Edera komentáře u knih

Román sedl mé romantické povaze. Patří mezi podmanivé příběhy už léta, protože to byla první nedětská kniha, kterou jsem ve svém životě přečetla. Líbí se mi i gotické, psychologické a realistické prvky (tajemné postavy a nejdříve těžko vysvětlitelné události, neduhy tehdejší společnosti), i když je příběh trochu zidealizovaný a převládá v něm romantický základ, tedy láska majitele panství k chudé, nepříliš krásné vychovatelce. Jana je důstojná, chytrá (a ví o tom tím zdravým způsobem), tudíž jí neschází hrdost a vlastní názory, i když si musí být vědomá své nedokonalosti. Postava budí respekt i přes svojí tvrdohlavost a je charismatická nejenom díky chování, důvtipu a osobnostním rysům, jako je síla, samostatnost a spolehlivost, ale hlavně díky postoji, s kterým řeší životní výzvy. (Jediné, co se mi nelíbilo, bylo to, že dobře placené, poměrně nenáročné místo, kde s ní bylo ze strany zaměstnavatelů dobře zacházeno, chtěla po dvou letech z podivného rozmaru opustit, protože změna je život a začínala se na pěkném panství nudit, viz část, kde si podává inzerát na jiné místo. Potom všem, co jinde zažila za ústrky, by chtěla jít do nejistoty? Tehdy ještě nevěděla, že R. je zadaný, takže v tom nebylo morální gesto).
Se svým protějškem je navíc naladěná na stejnou vlnu a jiskra mezi ní a Rochesterem se přenáší na čtenáře. Nevšední Rochester má též vnitřní kouzlo, dobře se doplňují a jejich rozhovory jsou kořením beztak dobré knihy. Milují se a chrání navzájem a tak to má ve vztahu být. Líbily se mi všechny postavy, i ty negativnější, všechny jsou popsány dobře nebo je alespoň dobře naznačený jejich charakter.
Román stejně jako četná filmová zpracování vytváří podmanivou, tajuplnou náladu, místy až s decentně hororovým, jindy psychologickým nádechem.
Nebudu se pouštět do nějakého rozboru, který by měl jít dál, než co kniha prvoplánově nabízí. Napsala jsem to, jak knihu převážně cítím a zbytek raději nechám literárním slovníkům.
V každém životním období si čtenář může všímat jiných prvků a ty vyzdvihovat. Třeba knihu za čas uvidím zase jinýma očima. Knížku mám ve své knihovně hned ve dvou překladech a vydáních.

17 02.02.2020

Upřímně řečeno, nějak té současné poezii příliš nerozumím. Až na pár výjimek. Básník J. H. Krchovský mezi ty přístupné a přitom tak skvělé, troufám si říci, patří. Básně jsou i obyčejnému člověku srozumitelné a hlavně jsou nesmírně působivé. To, jak na malém prostoru dokáže podat nějakou situaci, myšlenku nebo dojem a překvapit brilantní pointou se hned tak jinde nevidí.
Některé básně jsem se bezděky naučila zpaměti, protože jsou dobře zapamatovatelné. Z některých až mrazí, jiné jsou zase erotické a vtipné, byť (kulantně řečeno) s mírně "specifickým" zakončením.
Dávám sem dvě ukázky, i když to jsou básně, které už mnozí patrně velmi dobře znají. Ostatně, vždyť jejich autor je už dávno v čítankách. ( Jen tak mimochodem, když prý E. Bondy kdysi dávno před ostatními spisovateli prohlásil, že jednou bude Krchovský v učebnicích, všichni se pobaveně smáli. No, píše dobře, ale že by jednou zavítal i do čítanek? Tomu nikdo z jeho vrstevníků nevěřil.) Krchovský prostě dokáže častokrát překvapit!


BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO …
Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

…Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou…

Slyším však hrobníka: – Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!
…poslušně odcházím, – proboha, ale kam?!
– vracím se k aleji hřbitovních stromů


MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely!

