Elyen komentáře u knih
Zpočátku nadšení. Zajímavé filosofické úvahy, vztahy, exkurze do duší jednotlivých postav, chrochtám blahem. Postupně mi však filosofické úvahy připadají poněkud školometské a chování většiny postav mě začíná iritovat. Zejména skutečnost, že nejsou schopni cokoli změnit (kromě vnějších podmínek) a setrvávají v něčem, co je samotné nebo druhé ničí. A protože tu dobu nepamatuju, nezachránila to ani politická linie, byť jí nechci jakkoli upírat její důležitost a autentičnost. Postupně dost nuda.
Všechny černošedé konce pak jen dokonaly zkázu mého počátečního čtenářského nadšení.
Myslíte si, že je to kniha o uklízení? Omyl. Je to kniha o lidské psychice a práci na sobě sama. Spousta jejích čtenářů si to asi neuvědomuje a možná si to neuvědomuje ani sama autorka. A to má přitom spoustu zajímavých postřehů, jakože základem je soustředit se sám na sebe a na vlastní nedostatky, než na druhé a jejich nešvary, že když je člověk spokojený sám se sebou, je spokojený i s druhými, že to, co nás vytáčí na druhých, je ukazatelem toho, co máme řešit sami v sobě, že když si začnu dávat do pořádku jednu oblast svého života, promítne se to i do ostatních oblastí, že je důležité, na co zaměřujeme pozornost, že mnoho z nás se neumí věcí zbavovat a tedy nelpět na něčem, ať už jde o věc, člověka, zvyk, způsob chování, styl přemýšlení... Marie Kondo je však tak zaslepená svojí jedinou životní zálibou, že jí uniká, že na začátku spokojeného a šťastného života nestojí vždy a pouze uklízení, ale že uklízení je jednou z mnoha možných cest za lepším životem. Jiní se zaměří na stravu, cvičení, čtení, meditování...a všechny cesty mohou měnit i jiné oblasti života a všechny mohou vést ke stejnému cíli. Při větším odstupu by autorka možná i pochopila, že trpí obsedantně kompulzivní poruchou a zřejmě i nějakým druhem sociální fobie, kvůli níž se až nezdravě upíná na věci. V souvislosti s tím mě teda trochu zaráží její macešský přístup ke knihám, kterých má doma jenom 30, neboť si nechává pouze ty, které pravidelně čte (tohle hledisko mě nikdy nenapadlo), a které doma zavírá do šatní skříně, aby nebyly vidět! To je normální barbarství!
A protože uklízení není žádná věda, ačkoli si to Marie Kondo myslí, a tahle tématika se rychle vyčerpá, je kniha na začátku i na konci vyplněna spoustou dokola se opakujících keců.
Předposlední výtkou je klamavá reklama, kdy máme získat dojem, že nadobro uklidíme a pak už to nemusíme nikdy v životě dělat a můžeme se místo toho třeba....koukat na televizi. Život je opakování, pohyb, změna, ani v téhle oblasti se tomu nevyhneme.
A co mě teda obzvlášť zklamalo, je, že mi Marie neprozradila, jak uklidit hračky mého syna.
Je to tak. Když pominu ódy na skvělost americké společnosti a až příliš příkladů z prostředí (v Americe populárních) sportů, čte se to příjemně a souzní to s mým myšlením a cítěním. Jenom nedokážu odhadnout, jak by to působilo na někoho, kdo smýšlí zcela odlišně. Nemůžu se zbavit dojmu, že pro někoho takového je kniha málo návodná a nicneříkající. Za mě ale jasné, pragmatické a nadějeplné připomenutí starých dobrých pravd.
Tak mág ze mě nebude. Aspoň ne v tomhle životě.
Oceňuju celoživotní snahu autorů být lepším člověkem. Obdivuju předlouhý výčet (zapříčiněný i častým několikerým opakováním v podstatě téže vlastnosti) a podrobné popisy dobrých a špatných lidských vlastností. Neberu jim, když je jim cestou k tomu být lepším člověkem hermetismus. Trochu mě teda tahá za uši neustálé holedbání se zasvěcením a prozíravostí, kladení důrazu na utajování a mlčenlivost a velkorysost vůči tupé mase, ale budiž.
