Cara.17
komentáře u knih
Eda to nevzdá
Lu Fraser
Moc hezký příběh o strachu, vytrvalosti, přátelství a odvaze. K tomu veršovaný a krásně ilustrovaný.
Pro malé čtenáře je to kouzelná knížka se smysluplným poselstvím. Není co vytýkat. Vřele doporučuji!
Bolestné sliby
Rebecca Ross
Občas máme od knih velká očekávání. A vlastně i od autorů. Když sáhneme po knize, doufáme, že si přečteme něco, co tu ještě nebylo. Něco, co nás vtáhne do děje a jen těžko pustí. Něco, co nám rozšíří obzory a vyvolá v nás nevídané emoce...
Co se týče mě a série Začarované dopisy, tak ten, kdo četl mou recenzi k prvnímu dílu, ví, že se mi kniha VELICE líbila a moc jsem se těšila na druhý díl.
Měla jsem velká očekávání? Kupodivu ne - tedy alespoň ne tak, jak jsem popsala v prvním odstavci. Koneckonců jsem už ve fázi, kdy toho mám hodně načteno a párkrát jsem byla zklamaná právě kvůli nesmyslně přehnaným očekáváním, tudíž se snažím "držet při zemi". Spíš jsem předpokládala, že si pokračování příběhu udrží laťku předchozího dílu, která byla hodně vysoko.
A jak to tedy dopadlo? Byla jsem nadšená nebo zklamaná?
No... dalo by se říct, že od obojího trochu.
Co se týče stylu psaní, tak nemám výtek. Autorka umí krásně vyprávět, květnatým jazykem a neotřelými přirovnáními nám vykreslila Irisinu i Romanovu nezáviděníhodnou situaci a hlouběji nás seznámila s bohy - především s Dacrem a Envou - a jejich sporem, který vyústil v hroznou válku.
Díky krátkým kapitolám děj svižně plynul a nebyla v něm nouze o napětí a infarktové situace, kdy jste skoro nestíhali hltat slova, jen abyste věděli, jak to dopadne.
O zajímavé a krásné myšlenky jsme ani tady nebyli ochuzeni a osobně se těším, až se k nim výhledově vrátím.
A mimo to jsem oceňovala, že se autorka vyhýbala klišé a spoustu věcí jako např. následky způsobené vdechnutím bojového plynu brala velice vážně.
Takže z čeho jsem byla rozčarovaná? Bohužel hned z několika věcí.
Jakožto romantičku mě velmi mrzelo, že jsme si tu moc neužili interakce ústřední dvojice. Jejich dopisů bylo žalostně málo a jejich setkání ještě méně. Autorka se v tomto díle více zaměřila na válku, fungování světů, akci a plánování a tudíž toho, co tak krásně a hřejivě prokvétalo prvním dílem, tu bylo pomálu.
Také bych uvítala více pasáží s Irisiným bratrem Forestem, Prindleovou či Romanovou babičkou. A vzhledem k tomu, jaké pouto bylo mezi Dacrem a Envou, očekávala jsem i jejich vzájemnou interakci, jenže té jsme se nedočkali.
Pokud se zaměřím na závěr - na poražení "padoucha" - tak i z toho jsem byla rozpačitá. To, jakým způsobem se s ním autorka vypořádala (nebo spíš jedna z hlavních postav), jsem opravdu nečekala a vzhledem k charakteru oné postavy mi to připadalo hodně zvláštní. Zkrátka se mi nechtělo věřit, že by něčeho takového byla schopná.
Epilog byl krásný, ale závěr knihy mi připadal strašně rychlý.
Tím největším kamenem úrazu však pro mě byla absence toho, co mě na prvním dílu tolik uchvátilo, tzn. ryzí upřímnosti, která se nebála jít až na dřeň.
Netvrdím, že jsme se jí tu vůbec nedočkali - některé pasáže byly perfektně napsané a dokázaly mě strhnout, až jsem žasla, např. Irisino a Romanovo první setkání, to jsem skoro ani nedýchala.
Jenže oproti prvnímu dílu toho bylo TAK MÁLO! I přestože byl druhý díl o 80 stran delší, některé scény jakoby klouzaly po povrchu. Zasloužily si mnohem víc! Přála jsem si, abychom dostali větší náhled do Irisiných i Romanových myšlenek a pocitů. První díl se díky těmto popisům (díky syrové upřímnosti) vyšvihl nad jiné YA knihy a druhý díl naopak zapadl mezi spoustu jiných - sice pořád dobrých young adultovek - ale zkrátka zapadl.
