bo_okista komentáře u knih

Tak nějak nevím, co jsem si z Prince bláznů odnesla - minimálně to, že mě baví styl, jakým Mark Lawrence píše. Aby mě autor donutil zasmát se při četní nahlas, to mě vždycky potěší, nestává se to totiž úplně často.

Když jsem se ptala, kde s Lawrencem začít, většina lidí mi radila, ať jeho Roztříštěnou říši přeskočím, protože tam není tak silnej a pokud chci vědět, jestli si ho oblíbím jako autora, ať sáhnu rovnou po Rudé sestře /která je prý jednoznašně nejsolidnější/ nebo právě po Princi bláznů. A ačkoli pro mě byl Princ bláznů v mnoha ohledech frustrující, věřím, že Lawrence jako autor některou ze svých knih dostane mezi moje oblíbence, možná právě opěvovanou Rudou sestru.

Konec blábolení, pokusím se o knize spíchnout něco smysluplného.

Mark Lawrence v Princi bláznů představuje prince Jalana, desátého dědice Červené královny, který by se dal charakterizovat slovy, která jsou asi příliš sprostá na to, abych je sem takhle otevřeně psala. To první, "vychcanej" asi ještě DK unese, u druhého si řekněme prostě jen to, že začíná na "z" a rýmuje se se slovem prd. /A já že kazím mravní výchovu mládeže, nechápu/

Koneckonců asi nejlépe se vám Jalan představí sám hned prvními slovy, která si v knize přečtete: "Jsem lhář, podvodních a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu."
Jalan má vlastně v životě jen málo cílů, mezi ty převažující se počítá - splatit svůj dluh u místního, řekněme, gangstera, nebo přinejlepším - nemuset ho splácet vůbec, vyspat se s co nejvíc ženskejma a dožít svůj život v přepychu.
Nic z toho mu není souzeno, setkáváme se s ním, když prchá z domu jedné ze svých milenek, jen aby se jeho cesty střetly se Snorrim, seveřanem, válečníkem skrz naskrz a uprchlíkem. A protože se mi nechce zabíhat do spoileroidních podrobností, prozradím jen, že Jalana a Snorriho k sobě připoutá kletba, která je odsoudí k cestě na sever.

První věc, která mě překvapila, bylo, kam se Mark Lawrence rozhodl svůj příběh zasadit. Co vám zprvu přijde jako alternativní historie, se brzy změní a to díky pár chytře umístěným nápovědám. Mark Lawrence se vlastně vůbec nezajímá o to, jestli tuhle malou záhadu odkryjete a o to mi byl sympatičtější. Je hezký, když vám autor nemusí vyhláskovat, co tím vším zamýšlel.

Kde mě Lawrence ztrácí, je samotný děj. Jako by všudypřítomný okouzlující sarkastický humor a přirozená chemie mezi Jalem a Snorrim měly jenom maskovat to, že sledujete poměrně přímočarý příběh - prostě cestu na sever. Někde v polovině cesty, když vás to popichování sice baví dál, ale už zdaleka nenaplňuje jako ze začátku, zjistíte, že vlastně nemáte s čím pracovat. Magie/kletba vám sice pomalu začíná dávat smysl, ale stejně rychle vyplývá na světlo, že slouží vlastně jen jako hybatel, který posouvá děj vpřed a řešení "toho hlavního průseru", ale nějakou další roli neplní. O to víc mě frustrovalo, když ty hlavní "bojové" sekvence autor přeskočil s tím, že "Jal je vlastně Berserk, takže když se dostane do boje, vidí rudou mlhu a to je všechno, takže i vy, jako čtenáři nevidíte nic"

Knihy, které hodnotím 3/5 jsou většinou typické příklady toho, že daný titul "neurazí-nenadchne". Princ bláznů je netypický příklad, který "nadchnul-frustroval". Rozhodně hodlám dát autorovi další šanci, věřím, že si někdy v budoucnu přečtu i pokračování, protože to přes všechny moje výtky byla příjemná četba. Lawrence dokáže popsat to největší násilí s takovou lehkostí, že zůstává rozum stát. Jenže k božím postavám a smyslu pro humor potřebuju i boží děj. A toho se mi tady nedostalo.

