Cara.17 komentáře u knih
Po dočtení tohoto díla jsem se cítila poněkud rozpolceně.
Jelikož mi bylo vyvrcholení příběhu známo dřív, než jsem se do knihy pustila, nedokázala jsem si četbu užít. Podobný pocit jsem měla např. u Romea a Julie - zkrátka víte, že s každou další stránkou jste blíž nevyhnutelné tragédii... Nicméně když se na příběh podívám jako na celek, tak je velice kvalitní. Nechci říkat, že se mi líbil (je neveselý od začátku až do onoho hrozného konce), ale napsaný je dobře.
Autoři zde vykreslují pro ženy tvrdou a nesmlouvavou dobu. Maryši mi bylo neskutečně líto. Její osud je odstrašujícím příkladem, jak se z hodného milého děvčete stává chladná žena a pro Vávrovy děti ne příliš laskavá nevlastní matka. Velice oceňuji, že tu autoři ukázali prozření Maryšiných rodičů - stávají se dalším důkazem, kam může člověka dovést touha po penězích (tím spíš když je to na úkor jiného člověka). S Franckem jsem nedokázala moc sympatizovat. Sice se na první pohled mohlo zdát, že to s Maryšou myslel dobře ale krom toho, že se vůbec neptal na její názor (což bohužel nedělal nikdo) ani dostatečně nedomyslel, že by jejich život "na hromádce" nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nich.
Shrnuto a podtrženo - Maryša je dílo, které stojí za přečtení a zamyšlení. I přestože je psané nářečím, neměla jsem se čtením problémy. Možná se k němu za nějaký čas ještě jednou vrátím, ale jak jsem psala na začátku příspěvku - není to nic pěkného, co bych potřebovala mít v knihovničce. Je to de facto do knihy přetvarované rčení "zlo plodí zlo".
Pokud vás tohle dílo zaujme, zkuste mrknout na filmové zpracování z roku 1935. Oproti knižní předloze je zde lehce nastíněno, co se s Maryšou bude dít po jejím nešťastném činu.
Jsem neskonale ráda, že mám maturitu za sebou a tudíž se už nemusím prokousávat knihami, po kterých bych z vlastní vůle nikdy nesáhla.
Ano, chápu, že Krysař v literatuře a jejím vývoji zaujímá svoje místo a z pohledu literárních odborníků se v něm dají najít jisté "hodnotné prvky", ale jakožto laik hodnotím knihy po svém a k tomuhle prostě říkám ne. A ještě jednou ne. Ten konec a vlastně celý příběh je totální pohromou a tu jedinou hvězdičku uděluji za občasnou zajímavou myšlenku či větu a za postavu rybáře Jörgena, který se na konci jako jediný zachoval správně.
"...na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..."
No mně tedy do smíchu rozhodně nebylo, když jsme v rámci vyučování zhlédli Brabcův film. Při vzpomínce na něj se zhnusením osypávám do dnes a rozhodně ho nedoporučuji.
Ale jistě, tenhle příspěvek má být na knižní zpracování.
Takže... kdyby se pan Mácha ve své skladbě věnoval jen přírodě, kterou tak krásně - až kouzelně - popsal, zcela určitě bych si jeden výtisk koupila a pravidelně ho četla. Jenže... on tam nacpal ten katastrofický milostný trojúhelník. Jak mám romantiku v tvorbě ráda, tady bych se bez ní raději obešla. Ani s jednou z postav nemůžu sympatizovat či ji litovat. Příběh sám je čistou tragédií, v němž se mi nepodařilo najít žádné poselství či hlubší význam.
Celkově tedy hodnotím jako naprostý průměr - veršované popisy přírody jsou skvělé, ale ten zbytek... jednou bohatě stačilo.
"U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo..."
Kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem tohle recitovala na stupínku? Hádám, že hodně, když si ani nedokážu vybavit, v kolikáté třídě jsem se Polednici učila nazpaměť...
Co si budeme - Kytice patří mezi nejznámější česká básnická díla. Je klenotem našeho literárního dědictví, se kterým se seznamuje už mládež během povinné školní docházky. Najdete v ní do veršů a symboliky zabalené pravdy, bolestné skutečnosti a tvrdá ponaučení. Je tedy zcela pochopitelné, že takovéto mimořádné dílo patří do učebních osnov a do seznamu povinné četby k maturitě.
Na druhou stranu si říkám, kolik těch skrytých poselství a ponaučení žák pochopí, zapamatuje si a případně si s sebou ponese do života? (A samozřejmě se to netýká jen tohoto díla.) Kdybych se ke Kytici nevrátila jako dospělá ("moudřejší a zkušenější"), zůstala by mi v paměti pouze jakožto sbírka smutných morbidních básní. Je určitě fajn seznamovat děti s českou literární klasikou, ale pokud se z ní mají poučit a ocenit ji, je nezbytné, aby se k ní vrátily v pozdějším věku.