Takže když to shrnu - série Začarované dopisy rozhodně stojí za přečtení. Věřím, že ji ocení zvláště romantické duše. Já sama se k ní určitě vrátím (a ne jednou), a i přesto, že mě druhý díl nenadchl tolik jako první, budu tuto sérii ráda doporučovat ostatním, protože jestli se Rebecce Ross něco povedlo na jedničku s hvězdičkou, pak to byla ukázka toho, jak by měl vztah dvou lidí vypadat. Spousta autorů a autorek by se od ní měla učit!
Líbíš se mi… Povzbudivá ujištění pro děti před usnutím
Kate Allan
Asi není moc co dodat - knížku velice hezky popisuje stručná a zároveň všeříkající anotace.
Od Kate Allan jsem už četla knihu Zvládneš to..., která se mi velmi líbila a považuji ji za velice užitečnou a přínosnou, a stejně tak může někomu pomoci i toto povzbuzující dílko.
Božští rivalové
Rebecca Ross
Milá Rebecco,
když jsem si procházela nově vydané knihy a narazila na tu Vaši, tak (mám-li být upřímná) jsem po přečtení anotace neměla ani tu nejmenší výčitku či mrzení, že jsem svou pozornost přesunula k jiné knize. Koneckonců - bohové, válka, znepřátelení hrdinové, kteří v sobě nakonec najdou zalíbení... kolikrát už to tu bylo? A ještě soupeření o pracovní pozici? Ale no tak. Bez toho se už tuplem obejdu.
Ach, jak jsem jen byla unáhlená!
Ale chci to vzít popořádku.
Tak tedy - když mi moje kolegyně (knihkupkyně) o Vaší knize povídala, jak je skvělá, ráda jsem ji vyslechla, protože ač máme každá jiný vkus na knihy, nečiní mi potíže poslechnout si cizí názor a stanovisko.
Uplynulo pár dní a znovu na Vaši knihu přišla řeč - tentokrát od jiné kolegyně, která ji právě dočetla a byla z ní nadšená. A aby toho nebylo málo, další kolegyně a jedna brigádnice si knihu také pořídily s tím, že se už nemůžou dočkat, až ji začnou číst.
To už mi to začalo vrtat hlavou. Jak je jen tohle možné? Vždyť podle anotace a obálky, která je sice krásná, ale nalijme si čistého vína - v poslední době vychází SPOUSTA knih s krásnými obálkami a zdobenými ořízkami, se zkrátka nejedná o nic mimořádného.
Nedalo mi to a opětovně jsem se pustila do diskuze o Vaší knize s kolegyní, která mi o ní povídala jako první. A tento rozhovor, v němž kolegyně mj. zmínila i to, že se kniha bude líbit především těm, kterým se líbily Kroniky prachu - a já Kroniky prachu NAPROSTO MILUJI! - mě už zviklal natolik, že jsem se rozhodla dát jí šanci a přečíst si ji.
No a jak to dopadlo? Nebo spíš jak to začalo?
Vtáhlo mě to od první strany! A po přečtení prvních dvou kapitol už jsem naprosto chápala to nadšení od svého okolí.
Iris - ta úžasná, chytrá, statečná, upřímná, laskavá, tvrdohlavá a milující bytost, které toho osud tolik naložil! Může se najít někdo, kdo by ji od samého začátku neměl rád? Kdo by jí nedržel palce a zároveň na ni nebyl pyšný, jak moc silná byla a jak si i v přetěžké situaci, v níž se ocitla, v sobě dokázala udržet světlo a naději? Kéž by takových hrdinek - a vlastně i lidí v reálném světě - bylo víc!
Roman - ach, občas jsem ho měla chuť plesknout. Za to, jak zabedněný zpočátku byl. Jak mu trvalo, než se rozhoupal k prvnímu dopisu, ale koneckonců je to chlap. A u těch je to občas na hodně dlouho. Ale posléze si mě získal i on. I on v sobě našel odvahu, naději a sílu. A nakonec toho pro Iris udělal tolik, až mě to dojímalo.
Jejich počáteční lehká nevraživost a vzájemné pošťuchování se pozvolna přetvářely v krásný, upřímný a pevný vztah. To pouto mezi nimi bylo tak čisté, silné a nádherné!
Kam se hrabe Maas, Armentrout, Yarros a další, kteří se ve svých knižních vztazích věnují především fyzické přitažlivosti, sexu a erotice. Tomuto se nemohou rovnat ani po kotníky! A to mě přivádí k hlavnímu bodu této neobvyklé recenze - k poděkování.
