Barbarela.
komentáře u knih
Norské dřevo
Haruki Murakami
Každý můžeme nějaké svoje vědomí/podvědomí/duši nazývat studnou, která vyobrazuje vše, co prožíváme. Někdo má jen hlubokou, tmavou černou díru, a někdo studnu s žebříkem a sílu vylézt ven. Lidi si můžou vzájemně pomáhat najít opět kousek světla, ale studny některých lidí jsou tak hluboké a temné, že už z nich není cesty zpět.
Kniha je to místy hodně smutná, ale o to víc skutečná. Protože život není pohádka od Disney, právě naopak - dost často velmi depresivní místo. Murakami vždy nechá své postavy smýšlet o sobe jako o zcela obyčejných. Nicméně právě lidé, kteří tvrdí, že jsou obyčejní, jsou většinou ti nejvíce zajímaví - nemají totiž potřebu vykreslovat se v nějaké póze.
—————
O čem to vlastne Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, se spoustou dalších problémů, které ji v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě.
...
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařilinze všech temnot, co jich na světě je.
Dívka ve vlaku
Paula Hawkins
Naprosto průměrná kniha, kolem které toho bylo příliš mnoho namluveno úplně zbytečně.
Bábovky
Radka Třeštíková
Taková oddychovka co neurazí. Čte se to rychle, na konci na člověka nečeká nic zvláštního, jen postupně proplouvá knihou, kde se jednotlivé postavy čím dál víc vzájemně prolínají.
Za pár měsíců si člověk sotva vzpomene, co vše se vlastně odehrálo. Přečtení nelituji, ale není to kniha, ke které bych se potřebovala vracet.
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Měla jsem dost problém se ze začátku začíst. Po přečtení recenzí na knihu jsem čekala na konci nějaké nečekané rozuzlení, které ve mně zanechá spousty dojmů. Přišlo mi, že jsem se ale na konci nedozvěděla nic, co by vlastně nebylo řečeno už v začátku. Tak nějak člověk od začátku ví, k čemu kniha spěje a možná proto mi dělalo problém, se pořádně začíst. Není to špatná kniha, ale ani kniha, po které bych měla touhu znovu sáhnout. Jediná postava, která mě trochu překvapila, byl Jack.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Moje srdcovka, četla jsem už 3x a myslím, že po ní sáhnu brzo znova. Pokaždé v ní najdu něco jiného. Těžko bych vysvětlila slovy, o čem všem ta kniha je. A pan Nakata – nejroztomilejší literární postava, s kterou jsem kdy měla tu čest!
Žízeň po životě
Irving Stone (p)
O Van Goghovi jsem toho moc nevěděla a kniha mě rychle vtáhla. Čte se velmi příjemně, některé pasáže mi přišli už trochu zdlouhavé, ale neberu to jako chybu autora. Jde spíše o nekonečné se utápění v neúspěchu, který malíře celý život provázel. Vzbudilo to ve mě zájem o další historické romány, z čehož mám radost.
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
Jack Thorne
Upřímně na to nedokážu jakožto milovník HP světa koukat objektivně. Původní knihy jsou samozřejmě mnohem lepší, ale bylo to krásně nostalgické navrátit se zpět do kouzelnického světa aspoň touto formou.
Prázdné místo
J. K. Rowling (p)
Nějak nechápu to neustálé připomínání Harryho Pottera. Nepřijde mi správné srovnávat dva úplně odlišné příběhy. Na druhou stranu mi ale přijde úžasné, že po tolika kvalitních knihách se Rowlingová rozhodla napsat román a není to nic, za co by se měla stydět. Není to sice podle mne kniha po které si člověk řekne přímo Wauu, tak tohle je úžasné, ale také si neřekne: tohle nemělo cenu číst. Na knize se mi líbilo, že můžeme postavy zkoumat z několika pohledů ostatních lidí. Ano, postav je možná hodně a člověk si nemůže žádnou pořádně oblíbit, ale zároveň nemůžu říct, že by mne některá z nich nudila. Potěšilo mě jak autorka nastínila problémy a životy v odlišných skupinách jak věkem nebo postavením. Řekla bych, že si v tom každý najde svoje.