A jako "na topole podle skal zelený mužík zatleskal", tak i já tleskám panu Erbenovi za tento mimořádný a pro naši zem nezapomenutelný básnický počin. Nicméně není to něco, k čemu bych se ráda nebo s chutí vracela. Z jeho básní čpí smutek, ponurost a hrůza, v čemž si já osobně nelibuji a ani to nevyhledávám a proto dávám o hvězdičku méně.
Koneckonců závěr Vodníka, obsah komory ve Zlatém kolovratu a (když k tomu přidám i zfilmovanou verzi) létající Karel Roden mě budou děsit do konce života.
"Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů..."
Stačilo si přečíst první větu a už se mi zvedaly koutky úst k úsměvu z tušení, že tohle bude trochu jiné počtení, než na jaké jsme zvyklí. A bylo tomu tak.
Jindřich Plachta byl nejen skvělý herec ale také spisovatel. Jeho kniha mě hodně zaujala a jsem ráda, že se i dnes dá v knihkupectvích sehnat. Tím spíš, když v dnešní době frčí spíš "depresivní" literatura, je takovéto dílko o to větším pokladem (jakožto knihkupkyně můžu potvrdit, že vybrat z dnešní nabídky nějakou pozitivní knihu, kde se i zasmějete nad inteligentním humorem, bývá hodně velký oříšek. Jako další tip bych doporučila Paměti mouchy Gabriely - také stará klasika od českého autora Franka Weniga, která znovu vyšla v roce 2020.)
Pučálkovic Amina je určitě známá mnoha lidem a věřím, že se k ní rádi vracejí. Situace, které pan Plachta v knize popisuje, jsou trefné, vtipné a některé i nezapomenutelné. Těším se, až si Aminu znovu přečtu. Nepochybuju o tom, že se u ní budu smát stejně jako když jsem ji četla poprvé.
Včelí kniha je už třetí knihou od Jakoba Streita, kterou jsem četla a naprosto si ji zamilovala. Prvními dvěma byly: Povídání z horských strání a Pohádky horských květin. Jak už napovídají samotné názvy, i v tomto díle nás autor zavede do přírody, o níž nám bude poutavým způsobem vyprávět. A tentokrát se bude jednat o včely.
Každý dospělý určitě ví, jak moc je tento hmyz důležitý a nepostradatelný pro život na celé naší planetě. Proto je bezesporu na místě, aby se s fungováním jejich společenstva - včelstva - začaly seznamovat už děti a dovolím si tvrdit, že tato knížka je pro to perfektní pomůckou.
Autorovo popisování včelího života je jednoduché, zajímavé a čtivé. I dospělým (laikům) může spoustu věcí objasnit.
Je sice pravda, že nám včelí život "zábavnou" formou popsal už Ondřej Sekora ve svých dílech, nicméně Jakob Streit se tomu věnuje mnohem podrobněji. Navíc čtenáře poučuje o úlech a práci včelaře v průběhu celého roku, čímž poskytuje mnohem komplexnější náhled na včelstvo než pan Sekora.
Z mého pohledu se jedná o nepostradatelnou knihu. Včely to bohužel v posledních letech kvůli nám nemají vůbec jednoduché a je v našem vlastním zájmu postarat se, aby tu byly i nadále... Proto seznamujme a poučujme každého o životě včel, o tom, co potřebují a bez čeho se neobejdou. Jestli totiž ze Země zmizí ony, jak dlouho tu potom budeme my?
Jakob Streit je úžasný spisovatel. Příběhy, které nám předkládá v této knize jsou neuvěřitelně milé a laskavé. Jsou pohlazením po duši v dnešní náročné a uspěchané době.
Pohádky horských květin jsou do slov proměněnou něžnou fantazií o vzniku a pojmenování horské květeny. Vystupují zde andělé, dobré víly a skřítci díky nimž hory nejsou jen pustými nehostinnými místy, ale prostředím, kde se dají najít jedny z nejkouzelnějších květů matky přírody. Chcete vědět, jak k tomu došlo? Odpovědi najdete v této půvabně ilustrované knížce.
A pokud se vám tato kniha zalíbí, vřele doporučuji i další díla tohoto nadaného spisovatele, např. Povídání z horských strání a Včelí knihu.
Už od mala jsem měla ráda příběhy o zvířatech. A především jsem milovala ty, ve kterých se neobjevovali lidé. Tudíž tato knížka pro mě byla velice příjemným překvapením.
Známý švýcarský autor Jakob Streit nám zde předkládá skoro třicítku krátkých avšak velmi zajímavých příběhů ze života zvířat.