Chtěla bych Vám poděkovat, Rebecco, za tuto knihu. Za to, že jste (především mladým lidem) ukázala, jak má vypadat správný vztah. Že je o naprosto jiných hodnotách než o fyzickém potěšení. Že k pevnému vztahu, který vydrží všemožné překážky i tíhu let, je třeba lásky (v tom pravém slova smyslu), upřímnosti, respektu, úcty, sebezapření, obětování, tolerance a hlavně schopnosti komunikace - UPŘÍMNÉ KOMUNIKACE!
Irisino a Romanovo dopisování toho bylo krásným příkladem. Jejich myšlenky a pocity mě velmi zasáhly. Jsou připomínkou toho, jak moc jsme si jako lidé podobní. Že toho v nitru sdílíme mnohem víc, než si dokážeme představit. A bohužel na to snadno zapomínáme anebo si to ani neuvědomujeme.
Jako další chci poděkovat za krásný popis milování. Ano, přesně takto by to v young adult literatuře mělo vypadat. Nezabíhat do zbytečných anatomických detailů, nerozepisovat vteřinu po vteřině a především se vyvarovat vulgarismů, nechutností a zvráceností.
Děkuji, že jste poukázala na úctu a respekt - že je naprosto v pořádku a dokonce by mělo být samozřejmostí komunikovat a ptát se i během tohoto aktu lásky. Nestavět svoje vlastní potěšení na úkor druhého, ani ho do ničeho nenutit, neponižovat a nedělat nic, co by mu bylo nepříjemné.
Dále chci vyjádřit vděčnost za samotný příběh. Jsou tu sice prvky fantasy, nicméně boje, válka, smrt, bolest, utrpení, samota a smutek jsou bohužel všudypřítomné a Vy jste citlivě poukázala na to, jak moc bychom si měli vážit těch důležitých (a pro nás leckdy naprosto běžných a samozřejmých) "věcí" jako jsou rodina, přátelé, domov, zdraví, mír, příroda a především sám život. Jak bychom měli ochraňovat a vážit si toho krásného, co na tomto světě máme, protože nikdy nevíme, kdy o to přijdeme.
Mohla bych tu vypsat ještě spoustu jiného, co se mi na této knize líbilo a za co jsem vděčná, ale myslím, že už bych příliš prozrazovala děj.
Jako poslední chci zmínit, že se na druhý a závěrečný díl, který u nás brzy vyjde, velice těším. Jsem upřímně zvědavá, jak to s Iris a Romanem nakonec dopadne a samozřejmě jim budu držet palce hned od začátku, protože konec prvního dílu mi nepříjemně zmáčkl srdce.
P.S. A taky se budu snažit lépe ovládat svůj výraz během čtení. Z toho připitomělého potutelného úsměvu, který jsem měla na tváři, zatímco jsem o přestávce v práci hltala jednu stranu za druhou, musely mít kolegyně řádnou legraci a samozřejmě si neodpustily poznámky typu: "Já ti říkala, že se ti to bude líbit."
S pozdravem
Vaše vděčná čtenářka
Dar tří králů
O. Henry (p)
S tímto příběhem jsem se kdysi setkala už ve škole, bohužel jsem zapomněla, jak se jmenoval... Bylo proto pro mě velmi příjemným překvapením, když jsem na něj znovu narazila prostřednictvím této kouzelně ilustrované knihy.
Jak už tu několik čtenářů přede mnou psalo - ilustrace byly tou zdařilejší částí. Text by si zasloužil více pozornosti a úprav. Ne, že by se to četlo špatně, ale přece jen ty hovorové/nespisovné výrazy mě při četbě poněkud rušily + textu je tam opravdu pomálu. Je to zkrátka hodně kratičké povídání.
Na druhou stranu pointa příběhu zůstala zachována a jisté "kouzlo" to má i tak. Celkově bych knihu vnímala jako takový ten typ dárku, co dokáže potěšit vaše přátele a známé, ať už jsou vášnivými čtenáři nebo ne.
Bohužel ještě jedno mínus, které musím zmínit, je cena, jež mi vzhledem k počtu stránek připadá opravdu přemrštěná. Podobně nevěřícně jsem koukala na cenu knihy Vánoce v Bradavicích. Osobně si raději zajdu do knihovny, když se k těmto počinům budu chtít vrátit, než abych za pár ilustrovaných stran dávala takové peníze.
Já jsem drak!: Vážně?
Sabina Hahn
Krom toho, že se tato kniha snaží menším čtenářům nastínit důležitost naslouchání, přijetí a respektování, dokáže dost pobavit. Stačí, když si u žab představíte, že hovoří srandovními hlásky a budete se u četby smát.
Vskutku zdařilá jednohubka. Líbila se mi.
Psí bouda
Martina Patráková
Nad příhodami paní Patrákové jsem se musela místy usmívat. Jakožto pejskařka totiž vím, do jakých malérů vás vaši čtyřnozí společníci dokážou dostat a co všechno jsou schopni vyvést.