17 02.02.2020

Nejlepší autobiografie herečky, kterou jsem doposud přečetla. Vzpomínky jsou čtivější než kdekterý román. Adina mnohé sděluje přímo, mnohé mezi řádky. Rozhodně toho říká dost a rozhodně to je kniha O NĚČEM.

17 23.01.2020

Nevyrovnaná, hezká holka, která má za sebou zkušenost s drogami, matčinu smrt a rozvod, se místo nečinnému poddávání se předchozím traumatům dává na cestu proměny. Symbolizovanou tříměsíčním náročným pochodem po pacifické hřebenovce na západě USA. Zdolá skoro 2000 km (neuvěřitelné) a formou úvah a pokání najde při této cestě samu sebe a odpustí si svoje selhání.
Nevím jak vy, ale já bych se k podobné parťaťčce, která se nevzdává, na túru ráda přidala.
Zápisky, výroky a vzpomínky z cest, ze kterých už můžu sama citovat, mě inspirují k vlastním výletům, stejně jako mi imponuje její síla bojovat až do konce cesty. Nevzdávat se, nevzdávat navzdory překážkám a nechat za sebou své horší já je cesta, kterou každý nezvládne.

17 23.01.2020

Autorce se nedá upřít osobitost a kouzlení jazykem. Má vlastní, nezaměnitelný styl a z mého úhlu pohledu inovativní způsob vypravování, který vystupuje z řady banálně psaných textů mnoha jiných autorů. To, že pracovala jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu je na jejím rukopise znát, s češtinou si hraje a není jí jedno co vypráví, je pro ní důležité i to, jakým způsobem to vypráví. Profesionální přístup odborníky tolik uznávané spisovatelky (jistě víte, že za svá díla už dostala řadu ocenění) a intošské hrátky s formou bohužel znesnadňují pochopení textu u průměrnějšího čtenáře.
Knihu jsem četla před lety, autorku potkala osobně na knižním veletrhu a pak jsem byla ještě na jejím autorském čtení. Líbilo se mi její vystupování, Radka Denemarková mi byla sympatická, je to zajímavá osobnost.
Román Peníze od Hitlera považuju za její nejlepší beletristické dílo, i když všechno jsem od ní rozhodně nečetla. Určitě si zaslouží patřit ke špičce současných art - spisovatelů. S knihou mám jediný problém. Četla jsem jí před pár lety, ano, působila na mě tehdy sugestivně, bohužel jí z příběhového hlediska musím zařadit do své osobní škatulky "zapomenutelná kniha." Zvláště tady v tom případě mě to mrzí, ale nepřečíst si anotaci, už bych si ani nevzpomenula, o čem že ta kniha vlastně vyprávěla. Minimálně bych si měla pamatovat to málo, co je uvedené v anotaci. Takže něco tomu z mého úhlu pohledu scházelo, když jsem dokázala příběh tak důkladně vymazat z paměti.
Sečteno, podtrženo: pozoruhodná autorka, která není pro každého. Přesto jsem ráda, že takové osobnosti máme a je jistě dost čtenářů, kteří jí dokáží plně docenit a kteří na její román nezapomenou.

16 05.03.2020

Kdyby to bylo v mé moci, tento román bych doporučila zasněným, romantickým ženám libujícím si pouze v románcích pro ženy. Tento příběh je klenot popisující jednak duši skutečné, vášnivé ženy, která se stává obětí svých fantazií i odhaluje pohnutky ostatních postav. Nechybí zde zakázaná láska, propracovaně popsané charaktery i lidské vztahy, dramatické zvraty a přitom má silnou sdělnou hodnotu. Je to protiváha oddechových textů, přitom se čte jedním dechem. Prosím, přečtěte si to, DOPORUČUJI.