Jako první musím ocenit samotné příběhy. I přesto, že nejsou dlouhé (jeden má 2 - 3 stránky), autor v nich skvěle a výstižně vykreslí celou situaci a vy jen hltáte jedno slovo za druhým čekajíc, co se bude dít. S tím souvisí další skutečnost a sice, že se tu zvířata chovají naprosto přirozeně, tzn. objevují se tu i takové věci, že např. jedno zvíře sežere druhé. (Samozřejmě je to popsané úměrně dětskému věku.) Pokud tedy toužíte po nějaké dětské knize s reálnějším pohledem na živočichy a jejich způsob života, určitě sáhněte po tomto díle - koneckonců ukázat dětem přírodu taková jaká je, je ten nejlepší způsob, jak je vzdělat a probudit v nich zájem a touhu do ní chodit.
Mimo tyto klady jsou příběhy protkané krásnými popisy a jsou doplněné o malé něžné ilustrace.
Tuto knihu bych doporučila nejen mladým čtenářům, ale i těm starším, kteří se třeba chystají na procházku do lesa. Knížečka totiž probouzí fantazii, takže je velice pravděpodobné, že pokud zahlédnete na stromě veverku anebo uvidíte mezi stébly trávy chvátat ježka, začnou se vám v hlavě rodit vaše vlastní příběhy o tom, kam tito tvorové pospíchají anebo o čem právě přemýšlí.
P.S. Je velká škoda, že tvorba od Jakoba Streita u nás není příliš známá. Mně osobně se moc líbí a pokud vás tohle dílo zaujme, určitě se podívejte i na Pohádky horských květin a Včelí knihu.
Kniha Dobrodružství králíčka Petra vypráví nejen o tomto tvorečkovi v modrém kabátku ale o celé jeho rodině. Popíše vám veselé zážitky i potíže, jež tato králičí rodinka zažívá - ať už je to na zahradě jistého pana Gregora anebo poté, co se do sousedství přistěhuje nebezpečný lišák pan Tod.
Skutečnost, že většina spisovatelů nemá příliš jednoduchý život, je určitě známá mnoha lidem. Krom toho, že jejich povolání v sobě nese nejistou budoucnost, častokrát musí zažít i desítky odmítnutí ze stran nakladatelů a někdy i nelibost od vlastní rodiny. Jednou z takových autorů byla i Beatrix Potterová. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Anebo slyšeli, ale mnoho si o ní nepamatujete? I já na ni „narazila“ pouhou náhodou. A to prostřednictvím skvělého filmu z roku 2006 Miss Potter, kde hlavní roli bravurně zahrála Renée Zellweger. Film mě opravdu zaujal a přiměl, abych si o této výjimečné spisovatelce zjistila víc.
Jak už jsem zmiňovala na začátku, Beatrix neměla jednoduchý život. S rodiči (a zvláště s matkou) si příliš nerozuměla a ačkoli byla velmi nadějnou přírodovědkyní, studium pro ni jako pro ženu v tehdejší době nepřicházelo v úvahu. Její radostí byl chov různých zvířat, k nimž se řadili králíci, žáby, čolci, mloci a fretky, které považovala za své přátele. Tyto tvory velmi ráda skicovala, čímž zdokonalila své malířské dovednosti. Jejím dalším potěšením bylo psaní příběhů o těchto jejích malých přátelích. Po několika neúspěšných pokusech, ve kterých se snažila vydat knihu o králíčku Petrovi, se jí jednoho dne ozvalo nakladatelství Warne & Co.
Z Beatrix se stávala úspěšná autorka. V osobním životě jí ale štěstí moc nepřálo - postihla ji totiž tragédie v podobě smrti jejího vydavatele Normana Warnea, s nímž byla kvůli nesouhlasu rodičů tajně zasnoubená. Beatrix se později z města odstěhovala na venkov do krásné oblasti Lake District. Tuto krajinu si velmi zamilovala a s pomocí svého právního poradce Williama Heelise (ten se později stal jejím manželem) ji díky penězům za své knihy a dědictví po rodičích zachránila. Lake District totiž hrozila likvidace od průmyslových a stavebních společností, ale díky Beatrix je tento krásný kus země zachován dodnes.
Možná se ptáte, proč se o tom všem zmiňuji. Existuje přece spousta významných osobností, ať už spisovatelů, herců či zpěváků, kteří také věnují část svého jmění na dobré a prospěšné věci. Proč vůbec poukazovat na jednu autorku dětských knih? Odpověděla bych vám: PRÁVĚ PROTO, že to byla autorka dětských knih.
