berau komentáře u knih
Když pominu Honzíkovu cestu a Čuka s Gekem, knihy které nám byly povinně vnuceny ve škole, tak Tajuplný ostrov, byla moje první přečtená kniha a musím říct, že jsem se díky ní stal čtenářem. Přeci jen 564 stran to už je na osmileté dítě pěkná porce. Každopádně styl kterým psal Verne byl natolik poutavý, že mne zcela pohltil a později jsem přečetl všechny verneovky přeložené do češtiny. Verne byl prostě spisovatelem mého mládí.
romantické čtení o jednom letnickém putování krajem, který už nikdy nespatříme tak, jak ho viděl autor knihy ... lidé, jejich osudy, domy ba i cesty, to všechno zmizelo, díky nespravedlivému vyhnání.
Po přečtení této knihy, jsem nemohl jinak než se opakovaně rozjet do rumunských hor a zkusit hledat to co tak neopakovatelně popsal pan Nevrlý a myslím, že jsem to našel :-)
Fundovaně sepsané dějiny mladého státu s nejstaršími kořeny.Gilbert je historik excelentní, přesto ho musím po přečtení knihy oprávněně řadit k obdivovatelům Izraele, kvůli špatně skrývaným sympatiím k Židům, na úkor Palestinců.
Nikdy se neubráním věčnému srovnávání Stiftera s Klostermannem a když bych to měl vystihnout jedním slovem, tak Klostermann je pro mne spisovatelem Šumavy a Stifter jejím básníkem.
U mne jsou Skláři na pomyslném třetím místě, až za V ráji šumavském a ze Světa lesních samot, přesto výborný román, barvité popisy jsou autorovou předností, jediné co bych snad vytkl, byla alespoň pro mne, lehká předvídatelnost děje.
Není snad vhodnější kniha, kde by člověk mající v oblibě židovská mudra, jich toliko našel pohromadě jako v Devíti branách...
Zajímavý je též osud autora, který se nakonec dočkal návratu do své svaté domoviny, ale bylo mu dopřáno jen pár dní. Těžce nemocen, zemřel v Tel Avivu, krátce po vylodění.
Stejně jako autor i já mám babičku s totožným osudem a myslím, že je dobře,
že se připomíná, že Češi se chovali po válce stejně jako Němci za války a někdy i hůře.
Už nikdy více neuplatňujme kolektivní vinu, je to jeden z nejhorších zločinů...
Jinak v knize samotné mi trochu vadily autorovy příliš expresivní výrazy, ale
připouštím, že se už tehdy takhle asi mluvilo zcela běžně.
Tíživé čtení z kterého vyplývá, že autor si odnesl ze svého dětství celoživotní trauma doprovázené děsivými sny, pronásledující ho po celý život a které se mu paradoxně stalo i pracovní náplní...
Zajímavý poznatek je pro mne neznámá existence takzvaného rodinného tábora v Osvětimi.