Cara.17 komentáře u knih

(SPOILER) Tenhle příběh mi lehce připomněl knihu Sloník Abebe - je totiž extrémně jednoduchý, až si člověk říká, zda bylo nutné ho vydávat. A mimo to je i matoucí (především pro děti), jelikož pohnutka ke krádeži vánočních ozdob a následné rozuzlení nemusí dítě pochopit správně. Tj. zloděj vzal vánoční ozdoby proto, jelikož se cítil odstrčený a osamělý a když se k tomu přizná ostatním zvířátkům, ta ho politují, odpustí mu a následně se s ním skamarádí.
Dospělý určitě pochopí, co se tím autor snažil říct, ale pochopí to tak i dítě? Nehrozí, že by si to bez vysvětlení dospělého mohlo vyložit i jinak - nesprávně? Ať si na to každý odpoví sám, ale mně osobně se tento příběh moc nezamlouval a víckrát po něm nesáhnu.

2 07.12.2024

Mám-li být upřímná, pak musím říct, že jsem z téhle knížky hodně rozčarovaná. Dle ilustrací a anotace jsem předpokládala, že se bude jednat o smysluplné příběhy z říše zvířat (jako je např. Povídání z horských strání od Jakoba Streita) a to, co se z toho vyklubalo... Ach jé.
Snad největším mínusem byly výrazy, které se tu vyskytovaly a které používala sama zvířata, např. vstupní test, doba určitá, ochranka, pánské návštěvy...
Ehm, co? Jsem snad jediná, komu připadá divné a naprosto mimo mísu, když veverka Lišákovi oznámí, že je do lesa přijat na dobu určitou? Anebo když se ho ptá, zda si někdy pouští hlasitou hudbu? Pro všechno na světě... nad tímto "přijímacím pohovorem" jsem se div netloukla do hlavy.
Co se týče jednotlivých příběhů, tak to bylo půl na půl - některé byly lepší a jiné horší. Šlo znát, že se autorka snažila do příběhů vecpat spoustu ponaučení, což velmi oceňuji u jiných děl, jenže tady, kde se naprosto nelogicky kombinoval přírodní/zvířecí svět s lidskými záležitostmi a zvyky, mi to připadalo akorát chaotické a nesmyslné.
Takže za sebe jsem příliš spokojená nebyla. Dnešní generace dětí se na to třeba bude dívat jinak, ale já osobně upřednostňuji ověřenou klasiku (viz tvorba od Ondřeje Sekory), která mi dává smysl a která mě o určitých věcech poučila mnohem lépe.

2 07.12.2024

"... Našla jsem si laskavého psychologa, který mi docela rychle diagnostikoval specifickou úzkostnou poruchu. A ačkoli by to většině lidí začalo dělat starosti, pro mě to bylo zcela smysluplné a uklidňující. Když jsem znala jméno své nemoci, mohla jsem o ní začít komunikovat, získala jsem přístup ke skutečně účinné léčbě a postupům a dokázala jsem si najít další lidi, kteří zažívali podobné problémy. Zjistila jsem, že moje deprese se často pojí se strachem - že když mám strach a cítím se vším zahlcena, moje mysl vyhodnotí: "tato situace je beznadějná", a to vyvolá vážné projevy deprese. Dále jsem zjistila, že když kreslím roztomilá zvířátka a píšu k nim povzbuzující vzkazy, pomáhá mi to depresi zvládnout. A když jsem přišla na to, jaké postupy a triky mi pomáhají bojovat s nesprávným chováním mého mozku, považovala jsem za důležité podělit se o to s ostatními.
A to nás svedlo dohromady u této knihy, Zvládneš to... Je to průvodce pro malou Kate, pro člověka, který nesnáší sám sebe a nemá ani ponětí, jak se vypořádat s tím, co ho trápí. Dala jsem do této knihy všechny strategie, afirmace a dovednosti, jež mne provedly těžkými časy; od malých obav, jestli si počínám dobře, až k neustávajícím myšlenkám na sebevraždu..."