Dále prozrazuji část děje, takže pokud knihu neznáte, raději nepokračujte ve čtení mého kometáře:

Paní Bovaryová si chtěla splnit své zidealizované touhy jako vystřižené z červené knihovny, bez ohledu na ostatní okolnosti, závazky, touží po nedostupném světě a neumí se smířit s obyčejným manželstvím, které má.
Některý ze čtenářů ji odsuzuje, jiný chápe, protože mnoho věcí si tato obyčejná, nevyzrálá, poněkud věčně omámená, romantická žena není schopná včas uvědomit, ani to, jaký dopad bude její přístup k životu pro ostatní mít. Má nebo nemá nárok na luxusní život, který si vyfantazírovala a jemuž zcela propadla? Tato znuděná literární ne-hrdinka se stala oprávněně symbolem jistého životního, pro mě převážně poněkud povrchního a ne zcela empatického postoje.
Je to strhující čtení. Film se také povedl. Doteď si vybavuji několik silných momentů z filmového plátna, například zoufalou tvář ze snů náhle procitnuté ženy, která krutě prozře, uvidí drsnou realitu plnou nesplacených dluhů, ke které se potácivým krokem neochotně blíží. Musí tápat nepohodlnou cestou zpátky k "domovu", k nenáviděnému, nudnému místu, které nechce obývat a k polorozpadlému rodinnému životu, který nechce žít.
Bylo mi líto manžela Karla, který jí marně zahrnoval snahou, láskou i dary, (i když poněkud nedůvtipnému, úzkoprsému a rovněž v něčem zaslepenému). O zanedbávané dceři, ke které cítila jen odtažitý chlad, ani nemluvím.
To, že je román ještě lepší než pohyblivé obrázky na obrazovce, asi netřeba psát.
Krásný román, který mě uchvátil.

15 29.02.2020

Příběh o hledání rovnováhy mezi rozumem a citem, který nikdy neomrzí. Román starý neuvěřitelných 200 let a pořád tak milovaný, nezapomenutelný. Je tak akorát. Romantický nádech bez přeslazeného, přemrštěného sentimentu, v mnohém snesitelně, nedrásavě realistický, s bezvadně zobrazenými charaktery lidí. Může oslovit různé typy čtenářů, někdo v tom vidí hlavně romantickou linku, jiný společenskou kritiku. I když na happy endy nejsem, do tohoto vyprávění šťastný konec přirozeně a nenuceně patří.
Prostě super knížka, dokonce vydařenější než 100% film z roku 1995, na který nedám dopustit.
Ještě, že jsem se díky čtenářské výzvě k románu konečně dostala, ačkoli příběh znám už z filmového plátna! :) Jane Austenová, ještě že tu s námi Vaše myšlenky, fantazie a talent přetrvávají. Díky.

Dobře napsaný a vygradovaný psychologický román o slabosti, výčitkách svědomí a neschopnosti si poradit ve složité situaci. Kromě toho dává i další motivy k přemýšlení.
Nešikovně projevovaný soucit se zde obrací proti muži, který to přece se slabším jedincem vůbec nemyslel zle. Naopak nechtěně uškodil ochrnuté dívce, která si myslí, že má "právo" na lásku a důstojníkovo nejednoznačné chování bere zpočátku jako projev náklonnosti.
V románu jsou ne-hrdinové. Důstojník je slaboch, který si nedokáže vymezit své osobní hranice a dát najevo, kam už nechce zajít. Edita je manipulující holka, která si vynucuje lásku a je tolik zahleděná do svých útrap, že na potřeby druhých lidí už není prostor. Edita mi sympatická nebyla. Egoismus nemám ráda v žádné podobě a je mi jedno, jestli vychází z utrpení nemocného člověka nebo jen z vypočítavé bezohlednosti. Ani utrpení nedává nikomu právo chovat se k druhému uzurpátorsky a necitelně.
Chtěla bych být v roli Edity? Samozřejmě že ne a je hrozné, že někomu život nedopřál. Když už se tak ovšem stane, musí se s tím nešťastník vypořádat se sebezapíráním a hlavně s hrdostí a se ctí. Že to vůbec není snadná cesta, o tom nepochybuju.
Postavy nejsou černobílé a myšlenky v knize nesvádějí k úvaze, že postiženým se musí bezvýhradně pomáhat. Naopak je zde nastolená myšlenka, že i oni můžou být ve svém neštěstí, osamělosti a lepením se na druhého predátory, nejen těmi nevinnými, jimž osud ublížil. Chybu zde dělají skoro všichni, včetně otce i doktora, protože to je prostě opravdu těžko řešitelný problém.
Netrpělivost srdce je i o lhaní pacientům, kteří svojí bezvýchodnou situaci vidí realisticky, ale jsou doktory udržování v bludu, že uzdravení je možné. O přístupu bezmocných lékařů, kterým když selže medicína, tak alespoň "pomáhají" pozitivním přístupem, milosrdnou lží a falešnými nadějemi. Ani přístup doktora se mi proto úplně nelíbil. Já jsem osobně pro upřímnost a vědění, na čem v případě nouze doopravdy jsem, abych se s pravdou mohla správně vypořádat.

