Avinea komentáře u knih
Z knihy jsem byla okouzlená a nadšená. Propracované postavy, uvěřitelný děj, hořkosladkost mediální sféry, obyčejní a přitom mimořádní lidé... Konec mě rozesmutnil, ale chápu že nějak podobně to skončit muselo, protože autor projektoval děj maximálně realisticky.
Autorčin styl se mi líbil moc. Je to psáno s lehkým nádechem humoru a promyšleně. Bavilo mě to a ocenila jsem hloubku jednotlivých literárních obrazů.
Oddechové čtení třeba na letní dovolenou, povídky se čtou rychle, jsou dobře napsané a pointy jim nechybí. Autor je napsal se sarkasmem a ironií, která je pro něj typická. Jde kriticky pod povrch manželských i nemanželských vztahů a hledá, co by se dalo nazvat láskou. Stejně jako uvádí alcahanca se mi z tohoto souboru nejvíce líbily povídky Kostka osudu a Vzkříšení - tam byla romantika i láska tak, jak si ji člověk představuje ;-)
Kniha se mi líbila moc, autorka umí psát a také si dala velkou práci se zjišťováním podkladů pro svůj text, takže si lze představit, že by taková situace mohla nastat. A z toho dost mrazí... Ne jako při čtení hororu, ale jako při čtení příběhu o snadno zranitelném lidském jedinci... Oceňuji neobvyklost pojetí, kdy vypravěčem je pacient, novinář a horolezec Alex, o kterém si ostatní myslí, že je v bezvědomí. Takže bylo určitě náročné \"nahnat\" mu všechny podstatné osoby k posteli s důležitými informacemi, aby to působilo přirozeně. To se povedlo. Konec bych uvítala jiný, ale je pravda, že tento je uvěřitelnější a literárně profesionálnější. Zaujala mě ke konci také drobná poznámka, kdy ošetřující lékař kašle u Alexova lůžka - takže asi on ho nakazil a způsobil mu zápal plic...
Kniha mi přišla průměrná, "neurazila" a četla se dobře, ale na druhou stranu se u mě nedostavil žádný wow efekt a v podstatě mě ani nezajímalo, jak to celé dopadne. Z popisů v knize bylo znát, že má autor čerstvou nebo hlubokou zkušenost s (ne)péčí o malé děti a že si zřejmě vybudoval silný vztah k běhu. Kapitola Gloria byla nejdrsnější. Nedořešené mi zase přišlo, co se dělo po odchodu běžeckého klubu na Poli Jany. Samotný konec nebyl banální a netipovala jsem ho takto podle začátku knihy.
Kniha se mi četla dobře a přečetla jsem jí rychle - díky krátkým kapitolám, které jsou na střídačku popisem událostí pohledem Hošiko a Bena, ústřední dvojice příběhu. Prostředí cirkusu je pro děj příběhu atraktivní, jinak ale kniha není svým obsahem nijak originální - místo dělení na Čisté a Dreky si můžeme dosadit Nadlidi (ostatně ti se také považovali za Čisté) a Podlidi a vylíčené hrůzy páchané na Nečistých se děly obdobně i v nacistickém Německu; takže mi to jak fantasy žánr příliš nepřijde. Některé události jsou těžko uvěřitelné (např. závěrečná akce Jacka). Knihu Poslední číslo jsem si přečetla se zájmem, ale nenalákala mě, abych si chtěla přečíst avizované pokračování nazvané Zloděj čísel. Tak nějak hádám, že se tam znovu objeví také principál Silvio; padouši jeho formátu mívají tuhý kořínek.
Seriál Vikingové jsem znala jen z útržků, nesledovala jsem ho kvůli brutálních scénám. Když se mi dostala do ruky kniha, váhavě jsem se začetla - a fakt se mi dobře četla. Násilné scény na rozdíl od seriálu jsou na čtenářsky únosné míře (jediná oběť, kterou jsem litovala, byla Hrow). Přišlo mi trochu úsměvné, že hlavní hrdina Rolf (který mimochodem prý v seriálu vůbec nevystupuje) se stává samozvaným detektivem vraždy Ragnara Lodbroka, přitom to vlastně ani nikoho jiného nezajímá - ani Lodbrokovy syny ;-) Když jsem po přečtení o ději knihy mluvila s kamarádem, který s nadšením skoukl všechny série seriálu, nestačil se divit - kniha a televizní zpracování je hodně odlišné. Lodbrok tyran, kterého synové neměli rádi x oblíbený otec; i vrah Lodbroka je v obou pojetích pokaždé jiný... Ocenila jsem závěrečnou kapitolu, kde autor uvádí historická fakta, údaje z pramenů a vysvětluje, co v knize je čirá fikce.