Každý, kdo sleduje aktuální dění, popř. si občas přečte zprávy, ví, že rapidně přibývá psychických poruch a onemocnění.
Nechci tu nijak rozebírat ani zabředávat do diskusí, proč tomu tak je - k tomu jsou mnohem povolanější a vzdělanější lidé než já a mimo to k tomu není toto místo určené. Chci však vyzdvihnout tuto knihu, na niž jsem narazila, přečetla ji a hodně mě zaujala.
Jak už napovídá úryvek výše, sama autorka Kate Allan si prošla velmi dlouhou a náročnou cestou. Od dětství trpěla psychickými potížemi a nějakou dobu trvalo, než se naučila se svou myslí pracovat tak, aby mohla v životě "normálně fungovat".
Co se mi na této knize velmi líbí, je, že autorka píše jednoduše a srozumitelně a tudíž její myšlenky, rady i postřehy pochopí opravdu každý. Také jsem oceňovala, že se nejedná o sáhodlouhé dílo - koneckonců, kniha je určena primárně lidem, kteří se potýkají s psychickými problémy a hádám, že vidina prokousávání se tlustou bichlí by je od četby spíš odradila.
Sama autorka se zmiňuje, že boj s vlastním mozkem je běh na dlouhou trať - vyžaduje trpělivost a cvik. Na druhou stranu stojí za to se nevzdávat a vytrvat. Ujišťuje vás o tom, že NEJSTE JEDINÍ, kdo bojuje tuhle náročnou "neviditelnou bitvu" a že situace NIKDY NENÍ natolik zlá a neřešitelná, jak se vás o tom snaží přesvědčit vaše mysl.
Mimo to kniha působí velmi pozitivně - krásné ilustrace rozkošných zvířátek doplňují povzbudivé texty, tzv. afirmace, které si můžete v duchu opakovat i během dne a tím na sebe pozitivně působit.
Ať už se tedy vy sami potýkáte s nějakými psychickými potížemi anebo máte někoho takového ve svém okolí, tato kniha by vás/dotyčného mohla povzbudit a "nakopnout" správným směrem.

2 07.12.2024

Jestli máte chuť na lehkou četbu, u které se odreagujete a zasmějete, pak vřele doporučuji Radosti a strasti single ženy od Evy Dolejšové.
Musela bych chvíli vzpomínat, kdy naposledy jsem se u nějaké knihy tolik nasmála. Paní Dolejšová umí dobře vyprávět, trefně vykreslovat situace a zároveň má skvělý smysl pro humor. Její hořkosladké fejetony pobaví nejen všechny single ženy ale i ty zadané, které občas zažívají nějaké ty trable se svou drahou polovičkou. Krom toho její vyprávění není trapné, ubohé či sprosté, což je za mě opravdu velké plus!
Autorka vás navíc díky své vlastní zkušenosti utvrdí v tom, že být single nebo "stát se single" není žádnou pohromou, ale že si to naopak můžete i užít.
Z mé strany tedy maximální spokojenost!

3 25.10.2024

O poselství tohoto krásného příběhu by se dalo napsat hodně, ale k čemu to, když si každý může knížku přečíst a zamyslet se nad ní.
Osobně velice oceňuji, co se autorka snaží čtenářům předat - nebo spíše připomenout. Ano, svět a všechno tvorstvo v něm je zázrak a je nepředstavitelně smutné, jak snadno na to zapomínáme. Kvůli vší práci, starostem a honbě za požitky a zábavou se nechceme zastavit. Zastavit a pořádně se podívat a zaposlouchat, co se děje v přírodě, která je kolem nás a kterou lehkomyslně bereme za běžnou věc a samozřejmost.
Přála bych všem, aby našli chuť a odvahu zastavit čas a díky tomu objevit zázrak.

