FKö komentáře u knih

Obyčejný člověk a Šumava na pozadí velkých dějin druhé poloviny 20. století.

„Divoká honba patří k temným pověstem šumavských hor, ale i staré Evropy. Nájezd zběsilé jízdy démonických bytostí a přízraků, které se zjevují ve vichřicích a bouřích, prohání se po obloze či po zemi, děsí a ničí vše, co jim přijde do cesty. To je divoká honba.“
Ještě před začátkem samotného děje osvětluje Jiří Šesták název své druhé šumavské novely Divoká honba s vypovídajícím podtitulem Příběh ze Šumavy z časů, kdy se budoval ráj a Bůh si zakryl tvář. Herec, pedagog, emeritní ředitel Jihočeského divadla, bývalý senátor a v posledních letech i spisovatel navazuje na Cestu jinam z roku 2021. Vrací se na frymbursko, do okolí horské osady Svatý Tomáš, do míst v bezprostřední blízkosti hraniční čáry. Zatímco v humorněji laděné Cestě jinam čtenář navštíví pohraničí zkraje 80. let, svou novou knihu situuje Šesták do počínajícího léta roku 1951. Nastupující studenti pražské pedagogické fakulty přijíždějí do odsunem vylidněné oblasti na povinnou brigádu. Zde se mají podílet na budování socialismu tím, že budou rozebírat opuštěné německé baráky a získaný stavební materiál posílat do vnitrozemí k dalšímu využití – tzv. vagónování pohraničí. „Aby si budoucí inteligence vážila hodnot, musí vědět, že nejvýše stojí dělnická třída a její manuální práce. Vzdělání je podřízeno revolučnímu uvědomění. I v tomto je nám velký Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí inspirace!“ je citováno dobové nařízení dělnického ministra školství.
Provázanost obou jmenovaných knih se neomezuje pouze na společné dějiště příběhů. Mezi nastupujícími studenty přijíždí na Šumavu i přemýšlivý Petr Marek, mimo jiné člen nedávno zakázané skautské organizace. S ním se čtenář setká o třicet let později právě v Cestě jinam, a to jako s již zde usazeným lesním dělníkem.
Marek a jeho budoucí spolužáci jsou konfrontováni s brutalitou tehdejšího politického režimu a obecně se společenskou atmosférou prvních let vlády jedné strany. Na pozadí letní brigády pro ně vyvstává komplikovaná otázka, jak se na prahu vlastní dospělosti a budoucí učitelské kariéry postavit k převládajícím poměrům. Zda se přizpůsobit novému řádu a popřít své dřívější ideály za cenu zrady vlastní důstojnosti výměnou za vidinu úspěšného dokončení studia a zisku adekvátního pracovního místa. Odsunem a zřízením zakázaného pásma uprázdněná Šumava v této zkoušce charakteru působí jako jakýsi katalyzátor. Přes okolní přírodní krásy jde o konfliktní prostor, prostor nutné radikální přeměny. Zmizet má všechno německé, ale také církevní. Po staletí vytvářená paměť regionu je systematicky ničena. „Bouráme staré, abychom postavili nové. Poctivé spravedlivé, komunistické,“ poučuje studenty jejich angažovaný pedagogický dozor. Demolici neujde vesnická škola, ani kostel ze 14. století zasvěcený hlavnímu zemskému patronovi. Několik málo kilometrů od hranic s Rakouskem už stejně jako zbytek vsi nejsou zapotřebí a navíc by se mohly stát přechodnou skrýší pro nepřátelské agenty, diverzanty či příslušníky poražené třídy snažící se prchnout z republiky. Odstřel kostela, kterého jsou studenti svědkem, je důležitým motivem pro vykreslení dobových poměrů. Kromě toho Šesták čtenáři koncentrovaně předkládá další scény, jež jsou typické pro narativy zachycující Šumavu padesátých let. Jde o výstavbu drátěného zátarasu, výkon služby pohraničníků, proces dosidlovaní nebo pokus o útěk do svobodné části světa. Chybí jen zmínka o tzv. zlatokopectví – svévolném rabování po odsunu opuštěných stavení a hledání ukrytých cenností. To však do jisté míry nahrazuje právě organizovaná recyklace staveb.
Zajímavou formou autor čtenáři poskytne reflexi poválečného vysídlení od těch, kterých se dotklo nejvíce – někdejších obyvatel demolované vísky. Za zmínku stojí též použitý autentický dialekt v přímé řeči těchto postav. Jak je uvedeno v poděkování, za překladem stojí pamětnice a rodilá mluvčí. Užitý dialekt odpovídá prostoru od Českých Žlebů k Novému Údolí. Ten byl údajně blízký tomu, jímž se hovořilo na druhé straně táhlého horského hřebenu, kde se příběh odehrává.
Řeč se dostane i na exponovaná a ideologicky zatížená témata, která nejsou úzce vázána na příhraničí. Těmi jsou kupříkladu poprava Milady Horákové, rozpuštění skautské organizace včetně stíhání jejích členů, zamlčování podílu americké armády při osvobození Československa či znárodňovaní hospodářství a rušení řemeslných živností.
Divoká honba je oproti Cestě jinam psána ve vážnějším duchu a nutno dodat, že tato poloha autorovi sedne mnohem lépe. Čtenář tedy protentokrát zůstane ušetřen špatné výslovnosti a přeřeků malého hocha majících navodit komičnost. Jinak velmi kladný dojem narušuje pouze místy přehnaný styl některých obratů a popisů („intrarektální přeochota“; „vložil do staleté cesty své kroky“). Pro plastické vykreslení atmosféry naopak dobře pracuje použití dobového diskurzu (budovatelských hesel, vyprázdněných frází soudružských diskusí či citací básní a písní). Typicky pro dobu vydání jsou ty postavy, které zastávají ideály komunismu a hovoří jeho řečí, pojaty záporněji. Mezi studenty můžeme sledovat tři cesty, jak se k režimu stavět: od těch nadšeně tleskajících a přitakávajících přes ty, kteří angažovanost a loajalitu předstírají kvůli vlastnímu bezpečí, až k tápajícímu protagonistovi knihy Petru Markovi, jemuž jeho pevný charakter připraví nelehkou budoucnost.
Šesták se jasně řadí mezi spisovatele, jejichž šumavské prózy vyšly v porevoluční době a mají jednoznačně antikomunistické vyznění (např. Hobizal, Žák, Sichinger).

09.02.2023

Při četbě mě neustále napadala parafráze nedávného titulu Jana Němce... "Možnosti historického románu".
Svěží sebereflexivní pojetí reprezentace historické události.
Vřele doporučuji.

7 22.01.2020