3 01.04.2020

*potenciální spoilery*

Kalyn Josephsonová se literárnímu světu představila duologií Bouřná vrána v červenci roku 2019 a v českých knihkupectvích ji můžeme čekat od konce března tohoto roku. Mně se dostala do ruky RC díky spolupráci se společnosti Albatros media a. s., za což děkuji.



Bouřná vrána by se dala shrnout slovy: průměrná young adult fantasy, ale protože mi to nepřipadá fér, pokusím se svoje pocity rozvést.



Jsem toho názoru, že nemůžete srovnávat ya fantasy s něčím, jako je Kolo času a očekávat, že se vám dostane čehokoli, kromě zklamání. Od duologie, která má dohromady s bídou 700 stran nelze očekávat dechberoucí svět, komplexní kultury a podrobně nastíněný vývoj postav. Je škoda, že tuhle informaci nikdo nezprostředkoval i Kalyn Josephsonové, která se o něco podobného bez uspokojivých výsledků snaží.



Josephsonová nám trochu nejistě představuje svět složený z několika království, kterým se od nich dostane toho nejzákladnějšího popisu - jedni jsou odtažití a lpí na tradicích, ti jsou schovaní za pohořím, v Dobrém Království je teplo a příjemně, ve Zlém Království je chladno a lidé jsou nepříjemní, v dalším sice nemají armádu, ale zato se tamní mniši umí skvěle plížit... představování nových kultur působí spíš jako parodie na sebe sama, absence jakékoli nuance - zejména ve Zlém Království, je skoro až směšná.



Podobně se autorka staví k charakteristice jednotlivých postav, v celé knize najdete zhruba tři, které jsou hlubší než talíř na desert. K výběru se nabízí Moudrá Dcera Královny Zběhlá v Politice, Princezna Rebelka, Zlý Ale Vlastně Uvnitř Hodný Princ a podobné. Jistě, každá postava je do určité míry stereotypní, ale Bouřná vrána se ani nesnaží předstírat, že by v jejích postavách bylo něco víc.

Autorce nezle upřít snaha představit mladému publiku hrdinku s depresí, za což si zaslouží smeknutí pomyslného klobouku. Je vidět, že k tématu Josephsonová přistupuje opatrně a s respektem, a poměrně zdatně se vypořádává i se skutečností, že okolí nevnímá depresi jako víc, než jen smutek, přes který je jednoduché se dostat, pokud má člověk dostatečně silnou vůli.



"Takhle to prostě bylo. V jednu chvíli jsem se posouvala vpřed a v příští jsem se nemohla ani hnout. Bez ohledu na to, jak důležitý den mě čekal, anebo co jsem musela udělat, prostě to na mě padlo a odmítalo to zmizet.

Nenáviděla jsem to.

Proč jsem byla tak slabá? Posledních pár měsíců je ze mě neschopná troska. A pořád to trvalo. Nedokážu, aby se to vejce vylíhlo. Nedokážu pomoct Rhodaire ani sama sobě.

K ničemu."



Jak už název knihy vypovídá, velké téma knihy a něco, co dělá tento svět specifickým, jsou vrány. Od Šesti vran Leigh Bardugo se zdá, že se young adult svět do vran a havranů zbláznil. Moje mrtvá, studená, zlá duše to naprosto chápe. Vrány jsou tajemné, děsivé a inteligentní. Jejich přítomnost v knize slibuje, že se čtenář může těšit na něco děsivého, že se autor nebojí svoje postavy zabít.

Když jsem se pouštěla do Bouřné vrány, byla jsem stran lidí, kteří už knihu četli, varována, že tady hrají vrány roli náhražky draků, že nejsou nijak specifické.

Dovolím si nesouhlasit. Autorce se poměrně dobře podařilo vetknout vrány do kultury a tradic Rhodaire, pravděpodobně jediného království, které jsme alespoň trochu poznali, stejně jako do hlasu Anthii, kterým je příběh vyprávěn.



"Caliza, která se připravovala na roli královny, se matky držela jako peří na vranách."