3 25.10.2024

Hezké ilustrace mě nalákaly k četbě a vyvolaly ve mně jistá očekávání... A toho se mi bohužel nedostalo. Koneckonců správné příběhy jsou stejně jako život sám plné zákrutů, překážek, zajímavých souvislostí, ponaučení a překvapivých závěrů. No a tady se pouze přesuneme z bodu A do bodu B.
Z mého pohledu může kniha smysluplně posloužit pouze malým dětem, které se učí číst a zároveň se chtějí pokochat hezkými obrázky. Starší děti a dospělí si nejspíš budou ťukat na čelo, jaká vlastně byla pointa tohoto extrémně jednoduchého příběhu.

1 25.10.2024

"Často je to tak, že ti, kdo nejvíc dávají, nedokážou přijímat."

Pokračování Kavárny na konci světa mě mile překvapilo a rozhodně se mi líbilo víc, než první díl. Sice mě krapet otravovalo Johnovo omílání, že de facto každý by mohl žít život, jaký teď žije on (= rok v práci a další rok cestování po světě), stačí k tomu mít jen odvahu to uskutečnit. Ano, jedná se o hezkou myšlenku, leč po finanční stránce pro většinu populace neuskutečnitelnou. Naštěstí tohle fantazírování vyvážil příběh Jessicy, který už byl reálný a velmi aktuální. V jejím rozhovoru s Casey byla spousta pravdivých skutečností, např. toto:

... "Většina lidí se snaží překrýt bolest krátkodobými pokusy žít svobodně. Alkohol. Drogy. Nákupy věcí, na kterých jim nezáleží. Přehnaná dramata, kterými lidé plní své životy... Chtějí se cítit živí a svobodní, a proto dělají všechny ty věci. Jenže ty je nakonec jen znovu a znovu zraňují." ...

Také se mi líbila Johnova konverzace s Mikem. Sice nebylo příjemné si připomínat onu pravdu, na kterou tak rádi zapomínáme - že se častokrát necháváme bez přemýšlení unášet emocemi, ale toto připomenutí je rozhodně nezbytné pro to, abychom se posunuli dál a zlepšili se. Jen se zamysleme, kolikrát jsme si na někom nevinném vybili zlost, protože jsme už předtím byli naštvaní/unavení/vystrašení/vystresování atd. ? Kolik z nás si uvědomuje, popř. zkoumá, co se ve skutečnosti za našimi emocemi skrývá? A kolik z nás má touhu a snahu na sobě pracovat? Je vskutku zvláštní, jak spousta lidí nadává na druhé lidi, na školu, na práci, na vládu, na svět, na tamto a na ono, ale sami na sobě žádné chyby nepozorují anebo spíš pozorovat nechtějí...
Takže za mě velice přínosná kniha k zamyšlení, která vám toho dokáže spoustu objasnit a zároveň vám poskytne náhled na věci z jiného úhlu pohledu. Doporučuji!

3 28.09.2024

Když jsem začala tuhle knihu číst, trvalo mi pár stránek, než jsem si zvykla na styl vyprávění. Je tu totiž méně přímé řeči a více popisování. Ničemu to však nevadilo. Naopak. Pro mě to byla příjemná změna!
Autorčino vyprávění je laskavé, čtivé a zajímavé. Z každého řádku doslova cítíte s jakou láskou je tento příběh napsaný. Díky krásným popisům se vám před očima objevuje hluboký les plný divokých zvířat, vnímáte změny ročních období, hřeje vás radost, když si Laura a Mary hrají, uvědomujete si, jak těžkou práci museli lidé v tehdejší době vykonávat, aby se mohli dosyta najíst a vést důstojný život. A především cítíte pokoj, mírumilovnost, spokojenost ze smysluplného a plnohodnotného života, úctu a vděčnost vůči rodičům i přírodě... Chvílemi mi bylo až smutno z uvědomění, jak rychle a snadno se tyto hodnoty z lidské společnosti vytrácejí. Jak sice žijeme ve vyspělejší době, ale jsme šťastnější, spokojenější a každodenními činnostmi naplněnější? Odpověď nechám na každém z vás.
Malý dům ve Velkém lese jsem si velmi zamilovala. Trochu mi připomínal naši českou klasiku Gabra a Málinka, kde je obdobně kouzelně vykreslené ono krásné dětství bez internetu a dalších vymožeností.
Moc děkuji autorce za tento nádherný příběh. Ani v nejmenším se nedivím, že se jedná o velkou klasiku americké literatury. Už ji mám ve své vlastní knihovničce a těším se, až se k ní znovu vrátím.

