cihlomorka
komentáře u knih
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
Krásný a košatý příběh, v němž se jednotlivá vlákna postav, z oddálených koutů válčící Evropy, téměř dokonale svážou v závěrečném vyvrcholení. Dvanáctiletý Werner vyrůstá bez rodičů v neradostné průmyslové zóně Porýní, kde si děti hrají kolem bezedných ústí šachet a na kamenech sedají horníci s vyhaslýma očima. Jeho zvídavá, nadaná mysl do okolního marastu ani trochu nezapadá a on sní o útěku a budoucnosti vědce. Desetiletá Marie-Laure žije v Paříži a veškeré své dny tráví v kabinetech Muzea přírodních věd, kde otec pracuje jako hlavní klíčník. Děvčátko v raném dětství osleplo a zde zažívá svůj niterný vesmír naplněný kouzlem exponátů i přátelstvím se stařičkými vědci. Pak přijde Válka.
Oba hlavní hrdinové v sobě dosud nosí okouzlení, které "umí" jen mladý člověk. Svět Marie-Laury je vlivem její slepoty uzavřený jako lastura, uvnitř však stejně tak vrstevnatý, protkaný bezpočtem zákrutů a ozvěn. Nutí nás přemýšlet, jak málo bohatý je oproti ní svět nás, vidících. Scény, kdy opuštěný Werner v hladové tmě sirotčince hltá úryvky vysílání o fyzice, kdy mu hlas z éteru zodpovídá otázky, jimž nikdo v jeho okolí nerozumí, ani si je v životě nepoloží, jsou dojemné svou dychtivostí. Zároveň je však jen otázkou času, kdy obě mladé duše válka vytrhne z domovů a vnutí jim svou střízlivost.
Doerr neomylně klade přes sebe pasáže z úsvitu války a jejího dramatického konce, z dob, kdy se hrdinové váhavě vydávali na cestu, k jejich závěrečnému divokému zápasu o přežití. Je dokonalý budovatel atmosféry. Scény z nacistického elitního výchovného ústavu Schulpforta, kde probíhá kádrování Hitlerových “vyvolených, náleží k těm nejsyrovějším, fyzicky doslova nepohodlným. Zároveň dokonale objasňují příchylnost mladých Němců k Hitlerově hnutí a jejich slepý pád do spirály násilností. Na straně Marie-Laure pak zažíváme atmosféru přímořského bretaňského městečka Saint-Malo, se šneky připoutanými k patám středověkých hradeb, kde všechno běží tak trochu pod povrchem, i ten odboj je měkký a laskavý jak místní máslové sušenky - dokud nedorazí k vylodění sbory Spojenců.
Za mimořádný samorost v jinak poměrně nepočetné skupině postav (na tak velké dílo) lze označit postavu Lauřina prastrýce Etienna, veterána stíhaného úzkostmi a bolestnými přeludy, který je již několik desítek let uvězněný ve svém šestipatrovém domě, naplněném vzpomínkami a technickými kuriozitami. Zároveň však laskavého a nadaného starosvětskou ctí a vírou v hodnoty vědy - jako starý gentleman z knih Julese Verna (které na nás ostatně mezi řádky románu nejedenkrát číhají :).
Téměř do konce románu šlo o absolutní zážitek. Poslední hvězdu však nemohu dát kvůli zakončení a dovětkům z let poválečných. Jako by na konci toho všeho pečlivě budovaného, kdy se příběh i podařilo zaklenout, najednou došel dech, magie, elán. Prakticky u všech hlavních postav (které přežily) došlo ke zploštění, kouzlo jejich vnitřního světa mizí a třicet let po válce zbývá jen šeď, pochybnosti a smutek. Rozumím však, že bylo nutné nějaké dovětky napsat, neboť se (tedy narozdíl od některých jiných recenzentů zde) domnívám, že v nich Doerr zcela přesně popsal, co se stalo s oním kulatým čímsi, co zde tolika leží v hlavě. :-)
Důvody, proč knihu přečíst:
Chcete rozsáhlý román, kde si kvalita atmosféry a děje jsou rovny.
Milujete Bretaň / Paříž, staré knihovny, podmořský svět, Julese Verna a rozhlasové vlny.
Chcete pochopit, jak může inteligentní mysl propadnout davové propagandě a konat násilnosti.
Chápete, že něha ve válce je vždy přinejlepším hořko-sladká.
