berau komentáře u knih
Mnoho lidí překvapí, že naše srdce má nejen funkci definovanou z medicínské hlediska jako čerpadlo k zajištění oběhu krve v těle, ale že má i duchovní rozměr.
A právě to naše duchovní srdce bychom měli stavět v našich životech na první místo, otvírat ho jak směrem nahoru, tak k lidem kolem sebe a všemožně o něj pečovat, abychom neutrpěli nevratný duchovní infarkt.
Tisíc stran nabitých informacemi o našem nejkrásnějším městě, alespoň z architektonického pohledu určitě. Co se týče oddílu knihy věnovanému obyvatelům města, tak bych přivítal více příspěvků o všedním životě německy mluvících obyvatel, přeci jen v historickém jádru jich žila drtivá většina. Myslím, že za nynější vylidněností centra města stojí právě nespravedlivé vyhnání původních obyvatel, kteří k němu měli osobní vztah. Kdyby zde mohli zůstat, zřejmě by nedošlo v devadesátých letech k hromadnému skupování domů pokoutními fiktivními společnostmi, následnému nasekání hotelů a pensionů a konečné proměny města v mrtvý skanzen.
Winter popsal historické reálie velice věrně a mnozí současní spisovatelé jako třeba Bauer by se od něj mohli učit.
Zajímalo by mne ovšem zdali byl sám autor katolíkem či protestantem, protože nelze si nevšimnout jeho náklonnosti ke všemu evangelickému na úkor katolíků a především jezuitů. U těch by se to dalo přičíst uměle vytvořené, pomýlené obrozenecko - havlíčkovské averzi, do jejíž doby lze zařadit i Wintera...
Jako jeden ze stěžejních bodů, autoři probírají téma iniciačního rituálu u nedospělých mužů a jeho absenci v moderní společnosti. Autorské doporučení biřmování jako novodobý druh tohoto rituálu, nemohu přijmout. Sám s ním mám svou zkušenost a nemohu říci, že by mne to nějak pozitivně poznamenalo. Možná to bude tím, že jsem se nechal pokřtít až v dospělosti :-)
Je to přednáška Hanse Buoba už z roku 1983 a bohužel ta názorová zastaralost je tam znát.
Základ knihy je v pořádku, ale někdy například příliš okaté obhajování neomylnosti dogmat 2 vat. koncilu, z toho dělají příliš upjaté čistě katolické čtivo.
Především tehdejší misijní cesty do Číny dosti nápadně připomínají ty dnešní. Odpor nejvyšších představitelů Číny proti křesťanství, od císaře až po komunistický aparát, je konstantní.
Proč Bůh stvořil člověka a dal mu svobodu hřešit?
Nebylo by lepší, kdybychom byli stvořeni rovnou v nebeském stavu, neschopni jakéhokoli hříchu?
Vše co máme, nám dává Bůh, ale co mu dáváme my?
A v tom tkví ta podstata naší existence, Bůh chce abychom my, dali také něco jemu, abychom se mu vydali a odevzdali zcela a úplně a to lze jen skrze tu naší životní trnitou pouť, která by měla být naplněna konáním dobra a pokud možno prosta páchání hříchů. Jedině přes osobní poušť každého z nás vede cesta k Bohu a k dokonalému pochopení a souznění s ním. Na tyto a další příbuzné otázky, dává autor prostřednictvím této knihy téměř dokonalou odpověď.
Na dnešním autorském čtení mne překvapila především přemíra užitých vulgarismů jako výrazového prostředku. Přemýšlel jsem, zdali by se autorka bez nich dokázala obejít a přitom nenabýt dojmu, že to utrpí na výstižnosti díla. Také jsem si nebyl jist, co se honí hlavou ženě, která by chtěla zavírat muže do převýchovného zařízení, aby se zde léčili ze své "nadřazené" úlohy ve společnosti... možná to byla nadsázka, ale přesto to autorku někde hluboko v mysli napadlo.
Jen podotýkám, že nejsem žena a možná právě proto si tuto mětaky-knihu nepřečtu.
Ten, kdo byl alespoň jednou na vodě či na vandru, tak se v tom musí najít. Já osobně jsem zažil v životě hned několik stejných momentů, které Klapka tak vtipně vypointoval do dokonalosti. A to včetně předčasného a zbabělého úprku z řeky domů :-)
Je to outlá knížka o necelých 150 stranách, ale obsahově a myšlenkově se připravte na tisícistránkovou bichli, která vás po přečtení dovede ke zjištění, že v celém svém životě, na každém kroku, volíte mezi dobrou cestou a tou špatnou, na kterou vás zkušeně postrkává ten zlej.
Některé příběhy byly slabší a pro člověka 21. století možná i ne zcela srozumitelné reálie století devatenáctého, ale některé byly co se týče humoru
(typicky anglického), přímo skvostné. Např. koupě nemovitosti starou dámou, mne naprosto odrovnala.
Poustevnický či mnišský duchovní život založený na samotě a mlčenlivosti není úplně pro každého, ale ne nadarmo, se chodilo právě k těmto otcům pouště pro radu a inspiraci. V další části knihy jsou hezky popsané všechny druhy modliteb a způsob jak s nimi pracovat.
Někteří andělé my byli svým poselstvím bližší a někteří vzdálenější, ale to už vychází z unikátnosti povahy každého jednotlivého člověka.Každopádně po přečtení, vám tato kniha o vás samotných a o vašem nitru prozradí mnohem více, než jste dosud věděli.
Nejsilnější je pro mne pasáž o svobodě, kterou nám bůh dal. Carretto krásně použil fiktivní monolog boha, který je určen člověku, aby si uvědomil, že dostal dar svobody a že je tudíž zodpovědný za své kroky na tomto světě, ty dobré i ty špatné.
Tak důkladná někdy až detektivní práce Dušana Třeštíka s neuvěřitelně poctivým porovnáním všech dostupných pramenů, nemá srovnání s ničím co tu bylo o prvních Přemyslovcích kdy napsáno.
Vím, že je to jen encyklopedie, ale čekal jsem trochu více informací především o našich předních oppidech, jako jsou Závist, Stradonice či Třísov. Bylo toho opravdu pomálu, což se nedá říct o spoustě chyb ve jménech lokalit. Také je třeba vzít v potaz zastaralost publikace, je to už přeci jenom 20 let. Chtělo by to něco novějšího.
Když vidím jak málo toho víme o většině slovanských hradišť v této encyklopedii obsažených, tak se bojím, že archeologové nebudou mít jasno ani za dalších sto let...
Vypravěčsky zcela nadprůměrné, ale ten úzus o Zikmundovi jako lišce ryšavé, to už je snad dnes překonané. Zikmund je už v moderní době považován především za schopného panovníka. Taktéž autorova dehonestace moravských Lucemburků mi nepřišla objektivní.
Tato edice měla velký potenciál, ale nakonec se to až úplně nepovedlo, příspěvky některých autorů vypadaly jako reklama na vlastní podnikání (viz. restaurace a kulinářství). Škoda.
Nejlépe z toho asi vychází tento díl o Novohradských horách.
Co se kastellologie týče, tak jsem si myslel, že nic a nikdo už nemůže překonat práce Sedláčka a Menclové, ale nyní s odstupem času musím konstatovat, že co se týče tohoto oboru je třeba dát na jednu roveň jména tři:
Sedláček, Menclová, Durdík.