BlueMind18 přečtené 82

Cirkus Humberto 1955, Eduard Bass (p)

Jde o román, který se soustředí především na život a osud cirkusového umělce Václava Karase, který svůj život zasvětil cirkusu Humberto, byť souhrou osudu většinu svého profesního života nakonec strávil jako umělecký ředitel pražského varieté Humberto. Je zde popisován příběh několika generací spjatých profesně s cirkusem Humberto a předestřeno mezinárodní prostředí cirkusu jakožto svého druhu jedinečného uměleckého podniku. V románu je ale přítomno i mnoho nadčasových témat – např. těžkopádnost podniku, který se z důvodu stárnutí souboru i managementu příliš nikam neposouvá, protože zde chybí dravá energie mládí, neochota stáří předat včas žezlo mladé generaci; zde by se slušelo poznamenat, že současná doba s kultem mládí také není úplně nejlepším příkladem, ale téma touhy mladých po sebeprosazení a touha starých či starších po udržení moci či vlivu, je zkrátka věčné. Dalším tématem je předávání životních zkušeností nové generaci, formování mladých duší. Tak jako si Petr Berwitz vychovává Vaška Karase jako možného nástupce, vykřeše v něm jiskérku cirkusáka, která je ve Vaškovi možná již od počátku, tak o pár desetiletí později Vašek vychovává svou vnučku Lidušku pro uměleckou dráhu. Jde tedy o téma předávání odkazu, zkušenosti, formujícím vlivu starších na mladou generaci, i když postava Vaška či Lidušky, jsou zde vylíčeny v ideálních podobách tvárného mládí. Osobně miluju cirkus a cirkusové umění. Nedokážu si představit cirkus bez drezury koní a vůbec zvířat, akrobatických kousků a klauna. Listopad je pro mě měsíc cirkusu, osvěžujícím závanem pro mě tak jiného světa. Knihu Eduarda Basse jsem sehnala v antikvatriátu s jedinečnými ilustracemi od Františka Tichého s rokem vydání 1942; snad jsem jej četla jako první, protože jsem musela prořezávat stránky. Ano, cirkus má mnoho nepřátel, i má bývalá kolegyně s nevolí hleděla na antikvariátní kousek této knihy od Eduarda Basse; podezřívám ji, že by ji jako zarytá a nadmíru citlivá veganka nejraději viděla na hořící hranici spolu s cirkusem a jeho drezurou zvířat. No, já naopak doufám, že cirkus přežije i v budoucnu. Knihu doporučuji, stejně jako seriál Cirkus Humberto, obojí je moje srdeční záležitost.... celý text

Nejvyšší karta 2023, Petra Hůlová

Mně se kniha rozhodně líbila. Za mě velmi čtivá, zajímavá tématem, střet generací, to je věčné a asi i vděčné téma. Kdyby Sylvie byla opravdu feministka, napsala by stejnou knihu jako autorka a ne cancy jako Mimozemské přítelkyně (či co to bylo).... celý text