Walt Disney, spoluzakladatel jedné z největších firem na světě, řekl: „Nikdy nezapomeňte, že všechny tyto věci začaly snem a myší.“
Pokud jste měli anebo jednou budete mít to štěstí, že se do oblasti Lake District podíváte (anebo si ji prostě jen vygooglíte), dodávám: Na počátku záchrany této nádherné krajiny stál králík a malá, na první pohled obyčejná, dětská kniha.
Řekla bych, že pokud se do téhle knihy pustí čtenářky kolem 15 let, tak by mohly být spokojené. Místy je to sice dost sladké a v jistých chvílích i předvídatelné, na druhou stranu se mi hodně líbilo to "pouto" mezi hlavními hrdiny. To mi přišlo velice dobré a vcelku originální. Je proto škoda, že u nás nevyšly i zbylé díly. Zajímalo by mě, jak by se díky tomuto "telepatickému" daru vyvíjely vztahy ostatních (prozatím nezadaných) členů Benedictovy rodiny. Jedinou útěchou je, že příběh Sky a Zeda skončil uzavřeně - žádný cliffhanger se naštěstí nekonal.
Co mi však kazilo zážitek z četby, byly překlepy a ne moc dobrý překlad. Zatímco kvalitní knihy se čtou hezky a věty na sebe plynule navazují, tady to občas bylo nepříjemné "škobrtání".
Plný počet hvězd bych sice nedala ani kdyby byl text naprosto OK (to by ten příběh musel být o něco lépe propracovaný), ale na 3 hvězdičky to také snižovat nechci. Z mého pohledu to bylo o něco lepší než průměr.
Myslím, že toto dílko splnilo svůj účel. Je zde lehkou a zábavnou formou ukázaný život jedné single slečny - se svými klady i zápory. Většina momentů mi přišla trefná, u některých jsem se zasmála, ale bylo tam i pár těch, které mi připadaly trochu trapné a hloupé.
Pokud si některá dívka/žena svou svobodu užívá, pak by se pro ni dala tato knížka použít jako dobrý a vtipný dárek. Dotyčný dárce by si tím ale měl být na 100 % jistý, poněvadž v opačném případě by mohl způsobit víc škody než užitku.
Napadlo vás někdy o čem moucha přemýšlí, či snad jaký může mít život? Českého autora Franka Weniga ano a z jeho nápadu vzniklo toto humoristické dobrodružství jedné zámecké mouchy.
Příběh začíná objevem podivného sešitku v dutině zdi staré knihovny. Omšelý sešitek plný čmáranic a klikyháků, které nedokáže nikdo rozluštit, přijíždí posoudit věhlasný profesor. Tomu se nakonec podaří přijít na to, že ony čmáranice jsou paměti, které sepsala jistá moucha Gabriela. Skrz tento jedinečný deník nám Gabriela vypráví o svém poměrně krátkém životě plném radostí, starostí ale především velkého dobrodružství.
Kniha se četla velmi dobře a děj svižně ubíhal. Člověk se chvílemi ze srdce smál zvláště u pasáží, ve kterých Gabriela popisovala situace ze svého úhlu pohledu, např. toto:
„…To se nám to letělo! Už zdaleka jsme slyšely veselý hlahol zvonů a lidských hlasů z Klinkánic. Na návsi bylo plno lidí. A těch krámů! To byla pastva pro nás! Ano, pro nás, neboť ke své radosti jsem shledala, že vosy si jako my libují v pernících a čokoládě a vůbec v sladkých věcech. A tak jsme se rozdělily na roty a čety a vrhly jsme se do stánků. Prodavači nám radostně mávali vstříc, neboť takový prodavač cukroví a ovoce je vždy velmi rád, když se mu usadí v stánku hodně much a vos, to je přece pro jeho zboží nejlepší reklama…“
Dílo bylo poprvé vydáno už v roce 1928 a v roce 2020 ho nakladatelství Havran vydalo znovu. Osobně tento krok hodnotím velmi kladně, protože dokazuje, že i téměř 100 let stará kniha vám může zpříjemnit den pohodovou a vtipnou četbou.
Čím jsem starší, tím víc se snažím v tvorbě - ať už knižní či filmové - najít hlubší smysl daného příběhu. A řekla bych, že to tak má většina z nás. Proto bych ráda spojila tento „hlubší smysl“ s tak známým dílem jakým je Robinson Crusoe.
Příběh o muži, který se proti vůli svých rodičů vydává na moře a záhy ztroskotá u pustého ostrova, je znám určitě každému. (Všichni jsme slyšeli třeba tato úsloví: Ten žije osamoceně jako Robinson. Anebo: Jsem jako Robinson – taky čekám až přijde Pátek.)
Nevzpomínám si, kdy jsem knihu četla poprvé. (Hádám, že mi mohlo být kolem dvanácti let.) Pamatuji si však, že se mi četla velmi dobře. Dobrodružný, napínavý a svižný styl psaní obohacený o znamenité ilustrace Zdeňka Buriana – komu by se takový skvost nelíbil a nechtěl ho mít ve své vlastní sbírce?