Na druhou stranu jsem bohužel musela občas i kroutit hlavou - především u těch pasáží, kdy autorka popisovala, že šla se svými chlupáči na procházku, aniž by je měla připoutané na vodítku. Jelikož máme malého pejska, tak bych se nedopočítala, kolikrát jsme zažili infarktové situace, kdy se k nám přihnalo velké psisko a vztekle doráželo na toho našeho (připoutaného na vodítku!), který měl chudák stažený ocas až na břiše a klepal se nám u nohou. Majitel onoho velkého psa byl v takové chvíli samozřejmě v klidu a ač jeho mazlíček ignoroval příkazy k návratu, ještě na nás (častokrát zvesela) volal: "On je hodný, nic nedělá!"
No... co k tomu dodat? Snad jen, že majitelé zakousnutých či potrhaných psů by to určitě viděli jinak. Krom toho by bylo opravdu chvályhodné, kdyby si nezodpovědní majitelé velkých plemen uvědomili, že na světě nejsou sami a že ani sebevycvičenější pes nemusí vždy poslechnout.
Takže když to shrnu, bylo to pro mě takové hořkosladké počtení a rozhodně jsem se utvrdila v názoru, že každý člověk by si měl pořizovat pouze takové psí plemeno, které je schopný zvládnout. O počtu psů nemluvě.
Kocour, který učil zen
James Norbury
James Norbury mě opět nezklamal. Po dvou nadmíru zdařilých dílech nám představil třetí knihu - Kocour, který učil zen. I v tomto zajímavém kousku nám nabídne spoustu podnětů a myšlenek ke zvážení a jak jsme u tohoto spisovatele zvyklí - i tady nás budou celým příběhem provázet úchvatné ilustrace, o nichž nám autor na konci knihy prozradí pár zajímavostí.
Po těchto stránkách tedy nemám výtek. Je to další okouzlující kráska, která by neměla milovníkům Pandy a dráčka uniknout.
Jediná věc, která mě mrzela a trochu i naštvala, byly rozměry knihy - velikostně totiž neštymuje s předchozími díly. Ano, je to jen detail, nicméně nepochybuji o tom, že další knihomolští hnidopichové se mnou budou souhlasit. S plácnutím do čela se tedy ptám: "Proč to nemohlo být stejně velké, kurnik šopa?"
Vánoce ve Snížkově
Eliška Kramerová
(SPOILER) Tenhle příběh mi lehce připomněl knihu Sloník Abebe - je totiž extrémně jednoduchý, až si člověk říká, zda bylo nutné ho vydávat. A mimo to je i matoucí (především pro děti), jelikož pohnutka ke krádeži vánočních ozdob a následné rozuzlení nemusí dítě pochopit správně. Tj. zloděj vzal vánoční ozdoby proto, jelikož se cítil odstrčený a osamělý a když se k tomu přizná ostatním zvířátkům, ta ho politují, odpustí mu a následně se s ním skamarádí.
Dospělý určitě pochopí, co se tím autor snažil říct, ale pochopí to tak i dítě? Nehrozí, že by si to bez vysvětlení dospělého mohlo vyložit i jinak - nesprávně? Ať si na to každý odpoví sám, ale mně osobně se tento příběh moc nezamlouval a víckrát po něm nesáhnu.
Lišákova dobrodružství
Iva Tomečková
Mám-li být upřímná, pak musím říct, že jsem z téhle knížky hodně rozčarovaná. Dle ilustrací a anotace jsem předpokládala, že se bude jednat o smysluplné příběhy z říše zvířat (jako je např. Povídání z horských strání od Jakoba Streita) a to, co se z toho vyklubalo... Ach jé.
Snad největším mínusem byly výrazy, které se tu vyskytovaly a které používala sama zvířata, např. vstupní test, doba určitá, ochranka, pánské návštěvy...
Ehm, co? Jsem snad jediná, komu připadá divné a naprosto mimo mísu, když veverka Lišákovi oznámí, že je do lesa přijat na dobu určitou? Anebo když se ho ptá, zda si někdy pouští hlasitou hudbu? Pro všechno na světě... nad tímto "přijímacím pohovorem" jsem se div netloukla do hlavy.
Co se týče jednotlivých kapitol, tak to bylo půl na půl - některé byly lepší a jiné horší. Šlo znát, že se autorka snažila do příběhů vecpat spoustu ponaučení, což velmi oceňuji u jiných děl, jenže tady, kde se naprosto nelogicky kombinoval přírodní/zvířecí svět s lidskými záležitostmi a zvyky, mi to připadalo akorát chaotické a nesmyslné.