Co bych ale v knize vydané v roce 2015 vážně nečekala, jsou perly typu:
"Nejlepším prostředkem proti rozmazlenosti je tvrdý, drsný život, kde není ani dostatek prostředků na nejnutnější životní potřeby, kde otec a matka nemají pro samou práci ani čas na mazlení se svými dětmi. U takových dětí se rozmazlenost jistě neprojeví."
"Při smyslnosti si představujeme jako sexuální partnerku ženu nemocnou příjicí, kterou bychom se jistě nakazili a zkrátili si tak svůj život nejméně o jednu třetinu normálního věku. Ženy si naopak představují takového muže."
Zženštilost a změkčilost muže se projevuje tak, že "pere prádlo, drhne podlahu, myje i nádobí, nakupuje, opatruje děti, čistí veškerou obuv a splní každé ženino přání." Léčíme to tak, že "nebudeme pracovat za manželku a klidně jí ponecháme její ženské práce... Jsme hlava rodiny a naše vůle musí být respektována jak manželkou, tak dětmi."
Upoutávání mysli ke zvířatům se zbavíme tak, že "proti tomu bojujeme ze všech sil, mimo jiné naprostým nezájmem o nějaké zvíře jako prase, kočku, psa a takovou představu přímo zničíme vůlí nebo jiným magickým způsobem."
"Jak vodu, tak jídlo si každodenně připravíme magickým způsobem...Nejtěžší je, když zasedáme ke stolu a chceme společně s rodinou, s manželkou poobědvat, povečeřet. Tu bývá zpravidla nejvíc řečí, aby nám bylo znemožněno naplnění připraveného jídla životní vesmírnou silou magickým způsobem."
"Všechny nevzdělané, primitivní národy jsou ubohé. V dnešní pokročilé civilizaci a při míře vzdělání se nemohou rovnat s ostatními vzdělanými národy, které je svou vysokou kulturou a vzdělaností daleko předčí, ovládají je a pomalu je učí všeobecné vzdělanosti."
Chlapi, nemůžu si pomoct, ale tohle mi vůbec nezní moudře, uvědoměle, velkoryse, shovívavě a nenamachrovaně.
Stejně tak mě irituje, když je mi doporučováno (magicky) cvičit ideálně v pět ráno, kdy mám já jako sova půlnoc (proč mají skřivani často potřebu cpát druhým svůj biorytmus?), když jsou některé vlastnosti považovány za žádoucí základ platný pro všechny (bystrost, perfekcionismus, přísná disciplinovanost, pečlivost, introverze) a když pánové o něčem mluví, ale já z nich necítím, že by to i uváděli v praxi (veselost, žertovnost, laskavost, soucit, otevřenost...).
Tak si aspoň jeden um vezmu k srdci - jednání s neodbytnými myšlenkami. Proto hážu hned po dočtení reakci "na papír", doufajíc, že tím zatočím se zvláštním, ne zrovna příjemným pocitem, který z tohohle dílka mám.
Největší kniha, co jsem kdy četla. No četla...Co jsem kdy držela v ruce, obřadně prohlížela a sem tam něco přečetla. Byla z knihovny, takže čas, který jsem s ní mohla strávit, zdaleka neodpovídal času, který bych s ní strávit chtěla a potřebovala.
Kniha je to krásná, neběžná, fascinující a opravdu velká a těžká. S pocitem vděku a úžasu se mi až nechtělo věřit, že mi ji knihovna jen tak půjčí domů.
Necítím se být oprávněna se k ní dále jakkoli vyjadřovat.
Moje první kniha od autora. Byla mi doporučena, proto jsem měla určitá očekávání. Proč tedy pouhé dvě hvězdy?
Protože jsem až příliš často měla pocit, že jsem to už někde četla. Dopisy od Boha. Promlouvání Boha skrze lidi. Diktování poselství Bohem. Vtělování se člověka do druhých. Zabedněnost "normálních" lidí a zavírání těch "prozřelých" do blázinců. Usmíření a prozření před smrtí. Přítomný okamžik. Atd. Opravdu se s tím setkáváte poprvé? Já ne a to se nemám za bůhví jak znalou. Takže si nemůžu pomoct, ale na mě to působí spíš jako sborník všeho, co kdy autor slyšel a četl, než jako něco, co vychází z něj samého. A ještě to bere na můj vkus dost letem světem. A to mě moc neba.
