BlueMind18 přečtené 82

Hledání dobré smrti 2023, Caitlin Doughty

Obálka knihy v mexickém stylu (pokud jste viděli animovaný film Coco, tak víte, o čem je řeč) mě v knihkupectví zaujala na první pohled; kniha je navíc plná pěkných ilustrací od mě do té doby neznámého (není divu, nejsem žádný znalec umění) Landise Blaira, amerického ilustrátora a komiksového tvůrce, a co je nejdůležitější, skvěle se mi četla. Nemusíte být zrovna katakombový typ jako Caitlin, jak někde v knize žertuje během dialogu s italským taxikářem, ale tak jako tak, smrt je nedílnou součástí našeho života, ať chcete nebo ne, a čeká nás všechny, tak proč k tomu nepřistoupit s klidem filozofa/filozofky a nadto se při čtení této knihy pobavit i poučit o pohřebních rituálech z různých končin světa. Dočtete se tak trochu letem světem o všem možném, o indonéském Tana Toraja a tamním rituálu ma´nene (za mě ne díky), mexické slavnosti Día de Muertos, věžích ticha a zjevném, znepokojivém úbytku supů (důkaz toho, jak je všechno v přírodě propojené nebo spíš, že lidé jsou opravdu nepříjemně šikovní v hubení různých druhů živočichů; znalci vzpomenou v analogii např. na Tiché jaro od Carsonové), tibetských nebeských pohřbech, věšteckých lebkách natitas v Bolívii, svítících soškách buddhy v buddhistickém chrámu Koukokuji v (na můj vkus) přetechnizovaném Japonsku (byť se zajímavým rituálem kotsuage, který by asi slabší povahy nedaly), španělském pohřebním ústavu Altima se spoustou skel a výloh v Barceloně i vědeckém projektu ve výzkumném zařízení FOREST kompostování lidských těl v Severní Karolíně atd. Autorka je velmi otevřená všem možným způsobům pohřbívání, což může u konzervativnějších jedinců vyvolat nevoli či nechuť, mně se ale její vášeň pro reformu pohřbívání, sympatická zvídavost a otevřenost různým formám pohřbívání a vůbec otevřený přístup ke smrti, která nemusí být čistě jen smutnou a/či tragickou záležitostí, velmi zamlouvá. Caitlin Doughtyová je nejen majitelkou pohřebního ústavu, ale i poměrně akční ženou, na youtoube najdete hromadu jejích videí na kanále Ask a Mortician (doporučuji). Po přečtení knihy si můžete směle odpovědět na otázku, jak Vy osobně jste spokojení s pohřbíváním v České republice a zdejší právní regulací v oblasti pohřebnictví.... celý text

Vyšetřovatel: Démoni balkánské války a světská spravedlnost 2017, Vladimír Dzuro

Velmi zajímavá kniha o zkušenostech českého vyšetřovatele prokuratury Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Pro hlubší pochopení fungování samotného tribunálu a výsledků jeho činnosti by ale bylo třeba ponořit se do jednotlivých obžalob a rozsudků dostupných na https//www.icty.org. Je mi líto obyčejných lidí, které tato válka semlela, byť se možná na první pohled zdá, že jí unikli (viz např. příběh Dragana Samardžice v knize na str. 154 157); a ještě smutnější je, že historie se stále dokola opakuje v různých obměnách, byť geograficky jinde. Oceňuji i autorem uvedený výběr literatury v knize na str. 234 - 235. Z úplně jiného soudku bych např. doporučila knihu Moje Jugoslávie od Gorana Vojnovice a koneckonců i Totál Balkán od Blanky Čechové, neboť ne vždy je práce pro mezinárodní organizaci smysluplná jako v tomto případě; obě mnou zmiňované knihy jsou z žánru beletrie.... celý text

Příběh 2022, Kari Hotakainen

V poslední době mi připadá, že téměř každá pitomost, kterou si někdo s posvěcením příslušného experta vymyslí, je v zásadě realizovatelná bez ohledu na to, ať se jí dostane nálepky dystopie či ne. Myslím, že u této knihy se ani tak nejedná o dystopii jako o svébytnou satiru soudobé společnosti.... celý text

Důvod k naději: Moje cesta životem 2022, Jane Goodall

V dětství jsem přečetla nepřeberně knih od Geralda Durrella, mám ráda popularizační knihy od německého lesníka Petera Wohllebena, tak není divu, že jsem sáhla i po této knize od Jane Goodallové. Co mě osobně bylo blízké, byl vztah Jane Goodallové k lesu, téměř spirituální vnímání krásy přírody, momenty mystického uvědomění, kdy píše, že prales či les je pro ni tím nejduchovnějším místem. Jane Goodallová oplývala nejen neuvěřitelnou houževnatostí a zaujetím jít si svou cestou (a pěkně velkou dávkou štěstí), v čemž může být inspirací pro mnohé, ale i vysokou emocionální inteligencí, což využila při pozorování přírody či života šimpanzů. Myslím, že právě vysoká emocionální inteligence spolu s pocitem odpovědnosti poté, co si Goodallová udělala již dostatečně známé jméno ve světě vědy, vyústila v to, že se začala plně angažovat v ochraně přírody. Poněkud stylizovaný životopis tak volně přechází v jakousi agitaci za záchranu přírody a této planety, kdy každý může svým málem přispět. Zajímavých momentů se v knize ale nachází více např. popis tzv. kulturní speciace (str. 141 a násl.), úvahy Jane Godallové o vědě a náboženství (str. 183 a násl.), o etické stránce pokusů na zvířatech (str. 224 a násl.) či vůbec morální stránce našeho zacházení se zvířaty (str. 228 a násl.) atd. Za ta léta, která strávila Jane Goodallová v Gombe, byla očitým svědkem mizejících pralesů, přesto se podle mého názoru vědomě rozhodla dát přednost naději před zoufalstvím, svým čtyřem důvodům pro naději (viz str. 237 a násl.) a bojovat ze všech sil za záchranu toho, co od dětství miluje, tj. divoké přírody a v ní žijících živočichů.... celý text

