Eubii komentáře u knih

Nutno konstatovat, že většina mého zklamání a jakéhosi pocitu nenaplnění vychází z očekávání, s nimiž jsem se do knihy pustila. Recenze po internetu i na obalu hlásaly dojemný, hluboce procítěný příběh, při němž nezůstane oko suché, do toho stačila zmínka o dystopii, papírová stuha s oznámením o Nobelově ceně, a už jsem si od Ishigura slibovala hory-doly. Ač mě to mrzí, tak se nedostavily ani hory, natož doly.
Čtenář je hned od začátku seznámen s tím, že ve světě Neopouštěj mě něco není v úplném pořádku. Opakující se pojmy dárců, opatrovníků a mnohé další již od prvních řádek naznačují, že právě tato slova budou hrát v příběhu klíčové role, o nichž se, s největší pravděpodobností, postupně dozvíme více než při prvním setkání s nimi. Právě to jsem od knihy očekávala, a právě v tom jsem se tak nehezky sekla.
Od první kapitoly jsem měla jakousi nejasnou představu, jak by to všechno mohlo být a celou dobu jsem se vysloveně těšila, kdy mi autor moji myšlenkovou bublinu očekávání nemilosrdně praskne a postaví mě před něco mnohem hlubšího, co se v na první pohled mělkém příběhu ukrývá. Pro mne ovšem Neopouštěj mě zůstalo až do konce právě zmiňovaným mělkým příběhem. Někdy v polovině čtení mi mohlo dojít, že žádné velké rozuzlení se nekoná, ale stále jsem naivně otáčela další a další stránky, napjatě čekala, a nakonec se nedočkala.
Musím se přiklonit k názoru o psaní stylem dívčího románu, v jistých pasážích knihy jsem opravdu přemýšlela, jestli jsem nevzala do ruky nějaký jiný titul, než jsem měla v úmyslu. Slzu jsem neuronila vskutku ani jednu. O konci jsem měla ve své podstatě naprosto jasno hned na začátku. Přesto jsem knihu přečetla za necelé dva dny. Autorovi tedy nemůžu upřít schopnost udržet čtenáře při chuti číst dále, ač v mém případě tato chuť pramenila výhradně ze zoufalství odhalit v tomto díle něco více, po čemž jsem s otevřením Ishigurova románu toužila. Touha však zůstala naprosto nenaplněná.
Myšlenka přitom není vůbec špatná, ale dle mého názoru nedostatečně rozvedená. Skoro jako kdyby člověk pročítal jen poznámky, nebo ne až tak podstatné pasáže, k dílu s obrovským potenciálem.

16 08.08.2019

Komentář píši zcela bezprostředně po přečtení. Podle mě snad není ani ve fyzických silách se k takovému dílu nevyjádřit. Tohle se musí přečíst, i kdybych mluvila o Malém životě do aleluja, tak se mi nikdy nemůže podařit shrnout všechny podněty, myšlenky, pocity, otázky, zkrátka všechno, čím kniha překypuje, co by v potenciálních čtenářích mohla zanechat (a že zanechá).

Malý život je zážitek. Je to kniha, která jak Vás jednou chytne, tak už nepustí. Ne třeba ve smyslu, že byste ji celou přečetli v rozmezí několika hodin, kolikrát jsem ji musela přivřít a několik vteřin zhluboka dýchat, ale zkrátka Vás nepustí ani na jednom kroku. Kamkoliv půjdete, tak půjdete s Malým životem. Začnete na něj myslet při čekání na zastávce, těsně před spaním, hned po probuzení, při pohledu z okna, při zavírání dveří bytu, jako kdyby se ve Vás doopravdy zaklínil nějaký nový maličký život.

Dle mého názoru vyžaduje přečtení této knihy klid a absolutní soustředěnost, které ovšem netřeba dosahovat nějakým krkolomným způsobem, stačí si najít tiché prostředí, případně utišit okolní svět hudbou ve sluchátkách, a o zbytek vtažení do příběhu a věnování mu veškeré pozornosti se už postará autorčino mistrné psaní. Prokažte si laskavost a udělejte vše proto, abyste si z Malého života mohli odnést co nejvíce, vžít se co nejvíce do jednotlivých postav. Tuto knihu nevidím jako vhodného adepta na čtení kdesi po hromadné dopravě, už jen pokud se chcete vyvarovat uslzeným tvářím všem na očích.