15 27.01.2020

Pokud bych brala tento barvitě popsaný román jako historickou fikci z 12. století, dala bych mu plný počet. Iluminace je dalším z řady až skoro mistrovských děl, které se mi tento rok dostaly do rukou a splnily nelehký úkol: zabavit, pohltit, něco se dozvědět a podat vše přijatelnou, stravitelnou, čtenářsky velmi vděčnou formou. Kniha by byla úžasná. Rozhodně mě kniha emočně zasáhla, místy až očarovala. Až na to, že se nejedná o věrohodnou biografii! Na to se příliš rozchází s realitou, což bohužel není v knize dostatečně zdůrazněno.
Bohužel tento text podává dost zkreslený obraz o svaté Hildegardě z Bingenu a blahoslavené Juttě ze Sponheimu, které spolu přes třicet let sdílely malou, kamennou poustevnu, v níž byly za živa zazděné při zdi benediktýnského kláštera. Nejde mi ani tak o drobnější nesrovnalosti, kterých je opravdu řada ( Hildegarda byla věnovaná Bohu jako desátek už při samotném narození, nikoli až po kontroverzních vidinách v osmi letech, s kterými si její rodina nevěděla rady, do řádu vstoupila až o šest let později, než se uvádí v knize, navíc s nimi v poustevně žila od počátku další žena atd., atd. je tam prostě víc fabulace než pravdy). To by tolik nevadilo, kdyby spisovatelka nezměnila charakter a osobnost samotných vyvolených žen.
Nějaké neshody mezi nimi patrně byly, už pro to, že Jutta vedla velmi asketický život, trýznila a zraňovala své tělo do té míry, až to vedlo k naprostému fyzickému vyčerpání a předčasné smrti. Budoucí lékařka Hildegarda prosazovala umírněnost a asketické sebepoškozování těla (byť jen odpíráním zdravého jídla) kritizovala.
Co se mi na autorčině přístupu k tématu nelíbí je to, že z jedné výjimečné ženy, Jutty ze Sponheimu, udělala vyšinutou, závistivou, dokonce jak píše "smrdutou babiznu", která se v mládí dopustila incestu s vlastním bratrem a prostě jí z toho hráblo. Jutta se o své žačky podle knihy absolutně nezajímala, přitom byla ve skutečnosti zvolená jako představená ženského kláštera a musela řídit (byť z reklúzy) několik žen současně. Neumím si představit, že by toto poslání někdo svěřil duševně nemocnému člověku, vedení církve na to nepřišlo a ještě z ní udělali blahoslavenou ženu.
Ze samotné Hildegardy, bezesporu nesmírně vzdělané, morálně vyspělé a jedinečné ženy, pak autorka v první polovině knihy udělala nenávistnou, zlou a zatrpklou ženu, která musí přes třicet let strpět údajné fyzické a psychické týrání od nenáviděné "učitelky", která jí podle dochovaných faktů měla ve skutečnosti pomáhat duchovně růst a hlavně zařídila, aby se o Hildegardiných schopnostech dozvědělo vyšší duchovenstvo. Svatá, to znamená být čistá, hodná úcty, odpouštějící, která může být příkladem hodným následování, takže číst o tom, jak Hildegarda nad údajnou nemocnou nešťastnicí ohrnuje nos a hluboce jí nesnáší, je poněkud nešťastným způsobem, jak se chopit tématu. Naštěstí je již druhá polovina Iluminace hodnověrnějším vhledem do života, psychiky a myšlení svaté ženy.
Kdyby spisovatelka příště při psaní knih o skutečně žijících osobnostech trochu více krotila fabulaci a nešla až do nesmyslných domněnek (typu záštiplná a z prstu vycucaná zneuctěná svatá), s chutí bych sáhla po jejím dalším díle. Myslím, že ani autorce by v tomto ohledu trochu umírněnosti neškodilo. Realita bývá navíc často mnohem zajímavější než poupravené obrazy skutečných osobností.
I přes výše popsané výhrady mě Iluminace zasáhla, obohatila a čas, který jsem s ní strávila, rozhodně nepokládám za zbytečný.
Po přečtení románu ovšem doporučuji si z hodnověrných zdrojů zjistit neupravená fakta.