Takže za sebe jsem příliš spokojená nebyla. Dnešní generace dětí se na to třeba bude dívat jinak, ale já osobně upřednostňuji ověřenou klasiku (viz tvorba od Ondřeje Sekory), která mi dává smysl a která mě o určitých věcech poučila mnohem lépe.
Zvládneš to... – Okamžité povzbuzení při smutku a obavách
Kate Allan
"... Našla jsem si laskavého psychologa, který mi docela rychle diagnostikoval specifickou úzkostnou poruchu. A ačkoli by to většině lidí začalo dělat starosti, pro mě to bylo zcela smysluplné a uklidňující. Když jsem znala jméno své nemoci, mohla jsem o ní začít komunikovat, získala jsem přístup ke skutečně účinné léčbě a postupům a dokázala jsem si najít další lidi, kteří zažívali podobné problémy. Zjistila jsem, že moje deprese se často pojí se strachem - že když mám strach a cítím se vším zahlcena, moje mysl vyhodnotí: "tato situace je beznadějná", a to vyvolá vážné projevy deprese. Dále jsem zjistila, že když kreslím roztomilá zvířátka a píšu k nim povzbuzující vzkazy, pomáhá mi to depresi zvládnout. A když jsem přišla na to, jaké postupy a triky mi pomáhají bojovat s nesprávným chováním mého mozku, považovala jsem za důležité podělit se o to s ostatními.
A to nás svedlo dohromady u této knihy, Zvládneš to... Je to průvodce pro malou Kate, pro člověka, který nesnáší sám sebe a nemá ani ponětí, jak se vypořádat s tím, co ho trápí. Dala jsem do této knihy všechny strategie, afirmace a dovednosti, jež mne provedly těžkými časy; od malých obav, jestli si počínám dobře, až k neustávajícím myšlenkám na sebevraždu..."
Každý, kdo sleduje aktuální dění, popř. si občas přečte zprávy, ví, že rapidně přibývá psychických poruch a onemocnění.
Nechci tu nijak rozebírat ani zabředávat do diskusí, proč tomu tak je - k tomu jsou mnohem povolanější a vzdělanější lidé než já a mimo to k tomu není toto místo určené. Chci však vyzdvihnout tuto knihu, na niž jsem narazila, přečetla ji a hodně mě zaujala.
Jak už napovídá úryvek výše, sama autorka Kate Allan si prošla velmi dlouhou a náročnou cestou. Od dětství trpěla psychickými potížemi a nějakou dobu trvalo, než se naučila se svou myslí pracovat tak, aby mohla v životě "normálně fungovat".
Co se mi na této knize velmi líbí, je, že autorka píše jednoduše a srozumitelně a tudíž její myšlenky, rady i postřehy pochopí opravdu každý. Také jsem oceňovala, že se nejedná o sáhodlouhé dílo - koneckonců, kniha je určena primárně lidem, kteří se potýkají s psychickými problémy a hádám, že vidina prokousávání se tlustou bichlí by je od četby spíš odradila.
Sama autorka se zmiňuje, že boj s vlastním mozkem je běh na dlouhou trať - vyžaduje trpělivost a cvik. Na druhou stranu stojí za to se nevzdávat a vytrvat. Ujišťuje vás o tom, že NEJSTE JEDINÍ, kdo bojuje tuhle náročnou "neviditelnou bitvu" a že situace NIKDY NENÍ natolik zlá a neřešitelná, jak se vás o tom snaží přesvědčit vaše mysl.
Mimo to kniha působí velmi pozitivně - krásné ilustrace rozkošných zvířátek doplňují povzbudivé texty, tzv. afirmace, které si můžete v duchu opakovat i během dne a tím na sebe pozitivně působit.
Ať už se tedy vy sami potýkáte s nějakými psychickými potížemi anebo máte někoho takového ve svém okolí, tato kniha by vás/dotyčného mohla povzbudit a "nakopnout" správným směrem.
Radosti a strasti single ženy
Eva Dolejšová
Jestli máte chuť na lehkou četbu, u které se odreagujete a zasmějete, pak vřele doporučuji Radosti a strasti single ženy od Evy Dolejšové.
Musela bych chvíli vzpomínat, kdy naposledy jsem se u nějaké knihy tolik nasmála. Paní Dolejšová umí dobře vyprávět, trefně vykreslovat situace a zároveň má skvělý smysl pro humor. Její hořkosladké fejetony pobaví nejen všechny single ženy ale i ty zadané, které občas zažívají nějaké ty trable se svou drahou polovičkou. Krom toho její vyprávění není trapné, ubohé či sprosté, což je za mě opravdu velké plus!