Navíc moc nedokážu soucítit s někým, kdo se celý život potýká se závislostí. Neodsuzuju to, jenom je mi tohle cizí a tím pádem to se mnou osobně nerezonuje. Spíš mě to unavuje.
Ano, láska, pokora, smíření, ohleduplnost, starost o druhé, toho všeho je třeba, ale v podání pana Formánka mě to nechává podivuhodně klidnou.
Zlomové zklamání přišlo na straně 67, kdy autor v podstatě ukončil dvě dějové linie, které mi jako jediné přišly zajímavé (Mateusz a Anna).
Je to hravé, je to chytré, je to svěží. Sálá z toho optimismus, veselost a dobrota. A přitom to vůbec není povrchní a velmi nenásilně to nutí k zamyšlení. Skvělá kombinace!
Jste-li introvert, kniha Vás hezky uklidní, protože Vás ujistí, že nejste divní, že se o Vás ví a že jste ve společnosti důležití. Jste-li extrovert, můžete nabýt dojmu, že oč víc jste "vidět", o to míň jste moudří a použitelní. A to se Vám samozřejmě líbit nebude. To však pravděpodobně nebyl autorčin záměr. Celé je to jenom o tom, že jedna introvertka, která z podstaty více soucítí s introverty než extroverty (tak se na ni, milí extroverti, za to nečertěte), chtěla lépe porozumět sobě a jiným podobným, a cestu za tím porozuměním pak pustit do světa.
Cesta je to dlouhá, poctivě prošlapaná i do těch nejužších uliček. A že je ovlivněná zemí, v níž autorka žije, a prostředím, ve kterém se pohybuje? Tak samozřejmě...
Na můj vkus je v knize zmíněno zbytečně moc různých teorií, které existují spíše vedle sebe, než aby tvořily různé části jednoho celku. Po jejich přečtení mám v hlavě ještě větší zmatek, než abych začínala mít jasno. Takže pořád moc nechápu, kdo jsem, když si lebedím v trávení dlouhých dní o samotě a zároveň jsem jak ryba ve vodě v tom proklínaném open space, když mě nezajímají povrchní konverzace a zároveň obvykle já zahajuji hovor a protínám bariéru mlčení, když nad vším přemýšlím zleva zprava, zepředu zezadu a zároveň jsem žena činu, když mě velmi zajímá, co říkají a prožívají druzí a zároveň umím hodně mluvit... Jako by mi vedle protipólů introverze/extroverze chyběly další dílky do skládačky...
Nicméně tato kniha je určitě kvalitní indicií ve velké hádance lidské duše.
Tak trochu se mi pořád motali intuitivně-vnímaví lidé a vysoce vnímaví lidé a iritovalo mě neustálé opakování pojmu "intuitivně-vnímaví lidé". V mnoha popisech či ukázkových situacích jsem se našla, což mě uklidnilo, že jako nejsem sama a že jsou na tom někteří i "hůř". Ale že by mě to nějak zvlášť obohatilo... Navíc to celé vyznívá, jako kdyby tito lidé byli těmi neskvělejšími lidmi na Zemi a neměli žádné negativní stránky.
Velmi rušivým pro mě bylo uspořádání textu do krátkých oddělených odstavců.
Věříte-li (v tom nejširším slova smyslu), jste-li duše vnímavé a citlivé a k tomu žena, neváhejte...
A to má být co? Zrcadlo? Ne a ne a ne! Kniha by mohla být, s trochu jinými kulisami, napsána i teď. Stačí jenom pohlížet na svět optikou zkaženosti, povrchnosti, pokrytectví a zištnosti. Důkazů by se nepochybně našlo víc než dost. Ale to neznamená, že jde o odraz skutečnosti. Spíš je to esence hnusu, malinko říznutá rádoby hezkým v podobě Eldoráda, z kterého jsem ale měla taky husí kůži. A já nechápu, komu nebo čemu tohle prospěje. Možná tak autorovi, který se může veřejně vyžívat ve svém perverzním smýšlení a ještě je za to plácán po zádech. Cenzura je hrozná věc, ale tady se vůbec nedivím, že bylo jeho dílo zakazováno.