Knížka se mi líbila i televizní zpracování. Jen jsem si z dětství odnesla určité trauma - když Vasil přiskřípne Barboře tlapky do té klády. Příběh jsem pak viděla po mnoha letech v dospělosti a ta scéna je velice kratičká a vše dopadne dobře... Ale dětské vnímání je zkrátka jiné. Nyní jsem knížku četla svému dítěti. Příběh je vcelku pěkný (i když asi medvědi nebudou šťastnější v cirkusu než v lese), ale na čtení menším dětem není příliš vhodný kvůli tomu, že jsou v něm dlouhé pasáže bez přímé řeči nebo zvuků, které by čtení mohlo ozvláštnit.
Po přečtení cca poloviny knihy (pak už jsem ji odložila) se přidávám k těm čtenářům, kteří z knihy nejsou nadšení. Na knížku jsem byla zvědavá, protože jsem viděla film Vlk z Wall Street s Leonardem di Capriem, který mě zaujal. Autor má talent obchodovat, ale dle mého názoru, knihy psát neumí. Alespoň na téma seberozvoje - v úvodu je to nekonečné vychloubání se svým darem obchodovat - nikdo to neumí dle jeho mínění tak jako on, ale není třeba zoufat, autor sestavit originální a geniální (jak jinak) metodu Přímka úspěchu, díky které se naučí brilantně obchodovat i ten největší prosťáček. Slibuje zázraky a přitom se na stránkách objevují jen popisy známých psychologických metod, které si mírně upravuje, vzpomínky na jeho kariéru a na jeho veřejná vystoupení. Spousta balastu, chlubení a slibů, použitelného jsem v první polovině, kterou jsem četla, nenašla nic. Doporučuji ke čtení těm, kteří se chtějí spíše seznámit s uvažováním a myšlením takového člověka než s metodami obchodování a přesvědčování lidí.
Knihy Jarmily Loukotkové jsem ráda četla už jako teenager. K této knížce jsem se dostala až v dospělosti a i tak ve mně dokázala rozvibrovat směsici různých pocitů prostřednictvím popisovaných postav a dějů. Autorka se vciťuje do vidění světa povstalých otroků. Ač to bylo období, kdy tekly řeky krve a utrpení bylo nezměrné, tak situaci popisuje s určitou noblesou, nesklouzává k drastickému popisu bojů a mučení, nechává je znít jakoby na pozadí ve vzpomínkách nebo jako vizi budoucnosti, což je pro čtenáře méně děsivé. Čekala jsem, k čemu povede podoba dvou klíčových postav a překvapilo mně, že vlastně k ničemu :-) Uznávám, že nějaké krkolomné záměny by byly asi nerealistické. V knize šlo přece jen o něco jiného.
Knihu Ostrov jsem četla několik týdnů po knize Blackout od M. Elsberga. Obě představují uvěřitelnou fikci, co by se dělo, kdyby lidé dnešní doby přišli o výdobytky civilizace. V Blackoutu jde o upadání západního světa kvůli přerušení dodávek energie, v případě Ostrova je popisován jen Island, který se z minuty na minutu ocitne bez spojení s okolním světem a musí se stát soběstačným. Zemědělství rázem získává prioritu a v mnoha ohledech se život vrací svou podobou do středověku. Na obrátkách děj dostává v okamžiku, kdy je zřejmé, že Island dokáže uživit o desetitisíce lidí méně, než jich tam v současné době jde. Kdo si vytáhne toho pomyslného Černého Petra? Je užitečné připomenout si - i čtením takových knih- jak velice křehká je podoba naší civilizace.
Mám ráda knížky Markéty Zinnerové a ani Čarovné prstýnky nejsou výjimka. K této pohádce jsem se dostala až v dospělosti, když jsem ji četla svému dítěti. Mně i jemu se líbila :-) Příběh o napůl víle Zapomněnce a jejím Kubovi prstýnkáři, jak společně odejdou do světa prodávat na jarmarcích prstýnky a co při tom zažijí. Vždycky u autorky oceňuji, že ve svých pohádkách nesklouzává ke stereotypům, ale její příběhy i závěry jsou neotřelé a leckdy překvapivé.
