Haloon komentáře u knih
Krásné povídky, které probouzejí hotové erupce fantazií a myšlenek. Autor nic neříká napřímo a přesto je empatie s postavami a porozumění krajině daleko hmatatelnější, než u většiny jiných autorů, se kterými jsem se setkal. Málo knih pro mě bylo tak kouzelných jako tato.
Na rovinu, knihu jsem dočetl a stále nevím jistě kdo je kdo. Každá další kapitola byla bohužel: Hej, a kdo je tahle? Jo počkat, ta tam už byla…, a kde vlastně?
Takže jo, zmatek. A podivné motivace k tomu. Ale na druhou stranu, pěkný, čtivý styl a silná atmosféra. Bylo by ale fajn po přečtení vědět, co se to tam vlastně stalo, protože tahle skládačka mi pořád nějak nejde dohromady.
Kapitola Francouzské revoluce, kterou si autor sice osobně nezažil, ale skrze rodiče, k ní má silný vztah (otec revolucionář, matka roajalistka). Konflikt obou táborů a jejich ideologií se v díle zdá nepodstatný v porovnání s hrůzami války. Konečně, autor k stáru zcela jednoznačně upřednostňuje život, zde reprezentovaný nevinnými dětmi, které stojí nade všechny spory.
Příběh o boji za přežití. Jednoduchý děj s tématem zab nebo budeš zabit, komplikovaný nějakým tím love story, který má v příběhu, na můj vkus, až moc velkou roli.
Možná to bylo jen tím, že jsem film viděl ještě před čtením knihy, ale zaujal mne rozhodně víc. Film totiž ukázal daleko větší obzory politiky Panemu a Kapitolské manipulace s davem.
Na druhou stranu, příběh knihy byl čtivý, neurazil a jistě byl i napínavý a originalitu světa upřít také nemohu.
Z politických střípků nám Asimov tentokrát vykouzlil ucelený příběh, který mě ze všech dílů nadchl zatím nejvíc. Svět Nadace s každým novým příběhem roste a získává svou krásu a uvěřitelnost. Zcela a jistě klasika žánru science fiction.
Kruh je krimi thriller z fiktivního univerzitního prostředí kdesi na jihozápadě Francie. Co se týče hodnocení, není vůbec snadné vypíchnout nějaké ty superlativy, v knize jsem si žádné nenašel v pozitivním ani negativním smyslu.
Právě proto byla délka knihy docela znát. Vcelku pěkné popisy a vyprávění mi občas kazila nějaká ta příběhová podivnost a žádná z postav mi bohužel příliš nepřirostla k srdci. Za mě jde o vcelku průměrnou krimi.
S každým dalším přečteným dílem dostává Asimův svět plastičtější rozměr. Představa budoucnosti je sice vzdálená tomu, jak se společnost a technologie doopravdy vyvíjí, ale je to svět který má přesto své kouzlo.
Nadace je hodně politická, což dnes asi není moc v kurzu, ale troufnu si tvrdit, že jde o politiku psanou někým, kdo tomu skutečně rozuměl. Chytré dialogy, uvěřitelné a nápadité politické situace a zajímavá vize. Je to právem kultovní science fiction.
Konečně jsem se vrátil k pokračování příběhu o Ilan a hrdinské pětadvacítce, z nichž si bohužel i po dvou knihách jasně vybavuji pouze tři.
První díl byl slibný, ale zde se děj točil v kruhu a zvraty vznikaly spíše vlivem náhod. Když se zamyslím o čem to celé bylo, napadá mě, že snad o hledání pravdy? Nejsem si jistý…
Ale s nadšením sleduji vztahy mezi postavami. Kolikrát napínavé, či dojemné a především opravdové. Ilan se nedá nefandit.
Ač je autorská dvojice celkem zručná v budování napětí a dramatu, stejně se nemohu plně vžít do příběhu a postav.
Na vině bude hned několik věcí. Keplerův svět je nepravděpodobný krvák. Hlavní postavy jsou bezchybní a dokonalí hrdinové, záporáci zas geniální psychopati. Kdo tomu má uvěřit?
Bohužel, přílišné drama zde opět vítězí nad aurou reality a výsledkem je jakási krvavá detektivní pohádka.
Jak úžasně se tento až pohádkový příběh vypořádává s tématy, jež většinou nepatří do dětského světa. To co začíná jako příběh o potrestání chamtivosti, lži a zlé vůle má závěr ve zcela odlišných vodách. Autor nám dal zakončení série, kde taková témata vyjdou na světlo. Vychází to možná konejšivě, ale bylo v tom i dost smutku.
Co mají společného Silmarillion a díla typu Starých řeckých bájí a pověstí? Téměř vše, jen odlišný svět. Tolkienovo dílo o legendách svých fiktivních zemí seznamuje čtenáře s příběhy o vzniku světa, o bozích a prastarých hrdinech a fantazie bouří jako hurikán.