Moje Jugoslávie 2021, Goran Vojnović

Autor si vybral velmi silné téma, které je zajímavé i pro mnohé, kteří byli svědky, byť i vzdáleně a okrajově, rozpadu mnohonárodnostní Jugoslávie, ale nejen pro ně, protože se zde přinejmenším otevírá otázka sebe/reflexe toho, co se v devadesátých letech minulého století v bývalé Jugoslávii skutečně dělo. Příběh je nadto veskrze univerzální, protože paměť je nejen lidským prokletím, ale i darem, který není radno zahazovat, neboť zamlčováním určitých událostí, vlastní historie, svou historii stejně nevymažeme, naopak, čím hlouběji ji pohřbíme, tím neočekávaněji a nemileji nás může překvapit. V románu je pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie vykresleno na rozpadu jedné docela obyčejné rodiny, a to z perspektivy dospívajícího chlapce. Zaujala mě do značné míry postava matky Vladana Duša, jejíž příběh je sice do značné míry zkreslen perspektivou Vladana, ale přesto dává tušit psychologickou komplikovanost jejího prožívání událostí, jimž je obdobně jako její syn nemilosrdně vystavena. Nemám, co bych vytkla, kniha je výborně napsaná (jsou zde sice určité nepřeložené nadávky, které jsou asi nepřeložitelné a jejich barvitost zřejmě lépe vyniká v původním jazyce), postihuje mentalitu lidí a snad odvážím se říct i skutečnou psychologii zla a jeho na první pohled nevinné projevy, stále přetrvávající národnostní bariéry a utužované ´předsudky´ (byť někdy i úsměvné, kdyby si člověk stále neuvědomoval tu nedávnou historii); postřehy, vnitřní konflikty a touhy hlavního hrdiny jsou drásavé, hluboké a nebanální, téma je vysoce společensky aktuální. Ceny autor za tuto knihu obdržel zaslouženě. Tuším, že překladatel to také neměl lehké a odvedl skvělou práci, ač tak soudím pouze intuitivně. Líbila se mi i grafická úprava knihy, kdy je na přední i zadní předsádce vyobrazena celá mapa bývalé Jugoslávie (nejen pro neznalé) včetně současných národních států. Nakonec si neodpustím poznámku, že přiznáním viny a jakousi očistou by si v případě nedávné občanské války, což je naprosto jasně právě případ bývalé Jugoslávie, měla projít konkrétní dotčená společnost a její obyvatelé jako celek. Nepromlčitelnost válečných zločinů v trestních řádech civilizovaných zemí má opravdu velmi dobrý důvod; nejde čistě jen o legislativní libovůli. V čem začal svou práci Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který svou činnost ukončil teprve nedávno (v roce 2017), v tom by ve svém vlastním zájmu, v zájmu svých obyvatel měly pokračovat nástupnické národní státy bývalé Jugoslávie, resp. jejich justice. Neméně důležitý je hlas novinářů/novinářek, spisovatelů/spisovatelek či vůbec tlak veřejnosti na to, aby zločiny, které se staly nebyly zamlčovány, protože za minulostí se jen tak lehce tlustá čára udělat prostě nedá; v případě zamlčování se z minulosti stává začarovaný kruh (viz str. 233 v knize) a mnohdy i past pro budoucí generace.... celý text

URBEX – Opuštěná místa v Čechách 2014, Katka Havlíková

Byť se na zálibu v tzv. urbexu dívám s pochopením (bývaly doby, kdy jsem i já sama s foťákem zavítala do pár opuštěných továren, ačkoli se tomu ještě neříkalo urbex), přeci jen jde z mého pohledu o adrenalinovo-estetickou zábavu s prvkem nadšeného, lehce zvráceně romantického nomádství po ruinách. Větší smysl mi dává, když se někdo (obec, skupina lidí, rodina apod.) podobné polorozbořeniny ujme a snaží se jí dát nové využití, což mnohdy nelze energického nasazení dotyčných jedinců a/nebo finanční injekce. V knize mě zaujal hotel Theya, asi proto, že přesně vím, kde v Mariánkách je. Ve skutečnosti jde o bývalý areál Donbas, kterého se konečně někdo ujal a otevřel zde kavárnu (viz https://www.lesnimlyn.cz) a plánuje i otevření penzionu, takže pro nadšence krás zániku a romantiky urbexu je už asi lehce pasé Asi jsem až moc velký pragmatik, aby mě dojímala krása zániku, mě spíše zajímá krása nových počátků a fandím odvaze těch, kteří do záchrany podobných míst pustí.... celý text

