbán
Viola Ardone
K této knize se mi komentář píše dost těžko. Přestože je to silný příběh, navíc nádherně literárně zpracovaný, napadalo mě při čtení moc věcí, které s ním až tak nesouvisely.
Například kolik matek se bojí, aby jejich děti nějak nevybočovaly ze stáda, protože jejich odlišnost zasáhne celou rodinu. Vzpomínala jsem o kolika ženách vím, že od svých matek, babiček, nebo kamarádek slyšely "zvykneš si, každá si zvykne", nebo "tak to prostě je, to nezměníš", nebo "ty s tím naděláš! Já jsem to taky vydržela". Vzpomínala jsem na drobné příběhy z malé vesnice, kde jsem vyrůstala, které se odehrávaly, když jsem byla malá holka a pochopila jsem je až mnohem později. Na moje rodiče, kteří mi dali ohromnou svobodu a podporu a na to, že dodnes jsou mnohde ženy vnímány jen jako džbány.
Ale nesmím zapomínat na Olive, o které ten příběh je, a které jsem moc držela palce. Nechci prozrazovat děj, takže jen říkám DOPORUČUJI
Skryté obrázky
Jason Rekulak
Spoustu věcí za mě napsala Rihatama, ale nemůžu, než dát 5*, protože jsem se opravdu dobře bavila, pokud se to tak dá říct v souvislosti s duchařským kouskem. Některé věci byly zjevné od začátku, i když jsem to přikládala své paranoie vůči duhovým obláčkům literárních (i filmových) dokonalých rodin, ale závěrečný veletoč jsem nečekala. Chování Mallory, když opomenu, že autor ji potřeboval stvořit v určitých mantinelech, se dá pochopit i v tom, že člověk zvenku vidí většinou věci jasněji, než člověk uvnitř.
Každopádně knihu řadím k těm, které si budu pamatovat déle, než jiné.
Ve vteřině
Suzanne Redfearn
Kniha vpravdě mnohosměrná. Jsem ráda, že jsem dala na mínění mých DK přátel a přečetla si ji. Vlastně nepřečetla - zhltla.
***
Zoufalí lidé dělají věci, které by normálně neudělali. Kdybyste se před tou havárií zeptali Boba, Karen nebo Vance, jestli jsou dobří lidé, všichni tři by na to bez váhání kývli, a každý, kdo je zná, by souhlasil. Všechny důkazy tomu závěru nasvědčují. Kdyby vyslechli nějaký příběh o zradě nebo krutosti, kroutili by hlavou, divili by se a mysleli si „to se mně nikdy nemůže stát“, aniž by si uvědomili, že v každém daném okamžiku jsme všichni včetně nich schopni udělat to, co nejméně očekáváme. Po bitvě je každý generál. Ti, co kritizují, si neuvědomují, že se případně můžou dostat do stejné situace jako Bob, Karen nebo Vance, a jejich spravedlivé rozhořčení zmrzne na kost dřív, než vyjde slunce.
***
Nejšťastnější muž na Zemi
Eddie Jaku (p)
Ano, jistě je na téma holocaustu napsáno mnoho dramatičtějších i drastičtějších knih, než tato, napsaná člověkem, který nechtěl šířit nenávist. To hlavně jsem cítila z jeho slov. Nepřipadalo mi, že by tím hrůza byla míň děsivá, zrůdnost nacistické mašinérie míň zrůdná, nebo bolest a ztráta míň bolavá. Eddie si nehraje na spisovatele a sám říká, že si nepředstavoval, že by o svém příběhu napsal knihu. Udělal to, jak nejlíp uměl. A udělat to v takovém věku - klobouk dolů.
Jeho poselství je velmi důležité, protože vyhlazování menšin většinami druhou světovou válkou zdaleka neskončilo.
***
Ačkoliv jsem trpěl, snažím se nacistům ukázat, že se zmýlili. Chci ukázat lidem, kteří cítí nenávist, že se mýlí.
Necítím nenávist k nikomu, ani k Hitlerovi. Neodpustím mu. Kdybych mu odpustil, zradím těch šest milionů, kteří zemřeli. Nelze odpustit. Když to říkám, mluvím za těch šest milionů, kteří sami za sebe mluvit nemohou. Ale také za ně žiji, a žiji ten nejlepší život, jaký žít dokážu.