Autorka vás navíc díky své vlastní zkušenosti utvrdí v tom, že být single nebo "stát se single" není žádnou pohromou, ale že si to naopak můžete i užít.
Z mé strany tedy maximální spokojenost!
Stane se zázrak
Zuzana Štelbaská
O poselství tohoto krásného příběhu by se dalo napsat hodně, ale k čemu to, když si každý může knížku přečíst a zamyslet se nad ní.
Osobně velice oceňuji, co se autorka snaží čtenářům předat - nebo spíše připomenout. Ano, svět a všechno tvorstvo v něm je zázrak a je nepředstavitelně smutné, jak snadno na to zapomínáme. Kvůli vší práci, starostem a honbě za požitky a zábavou se nechceme zastavit. Zastavit a pořádně se podívat a zaposlouchat, co se děje v přírodě, která je kolem nás a kterou lehkomyslně bereme za běžnou věc a samozřejmost.
Přála bych všem, aby našli chuť a odvahu zastavit čas a díky tomu objevit zázrak.
Sloník Abebe
Adrián Macho
Hezké ilustrace mě nalákaly k četbě a vyvolaly ve mně jistá očekávání... A toho se mi bohužel nedostalo. Koneckonců správné příběhy jsou stejně jako život sám plné zákrutů, překážek, zajímavých souvislostí, ponaučení a překvapivých závěrů. No a tady se pouze přesuneme z bodu A do bodu B.
Z mého pohledu může kniha smysluplně posloužit pouze malým dětem, které se učí číst a zároveň se chtějí pokochat hezkými obrázky. Starší děti a dospělí si nejspíš budou ťukat na čelo, jaká vlastně byla pointa tohoto extrémně jednoduchého příběhu.
Návrat do Kavárny na konci světa
John P. Strelecky
"Často je to tak, že ti, kdo nejvíc dávají, nedokážou přijímat."
Pokračování Kavárny na konci světa mě mile překvapilo a rozhodně se mi líbilo víc, než první díl. Sice mě krapet otravovalo Johnovo omílání, že de facto každý by mohl žít život, jaký teď žije on (= rok v práci a další rok cestování po světě), stačí k tomu mít jen odvahu to uskutečnit. Ano, jedná se o hezkou myšlenku, leč po finanční stránce pro většinu populace neuskutečnitelnou. Naštěstí tohle fantazírování vyvážil příběh Jessicy, který už byl reálný a velmi aktuální. V jejím rozhovoru s Casey byla spousta pravdivých skutečností, např. toto:
... "Většina lidí se snaží překrýt bolest krátkodobými pokusy žít svobodně. Alkohol. Drogy. Nákupy věcí, na kterých jim nezáleží. Přehnaná dramata, kterými lidé plní své životy... Chtějí se cítit živí a svobodní, a proto dělají všechny ty věci. Jenže ty je nakonec jen znovu a znovu zraňují." ...
Také se mi líbila Johnova konverzace s Mikem. Sice nebylo příjemné si připomínat onu pravdu, na kterou tak rádi zapomínáme - že se častokrát necháváme bez přemýšlení unášet emocemi, ale toto připomenutí je rozhodně nezbytné pro to, abychom se posunuli dál a zlepšili se. Jen se zamysleme, kolikrát jsme si na někom nevinném vybili zlost, protože jsme už předtím byli naštvaní/unavení/vystrašení/vystresování atd. ? Kolik z nás si uvědomuje, popř. zkoumá, co se ve skutečnosti za našimi emocemi skrývá? A kolik z nás má touhu a snahu na sobě pracovat? Je vskutku zvláštní, jak spousta lidí nadává na druhé lidi, na školu, na práci, na vládu, na svět, na tamto a na ono, ale sami na sobě žádné chyby nepozorují anebo spíš pozorovat nechtějí...
Takže za mě velice přínosná kniha k zamyšlení, která vám toho dokáže spoustu objasnit a zároveň vám poskytne náhled na věci z jiného úhlu pohledu. Doporučuji!
Malý dům ve Velkém lese
Laura Ingalls Wilder
Když jsem začala tuhle knihu číst, trvalo mi pár stránek, než jsem si zvykla na styl vyprávění. Je tu totiž méně přímé řeči a více popisování. Ničemu to však nevadilo. Naopak. Pro mě to byla příjemná změna!