2 24.09.2024

Je skvělé, že se i pro velmi malé děti najdou knihy se vzdělávacím obsahem. A když jsou navíc i skvostně ilustrované... co víc si přát?
Nejlepší maminka na světě je krásnou knížečkou, která zaujme nejen malé caparty ale i starší čtenáře.
Francouzský autor nás seznámí s několika maminkami ze zvířecí říše a jednoduše popíše, jak se tyto maminky starají o svá mláďata. Velkým plusem bylo i poselství sálající z každé stránky a sice, že maminky jsou obdivuhodné silné bytosti, které nehledí na svoje pohodlí, ale dělají vše pro to, aby jejich potomci měli zajištěný dobrý život.
Co mi trošku připadalo zbytečné, byla jedna a ta samá otázka, která se objevovala na konci každého povídání. Jinak ale nemám výtek a vřele doporučuji.

3 24.09.2024

Nebezpečný turnaj, sladká odměna a naprosto podprůměrná kniha. Takový byl pro mě Mráz.
Nemůžu si pomoct, ale od začátku až do konce na mě působil tak, že se autoři jednoho dne probudili a řekli si, že napíšou knihu. Bez jakékoli přípravy či přemýšlení splácali dohromady, co je napadlo, no a výsledek máte před očima. Nepropracovaný příběh, o postavách nemluvě, špetku originality to nevidělo ani z maglevu a pokud čekáte, že to alespoň bude napínavé nebo zajímavé, tak... ehm... ne. Jestli máte už něco načteno, dokážete odhadnout, co se stane v téměř každé kapitole.
Je mi jasné, že vymyslet v dnešní době něco alespoň lehce originálního dá pořádnou fušku a mně osobně nevadí, když narazím na příběh s prvky, které jsem zaznamenala už jinde. Fakt s tím nemám problém, pokud se jedná o dobré, smysluplné a především kvalitní dílo. Jenže toto? Vadilo a rušilo tam tolik věcí, že ani nevím, kde začít.
Jen zařadit tuhle knihu do konkrétního žánru je oříšek, poněvadž stylem psaní a "propracovaností" působí jako něčí prvotina v žánru YA, avšak hned na začátku Ava přistihne svého přítele při souloži s jinou a to rozhodně do young adultovky nepatří. Také Torinovo popisování Beltainu bych dospívajícím ke čtení nedávala (z toho slova š****** se mi obracel žaludek).
Kapitol z Torinova pohledu tam rozhodně mělo být víc - ty dvě působily zbytečně a nevyváženě vůči těm ostatním z pohledu hl. hrdinky.
Nad Aviným předsevzetím, že s muži skončila, jsem se musela pobaveně smát, protože uplynulo sotva pár dní a její fantazie (zkuste hádat o kom) zase jela na plné obrátky.
Btw Torinova předsevzetí nebyla o nic lepší. A bylo vskutku zvláštní, jak se Avě snažil vysvětlit, že vraždění během turnaje či o vílích svátcích je naprosto normální a pak jeden souboj zastaví těsně předtím, než vítězka zabije tu poraženou. (Hmm, že by se v něm na chvilku pohnulo svědomí?)
Také tu narazíte na jména jako Oberon, Titanie, Robin Goodfellow... a samozřejmě při míchání drinků nechybí zmínka o Jamesi Bondovi a jeho "Protřepat, nemíchat." Netvrdím, že je to špatně, ale občas by to chtělo zapojit i vlastní představivost. A to platí i u psaní deníků, protože aby bytost z vílí říše začala psát zápis "Milý deníčku...", což je ta nejotřepanější fráze v lidském světě... Ne, k tomu se raději vyjadřovat nebudu.
A ani se mi nechce rozepisovat o tom, jak malou musí mít oba autoři fantazii, když pro Avu a její kamarádku nedokázali vymyslet během pobytu ve vílí říši lepší činnost, než si v posteli číst knížky a u toho baštit dobroty.
Jako poslední chci zmínit vztah Avy a Torina. Na jednu stranu bylo dobré, že si oba ujasňovali, že mezi nimi není nic než obyčejný chtíč (protože tam vážně nic hlubšího nebylo), ale na tu druhou... ano, samozřejmě všichni víme, že se z toho vyklube pravá a jediná láska na celý život. Ach jo. Bylo by vážně super, kdyby se autoři (a nejen tito) nejdřív sami poučili o tom, co to ta opravdová láska je, než o ní začnou psát, protože fyzická přitažlivost a nadmíru uspokojivý sex to vážně NEJSOU!