Kafka: Roky poznání 2018, Reiner Stach

Kafka: Roky rozhodování 2017, Reiner Stach

Druhý díl Stachovy monumentálně pojaté třídílné monografie o Kafkovi mapuje léta od roku 1911 do roku 1915. Zatímco první díl byl v popisných částech spíše zaměřen na společnost přelomu 19. a 20. století, zde došlo na hluboký psychologický ponor do vztahu Kafky a Felice Bauerové, který se z valné části odkrýval v dochované korespondenci, kterou Franz Felice adresoval (cca 350 dopisů). Osobně jsem měla potíže rozsáhlý Stachův psychologický rozbor tohoto vztahu vůbec zpracovat a knihu jsem párkrát odložila, abych se k ní zase vrátila. Na někoho, jak je patrné z jiných komentářů, působily pasáže, kde je popsán Kafkův vnitřní boj mezi láskou a manželstvím a touhou po oddání se literatuře, jako ty nejsilnější. To nepopírám, nicméně mně celý ten v zásadě z větší části několikaletý korespondenční poměr přišel velmi bizarní, ony nuance mnohosti nevyřčeného ve vztahu, který nestavěl na společných prožitcích, fyzické blízkosti. Celé jsem to zkrátka nechápala; ženy v té době byly zkrátka asi vychovávány jinak. Dělalo to na mě dojem, že Kafka sice toužil pohybovat se v jakémsi intervalu normality, kam patřilo i uzavření manželství, ale nebyl toho zkrátka schopen (podobně jako např. Kierkegaard) a zatáhl do svého vnitřního deliria chimérických představ o manželství i Felice, která se tomu, pro mě nepochopitelně, podrobila. Ani mi moc nedával smysl Stachův popis, kdy na jednu stranu popisoval Kafkovu touhu písmeny, dopisy získat ženu, na druhou zas (o několik stovek stránek dále a ve třetím díle) tvrdil, že Kafka naopak vůbec nepřipisoval důležitost písmenům, ale gestům a přímému kontaktu. Nejspíše ani Kafka pořádně nevěděl, co vlastně sám chce; toužil žít v Berlíně místo v Praze, ale chtěl vytrhnout Felice z jejího života v Berlíně a přesídlit ji do Prahy, chtěl manželství, ale nechtěl v něm intimitu atd. Docela jsem si oddechla, když vztah, který začal letmým setkáním u Brodových v roce 1912 v roce 1914 skončil zrušením zasnoubení; v knize pak začal, z mého hlediska mnohem poutavější popis začátku první světové války a jejího dobového vnímání, abych zjistila (ve třetím díle), že vztah Felice a Franze ani zdaleka neskončil Moc jsem nepochopila, proč Úvod (i ve vyznění, v jakém tam je) není vlastně na počátku v prvním díle (str. 9 až 25).... celý text

Kafka: Rané roky 2017, Reiner Stach

Nedivím se, že Stachovi sepsání monumentálně pojaté třídílné monografii o Kafkovi trvalo osmnáct let, jak avizuje nakladatelství Argo na svých webových stránkách, s ohledem na množství pramenů, z nichž čerpal. Autor předkládá v prvním díle z mého hlediska čtivé, doširoka zaměřené vyprávění, jímž přibližuje čtenářům/čtenářkám nejen Kafku a jeho osobnost, okruh Kafkových přátel (především Maxe Broda), tak i společnost na přelomu 19. a 20. století. Doba začátku dvacátého století byla mimo jiné dobou začátku aviatiky, psychoanalýzy, kinematografie, spiritualismu, stále latentně přítomného antisemitismu, Weiningerova ideologismu (fenomenologie???) o tzv. substanci ženství, počátků teorie relativity a Alberta Einsteina, který od 1. 4. 1911 zakotvil na rok na pražské německé univerzitě, teozofie a Rudolfa Steinera atd. O tom všem a o mnohém dalším se dočtete. Přiblížíte se o něco více poznání, v jaké době Kafka žil. Popsáno je zde i osudové setkání s o rok mladším Maxem Brodem na pražské právnické fakultě, jejich přátelství, cesty do Itálie, Paříže, psaní, literaturaPřekvapilo mě, že na tehdy německé pražské právnické fakultě existoval německý spolek Čtenářský a řečnický klub německých studentů (tzv. Halle), kde se v tzv. sekci literatury a umění, kam se Kafka přihlásil, živě diskutovalo o literatuře, umění či filozofii (Max Brod tam např. vystoupil s přednáškou o Schopenhauerově filosofii). Stachovo psychologizování, fabulace, interpretace Kafkových děl apod. mi vlastně vůbec nevadily. imaginárno není pouhá říše stínů, nýbrž kosmos se zcela vlastními právy. (str. 92) Moje štěstí, mé schopnosti a veškerá možnost být jakkoliv prospěšný závisejí odjakživa na literatuře. Stal jsem se úředníkem sociální pojišťovny. Nu a ta dvě zaměstnání se navzájem nikdy nesnesou a nedovolí, abych byl s oběma najednou šťasten. Nepatrné štěstí v jednom se stává velkým neštěstím v druhém. Napíšu-li někdy večer dobrou věc, jsem druhý den v úřadě jako v horečce a nic nevykonám. Toto zmítání sem a tam se stále zhoršuje. V úřadě navenek plním své povinnosti, své vnitřní povinnosti však nikoliv, a každá nesplněná vnitřní povinnost se stává neštěstím, které mě už neopustí (str. 423,424)... celý text

Židovské hřbitovy a pohřbívání 2019, Jaroslav Achab Haidler

Krásná kniha, kterou ocení ti, kdo na nějaký ten židovský hřbitůvek při svých cestách jednou za čas zabloudí a chtějí vědět více o těch, po nichž v naší krajině zůstaly jen střípky stop. Nad rámec již zde vysloveného, bych ještě doporučovala pro zájemce zavítat na webové stránky lokálních muzeí, neboť i zde se dá leccos nalézt např. u Muzea pro Karlovarský kraj (www.kvmuz.cz) lze v záložce Odborná pracoviště Personálie nalézt u příslušného pracovníka (zde Mgr. Svoboda) další informace o židovském osídlení (např. i článek o židovském hřbitově v Poutnově ve formátu pdf.).... celý text