Vzdělaná 2020, Tara Westover

Autorka popisuje své dětství a dospívání v rodině manipulativních, fundamentalisticky nábožensky založených rodičů, z nichž jeden (otec) vykazuje velikášské, paranoidní rysy a je neustále v očekávání konce světa a druhý, matka, se snaží skutečnost deformovat tak, aby byla v souladu s tím, jak si to ten její pomatenec/manžel přeje a zároveň se snaží budit zdání, že vše je v nejlepším pořádku. Kdo se nedá přesvědčit o tom, že vše je v nejlepším pořádku, toho zřejmě posedl ďábel, takhle jednoduché to celé je. V této výsostně patologické dynamice povedený pár vychovává sedm dětí, které neposílá do školy, protože škola je dílo ďáblovo a vyznává domácí vzdělávání, jež spočívá v matlání různých bylinných tinktur, práci na šrotovišti a tak podobně. Ještě, že některé univerzity v USA přijímají i studenty z řad těch, kteří prošli domácím vzděláváním, což někdy může být docela velký průšvih, jak vidíme na případu Tary a jejích sourozenců. Důležité je, aby zájemce z řad domácích "vzdělanců" dosáhl potřebného počtu bodů v tzv. ACT testech. Tara (po druhém pokusu) potřebného počtu v ACT testu dosáhne, obdobně jako její dva další sourozenci, a otevírá se jí svět a nové příležitosti, zatímco další čtyři sourozenci zůstávají bez vzdělání a bez maturity, ekonomicky závislí na rodičích a ve spirále rodičovské patologie, do níž si vnáší ještě patologii svou, což je především případ Tařina násilnického bratra, manipulátora obdobného ražení jako povedení rodičové. Ano, leckdo může spatřovat jistou nelogičnost v mentalitě rodičovského páru, kdy základní vzdělávání a střední vzdělávání je dílo ďáblovo, ale na vysokou se holt dítko přihlásit může, pokud na to má, a když hlavně pocítilo blahodárný vliv domácího vzdělávání. Ale logika nehraje příliš velikou roli v hlavě osob s poruchami osobnosti s narcistními, paranoidními, manipulativními a jinými patologickými rysy. Obdivuji houževnatost autorky, její sílu a vytrvalost s níž vykročila po cestě, kterou v knize popisuje, po cestě, kdy se pomalu, ale jistě vzdaluje, především mentálně prostředí, v němž vyrostla. Zároveň mi byla sympatická kritická sebereflexe, s jakou autorka obracela svou optiku na sebe, na své špatné volby a omyly, jichž se dopustila a upřímnost, s níž líčila svá neurotická zhroucení a deprese. Nejsmutnější na této knize, na tom všem, co autorka prožila, je, jak jsou schopni rodiče svému dítěti ublížit, nepodpořit jej v důležitých rozhodnutích, nechránit jej, když je to třeba, naopak vystavovat dítě či mladého člověka naprosto šíleným situacím, autonehodám, zraněním bez jakéhokoli lékařského ošetření, nehodám na vrakovišti či šrotovišti. V případě autorky to ještě bylo mlácení ze strany staršího bratra. Autorka nakonec pomoc našla spíše u cizích lidí než u vlastních rodičů, kteří se sice čas od času zmohli na jakousi proklamaci náklonnosti, ale naprosto nebyli schopni ji dokázat, naopak oni požadovali důkazy, hlavně o tom, že jejich pokroucené vidění reality znamená jedinou pravdu, jinou verzi skutečnosti nebyli ochotni připustit, racionálně o ní diskutovat, natož ji přijmout a (sebe)kriticky se s ní vyrovnat. K osobě matky Tary bych dodala, že to skutečně není žádná uťápnutá chudinka, ale sama je rovněž obratná manipulátorka, což se odkrývá viditelně např. tehdy (v třetí části knihy), když volá Tařinýmu bratrovi Tylerovi (jedná se o sourozence, který se taktéž trhl od ulítlé rodinky a získal univerzitní vzdělání), aby vyvrátila cosi, co mu Tara mohla sdělit, čímž se dokonale odhalí, protože Tyler vlastně nic neví, ale zato ví, co jsou rodiče zač, a v patologické rodinné konstelaci tato událost posune bratra spíše k podpoře Tary, než k akceptaci pokroucené verze reality rodičů. Síla knihy spočívá podle mého názoru i v otázce, byť ne výslovně vyřčené, zda či za jakých podmínek je či by byl člověk ochoten po všem utrpení, kterým prošel, vyměnit své vnitřní přesvědčení, věrnost sám sobě/sama sobě za to, že přistoupí na verzi skutečnosti někoho jiného/druhého, nechá se jím/jimi podrobit a zradí sám sebe/sama sebe s vidinou např. uchování celistvosti rodiny apod., protože ten někdo jiný nebo druhý/druzí jsou rodiče nebo zkrátka někdo blízký. To je nosné téma hlavně třetí části knihy.... celý text

