Elyen komentáře u knih

Docela trvalo, než jsem se začetla. V první třetině jsem si přiznala, že jsem se vlastně nezačetla. Ale slíbila si, že to dočtu. V polovině mi došla trpělivost. Nezáživný příběh nekompenzují ani zajímavé myšlenky. Viniciova hloupost a posedlost Lygií jsou otravné, Lygiina náruživocudnost, vzletnopřízemnost a jasnozmatenost je k smíchu a opakovaná líčení Neronových absurdních pompézností nudí. Jedinou zajímavější postavou je Petronius, který to ale sám nezachrání. A do toho povrchní zmínky o rodícím se křesťanství a (tupou většinou pošpiňovaná či nedoceňovaná) duševní křišťálová čistota jeho prvních stoupenců. Takže v půlce končím, má znuděnost je silnější než zvědavost, jak to dopadne. Ale tak nějak cítím, že méně jak tři hvězdy si dílo nezaslouží.

2 07.04.2017

Před lety jsem knihu přečetla během jednoho večera a byla z ní nadšená, ukápla i nějaká ta slza. Chtěla jsem si to zopakovat, ale k mému překvapení se to úplně nepovedlo. Občas jsem se přistihla, že jsem myšlenkami jinde, postrádala jsem větší hloubku a příběh mě tentokrát vůbec nedojal. Oceňovala jsem starcovu houževnatost, schopnost snášet bolest a nepohodlí, odhodlanost, skromnost a pokoru, u dnešního moderního člověka poměrně vzácné jevy. Moc se mi líbilo ukázání blízkého vztahu mezi ním-lovcem a rybou-kořistí, kdy se za na první pohled obyčejným získáním potravy skrývá příběh plný emocí, osobního růstu, získávání zkušeností a rozvíjení moudrosti. Což je opět dnešnímu modernímu člověku s jeho "fuj, králíka bych majznout po hlavě nedokázal, jdu si dát biftek do hospody" naprosto cizí. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že by příběh mohl být propracovanější, delší, s více úvahovými pasážemi. Z původních pěti hvězdiček musím snížit na tři a definitivně tak zařadit Hemingwaye mezi autory, kteří mi k srdci nepřirostli.

3 27.03.2017

Před lety jsem knihu v půlce odložila. Tempo pro mě bylo zdlouhavé, rozsáhlé monology nezáživné. O několik let a životních kotrmelců později jsem při svém druhém pokusu byla z knihy nadšená. Byť jde o dílo z 19. století, řeší se v něm naprosto stejné otázky víry, morálky, pravdy, lži, lásky, vášně, ctnosti, hrdosti, svobody, dobra, zla, peněz atd., jaké řešíme my v 21. století. Spousty explicitně rozebíraných, až rozpitvávaných "objevů" současných filosofů, psychologů a esoteriků zmiňuje dokonale přirozeným a nenásilným způsobem již Dostojevskij v Bratrech Karamazových. A to zejména v první části, která byla pro mě zajímavější, než druhá, sice napínavější, ale myšlenkově méně uchvacující část. Na lehkou obtíž mi byla pouze častá hysteričnost a teatrálnost většiny postav, která s sebou však většinou nesla výroky, které mě chytly za srdce. Krásný příklad knihy, do které člověk musí dospět.

6 06.03.2017

Je vidět, že paní Holoubková o všech tématech dlouze přemýšlela a že všemu, co píše, opravdově věří. Zdůrazňuje, že kromě neztrácení víry a naděje je třeba být v životě proaktivní a mít život pevně ve svých rukou. Autorka se nebojí uvádět příklady (i neúspěchů a omylů) ze svého života. Na druhou stranu na základě své explicitně vyjmenované praxe příliš zdůrazňuje svoji kompetenci k psaní knih (stejně jako na svých webových stránkách zdůrazňuje svoji kompetenci k praktikování terapií, tvoření horoskopů a vedení přednášek) a její psaní působí trochu poučně. Čtenář navíc v knize nenarazí na jedinou nadsázku, odlehčení či vtip. Vše je podáváno sice poctivým a podrobným, ale smrtelně vážným způsobem.