Proměna a jiné povídky 2022, Franz Kafka

Kafkovu povídku Proměna jsem četla kdysi jako teenager, tehdy mě především pobavila. Stále si myslím, že je optimální pro vstup do Kafkova imaginárního světa. Jak jsem zaznamenala, někteří zde zaškobrtli u jediného fantazijního (i když se možná vůbec nejedná o prvek fantazijní), který tato povídka obsahuje a dál se žel neposunuli, někteří ani neuznali Proměnu za hodnu zařadit do maturitní četby. V povídce, ač by se tak mohlo zdát, nejde jen o vnější Řehořovu proměnu, i členové Řehořovy rodiny procházejí proměnou, na rozdíl od Řehoře proměnou vnitřní, byť náznaky vnější proměny se najdou (např. nový otcův úřední stejnokroj). Proměna nemá jen ten svůj jediný ´fantasy´ prvek, je v ní více, interpretací může být tolik, je na každém čtenáři/čtenářce, jak ji vnitřně zpracuje. Tak například: Kafka si rád pohrává s protiklady a perspektivou, ale nejen s nimi. Zde je tím protikladem Řehořova zvířecí podoba a lidské cítění. Řehoř (Gregor) Samsa se jednoho rána probudí jako obludný hmyz, tuto skutečnost zpočátku vytěsňuje, je především zneklidněn, že přijde pozdě do práce, mění se mu chutě (jako broukovi mu chutná něco diametrálně jiného, než co mu chutnalo, když byl člověk), zjistí, že leze rád na stěnách či na strop, nábytek mu překáží atd. Proměna mu vezme to nejlidštější z člověka - řeč; Řehoř je svou proměnou degradován; je ve své radikální jinakosti totálně nepochopen; jakoby nejhlubší utrpení bylo nesdělitelné. Co mu zůstává, je lidský cit, potřeba blízkosti. Pro rodinu se ale Řehoř svou proměnou stává čímsi odpudivým, stydí se za něj, ukrývají před okolím; sestra se jej štítí, matka při pohledu na něj omdlí, otec ho chce zabít. On s nimi ale celou tu dobu v duchu komunikuje, má je rád, chce se jim přiblížit. Jakýkoli pokus o přiblížení však ztroskotává. Sestra, kterou má opravdu rád, jej zrazuje; jako první vysloví, že je třeba se toho zbavit. Řehoř si čím dál tím více uvědomuje, čím se stal, že je na obtíž, přestává mu postupně chutnat, chřadne a nakonec umírá, jeho poslední myšlenka patří rodině, a není to nenávist, je to trpké pochopení, nevyřčený cit, který nikdo nepřijal/neviděl/nechtěl; uklízečka ho smete na lopatku (zatímco dříve se nevešel ani pod postel) a všem se uleví. Ale dost ohledně Proměny. V souboru nalezneme i skvělou povídku Kárný tábor, Před Zákonem (součást románu Proces), Ortel či soubor povídek - Umělec hladoví aj.... celý text