Náhradka 2023, Barbora Postránecká

Tzv. náhradka čili náhradní rodinná péče je skutečně navýsost náročná disciplína. Smekám přede všemi, kteří to zvládnou, přijmout vlastně zpočátku cizí dítě do své rodiny s minimálně mnoha šrámy na duši, věnovat mu/jí/jim neskutečné množství vlastní energie, projít s nimi jejich traumata, hledání vlastních kořenů (rodin), prožívat přitom vlastní bolest a obavy. Poučná kniha o tom, jak náhradní rodinná péče funguje v praxi, o jejích formách, o zkušenostech těch, co si toto břímě vzaly na svá bedra. V neposlední řadě publikace s mnoha pěknými fotografiemi.... celý text

Amerikána 2017, Chimamanda Ngozi Adichie

Amerikána je vlastně příběh lásky mezi Ifemelu a Obinze, jejichž cesty se rozcházejí poté, co Ifemelu dostane studentské vízum do Spojených států, aby se znovu ke konci knihy protnuly. Někdo bude možná konec příběhu pokládat za klišé jako z červené knihovny; v tom mi autorka trochu připomíná hlavní hrdinku, která nakonec na přednáškách o rasismu v USA říkala, co chtělo slyšet publikum, nikoli to, co si myslela. Oba, Ifemelu i Obinze, každý po své linii zažívají svou vlastní nelehkou přistěhovaleckou zkušenost, Ifemelu ve Spojených státech amerických, Obinze v Británii, reflektují a jsou svědky životů svých příbuzných, přátel atd., někdo se snaží přizpůsobit i za cenu naprostého popření sama sebe a svého původu, někdo se snaží vydělat v novém prostředí a zkrátka nějak přežít. Souhrn všech těch lidských zkušeností a střípků příběhů, ať již z pohledu Ifemelu či Obinzeho je pěkně popsaný. Narativně je kniha poněkud více vychýlená ve prospěch Ifemelu, jejích zážitků, pocitů a zkušeností (hlavně milostných), ale to nebylo nic, přes co bych se nedokázala přenést. Obinze je vykreslen méně plastičtěji, jeho postava je poněkud schematicky strnulá do jakéhosi obrazu či představy dokonalého kluka/muže. Jedná se o rozsáhlejší román, ale podle mého názoru není rozhodně nudný, zaujaly mě i politické úvahy o rase z Ifemelina blogu rasovna zařazené do textu příběhu. Na to, že přistěhovalkyně z Afriky o sobě a o svém vztahu ke druhým lidem poté, co dorazila do Států zpočátku vůbec neuvažovala z rasové perspektivy, se tu rasové otázky řeší opravdu hodně. Jde o ukázku toho, jak přistěhovalecká zkušenost do Spojených států Ifemelu změnila. Zpětně docela chápu některé postavy (např. první serióznější Ifemelina zaměstnavatelka, které se Ifem starala o děti), které okolo Afroameričanů či Afričanů opatrně našlapují, protože se bojí, čím vším se jich mohou či nemohou dotknout a působí tak na první dojem jako slabomyslní neupřímní pokrytci. Jinak samotná Nigérie je poněkud komplikovanější, než by se ze závěrečného popisu autorky, kde to již těžce sklouzává do milostného příběhu, mohlo zdát. Autorka reflektuje především zkušenosti Nigerijců a Nigerijek, které jsou do značné míry ovlivněny anglofonní kulturou.... celý text