14 26.05.2020

K Máji musí čtenář dozrát. Na škole mi, upřímně řečeno, Mácha příliš nebral. Ne každý ho dokáže docenit. Názor jsem přehodnotila až nyní v dospělosti. Pro tu nezanedbatelnou lhostejnost z mladičkých let musím dát výsledné pouhé tři hvězdy.

- Jsou klasická poetická díla, která zná snad úplně každý člověk.
Otázku jestli je mi bližší Kytice nebo Máj mám dávno rozřešenou. Na poli naší nejpřednější, nejlepší poezie u mě vyhrává Erben svojí přístupností pro všechny věkové skupiny.

14 29.02.2020

Ani já jsem nechtěla jít proti proudu. Zvláště v druhé polovině jsem si v bestsellerovém Naslouchači dokonce našla nějaká ta zajímavá, svižnější místa a nadějnější nápady. Světlejší momenty, které se krátce zablýskly jako vzácný nerost, ovšem brzo pohasly.
Na konci této populární knihy jsem si vzpomněla na jeden Kafkův citát. "Neohýbejte se,.. nesnažte se,..., neupravujte svou vlastní duši podle módy..." Možná jsem jeho slova trochu vytrhla z kontextu. :) Můj postoj ovšem citát v této podobě vystihuje dokonale.

14 25.02.2020

Zdařilá kniha, kterou doporučuji k přečtení. Počínaje skvěle napsaným textem až po ilustrace, které mně v knihách pro dospělé čtenáře tolik schází. Grafik si vyhrál už v obsahu knihy, který je zarámovaný krásnými černobílými ilustracemi australských květin. Jednotlivé kapitoly se jmenují vždy podle jedné z nich, pod tím je uveden význam květiny v květomluvě a následuje krátký popis rostliny, která nějakým způsobem symbolicky souvisí s vyprávěným příběhem. S podobným nápadem jsem se ještě v žádné knize nesetkala a ilustrace mi hezky zpestřovaly četbu.

Příběh je tragický i krásný zároveň, vždy je tam záchytný bod, který dívce pomáhá v těžkém životě. Už úvodní část s tyranským, psychopatickým otcem je popsána tak živě, že děj vidíte přímo před očima. Přitom čtenáře nepohlcuje beznaděj, je tu kromě nevyzpytatelného táty s dvěma tvářemi ještě milující, jemná matka. Některé těžké situace jsou jen naznačeny, je tu pro útěchu trápených žen nádherná, léčivá květinová zahrada, domek u moře, hrátky se psem na pláži, australská exotika, kde poletují papoušci a vzduch je prosycený vůní moře, chaluhami... a vy se ocitáte uprostřed příběhu, v němž hraje roli i láska ke knihám a knihovnice Sally.
Po rodinné tragédii přichází Alice o své blízké i o svůj hlas a musí se vyrovnat s mnohým, přizpůsobit se nové situaci, lidem a jinému životu. Péči o zraněnou dívku přebírá dosud neznámá babička, která má květinovou farmu a ovládá květomluvu, která se i pro Alici stává vyjadřovacím prostředkem. Vypravování, který se tímto teprve rozjíždí, je křehké i silné zároveň, čte se jedním dechem.
Rostliny jsou zde zmiňované snad v každém odstavci, jsou prostoupené celým příběhem, prorůstají jím a květinová obálka tudíž knihu skvěle vystihuje, nastiňuje děj i zdůrazňuje jejich význam v celém románu.
Jsem ráda, že jsem se mohla zase jednou potěšit kvalitní a přitom srozumitelnou, čtenářsky přístupnou literaturou.