Zpravidla slzy příliš neroním, ale tento román… to je, jak se říká, jiné kafe. V několika pasážích jsem cítila jednou menší, jednou větší tlak v očích, ale stále chybělo poslední „postrčení“ k propuknutí v pláč. To ovšem přišlo na straně 628 (čteno v originále, Macmillan Publishers International, 2016) ve stokrát větší intenzitě, kterou bych přirovnala víc než k postrčení, ke srážce ze skály rovnou na špičky kamenů. Vůbec nejhorší na tom je, že by se nemělo jednat ani o až tak překvapivou situaci, někdo by ji mohl dokonce očekávat, ale v mém případě, ačkoliv se mi za normálních podmínek daří předvídat vývoj příběhů vcelku spolehlivě, to byla absolutní kudla do zad zničehonic. Rána, jejíž možnou existenci jsem kompletně opomněla, protože mě Yanagihara dokázala oddílem „The Happy Years“ zviklat takovým způsobem, že mi nějaký podobný scénář vůbec ale vůbec nepřišel na mysl. Těm šťastným letům jsem prostě v jednu nepozorovanou chvíli začala bezmezně věřit a vytržení z nich byla ta nejtrpčí ledová sprcha.

I když člověk obecně hned při zahájení čtení, o to víc četl-li už nějaké recenze, nečeká šťastný konec, tak se pořád najdou pasáže (a není jich málo!), ze kterých budete ze země sbírat jak vlastní bradu, tak odpadané kusy srdce.

Ač se podle mého autorka věnuje nějakým postavám více než jiným, tak jsem knihu zavírala s pocitem, že žádná postava, a její malý život, nezůstala opomenuta. V nějakých kapitolách se dříve představené postavy sotva vyskytují, ale ve výsledku do sebe to, co z jejich osudů bylo viděno, zapadne tak bravurním způsobem, že si každá z nich najde ve Vašem srdci přesně to jedno místo.

Rovněž cítím potřebu zmínit kompozici knihy! Malý život je vyprávěn v jakýchsi útržcích, mozaikách, které přeskakují z jednoho času do druhého, nikde vlastně nezačínají, nikde vlastně nekončí, z jedné vzpomínky se plynule přechází do druhé, všechno se odehrává napůl v přítomnosti, napůl v minulosti, a přitom se to všechno děje přímo teď a tady před Vašima očima, snad podvědomě se jednotlivé události skládají tak, jak jdou za sebou, že ve výsledku máte dojem zcela komplexního, chronologického příběhu. Nemluvě o několika proloženích epistolární formou, které románu vdechují ještě další rozměr z pohledu první osoby, nepočítáme-li občasné Judovy niterní rozmluvy.

Pokud se nebojíte děl, která už nikdy nedostanete z hlavy, tak Malý život neodkládejte. Nenechte se „odradit“ možná nesrozumitelným začátkem, kdy jste rovnou po hlavě vrženi do situace s řadou postav, ve kterých se zprvu jednoduše nemůžete vyznat. Později zjistíte, a netrvá to nikterak dlouho, že postavy nejsou ani v nejmenším repetitivní nebo napsané podle jednoho mustru. Naopak, každá z nich je tak typická svá, že si je za chvíli i jen při výčtu jejich jmen dokážete zcela hmatatelně vybavit se vším, co k nim patří.

Smekám, tleskám, polykám slzy a jejich zaschlé cestičky stírám z tváří. Obrovské dílo, na které nikdy nezapomenu a v následujících několika týdnech budu mít neustále v útržcích před očima.

Pokud je Malému životu vytýkána nerealističnost a přehnanost, tak je možná radno míti na paměti to, co se (mimo jiné) snaží kniha sdělit: nikdy nemůžeme vědět, jak se věci ve skutečnosti mají, a kolik úspěšných právníků skrývá pod rukávy saka šrámy na zápěstích.

15 18.10.2019