Oheň 2022, Maria Pourchet

Trochu jsem se obávala toho, co mě čeká, když jsem sáhla po "spalujícím příběhu vášně" Laury a Clémenta od francouzské spisovatelky. Obě hlavní postavy jsou nemožné a už od první stránky mi slušně lezly na nervy. Intelektuálové uvyklí žít ve spleti hlasů uvnitř svých hlav, když už není po ruce obecenstvo. Tady jsou ovšem "hlavy odklopeny a čtenáři/čtenářky oblaženi/y". Čím katastrofálněji se jejich love story rozvíjela a čím více selhání se vršilo jedno za druhým/na druhé, tím více mě to bavilo, jak po stránce jazykové, tak i příběhové. Hladce jsem nasedla na sadistickou vlnu a nechala se jí slastně unášet. Moje nejoblíbenější postava je pes Taťka, to bez debat. Nakonec hodnotím velmi pozitivně.... celý text

Dusím se ve vlastní šťávě 2008, Betty MacDonald

Autorčino vyprávění o životě na ostrově Vashon s druhým manželem Donem a dvěma dospívajícími dcerami. Nejvtipnější kapitola byla podle mého názoru Dospívání aneb Posílám k vám Imogenu, přijedu si pro ni, až jí bude třicet. Trable s puberťáky jsou vděčné téma.... celý text

Morová rána 2008, Betty MacDonald

Vejce a já 2004, Betty MacDonald

Džinové 2024, Fatma Aydemir

Začnu pozitivně. Autorka umí psát. To je fajn. Nicméně já v tom jako v celku vidím kýč stvořený ve jménu jakési politické propagandy zafinancovaný možná nějakou institucí či neziskovkou typu „Evropský fond budoucnosti“ nebo „Německý fond přítomnosti“. Využívá to klasický formát, žijeme v rodině spíše vedle sebe než spolu. Následuje SPOILER. V příběhu figuruje otec rodiny, kterého v devětapadesáti skolí srdeční příhoda, a to těsně před tím, než se po celoživotní dřině v německých fabrikách rozhodl odejít do předčasného důchodu a koupit byt v Istanbulu, který nikdo kromě něj vlastně nechtěl. Za mě nejsympatičtější postava, pracoval a obětoval se pro děti a manželku, leccos mu možná uniklo, ale byl konzervativní, a to se moc v určitých progresivních kruzích. nenosí. Dále v příběhu figuruje jeho manželka, která s manželem sdílí jeho život v Německu, má asi deprese, spíše poslouchá manžela, drží se doma a ke konci ji schvátí nějaké zemětřesení, peklo nebo nepochopila jsem co, asi za trest, že nerozuměla osobnosti svých dětí a nehájila jejich jinakost či co. První dítě, dcera, kterou oba výše zmínění odevzdali v roběcím věku do rukou svých příbuzných v Rakousku, která nemohla mít děti, a to na nátlak ze strany rodičů, vlastně v dospělosti zjistí, že je muž. "Naštěstí" než stačíme zjistit podrobnosti, dostaneme info, že zemřela při autonehodě v Berlíně. Může za to její vlastní matka, protože by jí stejně nerozuměla a vyhnala by jí/ho z domova stejně jako ta adoptivní matka. Druhá dcerunka, kterou si již mohli praví rodičové ponechat, je analfabetka a podnikatelka, není jasné, jak se jí to stalo, když chodila na několikaměsíční kurz němčiny v Německu, umí počítat z hlavy a je tak cílevědomá. Každopádně za to mohou zlí rodičové, protože jí neposlali do školy, i když ani jeden z rodičů analfabet není. Dcerka má energii dotáhnout to na majitelku pizzerie, ale naučit se psát, to ne. Třetí dítko, synek, je flákač. Nedokončil učební obor, má sem tam problémy s "cajtama" a kšeftuje s auťákama, ale mohl být kdysi tanečník hip hop. Kdo za to může, že není? Rodiče, který mu po průseru s policií v pubertě zatrhli konkurz na tanečníka. Čtvrté dítko, další dcera, na rozdíl od sourozenkyně analfabetky vystuduje gymnázium, studuje germatistiku, moc jí to ale nebere, i když píše diplomku o Nietzschovi (ten jí taky nebere), občas brala či bere drogy a spí se všemi, kdo se naskytne, s muži i ženami. Kdo za to může? Rodiče. Možná to s ní prostě vzdali nebo co. Poslední dítko, syn, toho času středoškolák, je homosexuál, z čehož se ho snaží vykurýrovat nesympatický německý psychiatr, který mu podsouvá tezi, že se příliš snaží vyhovět zhoubné představě svého otce o maskulinitě. Někdo to možná bude vnímat či vnímá jako supersad story a bude to vidět tak, že mu/já autorka dala, co chtěl/a (a setře přitom nejednu slzičku), ale já v tom vidím kýčovitou sentimentální splácaninu, která se ještě navíc tváří jako vysoká literatura. Za mě zatím nejlépe sepsaný příběh, byť se jedná o reportáž, o imigraci muslimů do Evropy a různých problémech s ní spjatých včetně dilemat a tápání potomků imigrantů jsou Dvě sestry od Äsne Seierstad.... celý text