14 19.02.2020

V úvodu svého komentáře nepíšu nic moc víc, než co je uvedeno na obálce knihy. Druhá polovina komentáře obsahuje spoiler, proto kdo knihu ještě nečetl, vynechte, prosím, závěrečnou část.

Zdejšímu vysokému hodnocení se nedivím (k dnešnímu datu 94%). Knížka je dramatická, dobrodružná a i když nemám ráda tlusté knihy, tuto jsem nemohla odložit ještě dlouho do noci. Román chytí a nepustí. Ráno jsem vstala, udělala to nejnutnější a protože je sobota, zase jdu číst.
Není tam nic, co by zdržovalo, kostrbaté věty ani těžko srozumitelný obsah, příběh si prostě plyne a čtenář ho hltá i s navijákem. Je to dobrá komerční literatura pro hodně široké publikum, i když čtenář musí počítat i s nepříjemnými scénami.
ROMÁN MÁ TŘI HLAVNÍ POSTAVY, původně pocházející z různých koutů Evropy, jejichž osudy se dále rozvíjí v Jižní Americe. Všichni jsou silní a snaží se v nelítostném světě přežít se vztyčenou hlavou, pokud možno bez výčitek svědomí: seznámíme se s nehezkou, inteligentní a vnímavou Židovkou RÁCHEL, která patří do skupiny žen zneužívaných v nevěstincích a hrdou ROSETTOU, která se snaží zapomenout na drsnou minulost a obstát v nové zemi. Příběh váhajícího ROCCA, který musí bojovat se svým lepším i horším já, se mi zdál zpočátku nejslabší. Příběhy o mafii, do níž je třetí hrdina zapletený, mi úplně neberou, ale i on postupně zaujal.
Bohužel nejsem nadšená ze zakončení románu...

SPOILER (pozor, vyzrazení konce!): Po necelé třetině knihy se o postavy přestávám bát, protože tuším, že se jim nic opravdu zlého nestane. Když už tragédie bez happyendu, tak postihuje jen dosti vedlejší postavy. Poslední stránky jsou jako z červené knihovny, padouši a zlo je potrestáno. Dobro vítězí. Tajné sny hlavních klaďasů, dříve vyděděnců společnosti, jsou vyplněny beze zbytku (Dříve nedostižná láska mezi Rossetou a Roccem? Mají zásnuby. Ráchel, která byla dříve pouhou otrokyní v bordelu a zcela bez prostředků? Útěk z něho a vysněné, důstojné povolání se zděděným knihkupectvím k tomu, úcta od společnosti, zaměstnavatel jí odkazuje jmění...). Lidé v situaci hrdinů by v reálném životě takto z trablů nevyvázli a nebo výjimečně jeden člověk, ne hned všichni tři. Ale tak, jak jsem psala, je to komerce, která jde na ruku čtenářům. Proto jen 4 hvězdy, mám raději příběhy ze života, ne pohádky z říše snů.