Hezké čtení pro děti, dobré je, že se dá přečíst "na jeden zátah" - tj. celé klidně jako pohádka na spaní. Příběh ukazuje, že existují různé druhy odvahy a kdo se bojí něčeho, může být odvážný zase v jiné oblasti nebo za jiných okolností.
Kniha pro děti o tom, jak číst v přírodě různé druhy stop zvířat - otisky, vývržky ... a i ten trus či koprolity. Takové téma se dá najít i v dalších knihách (a jsou i praktičtější a obsažnější), ale tahle kniha je výjimečná svým názvem. Je to chytrý marketingový tah. Kdyby ji autor nazval třeba "Zálesákův zápisník" nebo "Jak stopovat zvěř v lese", tak by zřejmě nezískal tolik čtenářů/kupujících jako s tímto chytlavým titulem. Celkově však je kniha pro děti asi čtivá a mohou si i v testech vyzkoušet, co se naučily. Občas se autor snaží být vtipný ve stylu edice Děsivé dějiny, možná je to zábavné, nemohu posoudit, nejsem cílová skupina, jsem rodič a kniha bude dárek. To, co hodnotím velmi negativně, je chyba při zpracování knihy - na dvoustraně 48/49 došlo k zpřeházení textů a obrázků - např. kočka není jezevec... Kdybych o tom věděla dřív, knihu bych nekoupila.
Knihu jsem nedočetla - ne proto, že by byla napsaná "špatně", ale domnívám se, že ji ocení hlavně zájemci o jakutskou mytologii a pro ostatní moc není (respektive že my ostatní máme dost jiných pěkných knih na čtení ;-). Oceňuji autory i překladatele za to, jakou si dali práci s uváděním adekvátních termínů. Souhlasím také s komentářem Pepy0216 - je to opravdu netradiční kniha. Své čtenáře si určitě najde, zajímavá je, jen to není mainstreamová záležitost a takové to čtení, po kterém dychtivě saháte každou volnější chvilku, abyste se dozvěděli, jak děj pokračuje.
První kniha, kterou jsem od této autorky četla. Hned v úvodu mě překvapilo, že dva kriminální případy, z nichž každý by stačil na jednu knihu, spisovatelka přidává jen jakoby bokem vedle hlavní zápletky. To se tak často nestává a je vidět, že o nápady a inspiraci nemá nouzi. Kniha se mi četla výborně. Celý policejní tým byl vykreslen věrohodně a víceméně sympaticky. Do vkusu se mi kniha trefila i tím, že tam byly odporné věci popsány decentně a ne naturalisticky. Velmi dobrá krimi, doporučuji ke čtení.
Dobrodružství veverky Zrzečky znám od dětství. Nyní jsem se knížku snažila sehnat, abych ji mohla číst i svému synovi. Koupit ji bylo těžší, než jsem myslela. Vydání z roku 2002 v knihkupectvích beznadějně vyprodané a v antikvariátech, pokud nějaké bylo, tak taky vyprodáno. Nejprve se mi podařilo sehnat Obětavou Zrzečku, volně navazující druhý díl, o kterém jsem neměla tušení, že existuje. A po čase jsem ulovila i Dobrodružství veverky Zrzečky. Obojí jsem už předčítala. Teď na ten příběh hledím jinýma očima než kdysi. Veveruška je úžasná, o tom žádná :-) Ale celé mi to přijde s mysliveckým nádechem, kdy zvířata jsou rozdělována na dobrá a na škodnou... (líčí se past na kunu, výr sejme kocoura, který se toulá po oboře). U lidí rozdělení na klaďase a záporáky beru, ale u zvířat, zvlášť mezidruhově, ne. Úvod je vlastně docela smutný, protože člověk svými železy Zrzečku zmrzačil a ona se už nemůže vrátit do lesa, protože nedokáže tak dobře skákat a neunikla by predátorům. Je velice inteligentní, tak se vrátí k lidem, protože jinou volbu než je nebo smrt nemá :-( Následující vyprávění, jak veverka zachránila starý dub, když přivolala manžele Datlovi je půvabný, stejně jako doprovázející ilustrace.