A zase ta únavnost v podobě hromadění jedné příhody za druhou...
Ale co mi hlava vůbec nebere, je to, kolik lidí tu toto dílko označilo za vtipné a zábavné. Fakt jsme četli to samé?!
Ano. Je to tak. Ale to už většina z nás, kteří čteme tyto knihy, ví. Tak proč to omílat pořád znovu? Snad proto, že přicházíme s neotřelou formou sdělení těchto nepochybně pravdivých myšlenek. To se neděje. Nebo proto, že přinášíme praktické návody, jak vzít tyto myšlenky skutečně za své. Tak to už vůbec ne. A to by prosím mělo jít o 9 principů "k vytvoření návyků"!
Takže v ruce držíme další shrnující, poměrně nezáživnou příručku ke šťastnému životu, která neurazí ani nenadchne. A nepomůže tomu ani vábnička na přebalu v podobě oznámení "Předmluva Jaroslav Dušek".
Kladné body za humor. Neprvoplánový, černý a suchý. Za to, s jakou samozřejmostí autor popisuje myšlenky a situace, o kterých se přece takhle přímočaře nemluví. A za optimistické vyznění a zakončení.
Záporné body za povrchní popisnost bez dialogů, natož hlubokomyslnějších, a za únavné vršení jedné příhody za druhou, což mi připomínalo Stoletého staříka. Který nebyl díky svému prvoplánovému humoru tak vtipný.
A ještě mě nadchl obal. Tedy ten, který je vyobrazen zde. Moje zelená verze z knihovny měla pána s budíkem na hlavě, k němuž si přikládá pistoli. Tenhle ne tak vystihující obrázek mě iritoval pokaždé, když jsem knihu brala do ruky. A že to bylo hodněkrát, vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná ji číst delší dobu v kuse.
Podezřívám Andyho Weira, že hlavního hrdinu vystavil tolika problémům a zkouškám nikoli proto, aby vygradoval čtenářovo napětí, vykreslil lidskou obětavost a schopnost spolupráce nebo názorně ukazoval, jak tu problémy nejsou od toho, abychom nad nimi vzdychali, ale abychom je řešili, ale prostě proto, aby předvedl, co všechno ví o světě astronautiky. Je toho určitě hodně moc a já jako člověk, jehož mozek je zřejmě určen k úplně jiným dovednostem, tyto znalosti velmi obdivuji. Ale k obdivu by mi stačil i zlomek situací a popisů zde uvedených. Prokousat se knihou hltavě a s očima navrch hlavy může snad jen technický nadšenec.
Mně, jako člověku humanitně zaměřenému, naopak chyběl jakýkoli psychologický či filozofický rozměr. Zaznamenala jsem pouze věty: "Slyšel jsem tlukot vlastního srdce. No nic, konec planého filozofování." Což asi nebyl vtip. To mi přijde jako velká škoda. Člověk, který se ocitne v takovéto více než mezní situaci, by mohl být schopen úžasných úvah, poznání a stavů. A on se zatím chladnokrevně a systematicky snaží zachránit si život a veškerý volný čas tráví sledováním seriálů a čtením detektivek... Ale to by asi musel napsat jinak zaměřený jedinec.
Taky by mě přízemně zajímalo, jak prováděl hygienu. Kromě jedné zmínky o čištění zubů a koupelích kvůli bolavým zádům ani ň. A přitom o vyprazdňování je řeč pořád...
Autor si dal s knihou nepochybně velkou práci. Já však nepatřím k těm, co ji patřičně ocení.