(Jo a dejte si pozor na začátek 17. kapitoly. I přestože nejsem bioložka nebo zdravotnice, jsem se div neosypala z výrazu "prsní kost".)

7 08.09.2024

(SPOILER) U této knihy jsem měla problém de facto úplně se vším. Na jednu stranu se může jevit jako hezká jednohubka pro malé děti, ale když jsem se nad ní - jakožto nad celkem - zamyslela, vyskakovalo jedno mínus za druhým.
Zaprvé příběh - v tomto případě konverzace mezi maminkou a synkem. Nad některými maminčinými námitkami jsem se div nechytala za hlavu a co se týče králíčka, tak ten ve mně zase vyvolával dojem, že svou maminku nemá moc rád, když od ní chce pořád utíkat. A nakonec místo toho, aby dal mamince také najevo, co pro něj znamená a že by se mu stýskalo, kdyby od ní odešel, jen unaveně rezignoval. Na jeho závěrečné "pche" jsem jen nevěřícně koukala. Vyznělo to naprosto strašně - jako od sobeckého nevychovance.
Ilustrace paní Knechtlové, které se mi velmi líbily např. v Anně ze Zeleného domu, mě tady vůbec nenadchly. Králíci mi nepřipadali roztomilí, hezcí nebo alespoň sympatičtí.
A pak je tu délka příběhu. Pokud by byl součástí nějaké sbírky pohádek, řekla bych OK, ale jako samostatná kniha? I kdyby to bylo lépe zpracované, ani tak bych neměla zájem to mít ve vlastní knihovničce. Neřeší se tam nic jiného, než jedno a to samé od začátku až do konce.
Takže ne. Je to pro mě hodně velké zklamání a víckrát už tuhle knížku nevezmu do ruky.
Jediné, za co dávám hvězdičky, je autorčina snaha ukázat velkou upřímnou rodičovskou lásku, která se nebojí překážek.

