BlueMind18 komentáře u knih

Na začátku roku rozhodla prokousat novým ÚZ trestních předpisů, což je aktivita, kterou nepodnikám příliš horlivě, protože je tak narušována moje mentální mapa, kde jaké ustanovení najdu v předchozím vydání papírového ÚZ. Při počátečních úhybných manévrech jsem narazila na tuto knihu, volně přístupnou v ASPI a i když jsem nakonec přečetla o sto stran více (spolu s ÚZ), než jsem zamýšlela, nelituji. Kniha je napsána právním jazykem, nicméně s citem vyhmátnout kus příběhu člověka, který je aplikaci trestního předpisu podrobován. Jen mi trochu vadil na můj vkus až příliš nekritický postoj k zostřené aplikaci ustanovení § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z. v časech covidových, kdy se návrh na potrestání za ukradenou housku recidivistou/recidivistkou nepodával, ale za ukradený krém již ano (?). Ačkoli až po vydání této knihy velký senát trestního kolegia NS zaujal poněkud jiný postoj k zostřené aplikaci § 205 odst. 2, 4 písm. b) t.z (sp. zn. 15 Tdo 110/2021, 16. 3. 2021), stejně nechápu, proč ve věznici musí někdo skončit kvůli takovým hloupostem jako je krádež krému (nemluvě o tom, že denní náklady na pobyt takové osoby ve vězení několikanásobně převyšují hodnotu ukradeného zboží), byť se jedná o recidivy. Knihu bych doporučila (nejen) právním čekatelům, ale i všem, kteří si v rámci osvěžování předpisů trestního práva, chtějí strohou řeč právních předpisů zasadit do reálného kontextu jejich skutečné aplikace vycházející ze zkušenosti okresní státní zástupkyně.

1 30.04.2023

Autorčino vyprávění o životě na ostrově Vashon s druhým manželem Donem a dvěma dospívajícími dcerami. Nejvtipnější kapitola byla podle mého názoru Dospívání aneb Posílám k vám Imogenu, přijedu si pro ni, až jí bude třicet. Trable s puberťáky jsou vděčné téma.

01.09.2024

Memoárová kniha zachycující vzpomínky autorky (roč. 1932), která se narodila do rodiny Volyňských Čechů, na její dětství na východní Ukrajině až po návrat v březnu v roce 1947 do Československa. Vyprávění rozdělené do jednotlivých kapitol či příběhů mnohdy určité skutečnosti opakuje, avšak obsahuje i některé příběhy, které mají literární potenciál, podle mého názoru, překračující výrazně memoárovou formu (např. Miňka se musí zabít,aneb Co znamená vojennizacija“, Putování s uzeným prasetem aj.).

Kniha obsahuje skutečnosti zajímavé i ze sociologického či historického hlediska. Namátkově uvádím:
„V rámci boje proti náboženskému tmářství jsou již začátkem roku 1930 sovětskou vládou přísně zakázány veškeré církevní obřady: svatba, křest, pohřeb. Z většiny kostelů jsou odstraňovány kříže, duchovní jsou zatýkáni a vsazováni do vězení. Postupně je hodně kostelů zbouráno, přeměněno na sklady nebo kluby (například polský katolický kostel v Pulinu), nebo jsou z nich kolchozní sýpky.
Manželský svazek doznává velké volnosti, zejména v období, kdy dosahuje vrcholu tzv. „svobodná láska“. Ve městech jsou již dříve zřízeny tzv. ZAGSy, které slouží k registraci manželství, říká se tomu familiárně: zapsat se. Nyní stačí, když dvojice přijde a oznámí, že se chtějí „zapsat“. Úředník jim vydá potvrzení o manželství. Na druhé straně tyto ZAGSy slouží i ke zrušení manželství. Opět stačí, když se dvojice dostaví na úřad, do týdne nebo třeba za dva dny po „zapsání se“, a oznámí, že si to rozmysleli a rozhodli se „rozepsat“. A manželství je rozregistrováno, zrušeno. Jenže mnozí manželé se rozejdou, aniž by se rozregistrovali, a pak se jinde „zapíšou“ s někým jiným. Nikdo není stíhán pro bigamii. Tato „manželství“, která vedou k jedinému – k bájené nezodpovědnosti, mají velice brzy i jiné následky. Ty se dostavují v obrovském měřítku – celé tlupy „bezprizornikov“, dětí bez rodičů, se potulují po městech a sovětské úřady si s nimi nevědí rady. “ (str. 294/295)