Na samotný příběh můžeme nahlížet ze dvou úhlů.
Zaprvé, dílo jako takové velmi dobře a realisticky popisuje Robinsonův život na pustém ostrově. Přes jeho snahu dostat se zpět do civilizace až po přijetí osudu a „zabydlení se“ na tomto – zpočátku – zcela opuštěném místě. Bavilo mě číst o tom, jak si zařizoval jeskyni, sháněl potravu, vyráběl různé nástroje, pěstoval plodiny a choval zvířata. Čtenář tímto způsobem zjišťuje, že žít na vlastní pěst mimo civilizaci není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale zároveň to není zcela nemožné. Příchod lidojedů poté umocnil napětí a posunul příběh novým směrem.
A teď ten druhý úhel, který bych nazvala „čtení mezi řádky“. Ač se Robinson Crusoe většině lidí vryl do paměti jakožto dobrodružný román, překypuje (stejně jako mnoho pohádek a bajek) radami a poučeními. Máme tu mladého muže, který se i přes rodičovské varování vydává na lákavou a zdánlivě bezpečnou cestu. Zpočátku vše vychází dobře, ale zanedlouho veškeré jeho plány a tužby doslova ztroskotají. Robinson si rychle uvědomuje, jak pošetilý byl a jak ledabyle odvrhoval rady zkušenějších a moudřejších lidí. Toto mi silně připomíná každého z nás – dokud něco nezažijeme anebo nevyzkoušíme na vlastní kůži, nevěříme radám ani našich nejbližších.
Co si však zaslouží ještě větší pozornost je Robinsonova neutuchající naděje. Daniel Defoe oproti jiným autorům, kteří nechávají svoje hrdiny (a někdy i celý příběh) uvíznout v čisté tragédii, ukazuje, že i přes selhání lze znovu najít cestu na světlo. Tato cesta samozřejmě není jednoduchá – Robinson zažívá silnou beznaděj, osamocení a výčitky svědomí. Snaží se také sžít s myšlenkou, že z pustého ostrova možná nikdy neunikne, přesto se snaží žít svůj život dál.
Co na mě dál zapůsobilo, byli lidojedi a Pátek. Lidojedi pro Robinsona znamenali velký šok. K neštěstí, které ho potkalo, se přidala další hrůza - to by se dalo připodobnit k tomu, že ačkoli se někdy může zdát, že jsme na hranici svých sil a víc už toho neuneseme, ve skutečnosti tomu tak není. Člověk vydrží mnohem víc, než si myslí.
Naproti tomu Pátek by se dal přirovnat k prvním zábleskům světla mezi temnými mraky.
Je velmi povzbuzující, že autor Robinsonovi dopřál ten konec, který mu jistě všichni čtenáři přáli. Celý příběh je navíc dokladem toho, že i z našich nezdarů můžeme vyjít mnohem silnější a bohatší, než by nás kdy napadlo.
Ať už se tedy rozhodnete k četbě této knihy jen proto, abyste se odreagovali anebo budete stejně jako já číst mezi řádky, určitě nebudete zklamaní.
Četli jste už někdy nějaký retelling? A pokud ano, líbil se vám? Co se týče mě, tak se jich v mém seznamu přečtených knih pár najde, ale stále se nemohu zcela rozhodnout, zda jsem z nich povětšinou nadšená či nikoli.
Retellingy (neboli převyprávění) se v poslední době v literatuře docela rozmohly. Třeba jen na Krásku a zvíře vyšlo tolik retellingů, až jednomu zůstává rozum stát. Zda je to dobře či špatně musí posoudit každý sám. Nicméně tento příspěvek bude na docela jiný retelling a sice na Aladina a kouzelnou lampu.
Už když se podíváte na krásnou obálku knihy, dýchne na vás teplé pouštní prostředí s příměsí Orientu. Tuto „atmosféru“ pak umocní samotná četba. Jessica Khoury umí vyprávět a popisovat prostředí neskutečným způsobem. Při čtení mi před očima vyvstávaly starodávné chrámy zaváté pískem a obestřené dávnou magií - musela bych nějakou dobu přemýšlet, kdy naposledy jsem měla z četby takový zážitek.