Práce: Dějiny toho, jak trávíme čas 2021, James Suzman

Poselství knihy by se dalo smrsknout do jediné maximy, a to nepracujme tolik aneb čas nejsou jen peníze. Ke šťastně prožitému životu patří i přiměřená míra zahálky, nicnedělání, pozorování, případně kreativity. Co se týče materiální střídmosti a potírání nerovnosti, v tom se dle autora můžeme učit od prapředků lovců, resp. z toho, co o jejich životním stylu víme z antropologie, archeologie apod.; autor zde často odkazuje na zvyky afrických Ju/´hoasiů, kteří se svým zvykům těmto lovcům blíží. Vztah mezi vztah mezi energií, životem a prací je společným rysem, který sdílíme i s jinými živými organismy. V této knize není dle mého názoru sdělováno čtenářům nic převratně nového a není to ani o tom, že bychom se měli vrátit k životnímu stylu lovců – sběračů, neboť s rozlezlostí a početností lidské populace, o což se úspěšně postarali naši zemědělští předkové a se současným rozvojem a koncentrací obyvatel do měst, to ani nejde. Autor se dotýká všemožných témat souvisejících s prací od evoluční biologie, archeologie, historie, antropologie; odkazuje na různé autory od Leviho-Strausse a jeho strukturalistické teorie kultury, Malthusse a jeho teorie o exponenciálním růstu populace vs aritmetickém růstu zemědělských výnosů, Meadowse a jeho Meze růstu atd. Ano, jistě, někteří z nás vidí v honbě za kariérou a penězi vyšší smysl, nebo jsou zkrátka v tahu stávajících kulturních vzorců jako např Japonci, kteří jsou schopni upracovat se k smrti a nevzít si ani den volna je pro ně otázkou cti. Mně osobně prázdná hesla typu „když nemůžeš, tak přidej“ nechávají zcela chladnou a v ´pohádce´ o nekonečném hospodářském růstu nevidím žádný happy end (a ani tam není). Kdo se žene za falešným pozlátkem, bude se za ním hnát dále. Kniha nekniha.... celý text

Petrolejové lampy 1983, Jaroslav Havlíček

Mnozí z nás v sobě zřejmě nosí vizuální obraz Ivy Janžurové coby Štěpky Kiliánové a Petra Čepka představujícího Petra Malinu z Herzova filmového zpracování. Jelikož uplynula drahná doba od okamžiku, kdy jsem film shlédla, nebyla jsem příliš spoutána vizualitou Herzovou a mohla jsem se plně ponořit do vizuality, barev a rytmiky, kterou ve mně vyvolal samotný autorův text. Štěpka Kiliánová, ta živoucí osobitá a nespoutaná postavička, která vzbuzovala tolik pobouření v úzkoprsých Jilemnických obyvatelích konce 19. a začátku 20. století, mě neskutečně bavila, a to jak v podobě energické dcerky představitele místní jilemnické honorace, stavitele Kiliána, zevlující po náměstí s místní omladinou, plná dychtivé touhy po ženichovi, dítěti, vlastním rodinném životě, zapojující se s veškerým zápalem do místního ochotnického divadla, tak v podobě praktické, rázné a zároveň tiše trpící selky připoutané do Velrychovského statku nešťastným svazkem s paralytickým hejtmanem, který vlastně nakonec netouží po ničem jiném, než si umírání zpříjemnit vyženěným majetkem. Jelikož jsem viděla kdysi film, neměla jsem potřebu číst knihu, jsem ale ráda, že jsem se k ní nakonec dostala.... celý text