Když jsem překonal nejtemnější chvíle svého života, slíbil jsem, že budu po zbytek života šťastný a usměvavý, protože když se usmíváš, svět se usmívá s tebou. Život není vždy radostný. Někdy je plný těžkých dnů. Musíš však mít na paměti, že máš to štěstí být naživu – pro nás všechny je to štěstí. Každý nádech je dar. Život je krásný, když mu to dovolíš.
***
Dívka, která četla v metru
Christine Féret-Fleury
Naprosto souhlasím s předchozím komentem čtenáře marceltietze.
Myslím, že ti, kdo jsou závislí na své každodenní (v tom lepším případě) dávce příběhů, pokud se s touto knihou potkají, poznají se v ní. A je úplně jedno, jestli s sebou pro chvíle klidu nosí krimi, encyklopedie, kuchařky, nebo historické romány, aby je otevřeli kdekoli to jde a vstoupili do nich.
Já jen tiše doufám, že nádherně otevřený konec Juliettina příbehu znamená, že ho tak autorka nechá a bude mít odvahu nenapsat pokračování.
p.s. mockrát tady na Databázi vídám hodnocení knih jako "odpad". A mně se líbí Solimanův přístup. I kniha, která má tiskovou vadu, se dá použít jako něco užitečného. Třeba jako záložka dveří, za kterými se skrývá něco, co nám změní život.
Lovec přízraků
Viktorín Šulc
Kniha se dobře doplňuje s nedávno vysílaným seriálem i co se týče většiny zmiňovaných případů. Kniha je syrovější o osobní výpovědi jak vyšetřovatelů, tak pachatelů a pravda je, že zveřejněné fotografie jsou velmi drsné. To byla asi jediná věc, se kterou jsem měla trochu problém. Přestože od těchto konkrétních vražd už uplynulo dost času, nemyslím si, že by ho bylo dost na to, aby se fotografie nedotkly případných žijících blízkých obětí.
Každopádně knihu hodnotím vysoko, stejně jako lidství pana Markoviče. Buďme rádi, že stále jsou lidé, kteří jsou ochotní tuto práci dělat, přestože musí mít neskutečný dopad na jejich psychiku.
Nepřítel v mý hlavě
Mirek Perner
Milý Mirku, trvalo mi sice, než jsem to drsňáctví rozdýchala, však víš, já na vulgarity moc nejsem. Ale byla bych sakra špatná Alfa, abych tu veřejně nepřiznala, že to ostatní mě hodně bavilo. Mám ráda Tvou fantazii a doufám, že se časem neutahá a že se Ti dál bude dařit nás hezky tahat za fusekle.
Arnie zdraví a prý si to přečte :)
Černý hrad Olšanský
Uladzimir Karatkěvič
Na knihu jsem se moc těšila, protože autorova Královská pomsta patří mezi opečovávané pokládky mojí papírové knihovny. Při srovnání, kterému se bohužel neubráním, Královská pomsta sice jasně vede, ale to neznamená, že bych tuto knihu neocenila.
Místo dalšího planého plácání doporučuji přečíst koment Venezie, který upozorňuje na jemný inteligentní humor, který v příběhu najdete kromě vcelku napínavého pátrání po pachateli několika vražd, jejichž důvodem je třista let starý ukrytý poklad.
Kdyby to věděla
Blake Pierce
Není to žádný krvavý akčňák, gaučoví detektivové mezi námi mají vpodstatě stejné informace, jako policie. Ano, pachatel se odhadnout dá, pokud čtete pozorně, jsou tam i nápovědy.
Jelikož se jedná o začátek série, seznamujete se hlavně s Kate Wise, a podle toho buď dáte šanci dalším dílům, nebo ne. Já bych se k této sérii výhledově ráda vrátila, protože mně je Kate v mnohém blízká. Až na tu FBI, pochopitelně :D
Čarodějky malostranské
Petra Kubašková
Moc mě to bavilo. Pohladilo mě to po duši. To tak asi ke komentu vše.
Všem holkám, co stárnou pomaleji, doporučuji :D
Zpověď farářky
Martina Viktorie Kopecká
Těžko bych doháněla pětihvězdičkové předkomentátory, tak jen kraťoučce - bylo mi ctí, potěšením a požehnáním, které se, jak věřím, vrátí.
Den, kdy zemřel Kristus
James Alonzo Bishop
Po letech se mi podařilo opět sehnat tuto knihu, tak se k ní vracím alespoň komentářem.