Proces 2005, Franz Kafka

Na Kafkově Procesu se mi líbí chladná nezúčastněnost, s níž autor popisuje postupný psychický rozklad svého hrdiny. A pak samozřejmě ta temná grotesknost a bizarnost celého příběhu, jemný až velejemný Kafkův smysl pro humor. Ne úplně lehce přístupné dílo, každý si v něm může najít to své; já se k němu vracím stále. K. se ocitá v soukolí jakéhosi vznešeného procesu (jak jej výstižně označila bytná pana K. paní Gruberová), který pokládá zpočátku pouze za nemístný žert a nehodlá mu přikládat přílišnou váhu, což se postupně mění minimálně proto, že jeho okolí (strýček Karel, neteř Erna, advokát Huld, továrník) jeho trestnímu procesu přikládají nadmíru velikou důležitost. Je jasné, že K. se nemá šanci z procesu, kde rozhodují zcela nedostupní, ješitní soudci na soudech, jež sídlí na půdách vybydlených domů chudinských čtvrtí, na základě obžaloby, která je obžalovanému (i jeho advokátovi) nedostupná, v neveřejném procesu, kdy důkazy jsou prováděny mimo soud, zákon je nepřístupné, střežené mystérium (viz podobenství o dveřích a dveřníkovi v kapitole deváté; existuje samostatně i jako povídka Před zákonem, ale tady ji Kafka obohacuje o interpretující dialog K. a vězeňského kaplana) a kde je reálná naděje možná pouze na zdánlivé osvobození či na odklad, nikoli na úplné osvobození atd., vymanit. Moje oblíbená postava je soudní malíř Tintorelli, který své delikátní řemeslo zdědil po svém otci, jeho ateliér je umístěn na půdě s ostatními soudními kancelářemi a soudce, kterého portrétuje, vstupuje do ateliéru dveřmi nad postelí, nejlépe brzo ráno, kdy šlápne spícímu Tintorellimu do peřin a tak jej probudí. Interpretace jsou mnohé. Kafka zde nezapře své právnické vzdělání. V realitě svého románu Kafka obrátil principy, které fungují v běžné právní praxi (a od dob, kdy Kafka žil se zrovna zde příliš nezměnilo) v úplný opak. Skutečnost: trestní řízení je zásadně veřejné (až na výjimky), k zákonu musí mít každý přístup (proto se zveřejňuje formou Sbírek zákonů; jinou otázkou, zda je dotyčný schopen pochopit všechny nuance a souvislosti, s čímž může mít mnohdy problémy i praktikující právník), důkazy se zásadně provádějí před soudem, s obžalobou musí být obviněný (i jeho právní zástupce) seznámen atd. Právo jako takové usiluje (alespoň teoreticky) o to být uceleně racionálním, logickým systémem, ale lidská společnost, člověk sám ve své podstatě příliš racionální není a to, co je v lidské společnosti či člověku racionální, celá ta křehká konstrukce díky níž se považujeme za civilizovanou zemi je velmi nesamozřejmá. Právo může zvrtnout v rukou člověka/instituce v nástroj iracionálna, což Kafka dobře věděl a zdůraznil v Procesu ad absurdum. Nedá mi nezmínit obraz Tintorelliho, na kterém pracuje právě, když k němu K. přijde. Jedná se samozřejmě o obraz soudce, na němž je Spravedlnost vyobrazena klasicky s páskem kolem očí a s váhami, ale je zobrazena s křídly na patách a běžící. Malíř říká, že to musel takto namalovat, protože to byl příkaz. Je to vlastně Spravedlnost a bohyně vítězství zároveň. K. k tomu říká: To není dobré spojení, .Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy rozkolísají a pak nelze spravedlivě soudit. Vynecháme-li úvahu, že se spravedlnost s právem nezbytně nutně neprotínají a uvážíme-li, že přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta, tak zde máme zajímavý paradox. I když možná ne nezbytně, třeba jde zkrátka pouze o duševní klid, o emoce nacházející se ve stavu klidné rozvážnosti, nikoli zbrklé rozjitřenosti. Zajímavé mi přijde příjmení advokáta, starého ufňukaného páprdy, který celou dobu leží v posteli a smolí nebetyčně důležité a zároveň naprosto zbytečné první podání, které vlastně nikdo nečte. Advokát se jmenuje Huld německy přízeň (die Huld), kteréžto slovo je velmi blízké slovu vina (das Schuld). Jakoby se K. zcela fatálně chybně upnul k femininu (die) substantiva (Huld), když svede advokátovu milenku Lenku/Leni, kterou všichni obžalovaní bez výjimky přitahují, neboť právě obžaloba jim dodává zvláštní krásu. Když pak K. vezme advokátovi Huldovi svůj případ, je jasné, že proces pro něj nedopadne příznivě, neboť právě o Přízeň (/die/ Huld) svým přičiněním přišel a tak na konci zaslouženě umírá jako pes (Hund). Kdo umí alespoň trochu německy, nechť neváhá a pokusí se o Proces v originále. Stojí to za to.... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Dvořáková umí našponovat city svých čtenářů a čtenářek až do krajnosti. Vzdáleně mi to připomínalo rodinnou konstelaci v ruské pohádce Mrazík hlavně ve vztahové linii matka - dcery (Katuška/Marfuška a Baruna/Nasťa), až na to, že zde o sourozence plnorodé tedy vlastní, Kaťuška je na rozdíl od Marfušky ztělesněná píle (hlavně, co se týče zbožštělého Ordnung) a nefiguruje zde uťápnutý tatíček-dědoušek, ale poněkud nečitelný (hlavně co do pedofilně-incestně-sadistických rysů) otec Václav, který Barunu zmlátí čistě jen proto, aby měl pokoj od ženušky, která mu evidentně leze na nervy. Matka je vykreslená jako psychotická pizda s obsedantním smyslem pro pořádek (Ordnung über alles), která je naprosto neschopná reflektovat svůj vztah k oběma dcerám a pokaždé, když se pokouší o jakési mateřské city k Báře, čtenář/ka naprosto vycítí, jak je to celé uboze falešné. Té averze k jedné dceři je zkrátka tolik, až to vyvolává nevolnost. Rodinná dynamika k pohledání, sociální patologie jak vyšitá. Co chtěla Dvořáková čtenářstvu sdělit? Možná to, že pořádek (Ordnung) viditelný na povrchu neznamená automaticky absenci nepořádku (Unordnung/disorder) či osobnostních patologií v rodinné dynamice; pomoc možná nepřichází včas, ne-li vůbec nebo je příliš slabá (zde i přes dobře míněnou snahu některých učitelů), je možná diskutabilní a zřejmě neúčinná (intervence OSPOD a formy institucionální péče) či nikoli dostatečně intenzivní, aby to stačilo na naplnění některé ze skutkových podstat trestného činu (např. § 198, 199 t.z. apod.), a pokud určité intenzity patologické konání dosáhne, je pro děcko už pozdě (viz § 144/1,3 t.z.). Normálně by mi tato expresivní kontrastnost vykreslených charakterů, způsob, jakým si autorka pohrává s emocemi čtenářů/čtenářek vůbec nesedla. Ale myslím, že uměleckým záměrem autorky byla edukace, šíření osvěty, varovných memů (či jak to nazvat) a to, že přímo v knize zmiňuje Úmluvu o právech dítěte, která v jednom svém ustanovení deklaruje povinnost smluvních stran (států) zajistit ochranu dětí před násilím (včetně tělesných trestů) ze strany rodičů a také ostatních lidí, není náhoda. Násilí však není jen fyzické (tělesné tresty), ale i psychické (ponižování, deprivace apod.). Musím tedy ocenit autorčin šlechetný záměr.... celý text