Autorčino vyprávění je laskavé, čtivé a zajímavé. Z každého řádku doslova cítíte s jakou láskou je tento příběh napsaný. Díky krásným popisům se vám před očima objevuje hluboký les plný divokých zvířat, vnímáte změny ročních období, hřeje vás radost, když si Laura a Mary hrají, uvědomujete si, jak těžkou práci museli lidé v tehdejší době vykonávat, aby se mohli dosyta najíst a vést důstojný život. A především cítíte pokoj, mírumilovnost, spokojenost ze smysluplného a plnohodnotného života, úctu a vděčnost vůči rodičům i přírodě... Chvílemi mi bylo až smutno z uvědomění, jak rychle a snadno se tyto hodnoty z lidské společnosti vytrácejí. Jak sice žijeme ve vyspělejší době, ale jsme šťastnější, spokojenější a každodenními činnostmi naplněnější? Odpověď nechám na každém z vás.
Malý dům ve Velkém lese jsem si velmi zamilovala. Trochu mi připomínal naši českou klasiku Gabra a Málinka, kde je obdobně kouzelně vykreslené ono krásné dětství bez internetu a dalších vymožeností.
Moc děkuji autorce za tento nádherný příběh. Ani v nejmenším se nedivím, že se jedná o velkou klasiku americké literatury. Už ji mám ve své vlastní knihovničce a těším se, až se k ní znovu vrátím.
Nejlepší maminka na světě
Sébastien Perez
Je skvělé, že se i pro velmi malé děti najdou knihy se vzdělávacím obsahem. A když jsou navíc i skvostně ilustrované... co víc si přát?
Nejlepší maminka na světě je krásnou knížečkou, která zaujme nejen malé caparty ale i starší čtenáře.
Francouzský autor nás seznámí s několika maminkami ze zvířecí říše a jednoduše popíše, jak se tyto maminky starají o svá mláďata. Velkým plusem bylo i poselství sálající z každé stránky a sice, že maminky jsou obdivuhodné silné bytosti, které nehledí na svoje pohodlí, ale dělají vše pro to, aby jejich potomci měli zajištěný dobrý život.
Co mi trošku připadalo zbytečné, byla jedna a ta samá otázka, která se objevovala na konci každého povídání. Jinak ale nemám výtek a vřele doporučuji.
Mráz
C. N. Crawford
Nebezpečný turnaj, sladká odměna a naprosto podprůměrná kniha. Takový byl pro mě Mráz.
Nemůžu si pomoct, ale od začátku až do konce na mě působil tak, že se autoři jednoho dne probudili a řekli si, že napíšou knihu. Bez jakékoli přípravy či přemýšlení splácali dohromady, co je napadlo, no a výsledek máte před očima. Nepropracovaný příběh, o postavách nemluvě, špetku originality to nevidělo ani z maglevu a pokud čekáte, že to alespoň bude napínavé nebo zajímavé, tak... ehm... ne. Jestli máte už něco načteno, dokážete odhadnout, co se stane v téměř každé kapitole.
Je mi jasné, že vymyslet v dnešní době něco alespoň lehce originálního dá pořádnou fušku a mně osobně nevadí, když narazím na příběh s prvky, které jsem zaznamenala už jinde. Fakt s tím nemám problém, pokud se jedná o dobré, smysluplné a především kvalitní dílo. Jenže toto? Vadilo a rušilo tam tolik věcí, že ani nevím, kde začít.
Jen zařadit tuhle knihu do konkrétního žánru je oříšek, poněvadž stylem psaní a "propracovaností" působí jako něčí prvotina v žánru YA, avšak hned na začátku Ava přistihne svého přítele při souloži s jinou a to rozhodně do young adultovky nepatří. Také Torinovo popisování Beltainu bych dospívajícím ke čtení nedávala (z toho slova š****** se mi obracel žaludek).
Kapitol z Torinova pohledu tam rozhodně mělo být víc - ty dvě působily zbytečně a nevyváženě vůči těm ostatním z pohledu hl. hrdinky.
Nad Aviným předsevzetím, že s muži skončila, jsem se musela pobaveně smát, protože uplynulo sotva pár dní a její fantazie (zkuste hádat o kom) zase jela na plné obrátky.
Btw Torinova předsevzetí nebyla o nic lepší. A bylo vskutku zvláštní, jak se Avě snažil vysvětlit, že vraždění během turnaje či o vílích svátcích je naprosto normální a pak jeden souboj zastaví těsně předtím, než vítězka zabije tu poraženou. (Hmm, že by se v něm na chvilku pohnulo svědomí?)
Také tu narazíte na jména jako Oberon, Titanie, Robin Goodfellow... a samozřejmě při míchání drinků nechybí zmínka o Jamesi Bondovi a jeho "Protřepat, nemíchat." Netvrdím, že je to špatně, ale občas by to chtělo zapojit i vlastní představivost. A to platí i u psaní deníků, protože aby bytost z vílí říše začala psát zápis "Milý deníčku...", což je ta nejotřepanější fráze v lidském světě... Ne, k tomu se raději vyjadřovat nebudu.