Variace na podobné téma jaké bylo v Chatrči. Pro mě ale lepší, vyspělejší variace. Jako by se autor už nebál a dovolil si odlepit se víc od země. Křižovatky jsou vtipnější, absurdnější, podstata je sdělena lehčím a méně vážným způsobem (nemusí být na škodu, možná naopak). Což neznamená, že jsou méně dojemné. Konec je dlouho dopředu předvídatelný, ale upřímně, mohlo by to vlastně skončit jinak, aniž by to popřelo myšlenky v knize uvedené? Autor dokonce hlavní postavě umožnil se se svými blízkými nějakým způsobem rozloučit a trochu tak napravit roky páchané škody a nenechat na zúčastněných, aby se s tím poprali sami. To mě, jako milovnici šťastných konců, nadchlo.
Mimochodem celou dobu čtení mi v hlavě strašila otázka: Co je horší? Když rodič přijde o milované dítě, nebo když dítě přijde o milujícího rodiče?
V debatách o nejpřeceňovanějších knížkách narážím často právě na Malého prince. Dlouho jsem přemýšlela, proč spoustu lidí takhle vnímá něco, z čeho jsem já nadšená. Jak bych jim argumentovala, zvlášť když vím, že argumentace je slabým nástrojem v boji proti síle přesvědčení? A pak mi to došlo - je to prostě o cítění. Když Malého prince čtu, nenechává mě to klidnou, rezonuje to ve všech koutech mého nitra. Nevím přesně čím, prostě to tak je. A vedle zkušeností, jaké mám s opačným pohlavím, mi přijde úžasné až neuvěřitelné, že je to z pera dospělého chlapa.
Myšlenka dobrá, leč neobjevná, rétorika iritující, až nepochopitelné opakování se. Když autorka na dvacáté stránce už popadesáté opakuje a opakovaně vysvětluje pojem "nejvyšší vesmírná inteligence", chtěla bych ji mít po ruce a zeptat se jí, jestli si myslí, že jsme jako čtenáři tak tupí, nebo pochybuje o svých vysvětlovacích schopnostech. Z knížky mám až příliš silný pocit, že potřebovala dodržet požadovaný počet stránek, tak nastavuje a nastavuje.... Bohatě by stačil pětinový rozsah.
V téhle knize jsou dvě zcela odlišné části. První je podobná severským detektivkám, druhá mi hodně připomínala Hovory s Bohem. Z toho podle mě plyne i spoustu jejích negativních hodnocení. Ti, co očekávali napínavou svižnou detektivku, si chrochtali v první části, a ve druhé se začali zklamaně nudit. Možná se i rozčílili, když druhou část přetrpěli, a na konci stejně nenalezli rozuzlení, v jaké doufali.
Ti, kterým byla kniha představena jako hlubokomyslná, byli v první části zmateni, kdežto ve druhé se konečně realizovali. Myslím, že málokdo byl připraven na toto "dva v jednom".
Film jsem neviděla, ale první část šla asi zfilmovat lehce, protože i mně se před očima sám od sebe odvíjel obraz velmi hladce, kdežto druhá byl asi trochu oříšek.
Jako takhle. Myšlenky dobré. Já osobně s tímto souzním. Ale dokážu si představit, že pro mnohé je tato forma nezkousnutelná. Pro spoustu lidí, zvláště u nás, by asi bylo přijatelnější, kdyby se na to šlo spíš selským rozumem. Něco ve smyslu: tak podívej se. Za svoje prožívání a cítění jsi zodpovědný jenom ty sám. Když dovolíš, aby byly tyhle věci v rukou někoho nebo něčeho vnějšího, vzdáváš se kontroly nad sebou sama a předáváš ji do rukou někoho nebo něčeho jiného. A jsi pak závislý na tom, co se děje venku. To je hrozně frustrující, ne? Si představ, že nikdy nenajdou vraha tvého dítěte a ty tak nikdy nedojdeš klidu. Nebo se k jeho nalezení budeš upínat, on se opravdu najde, bude odsouzen na doživotí nebo zemře a ty najednou zjistíš, že se ti stejně neulevilo. A budeš tam, kde jsi byl. Není rozumnější pracovat na tom, co opravdu můžeš ovlivnit? Tedy na sobě samotném? Samozřejmě pokud chceš, máš právo taky nechtít...atd.