Chirurg 2019, Petra Dvořáková

Nebýt čtenářské výzvy, po téhle knize bych ani nesáhla. Nemocniční prostředí mě totiž silně odpuzuje. Ale měla jsem v plánu přečíst od Dvořákové více knih, tak jsem tomu dala šanci. Nakonec musím uznat, že postava Hynka je pěkně vykreslená a uvěřitelná i včetně dynamiky jeho rodinného prostředí (manželka Markéta, syn Jáchym a dcera Anička), vztahy s prarodiči i kolegy/kolegyněmi, milenecké avantýry se sestřičkou i démonem alkoholem (člověk si svoje peklo připravuje sám). Realita české nemocnice je zde podaná velmi věrohodně a děj má svižný spád. Čtenářovi/čtenářce nemusí být každá postava vždy sympatická. Literatura ostatně nemá být podlézavá.... celý text

Zahrada 2022, Petra Dvořáková

Spojení parafilní deviace s církví zde patrně nebylo prvoplánovité. Autorka zřejmě potřebovala nějakým způsobem do své postavy vstoupit a víra či otázka víry byla tou spojnicí. Každý jsme se nějak narodili, někdo má smůly více a narodil se s určitým typem deviace. Je pak otázkou, jak se s tím popere ten dotyčný, který byl takto obdarován, protože my/ti ostatní, kteří se ještě pohybujeme/pohybují v mantinelech takzvané normality si asi stěží umí představit, jaké to je, žít na doživotí s něčím takovým, jaké psychické mechanismy se uplatňují v sebepotlačení a prvotním uvědomění takových typů nežádoucí touhy; a jak daleká a těžká je cesta od prvotního uvědomění k sebepřijetí. Mnohdy by člověk i chtěl svou vnitřní proměnu demonstrovat i navenek, tady by se to ale s pochopením okolí setkat nemohlo. Líbilo se mi, jak autorka hlavního hrdinu a jeho situaci vykreslila. Bylo mi sympatické, jakým způsobem se Jarek chopil péče o zahradu, kterou zdědil po prarodičích. Dalo by se říci, že až na tu jednu úchylku, je Jarek celkem nezajímavý chlápek. Sousedé (Pavel a Anna) mu bez rozmyslu okamžitě svěřili své děti, a byli rychle hotoví s odsouzením, když jim došlo, že s Jarkem není něco v pořádku. Chyba byla i na jejich straně. Průšvih by byl, kdyby Jarek začal pracovat třeba jako asistent v mateřské školce... Jinými slovy, vy z Vás, kdo máte děti, zvažte, komu je vlastně svěřujete na hlídání. Je pravda, že člověk s dětmi musí být ostražitý skoro všude, např. i u různých pořadatelů táborů a táborových vedoucích, to jsou místa, které tyhle lidi přitahují jako magnet; o sítích nemluvě, tam už člověk děcka neuhlídá vůbec, proto je na místě, aby v takových případech padly nějaké rozumné tresty. Lidé s tímto typem deviace (zvláště již pravomocně odsouzení recidivisté za znásilnění/pohlavní zneužití nezletilých) by měli mít zákonem zakázáno pracovat s nezletilými, protože se zdá, že jim v tomto ohledu často chybí jakákoli soudnost. Nikdo si ale nezaslouží, dle mého názoru, být ze společnosti úplně vypuzen, zvláště když škobrtnutí bylo ještě celkem nevinné jako tomu bylo u hlavního hrdiny knihy Zahrada (pro porovnání s reálem viz webové stránky Nejvyššího soudu a např. rozsudek sp. zn. 8 Tdo 402/2016, 15 Tdo 1154/2019 a hromada dalších). Potencionálně společensky nebezpečných úchylek je více, větší či menší míra skrytosti je v zásadě nevyhnutelná, určitá míra bdělé ostražitosti je vždy na místě a spolužití a důvěra je nehledě na to velmi křehká záležitost. Je fajn, že Dvořáková toto ožehavé téma otevřela v literární formě širokému publiku.... celý text