Co se týče hlavních postav, tak ani na těch autorka svým spisovatelským umem nešetřila. Džinka Zahra, bytost stará stovky let, svým chováním zpočátku jasně dávala najevo, že lidé jsou pro ni jako zrnka písku – nic víc než pouhé mihnutí v koloběhu času. O to zajímavější bylo sledovat, jak se postupně z této chladné a odměřené bytosti proměňovala. Naproti tomu Aladin byl tím typickým pouličním zlodějíčkem se srdcem na dlani, kterého si prostě nešlo neoblíbit. Třetí hlavní postavou byla princezna Kaspida – ta by se dala považovat za ekvivalent princezny Jasmíny. Odhodlaná, chytrá a odvážná. Zkrátka hrdinka, která si dokáže stát za svým a prát se o to, co chce, po čem touží a co je správné.
Příběh se původní pohádky o Aladinovi držel jen částečně, což bylo skvělé v tom, že se nejednalo o pouhý „překopírovaný“ originál. Samotnou mě překvapilo, jakými cestami autorka hrdiny vedla.
Shrnuto a podtrženo - tuto knížku jsem si velice oblíbila a hlavně užila. Určitě se bude líbit všem, kdo mají rádi retellingy, orientální prostředí, krásné popisy a pořádnou dávku napětí.
Stačilo, abych si přečetla anotaci, která silně šťouchla do mojí zvědavosti a já se rozhodla, že se na knihu podívám „zblízka“. A nezklamala jsem se.
Ne nadarmo se říká, že vizuální stránka knihy vlastně knihu „prodává“ a v tomto případě splnila svůj účel na výbornou. Na krásnou obálku navázaly úžasné ilustrace Andyho Wilxe, jež podtrhovaly atmosféru každého příběhu.
Příběhy samotné nezůstávají za působivými kresbami pozadu. Autorka nám vypráví starověké báje jednoduchým stylem, kterému porozumí i děti a troufám si tvrdit, že je zaujme.
Jak už bylo zmíněno v anotaci, jedná se o příběhy ze všech koutů světa. Bylo velice zajímavé a netradiční dovídat se, jak o souhvězdích a hvězdách uvažovali lidé, kteří se sice nikdy nepotkali, ale pojila je stejná vlastnost – rádi pozorovali noční oblohu a dopřávali rozlet své fantazii.
Při četbě jsem pocítila opětovnou vděčnost za písmo a knihy. Díky nim totiž můžeme poznávat a „seznamovat se“ s lidmi, které bychom za svého života nejen nikdy nepotkali, ale ani bychom o jejich existenci a smýšlení neměli tušení. Což by byla hrozná škoda, nemyslíte?
Určitě se už každý z vás setkal s postavou, která by se dala charakterizovat jako: nejlepší kamarád, šprýmař, chvástal, snílek, popleta, věčný průšvihář a smolař, osina v zadku...
Když jsem koukala na knihy od Ondřeje Sekory, napadlo mě, že by se jedna z jeho postav dala označit za prapůvodce tohoto charakteru (alespoň v české literatuře). Ano, nejedná se o nikoho jiného než o brouka Pytlíka.
Jméno i příběhy tohoto nešiky a rozumbrady jsou dobře známy už několika generacím čtenářů. Mohli jste se s ním setkat nejen v knihách Ferdy Mravence, ale také v této jeho vlastní knížce.
Není překvapivé, že k pohádkám a knihám z dětství se člověk rád vrací i jako dospělý. Příběhy o Ferdu Mravenci i o brouku Pytlíkovi jsem jako dítě četla mnohokrát a nejspíš si je brzy přečtu znovu. Jsou totiž skvělou oddechovkou, která vám navodí dobrou náladu a zároveň si s ní hezky zavzpomínáte na dětství. Navíc je to ověřená klasika s původními ilustracemi, jež jsou dle mého názoru velice povedené a staly se neodmyslitelnou částí těchto děl.
Jestliže si tedy chcete zavzpomínat na dětství anebo se seznámit s knihami, které četli vaši rodiče či prarodiče, zkuste sáhnout po dílech od pana Sekory. Tato klasika vás nejen pobaví, ale zároveň vám dokáže, že s přehledem strčí do kapsy i mnoho moderních dětských knih, které – přiznejme si – opravdu dokážou potěšit snad jen děti. Koneckonců citát od C. S. Lewise mluví za vše: „Dětská kniha, která baví jenom děti, není vůbec dobrá dětská kniha.“
Když jsem začala Belgravii číst, neměla jsem žádná očekávání. Autora jsem neznala a ani známý seriál Panství Downton, jehož předlohu Julian Fellowes napsal, jsem neviděla.
Jakmile jsem dočetla první dvě kapitoly, v níž autor „zabil“ dvě hlavní postavy, myslela jsem, že si ze čtenáře tropí žerty. Koneckonců, jak by měl příběh pokračovat či snad jakou by měl mít zápletku, když jsou oba hrdinové mrtví? V četbě jsem pokračovala dál jen z donucení.
Dobře jsem udělala.