Zajímavé také zkušenosti se znárodňováním, s nímž mnozí Volyňští Češi učinily dvojí zkušenost, jednou na východní Ukrajině spadající od 20. let 20. století a násl. pod SSSR, podruhé po svém návratu do Čech.

„Ale pak přišlo znárodnění. V roce 1949 se začalo mluvit o založení JZD. Jedním z nejvášnivějších aktivistů byl náš soused pan Havelka. O společném hospodaření přesvědčoval našeho tatínka velice naivními argumenty, spíše směšnými. Tvrdil, jaké to bude mít výhody: „Podívej, Tondo, dostaneš chuť na řízky, tak prostě řekneš – potřebuju prase. A vedení JZD ti dá vykrmeného pašíka. A máš to bez práce.“ Pan Havelka pozapomněl, že my jsme společné hospodaření poznali již na Okolku. Ale snad měli ti aktivisté tak mdlé mozky, že tomu všemu snad i věřili, že totiž bude něco, např. JZD vzkvétat samo od sebe, bez fyzického přičinění. Však asi proto ty výsledky společného hospodaření v JZD vypadaly tak, jak vypadaly. Zejména v 50. letech 20. století.“

Tak je vidět, že mdlost mozků některých aktivistů, ať už jakéhokoli ražení, vykazuje historicky setrvalou tendenci. Obávám se, že vzrůstající.

25.11.2023

Jde o knihu ze soudky malé vs. velké dějiny. Někdo možná shledá příběh Roberta Steuna, nejdříve lesního adjunta, policisty a agenta československé zpravodajské služby, pak jen policisty a nakonec znovu lesníka, málo strhující či název zavádějící, já oproti tomu oceňuji autentičnost výpovědi moudrého člověka, jeho vnímání velkých i malých událostí.

Nadto v neposlední řadě oceňuji tu práci, kterou si dala jeho vnučka s tím, že popsané listy jeho vzpomínek shromáždila, nechala je přeložit z němčiny do češtiny a zasloužila se o jejich předložení v knižní podobě i širšímu okruhu čtenářů.

Zaujalo mě, že jedním z působišť autora coby lesníka byla obec Lauterbach (Čistá). Je to jedna ze zaniklých obcí, nedaleko obce Krásno v okrese Sokolov, když tudy pojedete dnes, ani nepoznáte, že tam někdy nějaké město bylo, najdete tu jen pamětní desku a nedaleko důl Jeroným, kde se kdysi těžil cínovec (kasiterit). Robert Steun na straně 353 píše: "Brzy po našem odjezdu se ve městě Lauterbach začala konat velká vojenská cvičení, při nichž bylo město téměř úplně zničeno děly, tanky a bombami z letadel. Často jsem pak projížděl na motorce svým lesem a v jasu večerního slunce zdáli pozoroval a upřímně litoval osud tohoto nesmyslně zničeného města. Na místech, kde dříve býval život, nebylo nic jiného než trosky. Ale s Lauterbachem nebylo ještě ničení skončeno. Stejný osud postihl i obce Frohnau, Lobs, Ebnet, Perlsberg, Kohling, Steinbach, Neudorf, Sangerberg, Birndorf a ještě další, která mě v tomto okamžiku nenapadají. Celkem bylo zničeno 14 obcí a 1 město. 28 000 hektarů orné půdy v těchto místech zůstalo ladem a již nebylo dále obděláváno. Ani mrtví na hřbitovech již neměli mít klid, protože pomníky byly rozkradeny a převezeny do vnitrozemí. ..."

06.08.2023