2 07.09.2024

Příběh, který nám španělská autorka předkládá, je velice neobvyklý. Nejen, že u něj musíte číst mezi řádky, poněvadž interakce mezi postavami překypuje různými náznaky, vyhýbajícími se pohledy, mlčením, neobjasněným chováním, změnami nálad atd., ale zároveň je rozdroben do kratičkých kapitol připomínajících dílky puzzle a je ponecháno na čtenáři, zda si ty dílky poskládá, aby získal celistvý obraz.
Musím smeknout pomyslným kloboukem před autorčiným umem, poněvadž styl jejího psaní je nevídaný. Přesně jak je řečeno v anotaci, díváte se na dění očima dítěte. Vnímáte a prožíváte to, co malý Jan. Spolu s ním pozvolna odkrýváte tvrdou pravdu - skutečný důvod, proč se k němu a jeho rodině nastěhovali prarodiče. Snažíte se smířit s budoucností, která je sice vždy nejistá ale v tomto případě víte, že bude složitá a těžká. A ač to není snadné nebo příjemné, stáváte se svědky toho, jak se malý chlapec vzdává svého dětského uvažování a pomalu se přetváří v dospělého člověka...
Paměť stromu se sice neřadí k těm příběhům, po kterých bych ráda sáhla kdykoli znovu, nicméně jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Téma, které řeší, není vůbec jednoduché, ale bohužel velmi aktuální. Mimo to se jedná o kvalitní četbu. Autorka si na svém vyprávění dala velmi záležet. Charaktery postav i jejich uvažování jsou uvěřitelné a promyšlené do nejmenších detailů. A jak už jsem zmiňovala - má velice neobvyklý styl psaní. I z krátkých odstavečků a vět vám toho poví víc, než kdyby se to jiný spisovatel snažil popsat na deseti stranách. Tleskám její práci!

3 01.09.2024

Sice jsem pejskařka a tudíž jsou mi mnohem bližší psí kousky, ale i tak jsem se pobaveně usmívala nad příhodami malého kočičího uličníka Morouska.
Paní Bílá má příjemný styl vyprávění a nemá nouzi o vtipy a laskavý humor. Kapitolky svižně odsýpaly a 112 stran uteklo jako voda, až mi bylo líto, že kniha není delší. Je to ideální četba na dovolenou v letních měsících, kdy toužíte po oddechu. Skvěle!

1 31.08.2024

Čekání na Vlka je velice užitečná kniha pro každého dospělého, který má nelehký úkol seznámit dítě se smrtí - ať už v rodině, blízkém okolí či jako nedílnou součást života.
Autorka se něžným a pozvolným vyprávěním za doprovodu hezkých ilustrací dotýká smutku a prázdnoty po odchodu milované bytosti. Zároveň nechává prostor pro dospělého, aby dítěti sám určité věci dovysvětlil.
Krásný a potřebný leč velmi smutný příběh.

2 31.08.2024

Jestli potřebujete něco k mírnému nakopnutí a pozitivnějšímu přístupu k životu, najdete v této hezké knížečce několik užitečných tipů. Je však třeba počítat s tím, že se nejedná o nic mimořádného či převratného. Jak už tu ostatně někdo psal - je to taková "vymazlená" záležitost, jež bude díky ilustracím naparáděné žabky lahodit především očím. Popř. tato jednohubka může posloužit jako malá pozornost pro vaše přátele nebo známé.

1 25.08.2024

"Naslouchejte, dívejte se, vnímejte - a pochopíte."