14 08.02.2020

Píseň ledu a ohně je nejlepší fantasy série, jakou jsem kdy četla (prozatím), s naprosto vynikajícím a dokonale uvěřitelným 1.dílem. Hra o trůny už zůstane v mé knihovně navždycky na čestném místě a opravdu dokáže zasáhnout i člověka, který nadpřirozeným světům zrovna neholduje. Střet králů, 2.díl, mi taky strhnul, zvláště příběhová linka s Aryou. I když jsem díky skvělému seriálu věděla, jak první díl skončí, čtení dodalo příběhům ještě hlubší, barvitější a další rozměr (souhlas s Katt15). Hru jsem četla s takovým nadšením, jako bych nevěděla, co bude následovat.
Má to jedinou chybu. Tahle rozpracovaná sága už asi nebude původním autorem dopsána. A to mi fakt mrzí.
Škoda, že Martin píše kde co, jenom na tohle už nestačí. Zamotal se do klubka tolika postav a nedovyprávěných, otevřených historek, že už to, chudák, asi nikdy nerozmotá. :)

14 26.01.2020

Pár hodně silných okamžiků, jinak je kniha studená jako sibiřská zima. Sůl moře jsem žrala i s navijákem, tohle je odtažité a od postav jsem si až na pár výjimek držela odstup. Po umělecké stránce slabší. Sorry, jinak to nevidim.

13 31.08.2020

Ajaj! Byla jsem připravená na kvalitní romantický, miloučký slaďák, kolem kterého se momentálně strhl pořádný humbuk, ne na objemnou harlekýnku plnou klišé, která je zvláštní opravdu jen tím Animantiným povoláním a dobou, v níž se odehrává.
Animant není příliš sympatickou postavou. Na svých 19 let se tato údajně sečtělá a bystrá žena chová dost dětsky, takže si od začátku zvykněte na pubertální odsekávání druhým lidem místo normální, duchaplnější konverzace. Animant skoro na nikom nenechá nit suchou. Korzet moc škrtí, móda je nemožná, máma moc poroučí a ten knihovník je takovej nesnesitelnej chlap! Musela jsem přeskakovat, moc mi to nebralo, příběh je navíc nudně předvídatelný.
Když vypnete mozek a nebudete mít žádné nároky, možná budete spokojeni s knihou jako prima jednoduchou, šablonovitou oddechovkou. Mně osobně dívčí románek zklamal, asi pro to, že kolem něho bylo tolik rozruchu a nadějí. Jo, anotace zněla lákavě, ale vyklubala se z toho jenom průměrná, polopatická červená knihovna, která se z principu žánru snadno čte. Nic víc, nic extra, včetně samotného příběhu.
Četla jsem v rámci čtenářské výzvy, vysněné povolání: knihovnice. Snad je mi k dobru alespoň to, že odpad už z úcty ke knihovnickému povolání Kronikám prachu nedávám.

13 19.02.2020

Oceňuji Gábininu upřímnost. Vážím si toho, jít takhle s kůží na trh, ať měla důvod ke svěřování jakýkoli. Hodně knih o sportovcích nebo umělcích je věcných jako článek v novinách, pouhý výčet toho, kdy začal sportovec závodit, co kdy vyhrál a je to strohé a tak nezáživné, že se to skoro nedá číst. Tady v této knize se opravdu něco dozvím, nejen o samotném sportu, ale i o povaze sportovkyně, jejím zázemí, způsobu uvažování a ať už si o tom myslím co chci, je to rozhodně zajímavější než autobiografie, které neřeknou o moc víc, než rozsáhlejší článek na wikipedii.
Gábinu znám jako významnou reprezentantku v biatlonu, ale fanoušek tohoto sportu nejsem, takže spíše o ní vím jen naprostý základ občas odchycený ze sportovních zpráv. Bulvár nečtu, takže jsem o ní nic nevěděla, kromě předsudků, jak to asi měla dcera sportovců v začátcích kariéry jednodušší než obyčejní smrtelníci, které takové zázemí nemají.
A najednou se mi otevře sportovní svět a vnitřní svět jedné ženy, i když podle mého s jistými limity, co říct, co raději mírně poupravit a co úplně zamlčet (jinak to asi nejde).
Nelíbí se mi, že je kniha místy příliš negativistická (například příhody z dětství jsou spíše černobílé), ovšem vzhledem ke Gábinině přiznané depresi i to černé, selektivní myšlení k této sportovkyni patří.
Vzhledem k výpovědní hodnotě (není to jen o sportu), šíři toho, co byla ochotná sdělit a jít s kůží na trh, kvůli její odvaze, dávám autobiografii 4 slabší hvězdy.
Gabrielo, děkuju.