A ani se mi nechce rozepisovat o tom, jak malou musí mít oba autoři fantazii, když pro Avu a její kamarádku nedokázali vymyslet během pobytu ve vílí říši lepší činnost, než si v posteli číst knížky a u toho baštit dobroty.
Jako poslední chci zmínit vztah Avy a Torina. Na jednu stranu bylo dobré, že si oba ujasňovali, že mezi nimi není nic než obyčejný chtíč (protože tam vážně nic hlubšího nebylo), ale na tu druhou... ano, samozřejmě všichni víme, že se z toho vyklube pravá a jediná láska na celý život. Ach jo. Bylo by vážně super, kdyby se autoři (a nejen tito) nejdřív sami poučili o tom, co to ta opravdová láska je, než o ní začnou psát, protože fyzická přitažlivost a nadmíru uspokojivý sex to vážně NEJSOU!
(Jo a dejte si pozor na začátek 17. kapitoly. I přestože nejsem bioložka nebo zdravotnice, jsem se div neosypala z výrazu "prsní kost".)
Ty jsi můj králíček
Margaret Wise Brown
(SPOILER) U této knihy jsem měla problém de facto úplně se vším. Na jednu stranu se může jevit jako hezká jednohubka pro malé děti, ale když jsem se nad ní - jakožto nad celkem - zamyslela, vyskakovalo jedno mínus za druhým.
Zaprvé příběh - v tomto případě konverzace mezi maminkou a synkem. Nad některými maminčinými námitkami jsem se div nechytala za hlavu a co se týče králíčka, tak ten ve mně zase vyvolával dojem, že svou maminku nemá moc rád, když od ní chce pořád utíkat. A nakonec místo toho, aby dal mamince také najevo, co pro něj znamená a že by se mu stýskalo, kdyby od ní odešel, jen unaveně rezignoval. Na jeho závěrečné "pche" jsem jen nevěřícně koukala. Vyznělo to naprosto strašně - jako od sobeckého nevychovance.
Ilustrace paní Knechtlové, které se mi velmi líbily např. v Anně ze Zeleného domu, mě tady vůbec nenadchly. Králíci mi nepřipadali roztomilí, hezcí nebo alespoň sympatičtí.
A pak je tu délka příběhu. Pokud by byl součástí nějaké sbírky pohádek, řekla bych OK, ale jako samostatná kniha? I kdyby to bylo lépe zpracované, ani tak bych neměla zájem to mít ve vlastní knihovničce. Neřeší se tam nic jiného, než jedno a to samé od začátku až do konce.
Takže ne. Je to pro mě hodně velké zklamání a víckrát už tuhle knížku nevezmu do ruky.
Jediné, za co dávám hvězdičky, je autorčina snaha ukázat velkou upřímnou rodičovskou lásku, která se nebojí překážek.
Paměť stromu
Tina Vallès
Příběh, který nám španělská autorka předkládá, je velice neobvyklý. Nejen, že u něj musíte číst mezi řádky, poněvadž interakce mezi postavami překypuje různými náznaky, vyhýbajícími se pohledy, mlčením, neobjasněným chováním, změnami nálad atd., ale zároveň je rozdroben do kratičkých kapitol připomínajících dílky puzzle a je ponecháno na čtenáři, zda si ty dílky poskládá, aby získal celistvý obraz.
Musím smeknout pomyslným kloboukem před autorčiným umem, poněvadž styl jejího psaní je nevídaný. Přesně jak je řečeno v anotaci, díváte se na dění očima dítěte. Vnímáte a prožíváte to, co malý Jan. Spolu s ním pozvolna odkrýváte tvrdou pravdu - skutečný důvod, proč se k němu a jeho rodině nastěhovali prarodiče. Snažíte se smířit s budoucností, která je sice vždy nejistá ale v tomto případě víte, že bude složitá a těžká. A ač to není snadné nebo příjemné, stáváte se svědky toho, jak se malý chlapec vzdává svého dětského uvažování a pomalu se přetváří v dospělého člověka...
Paměť stromu se sice neřadí k těm příběhům, po kterých bych ráda sáhla kdykoli znovu, nicméně jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Téma, které řeší, není vůbec jednoduché, ale bohužel velmi aktuální. Mimo to se jedná o kvalitní četbu. Autorka si na svém vyprávění dala velmi záležet. Charaktery postav i jejich uvažování jsou uvěřitelné a promyšlené do nejmenších detailů. A jak už jsem zmiňovala - má velice neobvyklý styl psaní. I z krátkých odstavečků a vět vám toho poví víc, než kdyby se to jiný spisovatel snažil popsat na deseti stranách. Tleskám její práci!