Přesto se nelze ubránit pocitu, že vrány zůstávají povětšinou na pozadí. Veškerou pozornost na sebe strhává zlá, zlá královna Razel, která jen málokdy působí jinak než komixový padouch se zakrouceným knírkem. Ačkoli se může zdát, že Josephsonová své antagonistce vybudovala dostatečnou motivaci, která by stála základem jejímu dalšímu počínání, vydala se tu nejjednodušší cestou vůbec - tragická minulost, co se nabízí od první strany, která na čtenáře působí prvoplánově a nevěrohodně.

Ke cti budiž autorce je skutečnost, že alespoň co se týče obligatorního romantického vztahu, sáhla po té méně očekávané volbě.



Bouřná vrána se snaží dokázat víc, než je na prostoru, který jí byl dán, možné. Pevně věřím, že kdyby autorka zvolnila tempo a dopřála si dalších sto stran, četba by byla mnohem příjemnější záležitostí. Takhle pro mě zůstává někde v šedivém průměru a dalece tak zaostává za svou vlastní obálkou, která sama o sobě slibuje mnohem víc, než příběh může dát.

7 26.03.2020

Kniha mi byla poskytnuta společností Euromedia Group, a. s.

Poslední záblesk slunce mě překvapil. Upřímně už si nepamatuju, co jsem od čtení očekávala, ale určitě to nebyla tahle hutná, pomalá historická fantasy.
Kay vypráví příběhy velkých lidí, kteří hýbou událostmi svých izolovaných světů, a nezapomíná na ty, co by mohli pod taktovkou jiného autora zůstat jen součástí komparzu. Ne každý den najdete někoho, kdo dokáže v odstavci vystihnout život člověka, aniž by to znělo… uspěchaně.
Rozhodně to není kniha, kterou bych doporučila každému, Kay, který se ostatně podílel na sestavování Tolkienovy literární pozůstalosti, mi právě Tolkienův hlas v mnohém připomínal – nikoli komplexností světa, vlastně ani postavami, ale jazykem. Nedokážu mu přiřadit lepší přízvisko, než hutný. /Na tomhle místě smekám pomyslnou poklonu Daniele Orlando za překlad, díky ketrému text neztratil nic ze svých skoro až básnických kvalit./
Pokud byste se do Posledního záblesku slunce hodlali pustit, nečekejte žádnou velkou akci. Kay sice popisuje události měnící tvář toho malého koutu světa, kam příběh situuje, ale dělá to tak květnatě, že si toho skoro až nevšimnete. Nedá se říct, že by to bylo na škodu, kniha má své zvláštní kouzlo. Ačkoli se na první pohled nezdá jako nějaká objemná bichle, ono těch 440 stran není na fantasy nic extra objemného, čte se, jako by byla dvakrát tak tlustá. Pokud chcete můj tip na dlouhé zimní večery, tady ho máte.
Za mě prostě velký dobrý.

5 06.03.2020

Tohle je krásně divný.

Několikrát jsem si při čtení vzpomněla na Snílka, protože ačkoli se ty knihy v mnohém liší (Snílek je o chloupek poetičtější a o dva chloupky delší), měla jsem z nich podobný pocit a tuším, že je čeká podobný osud.

Tohle není kniha pro všechny, je to zvláštní, na young adult hodně. Takže pokud patříte ke starším čtenářům ya (doporučila bych tak od 15, asi? Ale co já vím, co dneska čtete, když je vám -náct), kteří si chtějí přečíst něco jiného, něco zmateného a divnokrásně napsaného, tohle je kniha pro vás.

Každé srdce je bránou stojí na postavách, máte jich tu přehršel. Každá z nich je tak zvláštní, jak můžou být zvláštní jen děti, které jsou divné i před odchodem do svého speciálního světa na své speciální dobrodružství, a o to poznamenanější jsou, když se z něj vrátí. Je to kniha o touze vrátit se domů, o touze nezapadat, nenutit se přizpůsobit světu kolem, protože tam někde za tajnými dveřmi existuje svět, kde se přizpůsobovat není třeba, kde můžete být tou nejryzejší verzí sebe sama.

A já to žeru.