1 25.02.2017

Vše, co je v knize řečeno, už bylo řečeno tolikrát, tolika jinými... Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit pocitu, že jde o pokus začínajícího pisatele shrnout vše, co dosud o dané tématice přečetl. Forma - dialog mudrce a "probouzejícího se objevitele" - utvrzuje pouze v "opičení se" autora po jiných, mnohem propracovanějších a přínosnějších dílech jeho předchůdců. Myšlenky jsou navíc často nedokončené a poselství mi jaksi uniklo...

1 19.02.2017

Kdo zná autorův web, bude mu připadat čtení této knihy zbytečné. Ostatním může kniha pomoct otevřít oči. Autor nepřichází s ničím novým, při čtení jiných knih zabývajících se podobnou tématikou mě častokrát napadá, že se právě zde mohl p. Casanova inspirovat. Zhuštění mouder týkajících se mezilidských vztahů, podaných navíc velmi čtivě, přímo a jasně, má však zákonitě "aha!" účinek, který může neovlivnit pouze bezcitného cynika nebo někoho, kdo zatím ve svých milostných vztazích nezažil větší problémy. Na mě, která jsem na knihu narazila poměrně záhy po zradě svého životního partnera v tu nejméně vhodnou dobu, měla kniha skvělý terapeutický a sílu dodávající účinek.

2 19.02.2017

Byť se nebráním rozjímání nad životem, smrtí, smyslem, pravdou apod., duchovní svět mi není cizí a neposmívám se vyššímu smyslu, karmě či minulým životům, díky této knize jsem se utvrdila v tom, že podstatou jsem přece jen racionální pragmatik. Věřím, že si paní nevymýšlí, že si všechny své životy a zkušenosti nějakým způsobem prožila, a že svému poslání pevně věří, ale nevím, k čemu je to všechno dobré. K čemu je dobré využít život "tady a teď" k věnování se životům minulým a budoucím a možným a nemožným... A když už se pro něco takového rozhodla, proč si k sobě připoutávala i jiné lidi jako manžela a své dítě, proč nežila sama na opuštěném místě (třeba své chatě), pouze se svým vnitřním světem, kterému stejně dávala vždy přednost? Exkurze do takovéhoto světa je zajímavá, každý má právo vybrat si prožít v něm celý život, ale pro mě osobně je tato představa plná absurdit, sólismu, sobectví a přehnané relativnosti až děsivá.

6 15.02.2017

Z dětských hřišť, kroužků, moderních hračkářství, mamadiskuzí i obvyklých hodnot většinové společnosti mám kopřivku, přesto (nebo možná právě proto) mě tato vychvalovaná kniha zklamala. Autor nepřichází s ničím objevným, zůstává v obecné teoretické rovině bez praktických příkladů a není ani vtipný. O dětech, manželce, přátelích, zvířatech, přírodě mluví čistě pragmaticky, bez jakéhokoli citového zabarvení. Po dvacáté zmínce o zálibě v alkoholu, zrůdnosti plastových hraček, tuposti korporátních zaměstnanců, zbytečnosti osobních aut či směšnosti plánovaných rodinných akcí nudí a irituje. Na svět a život pohlíží (jako my všichni) očima své životní filosofie, nedává však prostor pro jiné možné výklady skutečností a situací. Podle něj je tak např. zavinování kojenců pouze nezdravou, despotickou snahou o jejich omezování. A můj syn přitom začal mít díky mému objevení této metody klidnější a delší spaní. Sama jsem poznala, kdy už nebylo zavinování dále potřeba. Obdoba zavinování může pak být důležitá v mnoha jiných životních obdobích a situacích v lidském životě. Tom Hodgkinson je na můj vkus až příliš extrémní, kritický a sebestředný a jeho kniha pro mě rozhodně nebyla oddychovým čtením. Jako u většiny knih o výchově dětí jsem měla co dělat, abych ji dočetla.

5 15.02.2017