Když do toho zamotáme Boha, může se spousta lidí už dopředu zavřít. Zvlášť je-li Bůh černoška a asiatka a ještě jeden "přičmoudlík"... Myslím, že autor chtěl jenom jakkoli narušit stereotypy o představě Boha, ale v dnešní době by asi udělal líp, kdyby to byl třeba kříženec yettiho s prasopsem…
Co mě osobně iritovalo, byly, podobně jako v Hovorech s Bohem, mnohé otázky a prohlášení "nevědomého". Já chápu, že se tím autor snaží vystihnout myšlení mnoha nevědomých a polopaticky si nahrávat na moudré odpovědi, ale očekávala bych nějaký progres. Přijde mi nevěrohodné, že se nevědomý ze začátku chová hloupě a ublíženě, po prvních odpovědích je lačný dalšího dialogu, tak vytrvá, a stejně se po nějaké, poměrně dlouhé době zeptá jako úplnej tydýt.
No a k dokonání toho všeho si autor vybral velmi těžký příklad. Nevím o moc hroznějších scénářích než je únos a vražda vlastního dítěte. Se mnou jako matkou podobně starého dítěte to velmi rezonovalo. Ne nadarmo se většina učení čehokoli odehrává lekci po lekci, od nejsnadnějších po nejtěžší. Pro spoustu, zvláště podobným myšlením nepolíbených lidí může být tohle velké sousto kontraproduktivní. I když existují i ti, kteří byli ve svém životě rovnou hozeni do této lekce...
Takže za mě čtyři hvězdy, za hluboké pravdy, které se skrývají pod trochu nešťastnou formou, ale vůbec se nedivím těm, kteří zdaleka nesdílejí mé nadšení.
To jako vážně? Kroutí nevěřícně hlavou mé zkušené, pragmatické já. Já chci taky! Ozývá se nesměle mé naivní, romantické já. Podle počtu hvězdiček je jasné, které zvítězilo. A proč po knize podobného ražení zase dlouho nesáhnu.
Mé pocity z knihy jsou...ambivalentní.
Chvíli jsou mi myšlenky v ní důvěrně známé, chvílemi nerozumím a tápu. Zažívám pocit naděje, vzápětí propadám skepsi. Když s úlevou vydechnu nad tím, jak je vše vlastně velmi jednoduché, přepadne mě úzkost ze složitosti života. Obdiv nad autorovou moudrostí, který v tomto ohledu určitě není na světě sám, střídá znechucení nad tupými masami těch druhých, z nichž mnozí mají vliv na naše životy.
Budu toho muset ještě hodně přečíst, abych pochopila, proč nefunguje tak jednoduchá zákonitost, jako že moudří se stávají učiteli a vládci nás ostatních. Proč jsou těmi řiditeli a směrovateli spíše ti nemoudří a podle toho to pak tady vypadá.
Vím, že bez ohledu na to, kde se nacházím a co se mi děje, v sobě vždy můžu najít svoje autonomní "území", které je jenom moje a nad nímž mám vládu jenom já. Stačí si naslouchat... Jo. Tak nevím, jestli to je mojí neobyčejnou natvrdlostí nebo jsem tak moc zaplavena nánosem balastu, který jsem za ty roky života (životů ?) nasbírala, ale mně to často přijde jako nadlidský úkol. V této domněnce mě podporuje i to, že životu často podle Moora nerozumí ani ti, kteří by tomu přece jen trochu rozumět měli - psychoterapeuti, psychologové apod. Z toho by jeden až upadl do depresí...
Naštěstí díky Moorovi víme, že ani na tom není, oproti našemu mylnému všeobecnému přesvědčení, nic špatného a že i v tomto stavu můžeme najít důležitost a příležitost pro objevení dosud nepoznaného.
A srozumitelnost Moorovy knihy? Podle mě úžasně odpovídá (ne)srozumitelnosti řeči duše. Takže ano, není to lehké čtení, není to pochopitelné na první (druhou, třetí...) dobrou, občas to nudí, jindy baví, místy rozčiluje, někdy je to důvěrně známé, pak zase cizí, ale snažíme-li se naladit na duši, nemůže nám to, myslím, připadat špatné.