Neviditelný 1963, Jaroslav Havlíček

Mistrovsky vygradovaný psychologický román s hrdinou/vypravěčem bez skrupulí, kterého jeho chladný kalkul uvězní v pasti, odkud není úniku. Svým způsobem velmi originální zobrazení pozvolna gradující až kulminující ničivé neviditelné síly iracionality a šílenství, která jakoby nic rozmetá celou rodinu a její jmění, a proti níž nezmůže nic ani chladně kalkulující manipulátor. Ten sám je ostatně vykonavatelem, hybatelem této ničivé síly, která je i jeho vlastní zkázou.... celý text

Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii 2024, Abigail Shrier

Za přečtení kniha rozhodně stojí. Otevírá mnoho zajímavých a kontroverzních témat. Člověk si ale musí i uvědomit, že autorka popisuje zkušenosti ze Spojených států, kde tzv. genderová výchova probíhá snad už od mateřských školek (opravdu ve všech?). Mě by nejvíc zajímalo, proč se tzv. genderová dysforie projevuje podle autorky u mladých žen, když účastníky tzv. genderové výchovy jsou ve Spojených státech povinně i chlapci. Ti jsou podle autorky zcela imunní? V tomto směru bych uvítala čísla a statistiky a poněkud racionálnější argumentaci k dovysvětlení tohoto fenoménu, čehož jsem se ovšem v knize nedočkala. Dozvěděla jsem se sice několik příběhů různých dívek, posléze transgenderů FtM, které se na začátku dospívání, většinou po přechodu na vysokou škodu, rozhodly/i pro tranzici. Všechny/Všichni měli problémy se sociálními kontakty, a když se rozhodly/i pro tranzici, jejich sociální život se o 200 % zlepšil, najednou byly/i všude lépe přijímané/přijímáni, odtrhli/y se od rodiny, která jejich kroky vesměs nechápala, aby byly/i na oplátku přijaty/i do tzv. transgenderové/queer rodiny. No, dívky se jevily podle popisu autorky jako značně labilní osobnosti (ale možná šlo jen o životní fázi lability v citlivém období), možná by vyžadovaly větší péči a důkladnější psychoterapii, než tzv. afirmativní terapii. Testosteron bylo možná to poslední, co ve skutečnosti potřebovaly. Za mě jednoznačně nejkontroverznější téma, které autorka otevírá jsou blokátory puberty, kdy je (nejen) ve Spojených státech módou prohlašovat, že trangender zdravé děti (problematická je z mého pohledu i ta nálepka „transgender" děti) by měly postupovat tuto „farmakoterapii“, kdy se jim zastaví vypne endokrinní systém, co nejdříve, aby nemohl tělo dospívajících zaplavovat „nežádoucími“ hormony. Tyto děti okamžitě najedou na terapii těmi „správnými“ hormony a celá tato slavná „farmakoterapie“ vede k tomu, že se dobrovolně sterilizují a stanou se doživotními uživateli/uživatelkami těch „správných“ hormonů (takže je celé možná dost spíše o pokrytectví, nezodpovědnosti a farmabusinessu). Za mě další zajímavá témata, která autorka otevírá: 1/ mýtus genderové dysforie u transgender jedinců již od dětství, 2/ negativní stránky tzv. afirmativní terapie (za mě v jejím nejčistším zde popisovaném typu stejně odpudivá a iracionální jako tzv. konverzní terapie), 3/ politický aktivismus různých LGBT menšin (nejen na univerzitní půdě) a jeho dopady, 4/ transgender ženy (MtF) a sport, 5/ ochota odborníků (lékařů, psychiatrů, sexuologů apod.) k indoktrinalizaci všeho druhu, pokud z toho plynou ekonomické výhody atd. A samozřejmě mě lehce šokovalo, jak přistupují univerzity (včetně slavné Ivy League) k podávání hormonů svým studentům/studentkám. Evidentně je tam testosteron k dostání u každého bufáče a všem to připadá správné. Dávám o hvězdu navíc /obdobně jako thorir/, když jsem zaznamenala, kolik lidí tuto knihu zařadilo do kategorie "odpad", aniž by napsalo svoji vlastní kritiku, poté, co se zřejmě účelově přihlásili do databáze knih.... celý text