Sítě 2016, Petra Dvořáková

Takové ženské čtení nejen pro ženy. Tři povídky. Tři hlavní ženské hrdinky. První povídka měla celkem slušný rozjezd, co mě ale vykolejilo, bylo posledních cca dvacet stran, kdy došlo podle mého názoru k obratu od literatury k časopisovému čtení. Za mě reálně nevěrohodné (bohužel) prozření hrdinky takzvaně na poslední chvíli po cca několikaměsíčním vztahu. Nevím proč, tedy, zda Dvořáková chtěla svou hlavní hrdinku Kristýnu ochránit před parazitickým partnerem, nebo protože chtěla edukovat své čtenářky/popř. čtenáře. Obojí na mě působilo rušivě, protože edukaci zvládne každý časopis, nadto je toto téma (tj. psychopatické osobnosti, byť se odborně od pojmu psychopatie upustilo) poměrně dobře známé i široké veřejnosti (nejen časopisecky, ale jde i o různé popularizační knihy typu Hadi v oblecích, Sociopati odvedle apod.). Druhá povídka tematizuje něco, kde je Dvořáková takzvaně doma a je to vidět. Formou emailů a zápisků z jakéhosi sezení věřících (či jak to nazvat) zprostředkovává tři perspektivy Karolíny, lidsky moudrého kněze Ambrože a manžela Karolíny Standy, čerstvého konvertity s tendencemi k fanatismu. Středobodem je zobecněně řečeno možnost, resp. nemožnost věřící ženy v reprodukčním věku svobodně rozhodovat o svém těle, konkrétně takzvaná církví aprobovaná metoda počítání plodných a neplodných dnů jako jediný akceptovatelný antikoncepční prostředek - pokud to nevyjde a nevyjde to často nebo téměř vždy, tak je to proto, že je prostě v rukách božích nebo/a jde o selhání dotyčné ženy; obojí představuje brutální způsob ´vyvlastnění´ ženské tělesnosti. Zároveň zde, jak mám za to, Dvořáková nepřímo sděluje, že i v katolické církvi (jako ostatně v každé jiné) existují různé proudy, krajně exaltované (v knize společenství věřících kolem faráře Vojtěcha, které mi připomínalo prapodivnou sektu) a liberálnější (kněz Ambrož), které na toto téma nahlíží různým způsobem, tj. s menší či větší mírou empatie. Z pozice laika (katolická církev je mi poměrně vzdálená) a pozorovatele mám podezření, že v této oblasti bude liberálních/empatických duchovních jako šafránu. I proto oceňuji, že Dvořáková toto téma otevřela, pro mnoho praktikujících věřících (nejen žen) může být aktuální a pro ty, co jsou mimo církev, zajímavé. Třetí povídka mi sedla úplně nejméně, byť je vidět, že oblast zdravotnictví je autorce blízké a popisy nejen nemocničního prostředí jsou krutě autentické, stejně jako propojení zdravotnictví a byznysu. Hrdinka Naďa je vykreslena snad až příliš jednostranně nesympaticky jako manipulativní mrcha toužící jedině po vysněné plastice, ale jede to celé jakoby po povrchu. Trest na konci mi připadá jako z říše deus ex machina, jakoby Naďa nebyla už tak obětí své bizardní touhy a soukolí zdravotnického systému, ale autorka ji ještě měla potřebu ztrestat, možná vedena i vidinou edukace svých čtenářek, což mi přišlo ještě víc nesympatičtější než hlavní postava samotná.... celý text

Proměněné sny 2006, Petra Dvořáková

Jde o deset dialogů autorky s lidmi, jejichž životní cesta je spojena vírou v Boha a různými zkušenostmi s katolickou církví. Brala jsem to čistě sociologicky, protože katolická církev jako instituce mi není příliš blízká. Souhlasím ale s Petrou Dvořákovou v tom, že schopnost člověka věřit, a to v cokoli, nejen v Boha, je pro každého životně důležitá, že víra dokáže člověka vnitřně proměňovat a určovat životní cestu jednotlivce. Každý z dotazovaných na mě působil autenticky, ta niterní odžitost (poznání života) se všemi utrženými šrámy, cesta, kterou každý z nich urazil, a proto měli, co sdělit, byla hmatatelná. Nemyslím si, že by kniha byla vyloženě protikatolická nebo proticírkevní. Absence jakékoli kritiky či sebekritiky či otevřeného dialogu vzbouzí spíše podezření, minimálně proto, že svědčí o absenci jakéhokoli vývoje či schopnosti sebereflexe. Nelze si asi představit zkostnatělejší instituci, než je katolická církev, už tou historií, řadou dogmat atd. Trochu zdravé kritiky z vlastních řad řadových věřících ji asi těžko může skolit. Spíš si myslím, že tahle instituce jede jako buldozer a pro ochranu svých zájmů klidně obětuje jednotlivce a jeho/její osobní spokojenost. V tomto přesvědčení mě kniha spíše utvrdila. Petře Dvořákové patří dík, že pohledy neznámých věřících zprostředkovala i nám ostatním. Docela by mě zajímalo, jak by na svou situaci (život i poznání života) nahlíželi dotazovaní dnes.... celý text

Ženy za mřížemi 2022, Petr Šámal

Jde o mou první knihu od autora a nejsem zklamaná. Zamlouval se mi koncept knihy. Jde o komplexnější exkurzi ženskou věznicí; začíná se a končí (úvodní a závěrečná kapitola) u ředitelky věznice. Kapitoly věnované jednotlivým odsouzeným se střídají s kapitolami, které představují jednotlivé zaměstnance věznice, tj. od vychovatelek až po vedoucí oddělení prevence a stížností, duchovního, pedagoga volného času, psycholožky atd. U kapitol věnovaných jednotlivým odsouzeným oceňuji, že do úvodní části autor přetiskl úvodní části odsuzujícího rozsudku, skutkovou větu i právní kvalifikaci (ani by nevadilo, kdyby těch pár výňatků z odůvodnění i vynechal) a poté dal prostor k vyjádření samotné odsouzené (líbil se mi autorův nápad vyfotit oči zpovídaných odsouzených v úvodu každého jejího vyjádření), které mluví o všeličems, od vlastního dětství, vyrůstání, rodinných vztahů, jaká byla vlastně jejich situace, která je zavedla na cestu, která je do věznice zavedla, jak snášejí (či nesnášejí) pobyt ve věznici, jak jim pobyt zde pomohl či naopak, zda pracují i zde, jak si představují svůj život, až vyjdou ven. Autor projev odsouzených příliš neupravoval, což je dobře, protože si člověk udělá o jednotlivých ženách obrázek, který je pak ve spojení se střípky postřehů od zaměstnanců věznic o něco celistvější. Lze říci, že zaměstnanci věznice se opravdu snaží, vedení věznice spolupracuje s různými neziskovými organizacemi, snaží se, aby vězenkyně pracovaly či získaly pracovní návyky, doplnily si kvalifikaci atd. Na několika místech je řečeno, že chybí jakási postpéče pro lidi, co jsou dlouho ve výkonu trestu a vylezou ven (strana 200, 251) a nemají vlastně žádný záchytný body v podobě funkční rodiny, partnera apod. Z některých monologů uvězněných člověk nabude dojmu, že jsou poněkud jednodušší, jejich smysl pro realitu je trochu posunutý, sebereflexe povrchní či žádná, otázkou je, jak a zda mohou či budou fungovat na svobodě.... celý text