12 31.08.2020

Postkatastrofická literatura mě zajímá, kvůli dramatickým situacím, které rozehrává a kvůli množství témat, které v člověku rezonují. Hladové hry jsou však více než jen knihou jednoho tématu. Je to současně akční dobrodružství, romantická kniha o dospívajících i kniha o totalitě, propagandě a moci médií, které ovlivňují životy a myšlení lidí. Média mají i v našem životě velkou roli a je třeba si to uvědomovat, i když v této trilogii jsou až symbolem útlaku a upravených pravd podle toho, jaké pravdy se mocným zrovna hodí divákům ukazovat.
Knihy jsou přesvědčivé. Když jsem knihy četla, měla jsem pocit, že jsem tam přímo byla spolu s hrdiny, což je velké plus každého díla.
A proč se soubor děl jmenuje zrovna Hladové hry? Nedostatek jídla je tady jedním z hlavních atributů, kdy se upracovaným davům nedostává ani chleba a pár vybraných jedinců žije v přebytku jen díky tomu, že se narodili v Kapitolu. Hry, to není jen krutá zábava v gladiátorské aréně, přenášená na obrazovky do celého světa. Katniss musí často něco předstírat a umět si na něco hrát, aby u diváků v prvním díle uspěla. Předstírá lásku, kalkuluje, protože bitva není jen o použití fyzické síly. Hrát se musí i po skončení soutěže. Vítězové her vlastně nejsou žádní, i ti, co boj na život a na smrt přežili, mají potom často postraumatické poruchy a prožitá traumata se s nimi vlečou i po skončení her, zbohatnutí, popularitě. Hry jsou každodenní dramata a traumata, které postavy musí umět vést, aby přežily.
Hunger games není jen zábava pro náctileté, je to příběh, který přináší mnohé bonusy navíc. Zaujalo mě to, i když ta romantická linka byla někdy přeslazená až moc, válečná linka mě strhávala víc.
Myslím, že tahle kniha bude populární ještě další léta, na ní se nedá snadno zapomenout.

11 08.04.2020

King už mě v knihách i ve filmu děsí pěknou řádku let. Dokáže vytvářet pozoruhodné světy a nesmírně působivé příběhy. Tenhle jeho další sugestivní počin o lidech, kteří jsou i nejsou na jednom místě najednou, kde opět ošklivě umírají nevinní lidé a postavám se dějí víc než nepříjemné věci, je toho důkazem.
Kingu, mám z tebe respekt.

Většina čtenářek se shoduje v tom, že je víc oslovil příběh Clary, uvězněné v ústavu, než studentky Izzy. Tak je tomu i u mě. Temné a neobvyklé příběhy, zvláště ty, co se odehrávají v prostředí blázinců, mě přitahují hororovým nádechem a dramatickým napětím. Z tamějších podmínek mi naskakuje husí kůže, špatná péče i zacházení, morbidní a nefunkční léčba, překrucování toho, co pacient řekl, bezmoc, nedostatek kvalitního jídla, totální odříznutí od rodinného, pracovního i společenského života..., no, docela úleva nad tím, že si o tom všem jenom čtu a nemusím to žít.
Věřím tomu, že nějaký nepohodlný člověk mohl nedobrovolně skončit v ústavu choromyslných, být tam zneužívaný a nadobro zapomenutý. Sama autorka připouští, že čerpala z faktů o zoufalém světě historických léčeben. Tmavé stěny Willardu jsou sice po stylistické stránce průměrem, nicméně zohledňuji zajímavé prostředí, spád a námět. Moc často se nestává, aby literatura pro ženy byla právě z takového prostředí.

11 05.02.2020