Po další kapitole jsem pochopila, jakým směrem chce autor příběh vést a čím dále jsem četla, tím více mě to bavilo. A nakonec to dospělo do fáze, že jsem se musela nutit knihu odložit. Ano, tak napínavé a poutavé to bylo!
Pokud si přečtete anotaci, zjistíte, že se příběh odehrává v Anglii v 19. století. Julian Fellowes nás uvádí do světa britské aristokracie a seznamuje nás s jejich způsobem života, který na rozdíl od třpytivých šatů, šperků a lustrů zdaleka nebyl tak okouzlující a vábivý. Na všudypřítomnou přetvářku, povrchnost, lži, intriky a potlačování svědomí jste narazili prakticky v každé domácnosti. A to jak v řadách společenské smetánky tak i mezi sloužícími. Člověku chvílemi připadalo, že se neocitl v civilizované společnosti ale spíše v divočině, kde budete při sebemenším porušení pravidel či při projevu slabosti rozsápáni mocnými nelítostnými predátory lačnícími po pomluvách a skandálech.
Stejně jako v jiných historických románech opírajících se o skutečnost, i zde mi bylo upřímně líto žen. Jejich postavení bylo až na výjimky žalostné a jejich pověst byla na rozdíl od té mužské křehká jako sněhová vločka.
Dále bych ráda vyzdvihla propracovanost díla. Už po prvních pár stránkách lze snadno poznat, že Julian Fellowes je mistrem svého oboru. A to nejen ze spisovatelského hlediska nýbrž i ze znalosti dějin, architektonických prvků, řemesel, oděvů a zkrátka celé tehdejší doby. Velmi se mi také líbil jeho smysl pro detail, popisování emocionálních stránek jednotlivých postav i celkové vykreslení jejich charakteru.
Za zmínku určitě stojí i rozuzlení příběhu. Během četby jsem mnohokrát přemýšlela, jak ono „tajemství“ vypluje na povrch, vymyslela jsem si několik verzí a beztak byla nakonec překvapená (a jistým způsobem i nadšená), že to „prasklo“ tímto způsobem. Spisovatel totiž bravurně potvrdil rčení: „Čím kdo zachází...“
Shrnuto a podtrženo – vypsat všechny klady této knihy i důvody, proč si ji přečíst, by bylo ještě na dlouho. Jako poslední bych však zmínila její nadčasovost. Julian Fellowes je člověk, který si uvědomuje, jak snadné je pro lidskou společnost zabřednout do pošetilostí a malicherností doby a zůstávat v nich po zbytek života. Bylo až alarmující, co všechno byli a stále jsou lidé schopni udělat pro to, aby se zalíbili těm „výše postaveným“, a aby nevyčnívali z rámečku, který pro ně společnost vytvořila.
Pokud máte rádi napínavé historické romány, chcete se dozvědět něco z minulosti a nebojíte se nelítostných zásad a pravidel, pak je Belgravia to pravé čtení pro vás.
P.S. Na motivy této knihy byl natočen 6dílný seriál z roku 2020, který je dle mého názoru velice povedený a vřele ho doporučuji ke zhlédnutí.
Když se řekne Božena Němcová, okamžitě se mi vybaví její nejznámější dílo Babička. Ani ne tak proto, že nás to učili ve škole ale především díky mé mamince, která mě už od dětství seznamovala s různými knihami.
Musím se přiznat, že i přes maminčino vybízení, abych si tuto klasiku přečetla, jsem se k ní nakonec odhodlala až v maturitním ročníku – v rámci povinné četby. Ano, je to škoda a určitě i ostuda, že jsem si ji nepřečetla už dřív, na druhou stranu jsem trochu ráda, že to dopadlo takto. Proč? Myslím si totiž, že bych ji jako dítě nedovedla ocenit tolik jako dospělá.
Dílo Babička toho nabízí mnoho.
Od způsobu života jak prostých lidí tak i vrchnosti, přes jejich hodnoty, způsob myšlení, tradice a touhy. Zároveň vyvrací jeden z nejrozšířenějších a nejhorších stereotypů a sice, že staří nemají pro společnost žádný význam. Božena Němcová velice dobře popisuje a ukazuje, kolik moudrosti, rad a životních zkušeností nám mohou naši prarodiče předat a uchránit nás od zbytečných a leckdy fatálních chyb.
Pokud si tuto klasiku budou číst děti, dostanou náhled na sice ne tolik atraktivní ale zato plnohodnotný život bez internetu a všudypřítomné techniky.
A jestli máte Babičku už přečtenou, zkuste zhlédnout některou z jejích filmových verzí. Za sebe bych vám doporučila zpracování z roku 1940, jelikož se mnohem více drží knižní předlohy než známější "barevná" verze z roku 1971.