Na začátek je potřeba říct, že na opravdu vážné problémy v manželství/partnerství jako je např. domácí násilí, nevěra, silná nenávist a opovržení vůči partnerovi anebo stav, kdy jeden či přímo oba odmítají nešťastné soužití jakkoli řešit, bude asi toto dílo krátké.
Na druhou stranu - pokud je na tom někdo se svým partnerem obdobně jako hrdinka knihy (tj. vztah ještě není na bodu mrazu) a čekal, že tu najde recept na šťastné manželství nebo rady s okamžitou účinností pro zažehnání krize, pak bude taktéž zklamaný.
Osobně si totiž myslím, že nic takového ani neexistuje.
Na jakémkoli vztahu - ať už partnerském či rodinném - člověk musí pracovat každý den, aby správně a zdravě fungoval. Zkrátka to není o tom, že se týden nebo dva budeme snažit a máme hotovo. A přesně to se nám snaží říct Tessa Randau ve své druhé knize.
Autorka nás tu podobně jako v díle Les, čtyři otázky, život a já seznámí s hlavní hrdinkou, jejím životem a ne příliš spokojeným vztahem a poté pomocí rozhovorů s druhou "moudřejší" osobou osvětluje, v čem tkví problém a jak se dá řešit.
Velkou pochvalu si zaslouží pozvolná plynulost konverzace, díky níž čtenář zvládá její obsah dobře vstřebat a přemýšlet o něm.
Také bylo skvělé, že autorka poukazovala na důležitost naslouchání, komunikace a minulosti. Je až děsivé, jak moc nás ovlivňuje a tvaruje to, co jsme zažili v dětství. A co se týče komunikace - je neméně alarmující, kolik konfliktů, hádek a nedorozumění vzniká právě z jejího nedostatku a de facto zbytečně...
Mohla bych tu napsat ještě víc věcí, které mě zaujaly a jsou pro zdravý vztah nezbytné, ale bude lépe, když se o nich dočte každý sám.
Jen dodám, že kniha Hory, mlha, láska a já se mi velmi líbila, považuji ji za velice přínosnou a pokud od této autorky vyjde něco dalšího, ráda po tom sáhnu.

3 18.08.2024

Zdařilá kniha s úžasnými celostránkovými ilustracemi.
Žánrově se sice řadí pro děti a mládež, ale osobně bych doporučovala, aby ji svým potomkům četli rodiče anebo byli aspoň přítomni, pokud by se do ní dítě začetlo samo. Nejen, že by příběh jako takový nemuselo pochopit, ale jsou tu i stránky s ilustracemi bez textu, u nichž by bylo na místě, aby mu o nich někdo vyprávěl...
Za sebe tedy (z pohledu dospěláka) jsem byla spokojená a s klidným srdcem můžu říct, že se jedná o neobvyklý a pozoruhodný příběh.

1 18.08.2024

Krásná milá nadčasová klasika. Známý spisovatel Eduard Petiška nám čtivým a laskavým způsobem povypráví o příhodách malého Martínka. Nejedná se přitom o nijak neobvyklé příběhy ale o takové, které zažívalo (a možná i v dnešní době zažívá) mnoho dětí.
Autor v nich čtenáře lehce poučuje o dobrém chování a vysvětluje, proč je důležité poslouchat rodiče i svoje vlastní svědomí. Je to hezké a smysluplné dílo doplněné klasickými ilustracemi Zdeňka Milera a zaujme nejen malé čtenáře.

2 15.08.2024

(SPOILER) Nepomyslela jsem si, že bych po osmi přečtených knihách od Pavla Čecha, které se mi líbily, mohla dát té další takto nízké hodnocení. A ani netuším, kam se v tomto díle poděla smysluplnost a silné poselství, jež jsem v jeho knihách vždy našla. Kdyby tu byl hlavní postavou např. zlý člověk, dávalo by to logiku ale čert? Bytost, která je ze své vlastní podstaty zlá, se zamiluje, projde jakýmsi přerodem a najednou je z něho dobrý člověk? Ne, kdepak, tohle šlo úplně mimo mě. Nemám ráda, když si autoři ohýbají pevně dané charaktery mytických bytostí podle svého.

13.08.2024

Tuhle knihu jsem si původně neplánovala číst, ale náhodou se mi dostala do ruky a tak jsem ji vyzkoušela... Bohužel mě však vůbec nezaujala.
Ilustrace nebyly mým šálkem kávy a co se týče jednotlivých "příběhů", tak ani u těch jsem neskákala radostí. Řekla bych, že je to zčásti i proto, že už jsem podobných stripů a celkově tohoto typu humoru přehlcená... Na druhou stranu mi připadalo, že některé legrácky si víc užijí ti zasvěcení, tj. autorčina rodina, která bezesporu chápe souvislosti.
Takže na jedno přečtení a zabití času to ujde, ale za sebe říkám, že se mi to v paměti dlouho neohřeje.

12.08.2024