Nutno však říci, že Silmarillion je vhodný pro otrlejší Tolkienovi fanoušky a jiní by mohli být docela dobře odrazeni. Samotného mě také dosti dráždilo, že kniha buduje především svět, který má malou spojitost se Středozemí, jakou ji známe z Hobbita, či Pána prstenů.
Báječné spojení Sci-fi a politiky, obvzlášť když přihlédneme k tomu, že vznikla v polovině 20. století. Kdybych datum vydání neznal, bez přemýšlení bych ji označil za literaturu současnosti.
Nadace vypraví přiběh z pohledu vědců, starostů planet, či kupců se kterými sledujeme velmi zdařile a chytře pojmutý příběh rozpadu a krize galaktické říše. Kniha tak vlastně prezentuje i tvorbu společností, národů a krize nestability, či rozpadu impéria.
Druhý díl Tří mušketýrů už neměl takovou dávku odlečeného humoru jako první, ale o to byl zas vážnější. Moc se mi líbil konec a stejně tak kapitoly Milady na Britských ostrovech.
První co bych rád pochválil je skvělý a originální nápad postapokaliptického světa. Ihned ve mě bouřila fantazie a zvědavost, co čtenáře na Arťomově výpravě čeká. Metro my však poskytlo něco jiného, než jaká byla moje představa. Hlavní dějová linka mi přišla prostá a jednoduchá a spíše než ucelený děj, to působilo jako jednotlivé obrazy toho, jak by naše společnost vypadala v bídě, strachu a neustálém ohrožení. Co mi naopak nepřišlo jednoduché ani trochu, byly dialogy a filozofování postav, ve kterém jsem se, přiznávám, občas trochu ztrácel. Přesto mohu říci, že se mi kniha líbila a to především její konec, který obsahoval dostatek emocí, jenž mi v průběhu děje chyběly. Metro 2033 po přečtení stálo za zamyšlení a to mi přijde nejdůležitější.
Zeměplocha se začal otřásat v základech, když se na ní objevil mág, mocnější než všichni ostatní. Tenhle příběh ale napsal Pratchett, takže tím mágem je malé dítě, které poslouchá svoji pomstychtivou hůl a zastavit ho má osoba, která se prohlašuje za MÁKa, ačkoli kouzlit vůbec neumí. Do toho je tu bedna na nožičkách, manipulativní klobouk, knihovník lidoop a řada dalších fantastických a možná spíš bláznivých věcí. Zábavné jako vždy.
Nevzpomínám si, že bych se kdy setkal s tak výpravným eposem jako je tento. Příběh plyne pomalu, autor nikam nespěchá a díky tomu může čtenář plně vnímat kouzlo míst a okamžiků. Světa, který je tak neuvěřitelně bohatý, krásný, strašlivý a hlavně záhadný. Je to příběh o pouti s nejistým koncem a okolo postav se vznáší mnoho otázek. Představy jsou tak barvité, že s poutníky brzy pocestujete i vy sami.
Na druhou stranu, jestli s pomalým dějem nemáte trpělivost, tato sága pravděpodobně nebude pro vás.
Třetím dílem dostává Zeměplocha konečně jasnější příběhovou formu, ale stále platí, že jsem už četl i lepší díly (ty pozdější). Líbilo se mi téma příběhu a opět výborné a komické postavy s Bábi Zlopočasnou v čele. Ale smíchu jsem si z nějakého důvodu u Čaroprávnosti užil ze všech Pratchettů zatím nejméně.
Uvěřitelný popis světa a pěkné dialogy, to vše částečně maskuje skutečnost, že příběh je naprostý nesmysl. Už mě v mnohých severských krimi trochu irituje snaha vytvořit co nejbizardnější vraždy a vraha. Když dojde k rozklíčování, zjistíme že nám zde zůstala jen neuvěřitelná figura s nesmyslným motivem a pochybným jednáním. Navíc postupy vyšetřovatelů nejsou o mnoho logičtější.
Nějak nevím, co si o tom myslet. Nečekané a zajímavé zvraty střídá pocit, že nemám tušení, o co tam vlastně jde. Chvíli dobré, brzy na to nesrozumitelné.
Oceňuji, že jsme se dozvěděli mnoho více o pětadvacítce, která hned nabyla plastičtějšího dojmu. Co jsme se dozvěděli o zbytku světa bylo naopak takové zvláštní a zmatené.
Můj názor, kvůli kterému jde sice o pěkné fantasy, ale z mého pohledu bohužel trošku nadhodnocené.
Tak tedy za mě má trilogie vzestupnou tendenci. Právě v tomto díle jsem nejsnáze věřil postavám a tomu, kam se skrze bolest a soužení dostali ve svém přesvědčení. Věřil jsem tomu a pochopil, proč se už knižní Hunger Games stalo světovým fenoménem.