3 26.02.2020

Kniha mi byla poskytnuta společností Albatros Media a. s.

Pozor, možné spoilery.

Svět démonů pro mě byl jedenou z nejočekávanějších knih roku, respektive velmi očekávané pokračování Zlodějů dýmu, ze kterých jsem byla upřímně nadšená. První díl ve mě vzbudil naději, že mi ya fantasy má pořád co dát - zajímavé postavy, svět v popředí dění a příjemné tempo příběhu.
Nevím, co přesně se stalo, ani jestli je to na mým konci nebo na straně Greenový, ale Svět démonů mi většinu času připadal jako by ho psal někdo úplně jinej, skoro jako by to byla fanfikce. A ne ta dobrá, kde byste autora nejraději nechali napsat pokračování původní knižní série.
Cokoli, co jsme měli rozehraný z prvního dílu, cokoli, co jsme věděli o postavách, proč mě osobně bavily, jako by se vypařilo do neznáma. Catherine, která mi vždycky připadala jako někdo, kdo má talent na intriky, politikaření a jemné manipulování s "publikem" se změnila na naivní nemotorné děcko, co si pořád dokola láme hlavu s tím, jestli ji to její vysněný blonďatý pako miluje nebo nemiluje. Edyon je pro mě obzvlášť těžkej, objektivně vzato má velice komplikovanej život, ano, ale přišel mi v celé své příběhové lince tak pasivní, až jsem nebyla schopná mu jeho naříkání odpustit. Ambrose, u kterýho jsem doufala, že se autorka vydá cestou prozření, že si holt nevezme princeznu za ženu, což ho nějakým způsobem vrhne do jeho vlastního příběhu, měl ten jeden maličkej okamžik, kdy mohl být víc, než je tragický hrdina, kterej bohužel zahodil přes rameno, protože... Cath. Tash bylo málo na to, aby to celé zachránila a prostor, kterej jí byl věnovanej, jí příliš růstu nedovolil, bohužel.

Příjemným překvapením byl March, kterej mě v minulém díle až tolik nebavil, ale tady to všechno víceméně držel v úrovni "chci to dočíst, protože mě sice všichni ostatní prudí, ale chci vědět, co se bude dít dál"

A onen svět démonů, po kterým je kniha pojmenovaná? No, ten byl zajímavej, ale too little too late.

Ta kniha měla zároveň prvky, který z ní mohly udělat něco, co chci číst - naznačená závislost, intriky, který kdyby byly dotažený do konce nebo aspoň nějakým způsobem rozvedený, bylo by to skvělý. Potenciální smrt, ke které kdyby došlo, brala bych to jako velký, veliký plus. Jenomže to všechno bylo napsaný tak nešikovně a polovičatě, že ničemu z toho nevěřím.

O sérii jako takovou se nebojím, z reakcí, co jsou zatím na druhý díl, je to kniha, kterou prostě milujete nebo nenávidíte a já se holt kloním na tu negativní stranu. Každopádně i tak jsem zvědavá, jak to bude se třetím dílem a co si pro nás Greenová chystá dál. Půjdu do něj ale o něco skeptičtější, třeba to pomůže.

5 26.02.2020

Knihu jsem dostala jako reading copy od společnosti Albatros Media a. s.

Oukej, takže - většinou vám nechci nijak nutit knihy, jo? Ale tohle si sakra potřebujete přečíst. Tohle je kniha namlácená emocema jak nic na světě. Pokud bych měla vyzvednout jednu věc, tak postavy (a vztahy mezi postavami). Ty byly tak reálný, až si na ně člověk mohl sáhnout a to se místy v knize realita a snění tak prolínalo, že člověk vlastně netušil, na čem je.

Chcete říct, na čem jsem byla? Emocionální rauš, sakra! Tohle mě tak vyždímalo, že se půjdu hodit z okna.

(klid, Zuzi)

Ve vší vážnosti, tohle je za mě naprosto nečekaně objev roku (já vím, že je teprve půlka ledna). Absolutně bych nečekala ani z anotace, že se mi to bude tolik líbit, ale jo. Tahle kniha mě zrušila. Ale v tom nejlepším slova smyslu.

11 13.02.2020