Byli jsme tu vždycky 2022, Filip Titlbach

Za mě jsou to takové rozhovory s různými lidmi o ničem a o všem okolo gayů, leseb, transgenderů, nebinárních osob, drag queens apod. Osobně by mě třeba zajímal rozhovor s gay párem, který má děti v pěstounské péči apod., a podle všeho jich není málo, ale nic takového tu není. Jedinou změnou oproti tomu, kdy byly rozhovory vedeny a kniha byla vydaná, je, že Ústavní soud (kupodivu) přistoupil konečně ke zrušení problematického paragrafu se sterilizací transgendrových osob. Ale nebýt rozhodnutí ESLP z roku 2017, nemyslím si, že by k tomu došlo (i s ohledem na předchozí produkci NSS). Jsem zvědavá, jak to dopadne s manželstvím stejnopohlavních párů v ČR. Já osobně proti tomu nic nemám, ani proti případným adopcím. Úprava rodinného práva je v českém právu neměnná snad od šedesátých let minulého století, nový občanský zákoník na tom nic moc nezměnil. Tahle oblast vykazuje odolnost vůči změnám a neříkám, že je to principiálně špatně, spíš naopak. Obecně je mi v zásadě jedno, jak kdo žije. Ale někdy ´tlačit na pilu méně je lepší´, čímž mířím na propagaci různých témat těchto menšin či přímo těchto menšin v kultuře či zábavě.... celý text

Šikmý kostel 3 2024, Karin Lednická

Za mě nejlepší série, a snad vůbec nejlepší autorský český beletristický počin, který jsem v poslední době (letech) četla. Zvláště se mi líbila příloha na konci třetího dílu.... celý text

Šikmý kostel 2 2021, Karin Lednická

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Průvodce králičí norou 2023, Jan Tománek

Dříve jsme tu měli čestný titul zasloužilý umělec. Časem, změnou doby a paradigmat byl nahrazen neoficiálním titulem zasloužilý dezinformátor. Sociální kredit zasloužilých dezinformátorů je v mainstreamových kruzích hodně nízký, obecným trendem je tyto lidi ve veřejném prostoru vymlčet čili vyghostovat a dehonestovat. Nicméně, alespoň pro mně a myslím, že pro mnohé, je atraktivní, že tito lidé jako jedni z mála neztratili schopnost kriticky přemýšlet mimo oficiálně vytyčené lajny mentálně uniformovaného stáda našich hlídajících psů "demokracie", a co víc, říkat to vše pěkně nahlas. Ano, autor, jak už někdo níže poznamenal, v mnohých zde probíraných tématech klouže po povrchu, ale to byl záměr. V lecčems lze nesouhlasit či pochybovat (osobně mám pochybnosti o pravdivosti a výstupech různých tzv. vědeckých pokusů, pokud vím, některé se časem ukázaly jako falešné), něco je čirá spekulace, něco čirá utopie (třeba žít co nejvíce mimo systém - co si pod tím mám konkrétně představit v rámci každodenní strategie přežití v tomto světě?), ale celkově knihu hodnotím spíše pozitivně. Přemýšliví kverulanti mají moje sympatie.... celý text

Vladař 2009, Niccolò Machiavelli