Jeden by nevěřil, jak silný příběh v sobě ukrývá kniha s tak nenápadnou obálkou. Ale je tomu tak a troufám si tvrdit, že se dotkne každého, kdo mu to dovolí.
Je vyprávěn z několika úhlů pohledu, přičemž hlavní dějová linka se odvíjí kolem Augusta Pullmana, který poprvé nastupuje do školy (do páté třídy). August – nebo jak mu většina lidí v jeho okolí říká Auggie – není obyčejným chlapcem. Narodil se s deformovaným obličejem, kvůli kterému bývá nevítaným středem pozornosti. Jak se asi dá vytušit, nástup do nového prostředí nebude snadný. Ne všichni spolužáci Auggieho dokážou přijmout takového jaký je a asi každý z nás ví, jakého přístupu se téměř vždy dostává těm, kdo jsou jiní než ostatní...
Nenechte se však mýlit, že půjde o další srdceryvné drama, jehož jediným úkolem je rozbrečet vás a v jednom kuse litovat hlavního hrdinu. Autorčin styl psaní je lehký, svižný a není v něm nouze o laskavý humor díky kterému si četbu užijete i bez použití kapesníku.
Na druhou stranu není od věci občas nahlédnout do života těch, jejichž úděl je mnohem těžší a komplikovanější než ten náš. Člověk si tak připomene, jaké štěstí a zázrak to je, když je zdravý, může chodit, mluvit, dýchat, vidět, slyšet a když jeho tvář i tělo jsou bez vady.
Krom toho příběh krásně vykresluje sílu laskavosti, přátelství, rodičovské i sourozenecké lásky, odvahy a sebezapření. Velmi jsem oceňovala, že se autorka nezaměřila pouze na Auggieho a jeho pocity, ale zároveň dala možnost čtenářům nahlédnout i do hlavy jeho sestry Vii a přátel. Dostali jsme tak ucelený obraz, jak různé potíže ovlivňují nejen dotyčného ale i lidi v jeho okolí.
Celou knihou navíc rezonovala skutečnost, že každý z nás má anebo jednou bude mít nějaké ty těžkosti a až k nim dojde, určitě bychom si všichni přáli, aby se lidé v našem okolí řídili touto myšlenkou: „Když si můžeš vybrat, jestli budeš spravedlivý nebo laskavý, buď laskavý.“
A na úplný závěr velice doporučuji filmové zpracování tohoto díla (Wonder, 2017), které se může pyšnit tím, že je na stejné (a dle některých recenzí i lepší) úrovni než samotná kniha.
Pokud bych měla vyzdvihnout jeden rys, který se objevil ve všech knihách Kerstin Gierové, jež jsem prozatím četla, pak by to byl bezkonkurenční humor. Opravdu. Tato německá spisovatelka má neskutečný talent vecpat podařené vtipy takřka do každé situace, které ve svých knihách popisuje. A Zámek v oblacích není výjimkou.
Tentokrát nás autorka seznamuje se sedmnáctiletou Fanny, se kterou se podíváme vysoko do švýcarských Alp. Tam se nachází již trochu starý a omšelý hotel, v němž Fanny pracuje jako praktikantka. Zde se na přelomu roku koná velkolepá oslava, na níž se sjedou hosté z celého světa, aby si užili zimní radovánky. Fanny má spolu s ostatními zaměstnanci hotelu plné ruce práce, aby se o všechny náležitě postarala a zajistila jim co nejlepší servis. Ovšem jak to tak bývá – čím více se snažíte, aby všechno bylo perfektní, tím více se vám toho kazí. Trampoty a potíže se stávají Fanniným denním chlebem. A jak by taky ne, když si hotel – a především jeho potrubí – žije tak trochu vlastním životem, majitel hotelu je despotický tyran, druhé praktikantky dělají Fanny naschvály, a aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden malý syneček zazobaných rodičů, který je (dle Fannina mínění) do dítěte vtěleným psychopatem s andělsky nevinnou tvářičkou.
A to jsme teprve na začátku! To pravé dobrodružství totiž začíná s příjezdem hostů. Ne všichni jsou totiž takoví, jak se na první pohled zdají být a ať se to Fanny líbí nebo ne, pozvolna se zamotává do nebezpečného dobrodružství, které by ji nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.
I přestože se jedná o literaturu zaměřenou především na dívčí kolektiv čtenářů, nemůžu říct, že bych se u ní jakožto dospělá nudila. Kerstin Gierová si dle mého názoru dokáže získat pozornost čtenářů i starších věkových skupin a umí je nejen pobavit ale i napínat.
Chcete-li si tedy užít lehce detektivní dobrodružství točící se kolem legendárního diamantu, odehrávající se vysoko v zasněžených horách, zkuste se začíst do další úspěšné knihy této oblíbené autorky.