Za mříží 2022, Michaela Boho

Zkušenosti vychovatelky ve věznici autorka vtělila v cosi, co je na zadním přebalu knihy označeno jako dvanáct povídek inspirovaných trestanci. Nejde ale vůbec o povídky, jde o medailonky jednotlivých trestanců vyšperkované různými autorčinými úvahami. Knihu jsem vnímala jako ze sociologického hlediska zajímavý, jazykově vytříbený soupis postřehů autorky o dvanácti vězních, se kterými se během svého krátkého působení na pozici vychovatelky setkala a kteří ji zaujali. Znalost Vám člověka zlidští, přiblíží, ať je to kdokoli a autorka se toho nebála a o takové přiblížení, byť mnohdy prchavé a povrchní, se pokusila. Autorce nelze upřít to, že umí lidem naslouchat a sociálně (i emocionálně) deprivovaní vězni zřejmě instinktivně vycítili, že nemá potřebu se nad ně vyvyšovat nebo je zbytečně prudit a má zájem vést s nimi dialog. Když se s vězněm bavíte jako s hovadem, které by ani nemělo mít právo dýchat stejný vzduch jako vy, naplní vaše představy a společnou řeč už nikdy nenajdete. (str. 135) Kde je asi problém s přeplněností českých věznic, je nejlépe viditelný na případu Linky, vězeňského tatéra, který poté, co je propuštěn z výkonu trestu obratem po osmi dnech, poté, co krade v supermarketu, putuje zpátky do věznice, a to minimálně po druhé základní linii dvěstěpětky (základní skutková podstata v § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Autorka je v lese, když se domnívá, že ve srovnání s ní Linka tak uvědomělý není (strana 46 knihy), protože Linka to měl naprosto jasně spočítaný. Chtěl se do kriminálu (domů) vrátit, a protože měl jako správný recidivista a zkušený kriminálník trestní zákoník v malíku, tak věděl, kudy vede nejjednodušší přímá cesta zpět. Otázkou je, kolik takových lidí se ve vězení točí stále dokola a kolik lidí by z tohoto bludného kruhu ještě mělo šanci/umělo vystoupit, zvláště, když jde o dlouhodobé, reálně doživotně opakující se pobyty ve vězení i napříč celými generacemi. Na knize mi vadila autorčina sebestřednost, odkryté autorčiny averze v jednotlivých případech sice působí upřímně, avšak ve mně vyvolávaly smíšené pocity; někdy mi připadalo, že hlavní postavou takzvaných povídek je autorka Shakira sama. Být vychovatelkou ve věznici, tj. pozice, která je mnohdy výchozí pro zaměstnance věznic, byla jen jednou ze zastávek zcestované tvůrkyně. Ačkoli nezpochybňuji, že autorka za éru svého krátkého působení ve věznici několika vězňům pomohla a byla pro ně oporou a nelze jí upřít smysl pro humor, Ženy za mřížemi od Petra Šámala, kterou jsem četla souběžně stojí svým zpracováním a konceptem o několik stupňů výše.... celý text

Přítelkyně z domu smutku 1990, Eva Kantůrková

K této knize jsem se po letech vrátila, kdysi jsem ji snad i měla na maturitním seznamu přečtené literatury. Teď mě snad oslovila ještě více než předtím. Inspiračním zdrojem autorky byly její vlastní zkušenosti z necelého ročního uvěznění ve vazební věznici Ruzyň z počátku osmdesátých let 20. století. Společenské klima byla odlišné od dnešního, stejně jako poměry ve vazební věznici. Autorka byla vězněm politickým a zavřena byla za tzv. podvracení republiky, neboť se v jakési zadržené zásilce ze zahraničí našly i výtisky její knihy. Kniha je aktuální a nadčasová i nadále od obecných postřehů (Je truchlivé pozorovat, jak se vězeň stupeň za stupněm mění v kriminálníka vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí, znalost vám člověka zlidští, přiblíží) až po trefné popisy lidských charakterů. Vychutnávala jsem si pestrou jazykovou gastronomii autorky, prostřednictvím níž svému čtenářstvu předkládá nebanální, hluboký stejnou měrou empatický i analytický rozbor různorodých lidských vesmírů s jasnozřivým pochopením jednotlivých zákonitostí jejich fungování, zobrazení životních cest, osudových až bizardních peripetií a životních kliček/zkoušek jednotlivých spoluvězenkyň, které je zavedly až do vazby (Majka, Libuška, Helga, Andy Rumová Pralinka, Naděnka, Denisa a jiné), pro mnohé jen přestupní stanicí před nástupem do výkonu trestu (do lágru). V každé kapitole, s výjimkou první a poslední, autorka věnuje jedné ze spoluvězenkyň. Hlavní motiv (jedna spoluvězenkyně) jednoho obrazu (jedné kapitoly) je vedlejším motivem v jiném obraze (jiné kapitole) věnované jiné postavě ve sledu nikoli chronologickém, nicméně tato prostupnost/prolínavost nepůsobí rušivě. Autor/ka je oprávněn/a klást na své čtenářstvo určité intelektuální požadavky a nesnižovat se ve snaze zavděčit se něčí pohodlnosti.... celý text