Za sebe můžu doporučit jak věřícím (kteří ji asi budou znát), tak hledajícím, a vlastně i ateistům. Autor totiž pojal poslední den života Krista velmi široce, a to jak z historického, tak i lékařského pohledu. Osobně mě zaujaly obzvlášť informace o způsobu života, zákonech a zvyklostech tehdejší Judeje, a to nejen v kontrastu se zvyklostmi římskými, ale vlastně i ve srovnání s dnešní dobou. V tom světle se pak mnohé pasáže z Bible jeví daleko srozumitelnější.
Pomalu hořící oheň
Paula Hawkins
V tomto žánru pro mě jedna z nejlepších knih co jsem za poslední (hodně dlouhou) dobu četla.
Přidávám se k pětihvězdičkářům, ušetřím řádky a dodávám, že samozřejmě doporučuji. I pokud uhodnete kdo asi, ještě vám zbyde spousta překvapení a poloh, které tato kniha má.
Tvoříme ve vintage stylu
Sylva Šporková
Zakoupila jsem kamarádce k narozeninám a předpokládám, že obsah pro ni bude z 99% užitečný. Návody vypadají fajn a člověk by šel hned stříhat, šít a lepit. Mňam.
Tajné narozeninové recepty naší babičky
Klára Trnková
Ty sešitky jsou krásné...tak nějak na jedno brdo, ale komu to vadí?
Nakonec jsem přidala * čtvrtou...protože když se řekne "babička", vidím ty svoje. Jejich staré pohlednice, kalendáře a nádobí, které jsem jako dítě milovala. Jako už taky babička občas přemýšlím, jestli ty naše dámy budou vůbec stát o něco, co už teď jim připadá jako nepotřebný pravěk. Protože, milé tetičky báby, doma je prorokem hlavně strýček Google :D :D
Volající
Jonathan Dylan Barker
Dlouho se mi nestalo, abych přečetla relativně objemnou knihu za tak krátkou dobu. Tahle prostě nešla odložit. Přesto, že mě neskutečně popuzovala bezcitná a manipulativní Jordan (znásobeno její frackovitou nedětskou dcerou). Přesto, že policistům trvalo hrozně dlouho, než si začali klást ty správné otázky. Přesto, že Jordaniny monology mi lezly na nervy ještě víc, než ona. Přesto, že Bernie se jevil jako odnož CML a policista Cole jako MacGywer. Přesto, že mě přivádělo k zuřivosti, jak ti, které jsem podezřívala, se nakonec ukázali být do věci zapletení. Jenže kdykoli se zdálo, že se děj vyčerpá a zpomalí, autor vytáhl další zápletku, další překvapení. Kousek před koncem jsem si položila otázku, co se tam ještě nestalo, a odpověděla jsem si, že chybí už asi jen průlet Baby Jagy v otlučeném hmoždíři.
Takže je to taková oddechovka, při které si vlastně vůbec neoddechnete.
Temné sestry
Krystal Sutherland
Ke knize mě přitáhl hlavně obal. Na mé e-knižní verzi je použitý ten ze slovenského překladu, který se mi líbí o dost víc.
Děj mi zkraje připadal jako dívčí adventurka, která si hraje na tajemno. Ten pocit mě ale brzy přešel a pak už nešlo přestat číst. Ten příběh mi paradoxně připomněl dětství, které jsem prožila kousek od lesa a v lese. Zvláštní stromy, místa a zákoutí, která lákala a zároveň děsila. A taky pozůstatky domů, zdí a polorozpadlé zbytky dveří. Prošli jste někdy dveřmi, nebo bránou, které stála jen tak opuštěná v lese, nebo v parku? Mrazilo vás při tom? Mě ano. Stalo se něco? Ne? Protože průchody mezi světy jsou hloupost? Možná jen nebyl ten správný den, správná chvíle, kdy se světy prolínají jako ve starých pověstech. Třeba že o Vánocích, nebo Halloweenu nemáte chodit venku jen tak, protože brány mezi světy se otevírají a můžete potkat bytosti, co nejsou z našeho světa.
I přes to, že některé souvislosti jsou zjevné a slovní hříčka v podobě příjmení také napoví, je to napínavé, místy strašidelné, vlezle popisné a ke konci dojemné. Konec otevřený, že by další dveře?
